WSLS - 2. kapitola 2/2

Překlad: Miluš
Kor.: 16terez

„Opravdu bys to dělala?“ zeptal jsem se. Mohl bych trochu polevit ze svých nároků. Koneckonců, byla tady. Byl jsem tu i já. A potřeboval jsem ostříhat. Mohl bych skutečně zvážit myšlenku, že Mayra Trevino sem dochází, aby mě ostříhala? Nemohl jsem to pochopit.

„Samozřejmě,“ řekla. „Mám ráda stříhání vlasů.“

Zadíval jsem se do zrcadla a stále jsem nemohl uvěřit tomu, že to bude dělat znovu. Mayra se posunula vedle mne a já jsem se naklonil dopředu k umyvadlu a pevněji ho uchopil. Kdybych ho pustil, mohl bych utéct. Byla přímo vedle mě.

„Nemáš moc rád změnu, viď?“

„Ne,“ zašeptal jsem.

„Je tohle v pořádku?“ zeptala se. „Tvoje vlasy, myslím?“

„Je to v pořádku.“

„Mohu se zeptat na něco jiného?“

„Právě jsi to udělala,“ připomněl jsem jí. „To byla otázka. Myslela jsi ji jako řečnickou?“

Sakra, hovno, hovno.

Zavřel jsem na sekundu oči. Byl jsem si jistý, že to nebyla vhodná odpověď. Vzpomněl jsem si na rady školního poradce. „Zaměřte se a soustřeďte se, Matthewe. Pokuste se přemýšlet o reakci, než to řeknete. Je to vhodné pro danou situaci? Hodí se to k tématu diskuse?“

 Mayra stiskla rty k sobě a cítil jsem, jak se jí napjala ramena.

„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys mi řekl, kdyby něco nebylo v pořádku?“

„Ano,“ řekl jsem. „Asi, pravděpodobně.“

„Jsou tvoje vlasy v pořádku?“ zeptala se znovu. Její hlas byl plný obav a úzkosti. „Můžeš mi říct, jestli nejsou - mohu to trochu upravit, nebo aspoň příště udělat lépe.“

„Je to v pořádku,“ řekl jsem jí. Díval jsem se na to, jak se moje ruce svírají do pěstí. Moje klouby byly bílé.

„Já půjdu,“ řekla Mayra a položila mi ruku na rameno.

„Všechno mě svědí,“ řekl jsem.

 Mayra se zasmála.

„To je z vlasů, které jsem ostříhala, víš.“

„Vím. Potřebuji sprchu.“

„No, určitě, já už jdu,“ poznamenala Mayra a šla dolů.

Sledoval jsem, jak Mayra procházela předními dveřmi a mávala, když odcházela. Potřásl jsem hlavou, abych si ji pročistil, a pak jsem si dal rychlou sprchu. Moje hlava zůstala po zbytek odpoledne v mlze. Nebyla to špatná mlha - jen divná. Cítil jsem se trochu lehčí nebo tak. Uklidil jsem vlasy z podlahy v kuchyni a rozhodl se, že i vyperu.

Naházel jsem špinavé košile a kalhoty do koše na prádlo a vzal jsem je dolů k pračce. Zkontroloval jsem všechno, co mělo kapsu, jen pro případ, jestli jsem tam něco nenechal, ale to se mi stávalo zřídka. Pokud jsem totiž v kapse něco zapomněl - jako třeba papírový kapesník nebo něco takového - a skončilo to tak, že se to při praní rozpadlo a přitisklo ke všemu, tak jsem pak musel znovu všechno prát.

Popadl jsem moje džíny a kontroloval každou kapsu. Přední pravá, zadní pravá, zadní levá, přední levá. Nezkontroloval jsem to při svlékání správně, protože tam byl nějaký papír. Vytáhl jsem loterijní lístek, který jsem dostal jako platbu za můj nárazník.

Vzdychl jsem. Byl jsem rád, že Travis neměl žádné problémy s tím, aby vysledoval registrační značku a všechny ostatní informace. Vzal jsem si ten tiket, složil ho úhledně na polovinu a dal ho na sušičku, zatímco jsem prošel zbývajícím oblečením a pustil pračku. Zvedl jsem tiket a šel do kuchyně, abych si udělal nějakou večeři.

Vyhodil jsem tiket do kuchyňského odpadkového koše a pak jsem se začal přehrabovat v mrazničce. Neměl jsem chuť na večeři z krabičky. Stále jsem byl z deště trochu zmrzlý, takže jsem chtěl určitě něco teplého.

Mayra Trevino byla v mém domě.

Stříhala mi vlasy.

Držel jsem si rukama vlasy a přemýšlel jsem o tom, jak se cítila, když se jich dotýkala.

Bylo to dobré. Cítil jsem se dobře a zároveň zvláštně. Teď jsem se cítil zvláštně, protože mým prstům netrvalo tak dlouho projet všemi vlasy.

Uvědomil jsem si, že se stále usmívám a rozhodl se udělat pastýřský koláč. Vyndal jsem tašku s bramborami, oloupal je, nakrájel a pak je nechal vařit a vybral si k tomu sáček mražené zeleniny. Také jsem našel nějaký česnekový chléb a rozhodl jsem se, že by to mohlo být dobré. Když byly brambory hotové, dal jsem vše do pekáče a díval se na to. Bylo toho dost pro nakrmení celé rodiny. Rodina, kterou jsem už neměl. Nebyla to tak docela pravda. Měl jsem tetu a strýce. Snažil jsem se na ně příliš nespoléhat, ale někdy nebyla jiná možnost. Když jsem dal pekáč do trouby a nastavil časovač přesně na třicet minut, šel jsem si pro mobil z mého batohu.

„Travisi, potřebuji pomoc.“ Nenáviděl jsem žádat někoho o pomoc. Dělal jsem to zřídka, a když jsem to udělal, vždycky jsem se cítil jako blázen. Už toho pro mě udělal tolik a já jsem žádal o něco dalšího. Prsty jsem upevnil stisk na telefonu.

„Co se děje, Matthewe?“ 

„Nedovolí mi, abych si pronajmul auto, protože nejsem dost starý.“

„Do prdele,“ zamumlal Travis. „Nemyslel jsem na to, Matthewe. Omlouvám se. Přijedu pro tebe a vezmu tě domů. Několik dní můžeš používat Bethanino auto - stále je v Hongkongu.“ „Nemusíš pro mě jezdit,“ řekl jsem. „Já už jsem doma.“

„Aha, jo? Odvezl tě ten chlápek ze servisu?“ 

„Ne.“ V telefonu byla menší pauza. Pod oknem se kolem velké borovice rozběhly dvě veverky. Jejich ocasy se otřásly, když se honily mezi sebou ven z větví.

„No, řekneš mi, kdo tě vzal domů? Posloucháš mě, Matthewe?“ 

„Promiň,“ mumlal jsem. Myslím, že to dávalo smysl, že Travis chtěl vědět, jak jsem se dostal domů. „Mayra Trevino mě svezla domů.“

„Kdo to je?“

„Dívka z mé školy.“ Přemýšlel jsem o tom a věděl, že bude chtít vědět víc. „Máme společnou ekologii. Tento týden začínáme společně pracovat na projektu o včelách. Mám ji zítra navštívit, abychom na tom pracovali. Pršelo a ona mě viděla na silnici, a přestože zaparkovala na špatné straně, přemluvila mě, takže jsem s ní jel, a ona mi ostříhala vlasy.“

„Whoa!“ vykřikl Travis do telefonu. „Slyšel jsem správně? Máš přítelkyni (pozn. ang. girlfriend)?“

„Je to holka (girl),“ řekl jsem. Slovo, které použil – přítelkyně (girlfriend) – jsem nechápal. „A nejsem si jistý, jestli jsme přátelé (friend) nebo ne.“

„Ostříhala ti vlasy?“

„Ano. Říkala, že to potřebuju. Chtěl jsem počkat až do konce měsíce.“

„Pracuje v salonu nebo tak něco?“

„Neptal jsem se.“

„Aha, kde ti teda stříhala vlasy?“ Podle Travisova hlasu jsem mohl říct, že je trochu frustrovaný. Samozřejmě jsem mu neposkytnul informace, které chtěl, ale nevěděl jsem, co chtěl, takže jsem si nebyl jistý, jak to napravit.

„V kuchyni.“

„V domě?“

„Ano.“

„Tvůj dům?“

„Ano.“

Travis zapískal do telefonu.

„Myslím, že je to přinejmenším něco jako přítel,“ řekl. „Joe u tebe někdy byl?“

„Ne, jedeme vždycky do jeho domu nebo do Uptownu, abychom dělali úkoly. Nikdy tu nebyl.“

„Sakra,“ zašeptal znovu Travis. „No, chci slyšet víc, až se tam dostanu, dobře? Přivezu auto Bethy a ty mě můžeš zavézt zpět.“

Travis přijel o několik minut později a dojedl zbytek pastýřského koláče. Vařil méně než já a jeho manželka. Bethany hodně cestovala. Pracovala pro textilní společnost. Travis byl také opravdu velký. Byl vyšší než já o pár centimetrů a měl kudrnaté vlasy. On a můj táta vypadali hodně podobně, oba s tmavými vlasy a jasně modrýma očima. Já jsem byl podobný spíše na mámu.

„Tak mi řekni více o té dívce,“ řekl Travis mezi sousty.

„Mayra Trevino,“ řekl jsem. „Její oči jsou hnědé.“

Vzhlédl od talíře a naklonil hlavu na jednu stranu.

„To je všechno, co máš?“

„Ach, um ...“ zakoktal jsem. Nevěděla jsem, co mám o ní říct. „Dnes jsem seděl za ní na ekologii.“

„Myslel jsem, že sedíš za Joem.“

„Byl tam nový student,“ řekl jsem tiše. Nechtěl jsem o tom příliš přemýšlet. „Byl na mém místě.“

„Vzal jsi to v pohodě?“ Travisův tón byl ostražitý.

„Ne.“

„Sakra - omlouvám se.“ Travis si projel rukou vlasy. „Znovu zavolám do školy, dobře?“ „Myslel jsem, že s tebou nebudou mluvit,“ připomněl jsem mu. „Je mi osmnáct a nemám žádného opatrovníka ani nic podobného.“

„No, mohou mě vyslechnout, když nechtějí mluvit!“ řekl Travis a zvedl hlas, což mě přimělo k tomu, abych sebou škubnul. „Já sám jsem tohle Jonesovi říkal. On zjevně nečetl tvůj individuální výukový plán. Před posledním semestrem měl mluvit s paní Heathovou. Neměl by ti dávat takhle zabrat.“

„Prosím, ne,“ řekl jsem tiše.

„Proč ne?“ odsekl Travis.

„Protože,“ řekl jsem, když jsem se zhluboka nadechl, „už se budu muset vypořádat s tím novým studentem. Nedokážu to všechno najednou. To je příliš.“

Travis přikývl a nasál proud vzduchu nosem. Zvedl talíř a vidličku a dal je do dřezu. Následoval jsem ho a pak to po něm umyl, odložil a pak jsem umyl dřez. Travis věděl, že jestli to umyje, stejně to po něm udělám znovu. Chápal mě.

 „Kdyby to tvoje máma před několika týdny schválila, tak bych se stal tvým opatrovníkem. Mohl bych jít do té školy a dát pak Jonesovi na frak.“

„Travisi,“ zašeptal jsem. Cítil jsem, jak moje celé tělo ztuhlo.

„Promiň chlapče.“ Travis se na mě podíval a povzdechl si. „Jenomže ... kdybych měl oficiální papír, tak bych mohl pro tebe udělat víc.“

„Děláš dost,“ opakoval jsem mu znovu. Měli jsme stejnou konverzaci dvakrát až čtyřikrát do týdne. „Je mi osmnáct. Všechno je na mé jméno a jsem v pořádku.“

„Ne, nejsi,“ zamumlal. „Musíš se vrátit k léčbě. Měl jsi po tom léku míň záchvatů.“

„Nemám peníze navíc na další předpis a léčba není hrazena pojištěním,“ připomněl jsem mu. „Musím teď platit to, co nepokryje Meganino pojištění a je toho dost. Můžu se k léčbě vrátit poté, co absolvuji. Jakmile budu na vysoké škole, dostanu vyšší finanční pomoc a já si budu moci léčbu dovolit.“

„Řekl jsem ti, že za to zaplatím.“

„A já ti řekl, že už žádné peníze nechci. Nemůžu tě zneužívat a ty už pomáháš s Megan.“

„Stále nemůžu uvěřit, že mi na ní neudělili opatrovnictví. Neměl bys ses sám vypořádat se vším.“ Křičel, ale to nebylo myšleno špatně. Travis bojoval, aby nás oba osvojil, ale dokázal jsem soudům, že jsem dost soběstačný, abych to zvládl sám.

„Měl bych být jejím opatrovníkem,“ řekl jsem. „Je to moje sestra.“

„Tvoje starší sestra,“ zdůraznil.

„Pouze fyzicky.“

 Dlouho jsme na sebe zírali.

„Dělám to dobře, Travisi,“ řekl jsem mu. „Myslím tím, že nejsem v o moc větších sračkách než předtím. Dělám to, co se dá očekávat od někoho, kdo během tří měsíců ztratil oba rodiče, a to se stalo méně než před rokem. Všechny mé další problémy jsou jen maličkosti.“

„Blbost!“ Odfrkl Travis.

Znovu jsem si prohrábl vlasy, což mi připomínalo stříhání vlasů.

„Neměl bys být tady sám,“ řekl Travis. Věděl, že i tento argument je ztracená věc.

„Neprodám dům.“

„Nemusíš.“

„Travisi,“ zavrčel jsem.

„Dobrá, v pořádku.“

„Chci zůstat tady,“ řekl jsem. Podíval jsem se na něj, až konečně přikývl. Věděl, že tohle je téma, na kterém bychom se neshodli. Chtěl jsem být nezávislý. Chtěl jsem, aby rodiče věděli, že se mohu postarat o sebe a Megan, aniž bych se stal zátěží pro Travise a Bethany. „Léky, které užívám nyní, fungují dobře. Meganino pojištění pokrývá její základní výdaje a peníze, které si vydělám navíc, stačí na zaplacení dalších účtů. A taky se sám postarám o problémy ve škole.“

„Pokud bys šel do té jiné školy v Cincinnati, možnosti by byly lepší. Větší škola, větší rozpočet a další děti jako ty. Mají tam celou třídu pro děti s Aspergerovým syndromem.“

„Nechtěl jsem změnit školu, když jsem začal a určitě to nechci měnit teď. Zbývají mi jen tři měsíce!“

„Vím.“

„Jsem v pořádku, Travisi. Opravdu. Dokonce i sociální pracovnice to říkala, když mě minulý týden kontrolovala.“

Travis si povzdechl a přikývl.

„Pokud se v té třídě stane ještě něco dalšího, budu mluvit s Jonesem,“ řekl mi, když mi dal klíče od auta Bethany.

Odvezl jsem ho zpět domů, na druhou stranu města. Nemluvili jsme už skoro vůbec. Přemýšlel jsem, jestli ho přešla myšlenka na to promluvit s panem Jonesem. Přemýšlel jsem, jestli ho pan Jones vyučoval, když chodil Travis do školy. Byl mladší od mého otce o dvanáct let a nebylo to tak dávno, kdy byl studentem na Talawandské vysoké.

„Buď opatrný, chlapče,“ řekl Travis, když vystoupil z auta. „Stále chci slyšet víc o té dívce.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Díky.“

Jakmile bylo to slovo venku z mých úst, věděl jsem, že jsem se dostal do průšvihu.

Mayra mě odvezla domů a zachránila mě před deštěm.

Přinesla mi batoh.

Ostříhala mě.

Nepoděkoval jsem jí.

Do prdele.

Nemohl jsem to tak nechat. Musel jsem to napravit.

Právě když jsem si myslel, že se den změnil na výhru, pokazil jsem to.

Prohra - znovu.