TWC - 22. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Jade

             

            Takhle jsme strávili noc, Ryder mě obklopil a držel proti sobě každou mou část i když jsme spali. Byla jsem vyčerpaná a nebyla ve stavu, abych se zeptala na otázky, které mě pálily v mysli.

            Usnula jsem. Bylo uklidňující být jen v jeho náručí. Nechtěla jsem, aby to skončilo. O několik hodin později jsem se probudila, zcela obalená Ryderem. Prsty měl v mojí kundičce, která byla vlhká a palcem mi třel klitoris. Byl to nejkrásnější způsob, jak se probudit.

            „Bejby,“ zasténala jsem, když prsty vytáhl a já okamžitě pocítila ztrátu. Ale nemusím si dělat starosti. Jeho prsty byly nahrazeny tvrdým ptákem a udávajíc uvnitř mě pomalé tempo. Jeho palec na mém klitorisu zesílil mou touhu.

            Ruka na mém prsu vytáhla bradavku pevně mezi zhrublými prsty a posílala vlny potěšení přímo do mého jádra. Kundička se mi kolem jeho ptáka sevřela a pevně ho tiskla.

            Ryder mi zavrčel u ucha. „Kurva, bejby, co mi to děláš... “ Zalapal po dechu, když mě uvnitř hladil ptákem a zvyšoval rytmus.

            Nohu jsem měla zaháknutou kolem jeho, zadek tlačíc dozadu, abych si mohla vzít co nejvíce jeho ptáka do sebe, jak jen jsem mohla. Každý nerv, v mém těle, dostal příjemné signály a poslal mě přes okraj. Chvěla jsem se proti němu, když mě převzal orgasmus a kousala se do rtu, abych nevykřikla do ticha noci.

            Ryder mě stále šukal, dokud ve mně nevybuchl s divokým zasténáním, zakousl se do mého ramena, aby utlumil hluk.

            V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme u mě. Ryder mě mohl šukat do bezvědomí a já nemohla vykřiknout jeho jméno, aniž bych se bála, že nás někdo uslyší. Už bylo na čase. Chtěla jsem to všechno. Každý orgasmus, každý tah jeho ptáka, dávajíc mi bezstarostné potěšení, křik bez zábran.

            Bylo na čase najít si naše místo.

            Takhle jsme leželi, mlčeliví a vyčepaní, chladný vánek hladil naše kůže, jediné světlo v místnosti bylo od měsíčního světla, když se záclony rozlétly. Ryder zůstal uvnitř mě a já ho tam chtěla, tak jsem velmi klidně ležela, vychutnávala si pocit, že on mě naplňuje a já ho obklopuju.

            Byla to čistá blaženost. Chtěla jsem to každý den po celý svůj život.

            „Rydere? Můžeme si promluvit?“

            Vytáhl se ze mě a tekutiny se rozlily po celém mém krásném egyptském povleční. Ale nemohla jsem být šťastnější. Raději budu mít Rydera po celém mém povlečení, než vůbec Ryder.

            Otočila jsem se a položila si tvář na jeho hruď a hluboce vdechovala. Milovala jsem, jak byl cítit - mužný a hluboce vzrušující. Byla jsem v pokušení olizovat mu bradavky, ale podařilo se mi potlačit svou obnovenou touhu, abychom si mohli promluvit, protože kdybych začala ochutnávat jeho kůži, nezastavila bych, dokud bych mu dočista neolízala ptáka.

            „Co se děje, princezno?“ zamumlal, jako by se bál mé odpovědi.

            Teď už jsem věděla, že s Ryderem se musím dostat rovnou k věci. Neexistovala žádná předmluva nebo to okecávat. „Řekni mi, proč jsi byl v pasťáku. Co se stalo?“

            Nasál dech. Cítila jsem, jak mu pod mými prsty začalo prudce bít srdce. Bože, co jsem to udělala? Zničila jsem ten okamžik...

            „Ne vždy chápeme bolest jiných lidí, Rydere. Jen proto, že to nevidíme, neznamená, že to nebolí. Chci tě pochopit - a proč jsi tak hluboce zraněný.“

            Políbil mě na čelo, ale mlčel. Nehýbala jsem se, protože jsem se bála, že jsem otevřela dveře, které by měly zůstat zamčené. Nakonec začal mluvit, hlas tichý a smutný. Jeho příběh začal pomalu, s dlouhými tichými přestávkami, ale zůstala jsem ticho, poslouchala jsem a povzbuzovala ho tím, že jsem mu břišky prstů přejížděla po kůži.

            Můj motorkář mi vyprávěl hororový příběh. Příběh mladého chlapce, který byl opuštěný matkou a nechápal proč. Chlapec, který ochránil svého bratra tím, že byl ochoten obětovat svůj vlastní život. Chvěla jsem se mu v náručí, slzy mi nekontrolovaně stékaly po tváři, když mi řekl, jak zabil člověka - svého otce -, aby zachránil otlučené tělo svého bratra. Jak si nebyl jistý, když byl ve vazbě, že Max přežil a když vzal Tinyho život, jestli to znamenalo, že Max žije.

            S tou vinou žil celé roky, vzal na sebe trest ze strany tyrana ve vazbě, jako pokání za to, co udělal. Dokonce došel k závěru, že kdyby Max nakonec zemřel, byla by to jeho chyba, protože nezabil Tinyho dříve - protože se bál.

            Moje srdce se zlomilo pro chlapce, kterým byl Ryder Knox. Jeho bolest byla mnohem víc než moje, mohla kdy být, přestože nebyl zahořklý. Snažil se všechny ty roky, udělat správné věci tím, že byl báječným bratrem své nové rodině.

            Když se dostal k tomu, jak ho znásilňovali starší kluci, jak ho na jeho narozeniny téměř zabili, jak mu zranili obličej a téměř přišel o oko, to už jsem plakala neovladatelně. Teď mě Ryder utišoval a tiše říkal, že už je všechno v pořádku.

            Jeho příběh pokračoval. Řekl mi, jak ho Cobra a Razor zachránili. Jak, kdyby nebylo jich, dnes by tady nebyl. Poslala jsem tichou vděčnost bohům za to, že v ten den poslali bratry Maloneovi do koupelny, právě včas, aby zachránili Rydera před bolestným koncem.

            Prsty jsem mu lehce pohladila jizvu na obličeji. Přestože v průběhu let vybledla, fyzická jizva nebyla nic, oproti hluboké vnitřní jizvě, která v Ryderovi zůstala. Natáhla jsem se a políbila ho na čele na místě, kde jizva rozštěpila kůži a už znovu nesrostla. Teď, když jsem konečně pochopila, kde k ní přišel, jsem jí schledávala ještě víc rozkošnou. Nebyla z boje, nebo proto - že si hrál na tvrďáka, jak jsem předpokládala, když jsem si toho poprvé všimla. Ne, to bylo způsobeno malému chlapci, který by nikdy nic takového neměl prožít.

            Zaplavila mě hanba. Prvního dne jsem Rydera odsoudila bez toho, abych znala jeho příběh. Jak rychlí jsme byli, jako lidé, když jsme si jeden o druhém mysleli je to nejhorší, aniž by nám někdo dal příležitost dokázat, že se mýlíme. Tak zabalení do vlastního ega, že jsme nedokázali rozpoznat bolest druhého člověka. Tak rychle přejít k nesprávným závěrům.

            „Rydere, je mi to moc líto. Netušila jsem, kolik bolesti jsi prožil.“ zašeptala jsem.

            Dlouze a pomalu vydechl. „Není to nic ve srovnání s bolestí, která mě čeká.“

            Držela jsem si jeho tváře mezi dlaněmi a dívala se mu do obličeje. Oči měl přivřené; Neviděla jsem je ve tmě. Strach mi sevřel srdce. Přicházelo něco, co se mi nebude líbit.

            „Bejby, já jsem dnes v noci přišel, abych se rozloučil.“

            „Ne. Prosím-“

            Položil mi prsty na rty. „Pst, princezno. Musíš být silná. Pro nás oba.“

            „Proč, Rydere? Jdeš pryč?“ Zadrhl se mi dech. „Nechceš mě?“ Spodní ret se mi začal třást, když jsem bojovala proti slzám. Právě jsem zpracovala to, že pocit, který cítím, je opravdu láska. Ano, miluju Rydera. Z celého srdce. Patří mu moje srdce, tělo i duše. A teď to skončí. Bylo to, jako by mě bodl nožem, otáčel mi s ním v srdci a pomalu mě zabíjel.

            „Bejby,“ zabručel z hlouby hrudi, „chci tě víc, než jsem kdy v životě cokoliv chtěl. Více než zasraný vzduch, který dýchám. Ale mezi námi to nemůže fungovat. Varovala jsi mě od začátku a měla jsi pravdu. Teď to vím. Příliš mnoho lidí by bylo zraněno, včetně tebe. To ti nemůžu udělat.“

            „Ne Rydere, mýlíš se. Bude to bolet víc, kdybys mě teď opustil. Nikdy o nic nežebrám, ale udělám co... “

            Jeho rty polkly má slova. Proč se mi zdálo, že je to poslední polibek, který jsem kdy dostala z jeho úst? Proletěla mnou panika, když jsem nalila každý atom lásky do mého polibku a doufala, že pochopí, jak moc ho potřebuju. Jak moc ho miluju.

            „Jsem bezcenný kus hovna. Řekl jsem ti svůj příběh, takže teď už to víš. Jsem zločinec - vrah, bejby.“ Hlas mu poklesl, když vyřknul ty slova. Bojoval o kontrolu. „Nikdy tě nemohu být hodný. Nikdy ti nemůžu dát život, který si zasloužíš. Stejně jako nenávidím myšlenku na tebe s Marcusem, tví rodiče mají pravdu. On je pro tebe ten nejlepší muž. Může ti dát vše, co potřebuješ, co já bych nemohl.“

            „Mýlíš se. Tak moc. Marcus mi nikdy nedokáže dát, co potřebuji nebo co chci. Chci tebe, Rydere.“

            „Princezno. Zasloužíš si mnohem víc. Každý má pravdu. Dokonce i Harrison. Nejsem pro tebe dost dobrý. A být se mnou ohrožuje tvůj život. Jsou lidé, kteří mě chtějí zabít. No, po dnešní noci budu prázdná skořápka, takže můžou dát svou nejlepší střelu. Nikdy však neohrozím tvůj život. To prostě neudělám.“

            „Prosím tě, Rydere. Prosím, nedělej to... “

            Popadl mě za paže a zatřásl mnou. „Myslíš, že to chci udělat? Kurva, teď když jsem našel to, co jsem hledal po celý svůj zasraný život? Máš vůbec představu, jak těžké to je?“

            Pustil mě tak náhle, že jsem spadla zpátky na polštáře, když vyskočil z postele. Popadl džíny a natáhl si je, čelist pevně stisknutou.

            „Potýkal jsem se s tím, po celý zkurvený dny. Od noci, kdy přišel tvůj bratr do komlexu. Od té doby, co mi Cobra řekl, abych tě nechal jít. Bojoval jsem s každým instinktem v mém těle, abych s tebou utekl.“

            „Ano. Ano, pojďme to udělat. Srát na všechno. Prostě utečeme,“ řekla jsem, doufajíc, že poprvé, od té doby co řekl slovo sbohem, mě popadne.

            Zasmál se hořce a smutně. „Ach, princezno. A po jaké době mě budeš mít dost? Když ti nedokážu dát všechno, co si zasloužíš? Co pak? Budeš mnou opovrhovat - dokonce mě i nenávidět.“ Jako lev v kleci přecházel po pokoji. Zhluboka jsem se nadechla a sledovala, jak ho jeho emoce svírají. Stál před oknem a díval se do temnoty. Se zády obrátnými ke mně, bylo těžké vědět, na co myslí. Bolelo mě pro něj srdce. A pro mě. Co mám udělat, aby věřil, že to co chci je jen on?

            Pokojem se rozléhl jeho hlas. „Takhle je to lepší. Jsme z různých světů, které se nedokážou nikdy spojit. Věř mi – nejlepší je, se rozloučit.“

            Postel se prohla, když si sedl na okraji, aby si natáhl ponožky. Přesunula jsem se až na konec matrace, obalila mu paže kolem těla a zezadu ho objala. Srdce se mi lámalo, ale nemohla jsem udělat nic, abych ho zastavila. Věděla jsem, že je tvrdohlavý. Neústupný. Čím víc by jsem prosila, tím víc by si byl jistý, že je to správná věc.

            „Bejby, já tě nechám jít, protože vím, že s tím bojuješ. A nebudeš připraven přijmout mou lásku, dokud to neuvidíš. Miluji tě Rydere.“ Pohladil jsem mu hruď prsty.

            „Nejsem pro tebe dobrý,“ zamumlal.

            „Ty, Rydere Knoxi, jsi odvážný muž. Byl jsi neohrožený chlapec, který vyrostl, aby byl velkolepým mužem. Muž hodný lásky a štěstí. A rozhodně si zasloužíš mou lásku.“ Přitiskla jsem mu dlaň na srdce a cítila jak mu divoce a rychle bilo.

            Musela jsem ho přesvědčit, že ho nehodlám soudit. „Tvoje srdce je dobré, protože i když jsi udělal hroznou věc, tvé úmysly byly správné. Každý, kdo miluje svého bratra stejně jako ty, by udělal totéž.“

            Jeho hlas zněl tvrdě. „Zabil jsem muže.“

            Jak bych mohla rozpustit jeho odhodlání? Pomalu a dlouze jsem vydechla, ustálila nervy, když jsem pokračovala: „Nebuď na sebe tak tvrdý. Lidé jsou často svým vlastním nejhorším nepřítelem.“ Zavřela jsem oči a položila mu tvář na záda. „Nejtvrdší jsme sami na sebe. Dokonce i když jsou ostatní ochotni nám odpustit, stále trestáme sami sebe. Je to lidská přirozenost.“

            „Mrcho, ty nevíš, co říkáš.“ Jeho hlas byl tvrdý, chladný, vyrovnaný. Věděla jsem, že je tak hrozně zraněný, že si musí stát za svým.

            „To je okej, Rydere. Můžeš předstírat, že mě nemiluješ, ale já vím, že jo. Jen se mě snažíš chránit. To je to, co děláš nejlépe. A miluji tě ještě víc. Věřím v tebe.“

            Nasál dech.

            „Vím, že to dokážeme. Vše, co potřebujeme, je láska a jeden druhého. Nepotřebuji nic víc než to. Nepotřebuji materiální věci. Potřebuji lásku muže, který mě uctívá. To je to co chci. Tebe, Rydere.“

            Ztuhl. Ačkoli neřekl ani slovo, modlila jsem se, aby to vše pobral. Musel vědět, co k němu cítím, zvláště poté, co jsem se dozvěděla o jeho minulosti. Byl poškozen a já mu chtěla pomoct se vyléčit. Strávila bych zbytek života, abych mu to pomohla napravit.

            „Já se tě nevzdám. Nikdy. Vezmi si čas, kolik jen potřebuješ, jeď na motorce kamkoliv.“ Opravdu mu říkám, aby odešel? To byla ta poslední věc, kterou jsem chtěla. Vzdychla jsem, přemohla mě únava. Kdyby nebyl tak tvrdohlavý.

            „Naslouchej svému srdci. To nikdy nezklame. Zná všechny odpovědi. Byli jsme přivedeni jeden k druhému z nějakého důvodu - naše světy se srazily, protože patříme k sobě. Miluji tě, Rydere Knoxi. Všechno na tobě – to dobré i špatné. Nechci nic víc - jen tvou lásku. Až budeš připraven, budu tady. Protože já se nás nikdy nevzdám.“

            Uvolnil mi ruce kolem svého pasu a zvedl se z postele. Stál nade mnou, díval se dolů a jeho pohled se táhl po mém nahém těle - těle, které právě ošukal a nyní ho odmítá.

            Jeho oči byly tvrdé. „Princezno. Mýlíš se. Nemiluju tě. Jsi dobrá šukna, to přiznávám.“ Rty se mu zvedly do úšklebku. „Ale já se rychle unavím z šukání téže ženy. Ty jsi nebyla nic jiného než výzva. Potřeboval jsem tu rozmazlenou mrchu usadit do patřičných mezí. Teď jsem to udělal, jsem spokojen.“ Olízl si rty.

            Jediné, co jsem mohla udělat, bylo se na něj ohromeně dívat. Krev mi ztuhla v těle.

            „Vezmi si Marcuse. To je čubka, jakou si zasloužíš. Padám odsud. Děkuji ti za dnešní šukačku, přidám tvůj zářez na sloupek.“

            Jak mohl být tak krutý? Bolest v mém srdci byla neúnosná. Stiskla jsem povlečení do pěstí, zasekávajíc se na jeho slovech.

            Hořce se zasmál, když si přetáhl tričko přes hlavu a zmizel z mé ložnice, stejně jako se objevil. Nečekaně.

            Pokud měl Ryder záměr roztrhat mé srdce jako odškodnění za to, že jsem ho soudila, udělal to sakra dobře.

            Byl jsem zlomená. Prázdná. Rozbitá.

            Ryderem Knoxem - mužem, kterého jsem milovala celým srdcem.

            Jak v prdeli to bylo?