TFU - 6. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Sam

„Oh, díky bohu.“ Když jsem ji uviděl stát na mostě, srdce mi poskočilo úlevou. Z kapsy jsem vytáhl cigaretu a zamířil jejím směrem. „Doufám, že víš, že jsi mě včera večer vyděsila,“ řekl jsem, když jsem k ní došel.

Její schovaný pohled se setkal s mým, ale koutky rtů se jí nezvedly jako vždycky, když mě uviděla. „Dnes večer nemám náladu, Same.“

„Kdybych jenom dostal dolar pokaždé, když mi tohle žena řekne.“ Usmál jsem se, ale hned jsem ztuhl, když jsem si všiml slz, které jí stékaly zpoza brýlí. Dech se mi bolestivě zpomalil, zatímco hlava pracovala na plné obrátky. „Co se děje? Stalo se něco? On ti -“

„Proboha. Není žádný on!“ zakřičela. „Nemám přítele, který mě mlátí. Tak s tím prosím přestaň a nech mě o samotě.“

Byl jsem z toho výbuchu šokovaný, ale její reakce podpořila mé rozhodnutí, že ji samotnou nenechám. Bylo mi jedno, že kvůli tomu budu vypadat divně. S tím jsem mohl žít – tak dlouho, dokud ona žila.

Neodpověděl jsem, ani jsem se nepohnul. Jednoduše jsem obrátil pozornost k vodě pod námi – což znamenalo, že jsem si ji tajně prohlížel koutkem oka.

Snad tucetkrát si nervózně upravila paruku. Dokonce se posunula o něco dál a já se k jejímu zděšení posunul k ní.

„Nemáš v plánu odejít, že?“ popotáhla.

„Ne.“

„Same, je mi -“

Odtlačil jsem se od zábradlí a otočil se k ní. „Neříkej fajn. Ať už máš v plánu říct jakékoliv slovo, neříkej fajn.“ Řekl jsem rozzlobeně a projel si rukou vlasy. Nejspíš jsem přeháněl, ale nemohl jsem to riskovat. „Chápu to. Neznáš mě, ale určitým způsobem to ze mě dělá perfektního člověka, se kterým můžeš mluvit. Takže tě prosím. Řekni mi, co se s tebou děje. Jen mi řekni tvůj příběh. Nejsem tu, abych soudil.“

„Nemůžu,“ řekla a strčila dva prsty pod brýle, aby si osušila slzy.

Dal bych cokoliv, abych viděl její oči – mohl v nich číst. Její ústa a řeč těla nestačily, potřeboval jsem víc.

„Pak je mi líto, jestli to, že tu jsem, tě obtěžuje, ale nemůžu odejít. Nemusíš mluvit, ale zůstanu tu do té doby, než odejdeš z tohoto mostu.“

Zaklonila hlavu tváří k obloze a zhluboka se nadechla. „Nemusíš na mě dohlížet.“

„Fajn. Pak tady stůj ty a hlídej mě. Minulá noc pro mě byla peklo.“ Významně jsem na ni zvedl obočí. „A dnešní ráno nebylo o moc lepší. Hodila by se mi chůva.“ Vydechl jsem. Nezasloužila si to. Evidentně toho měla dost i bez cizince, který na ni zíral.

Humor. To půjde.

„A jako moje chůva, jestli budeš bojovat s nutkáním mě poplácat po zadku a říct mi, že všechno bude v pořádku, rozhodně tě nezastavím.“ Usmál jsem se na ni, abych ukázal, že vím, že mi na to neodpoví. Byl jsem s tím spokojený, protože se zastavila. Brada se jí třepala, když se kousala do spodního rtu. Nesnášel jsem ji takhle vidět a musel jsem sevřít po stranách ruce v pěst, abych se jí nedotkl. Zoufale jsem toužil ji utěšit, ale už jsem ji nutil trpět mou společnost. Neměl jsem v plánu jí vnucovat i fyzické dotyky.

To nepotřebovala.

Co potřebovala?

Polknul jsem, když se jí začala třást ramena a v hrudi se jí začínaly ozývat vzlyky jako by nemohly najít cestu ven.

Srát na to. Snad jen lehký dotek.

Sjel jsem rukou po zábradlí a položil ji na její.

Bylo to jednoduché gesto, ale bylo to snad to největší rozhodnutí, které jsem udělal.

Ten jediný dotyk zbořil zdi.

Ani jsem si nebyl jistý, čí zeď začala padat jako první – moje nebo její. Ale klidně bych ji bořil celý život, i kdybych měl jen na okamžik uvidět, co je na druhé straně.

Otočila se a rozhodila ruce kolem mého krku. Nečekal jsem to, takže jsem udělal krok dozadu, než jsem nás vyrovnal. Objal jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Otřásaly jí vzlyky, držel jsem ji tak pevně, jako bych je z ní mohl vysát.

Nemohl jsem, ale to, že jsem se snažil, mi dalo víc, než jsem mohl dát já jí.

A kvůli tomu samotnému pocitu jsem ji stiskl ještě silněji.

Kolem nás procházeli turisti, nejspíš po nás koukali. Ale teď tady na tom mostě záleželo jen na jediném člověku.

A nebyl jsem to já.

A pro jednou to nebyla ani Anne.

Vlastně jsem ani neznal její jméno.

„Omlouvám se… jsem…“ Pokračovala ve vzlykání do mého krku.

„Neomlouvej se,“ zaskřehotal jsem přes knedlík v krku.

Když mi brečela v náručí, nic dalšího už neřekla. Nešeptal jsem utěšující slova. Jen jsem ji hladil po zádech a dopřál jí čas dát se dohromady. Co bych vůbec říkal? V první řadě pro mě bylo záhadou, proč vůbec brečí, ale byl jsem odhodlaný na to přijít.

Nakonec poodstoupila z mého sevření a rychle si začala osušovat oči. „Musím jít. Je mi to opravdu líto.“

Okamžitě jsem ji chtěl zpátky.

V bezpečí.

V mém náručí.

Abych nějak zabavil ruce, vytáhl jsem cigaretu. „Prosím, nechoď,“ zašeptal jsem, když jsem ji zvedl k puse.

„Musím z toho mostu,“ odpověděla.

Rychle jsem přikývl, jako že chápu. Taky jsem chtěl, aby z toho mostu odešla.

„Díky za… Sakra. Je mi to líto. Nech mě ti to vyčistit.“ Ukázala na slzy a černý make-up, který mi rozmazala na rameni.

Zasmál jsem se. „Budu v pohodě. Navíc se jí nemůžu vzdát. Je to moje jediná bunda.“

Zbledla. „Bože. To je ještě horší. Koupím ti novou.“

„Dělám si srandu. Mám plný šatník. Přísahám.“ Naznačil jsem prsty kříž přes srdce. „Nedělej si s tím starosti. Fakt, ani není tak hezká. Prostě ji hodím do prádla, až se dostanu domů.“

„Ze zkušenosti můžu říct, že řasenka se normálním praním nevypere. Nech mě -“

„Vážně, je to jen bunda. Jestli mi to chceš vynahradit, tak mi řekni svoje jméno.“

Brada jí padla k zemi. „Uhhhh…“

„Jasně,“ řekl jsem tónem, aby to nechala být.

„Prostě…“

Schoval jsem nezapálenou cigaretu zpátky do krabičky a hodil hlavou směrem ke konci mostu. „No tak. Já už můžu jít domů.“

Nepohnula se. „Same, já… chci říct…“

Donutil jsem se usmát. „Netrap se tím.“

Položil jsem jí ruku na záda a postrčil jsem ji směrem pryč z mostu. Šla dobrovolně, ale oči měla přilepené k zemi, jak si nervózně hrála s prsty před sebou. Když jsme došli ke konci, zastavila se a zvedla pohled ke mně. „Ohledně toho malého vystoupení na tom mostě… Já… Neměla jsem tě stavět do té pozice. Chci říct, ty -“

Mohla se omlouvat, jak chtěla, ale nestál jsem o to. Vytáhl jsem z kapsy žlutý papír, čímž jsem ji umlčel. „Vezmi si tohle. Naprosto chápu, že nechceš mluvit nebo mi říct své jméno. Ale minulou noc jsem měl strach, že jsi…“ odmlčel jsem se, abych si promyslel, jak to jemně říct, ale nic mě nenapadlo. Je to to, co to je. „Myslel jsem, že jsi skočila.“

„Same -“

„Ne. Jen mě vyslechni. Tohle je moje číslo. Vypadá to, že sem nechodíš dřív než v jedenáct. Takže tu budu zítra a pak každý večer po půl jedenácté. Ale kdybys měla z nějakého důvodu potřebu přijít dřív, použij ho a budu tady.“

Výraz jí zněžněl, když udělala krok ke mně. „Same -“

Přejel jsem si rukou po bradě a pokračoval jsem. „A jestli se z nějakého důvodu nebudeš cítit sem zase přijít, můžeš mě aspoň ušetřit utrpení a poslat mi zprávu nebo tak?“

„Same, přestaň.“ Přišla ještě blíž a položila mi ruku na hruď.

„Chápu to. Evidentně jsi uzavřený člověk. Klidně si zablokuj číslo a podepiš se jako Fajnovka nebo ne. Budu vědět, od koho je,“ koktal jsem nervózně. Nebylo to kvůli tomu, že se mě dotýkala nebo kvůli skutečnosti, že jsem z její ruky na prsou cítil teplo, ale spíš proto, že jsem se jí chtěl dotknout taky.

Ale popravdě jsem ji chtěl posadit na zadní sedadlo auta a donutit ji jít na nějakou terapii, abych nad ní mohl přestat přemýšlet – a pak se jí možná dotýkat jinak. Tušil jsem, že únos by nevyšel, takže místo toho, abych se choval jako normální člověk a nabídl jí pomoc, jsem ji objal kolem pasu a přitáhl si ji ještě blíž.

„Myslím, že máš pravdu. Opravdu bych mohl být potetovaný stalker.“

Usmála se. „Nemám v plánu skočit,“ zašeptala.

Bože, chci jí věřit.

„Sundej si brýle,“ zašeptal jsem zpátky a sklonil hlavu tak, že jsem byl jen kousek od jejích rtů.

Z úst jí vylezl jazyk a navlhčila si rty.

Potřeboval jsem vidět ty její zkurvené oči. A pak ochutnat její rty.

Tak ji unes.

Rozhodl jsem se to vzít do vlastních rukou. Pomalu jsem je zvedl a chytil nožičky jejích brýlí. Nesundal jsem je, ale dal jsem jasně najevo svůj úmysl.

„Prosím, nech mě tě vidět.“

Neodtáhla se, ale ani nesouhlasila. Tak jsem tam stál s rukama na jejích brýlích a očima ji prosil o jediný pohled do jejích očí.

Udělala něco lepšího.

Přejela si znovu jazykem přes rty – jen okamžik předtím, než mi zničily život.

Odtlačila moje ruce a přitiskla své rty na moje. Oči se mi šokovaně rozevřely na krátkou vteřinu. Pak se mi v prsou ozvalo zasténání, když otevřela ústa a propletla jazyk s mým. Chutnala jako mango a já se do ní dobýval, jako bych hladověl.

Z těch mnoha cigaret, které jsem vykouřil, zatímco jsem na ni čekal, jsem nejspíš chutnal jako popelník, ale za to jsem se mohl omluvit později. Neměl jsem v plánu ten zázrak přerušit.

Kroužila jazykem, zatímco jsem náš polibek prohluboval.

Najednou se odtlačila a udělala krok dozadu. „Kurva. Sakra. Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Co je to kurva se mnou?“

Hlava se mi točila a její slova zněla víc jako urážka, ale i tak jsem tam stál.

„Stojím přímo tady,“ připomněl jsem jí. „Můžeš si to prosím schovat až poté, co se se mnou na prvním rande vyspíš?“

„Bože,“ zasténala.

Přitáhl jsem si ji zpátky k sobě. Neměl jsem v plánu ji nechat jít, ať už byla její reakce jakákoliv. Ne po tak krátkém polibku.

„Dělám si srandu! Bože, uvolni se.“

„Omlouvám se. Za…“ Položila mi hlavu na rameno.

„Přestaň se omlouvat a pojď se mnou na drink. Klidně najdu i tak osvětlené místo, aby sis nemusela sundávat brýle,“ zavtipkoval jsem a ona mou snahu oplatila tichým zasmáním. Při tom zvuku mnou projel pocit vítězství. Byl to ještě úžasnější pocit, než který mi mohl dopřát tabák.

„Same, musím jít. Ale slibuju, že tu zítra večer budu, ano?“

Teď jsem byl na řadě já, abych zasténal.

Žádné jméno.

Žádné oči.

Jen slib, který jsem nechtěl, aby dodržela.

Chtěl jsem ji naprosto kdekoliv, kromě tohohle mostu.

Ale také jsem chtěl, aby byla se mnou.

„Dobře,“ odpověděl jsem a neochotně ji pustil.

Začala couvat a já cítil, jak se na mě přes brýle dívá.

„Díky za dnešek,“ řekla. „Dej mi vědět, jestli změníš názor ohledně té čistírny.“

„A co takhle – vyměním bundu za tvou paruku a brýle!“ zakřičel jsem, když už byla o něco dál.

Zvedla koutek úst. Ústa, která jsem právě poznal a chtěl jsem je zoufale znovu ochutnat.

„Dobrou noc, Same.“ Předtím, než zamířila k černému SUV, vlezla si na… zadní sedadlo a zamávala mi?

Zajímavé.

„Dobrou, Fajnovko,“ zašeptal jsem do vzduchu, když auto se siluetou muže za volantem opustilo parkoviště.

Žilami mi projel neznámý pocit vzteku.

Co to kurva?