TT - 44. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

JAKOBY LHOSTEJNĚ JSEM ODVRÁTILA pohled a dělala, že se usmívám na někoho za ní.

Jen jiná upírka, která se potkala se známým, není tu nic k vidění.

Když jsem na sobě stále cítila Cynthianiny oči, vydala jsem se směrem, kterým jsem hleděla a doufala, že jsem se pořádně poumývala a postříkala deodorantem a už nebyla cítit po Vladovi.

Poté jsem si vybrala náhodně jednu osobu, která se blížila k Cynthianě a řekla mu rumunsky Hallo, jako bychom byli staří přátelé.

Něco mě zasáhlo do zad, dvě silné rány, které způsobily, že jsem se otočila tak rychle, že jsem pocákala muže vedle sebe kávou. Když začal nadávat, zasáhly mě do hrudi další dvě rány.

Pohlédla jsem na sebe. Ze dvou dírek v saku prosakovala stříbrná tekutina. Než můj mozek zaregistroval, že na mě vystřelili, velení převzal instinkt.

Během sekundy jsem vyskočila a hlavou narazila do stropu tunelu. Ucítila jsem praskat beton. Poté zaúřadovala zemská přitažlivost, spadla jsem a přistála na pár lidech, které jsem omylem strhla na zem. Sotva jsem dopadla, spustil se křik.

Ve spleti nohou jsem nic neviděla, ale to znamenalo, že mě nemohl vidět ani střelec.

Rozhodně jsem nechtěla lidi použít jako živé terče. Střely z tekutého stříbra sice byly pro upíry stejně nebezpečné jako kulky pro lidi, ale díky Vladově neústupnosti jsem měla pod oblečením neprůstřelnou vestu.

Okolostojící byli úplně bez ochrany. Začala jsem se plazit ven z davu a zbavila se pohárku s kávou, který jsem, jak jsem s nevírou zjistila, celou tu dobu svírala v ruce.

Zatímco jsem se plížila pryč, mačkala jsem tlačítko pod šálou. Sice jsem neviděla, jak to Cynthiana udělala, ale nepotřebovala jsem žádné telepatické schopnosti, abych pochopila, že na mě vystřelila ona.

„Byla jsem prozrazena“, řekla jsem stručně. „A střílí po mě tekutým stříbrem.“

Když jsem se dostala k okraji davu, narovnala jsem se. Jakoby mě magicky přitahovala, uviděla jsem Cynthianu stát uprostřed vyděšených cestujících, jak schovává pistoli do bundy. Asi si myslela, že stříbrné kulky splnily svůj účel a já ležím mrtvá na zemi.

Z reproduktoru na mě štěkl Vladův hlas.

„Nic si s ní nezačínej. Jdi na zastávku Crangasi. Hned tam budeme.“

Cynthiana se otočila. Buďto vycítila mou přítomnost, nebo slyšela Vladův hlas i přes vřískající dav lidí.

Zírala na mě sotva sekundu, ale mě to přišlo jako věčnost.

Nevím, co mě to v té chvíli popadlo, když jsem si rukou vlhkou od kávy, otřela na obličeji make-up, který zakrýval mou jizvu. Když ji Cynthiana uviděla, oči jí zezelenaly a vycenila zuby.

„Ty.“

Čekala jsem, že opět sáhne po pistoli nebo se na mě vrhne, protože vypadala stejně naštvaně jako já. Jestli mě napadne, tak ji odlákám od lidí. Aspoň jim se nic nestane. Ale ona neudělala nic z toho. Místo toho zvedla ruce a zvolala něco v neznámém jazyce.

Všichni cestující, kteří se doteď snažili v panice uprchnout, najednou ztuhli a zůstali stát jako zařezaní. Poté se obrátili na podpatku a s rukama napřaženými před sebou a vražedným výrazem ve tváři vyrazili ke mně.

Přes hlavy té divoké hordy jsem uviděla, jak se Cynthianino vycenění zubů mění v úšklebek. Následně zmizela směrem k tunelu metra.

Začala jsem se prodírat davem a snažila se nikoho nezranit. Lidé takové ohledy neměli, nadávala jsem v duchu. Tahali mě za vlasy, bušili do mě pěstmi a jedna žena se mi dokonce zakousla do nohy a nechtěla se pustit, i když jsem ji při běhu táhla za sebou. Můj první pokus setřást své pronásledovatele pomocí upíří hypnózy se nezdařil.

Buď jsem něco dělala špatně, nebo bylo Cynthianino kouzlo příliš silné. Když jsem se konečně osvobodila, díky doslova zakousnuté ženě jsem ztratila sako, šálu i kus kalhot. Nakonec se mi podařilo utéct dřív, než se na mě vrhl i zbytek davu.

Zatímco jsem běžela ke stanici Crangasi, stiskla jsem tlačítko na krku.

 „Zmizela v tunelu linie M1“, vykřikla jsem a zasténala, když jsem uviděla, jak mi z kevlarové vesty trčí utržený kablík. Někdo ho vytrhl. Bez zaváhání jsem se obrátila a utíkala směrem, kterým zmizela Cynthiana. Teď, když jsem nemohla Vladovi sdělit, kde se nachází, mohla uniknout dřív, než jeho lidé obklíčí metro.

Přímo na mě se řítil pištící vlak. Uskočila jsem z kolejí do servisního tunelu a přitiskla se ke zdi tak rychle, jak to jen šlo. Když mě vlak míjel, ucítila jsem, jak se mnou smýkl vzdušný vír, ale mé upíří svaly mě udržely při zdi, jako bych na ní byla nalepená. Konečně jsem mohla znovu skočit na koleje a běžet dál tunelem osvětleným září mých očí.

Kdybych díky své proměně neviděla tak ostře, tak bych průchod do protějšího tunelu, za kterým se skrývala další chodba, minula.

Nevycházelo z ní žádné světlo a stěny byly mokré, zřejmě díky děravému potrubí, takže se před vchodem tvořila obrovská špinavá louže. Očividně nepoužívaná chodba. Nerozhodně jsem zůstala stát a pohledem kmitala mezi průchodem a tunelem metra. Kam bych se, kdybych byla Cynthianou, vydala?

Pak jsem si všimla špinavých otisků bot, které vedly do chodby, a bylo to jasné. Překročila jsem koleje a protáhla se úzkým otvorem. Když mi do nosu pronikl zápach, který ve mě vyvolal domněnku, že chodbu využívají bezdomovci, zašklebila jsem se. Teď už jsem Cynthianinu stopu necítila. I když… Byl tam ještě takový zemitý pach. To byla ona? Pokud ano, tak by měla změnit parfém.

Když jsem před sebou uslyšela něco, co znělo jako uspěchané hrabání, zrychlila jsem. Pronikli Vladovi lidé do tunelu z druhé strany a Cynthianu chytili? Úzký tunel se rozdvojoval, takže jsem nic neviděla. Pro případ, že by tam na mě Cynthiana čekala s nabitou pistolí, jsem se přikrčila, abych se trochu zmenšila. Poté jsem nakoukla za roh.

Přímo na mě zíraly stovky žhnoucích očí. Hrabavý zvuk zesílil. Kromě toho jsem uslyšela kvičivé zvuky a už se na mě řítila chlupatá šedá vlna s ostrými zuby.

„Ty mrcho!“, zařvala jsem do chodby.

Cynthiana měla očividně v rukávu ještě další trumfy. Vypadalo to, že začarovala všechny krysy v podzemí a přiměla je, aby na mě zaútočily.

Potlačila jsem svůj odpor a rozběhla se ke zdivočelým zvířatům.

Upíři nemohou dostat vzteklinu, opakovala jsem si v duchu neustále, zatímco se na mě vrhly stovky hlodavců, jako bych na sobě měla masový kostým.

Při mém postupu jsem jich několik zašlápla, ale vrhaly se na mě stále další a další a útočily na mě těmi svými jako břitva ostrými zuby a drápy.

Bolest zasáhla skoro každý centimetr mého těla, který nebyl pokryt kevlarem. Několik krys ze mě odpadlo, když se jim podařilo neoprenový oblek prokousnout a dostali se tak na mou elektřinou nabitou kůži, ale přicházely další a další.

Nejraději bych poskakovala jako šílená, abych je setřásla, ale probojovávala jsem se dopředu a shazovala tolik odporných krys, na kolik jsem dosáhla.

Pokud si Cynthiana myslela, že by mě mohla střelit další dávkou stříbra, zatímco jsem se musela věnovat jejímu nejnovějšímu kouzelnickému triku, tak se mýlila.

A jen proto, že jsem stále upírala pohled kupředu, jsem je uviděla. Velké postavy, které se tiskly ke zdi za dalším rohem tunelu, tak špinavé, že to vypadalo, jakoby s vlhkým betonem splývaly. A znovu jsem ucítila to zvláštní zemité aroma, a to i přes zápach krys a vůně mé vlastní krve. Když jsem přestala utíkat, postavám v tunelu došlo, že jsem si jich všimla a vyrazily z úkrytu. Celý tucet.

Vypadaly jako lidé, ale jejich oči byly naplněny světlem, které v sobě nic lidského nemělo.

Nebyla to upíří zelená, a také neměli špičáky, ale pohybovali se tak rychle, jak to dokázaly jen nadpřirozené bytosti. A když jsem uviděla jejich ústa obscénně otevřená dokořán, věděla jsem, co jsou zač.

Ghúlové, pomyslela jsem si naštvaně. A ghúlové nejedli jen lidi, ale i upíry.