SH - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Dávám si maraton Black Sails (pozn. americký seriál). Tyhle mrchy jsou tvrďačky. Co bych neudělala, abych se dostala do takové show,“ řeknu do telefonu, tomu, který je přimáčknutý mezi mým ramenem a uchem. Po čemž naházím plnou lžičku zmrzliny do své otevřené pusy.

Klub je uzavřen pro soukromou událost, a já dobře využívám výjimečné volné úterní noci hýřením při sledování mých oblíbených show v nově renovované pracovně.

Jsou to dva dny od Audreyiny improvizované návštěvy a toho, jak se Ethan choval zvláštně. Škrtněte to, zvláštněji od té doby. Po tom, co jsme dali Danovi a Eileen vědět, že Audrey nebyla uvázaná řetězem na skřipec ve vlhkém suterénu nějakého milého muže, který rád experimentuje s noži, udělal Ethan večeři. On je vlastně výborný kuchař, když se mě zrovna nesnaží otrávit svou kapustovou směsí.

Od té doby ho neustále nachytávám při tom, jak se na mě dívá se záhadným zamračením. No, ne úplně zamračením, ale pohledem, který říká, že na něco nemůže přijít a to ho frustruje. K tomu řeknu jen Vítej do klubu.

V mezičase pokročil David s případem, a snažil se vyjednávat s Gregoryovými nějaký druh ujednání, které neznamená, že budu muset utratit všechny peníze, které mi nechala babička, abych mohla zůstat na svobodě.

„Co bych dala za čas na sledování jediné epizody,“ fňuká Camilla. „To cestování rychle zevšední. Vlastně jsem nadšená, že už nemůžu létat.“

„Přestaň si stěžovat. Přinejmenším máš něco pravidelně. Jestli se brzy něco nepovede, můžu skončit na seznamu sexuálních delikventů a ta první oběť bude možná dost dobře můj spolubydlící. Nemá ani tušení, jaký druh nebezpečí si pozval do života.“

„A co Kurt? Všechna ta tetování…“

Moje mysl zacílí přímo na Kurta, jednoho z pracovníků ostrahy v klubu, a zamrazí mě.

„V žádném případě. Dýchá pusou. Jednou jsme si vyšli. Nebyla jsem si jistá, jestli se mě snaží políbit nebo nacvičuje resuscitaci.“

„To není dobré,“ řekne, dusí smích. „A co ten roztomilý barman, který pracuje jen čtvrtky?“

„Shane?“

„Jo, co ten?“

„Spala jsem s ním po tom, co mě Parker, ten implantát penisu, odložil.“

„Tohle je ten chlap, se kterým jsi měla sex z pomsty?“

„Jo, až na to, že ta pomsta byla na mě.“

„Bojím se zeptat.“

Zalovím do marshmallow, naberu zmrzlinu a dám si. „Porno sex.“

„Oh Bože. Co to znamená?“

„Plácnutí po zadku, zatahání za vlasy, příraz, příraz, příraz, plácnutí po zadku, zatahání za vlasy, příraz, příraz, příraz. Otočil mě na záda. A ještě víc toho samého. Porno v číslech.“

„Ugh.“

„Navíc, je tam dole holý. To není můj šálek kávy.“

„Holý? Jako úplně? Tohle muži dělají?“ řekne, prakticky zalapá po dechu.

„Vítej v jednadvacátém století. Jaký byl tvůj výlet?“

„Jak to kruci mám vědět? Za celý svůj život jsem viděla jen dva.“

„To je jedno, teď vidíš, proč dávám přednost péru ve variantě se zástrčkou? Od té doby mě odradil od sexu s další lidskou bytostí.“

Když mluvíme o lidech. Najednou se ve dveřích pracovny objeví muž. Odložené sako a kravata, vlasy rozcuchané, jak si je projíždí rukama. Vejde do pokoje a zamíří přímo ke gauči.

„Někdo právě vstoupil do mého doupěte neřesti,“ zašeptám do telefonu.

Mé oči dělají chlípnou prohlídku jeho osoby. „Ani by nemusel dělat žádnou práci. Mohl by si jen lehnout a zavřít oči.“

Camilla se zakření. „Nenech důkazy. Víš, že neumím za Boha lhát a nechci vychovávat své děti ve vězení.“

„Zavolám později,“ zamumlám a zavěsím.

On si s unaveným povzdechem sedne na protější stranu gauče.

„Dlouhý den, poradče?“ Dám plnou lžíci zmrzliny zpátky do kyblíku, a než stihnu ochránit svou kořist, sebere mi ji z rukou. Tahle kořist je jako poklad, ne jako třeba můj neexistující zadek. Nebyla bych rozrušená, kdyby mi sáhl na zadek – zmrzlina je ale něco úplně jiného.

„Heeeej.“

Ignoruje mě a začne jíst, pomalu si tu zmrzlinou naládovanou lžičku zvedá k jeho šťavnatým ústům. Jo, zase zírám. Zažalujte mě, že mám vaječníky. Kdybych ho neznala lépe, myslela bych si, že se mě snaží svádět způsobem, jakým tu lžičku cucá. Ale já ho znám lépe.

Slepě zírá na televizní obrazovku, když jí – pro upřesnění to je ta nová televizní obrazovka.

„Hmm, draft.“

„Oficiálně jsi dosáhl svého limitu pro používání tohoto slova. Pokud mě nechceš vidět ve večerních zprávách, jak kosím lidi automatickou zbraní, přestaneš už tohle slovo říkat.“ Poslední dobou mluví jenom o tom. Draft toto, draft tamto. Pokaždé, když si někdo objedná čepované pivo (pozn. draft beer), dostanu tik do oka.

Po tváři se mu rozlije líný úsměv. „Profesionální deformace. A co ty?“ Jeho oči klesnou ke scénáři, kterým si listuju, a když se podívá dolů, já se podívám na něj. Šmouha od zmrzliny na jeho horním rtu se mi vysmívá. Pro lásku těch rtů, já jsem jen člověk. Jakému množství touhy může jedna žena odolat?

„Zase děláš tu zírací věc.“

Přesně, kdyby jen věděl.

„Zítra mám druhé kolo konkurzu na hru. Je to malá role, ale dobře placená.“

„Dostaneš to,“ řekne s naprostým přesvědčením. Moje vnitřnosti začnou bzučet. Nevím, jestli je to tím, jak se na mě dívá, nebo jeho neochvějnou vírou. Nikdo jiný kromě Camilly ve mně nikdy tak pevně nevěřil. Nějaká víra? Jistě, moje babička. Slábnoucí víra? Marty, poslední dobou. Ale neochvějná? Nikdo jiný.

„Proč bys to říkal?“ Zeptám se, objeví se moje tendence být podezíravá ke všemu dobrému. Zároveň toužím po jeho správném názoru, a jsem připravená ho z žádného dobrého důvodu zpochybnit.

„Protože vím, že do toho dáš všechno, co máš a nenecháš si nic pro sebe.“

Jeho slova mě zasáhnou v měkkém místě, jedna moje část se cítí zahanbeně nad jeho nerozpačitým oceněním, protože si nejsem jistá, jestli si ho zasloužím. Jednou jsem taková byla, bez jakýchkoli tabu, v plné rychlosti. Takhle jsem se narodila. Až na to, že jsem strávila většinu svého života tím, že jsem se ponižovala, abych potěšila jiné lidi, nebo abych je raději nerozčílila, že jsem při tom zapomněla, kým jsem.

Upřímnost. To je všechno, co vidím v Ethanových očích, když se na něj podívám. A když do nich zírám, zasáhne mě silou jedoucího auta zjevení. Rozhodnutí, které mě obklopovalo a roky mě drželo zpátky, se najednou zdá jasné. A jsem si jistá, že můj obličej vyjadřuje mé myšlenky, protože Ethan zvedne hlavu a zvědavě si mě prohlíží.

„Udělám to,“ vyhrknu.

„Co?“

„Přestěhuju se do L.A. hned, jakmile budu oficiálně moct. Máš pravdu. Nemůžu mít všechno, a čas mi ubíhá. Musím tomu dát upřímnou šanci--“ Jsem nervózní, mluvím rychle, to zjevení je najednou tak jasné, že mi začne bušit srdce. „Nenechám si nic pro sebe.“

On pomalu přikývne v porozumění a dá si další sousto mé zmrzliny, jeho oči jsou přilepené na dno kyblíku. Když se na něj dívám, něco jemného a křehkého se mi odehrává v hrudi. Něco, co mě děsí.

„Co je se všemi těmi ženami, od kterých vždycky utíkáš?“

On se ke mně otočí tvář s jedním z jeho charakteristických namyšlených úsměvů, ale něco tam chybí. Něco co by neměl problém skrýt před někým, kdo není odborníkem na přetvářku a skrývání jako jsem já.

„Věř nebo ne, považují mě za terno,“ odpoví, aniž by se na mě podíval, jeho tón bez respektu. Ačkoli zachytím hořkost.

„O tom nepochybuju,“ zamumlám. „Nepochybuju, že tě ženy z Manhattanu považují za korunovační klenot mezi svobodnými mládenci.“

On je skvělý, chytrý a slušný člověk. Navrch je ještě bohatý a úspěšný. Je na něm něco špatného? To mě osobně se to netýká – je těžké vedle něj nevypadat jako magor. Každopádně už vidím, jak přijmou ostatní, mnohem ambicióznější ženy než já, výzvu. On by mohl dělat trofej.

A pak to na mě dolehne.

„Ty to nemáš rád. Nezajímáš se o ženy, které přitahuje tohle,“ řeknu, naznačím očima nahoru a dolů po jeho skvělém těle, které zakrývá gauč s nohama daleko od sebe. Lžička se na chvilku zastaví na půl cesty do jeho úst, pak pokračuje dál do svého sexy místa určení.

„Tebe ne.“

Možná mě sexuální abstinence obrala o schopnost dešifrovat všechny mužské věci, protože netuším, co tím myslí. Je zklamaný, že do něj nejsem zamilovaná? Tuším, že je za tím skrytá otázka, ale kdo ví. Možná si to jen představuju.

Oči má pořád přilepené ke kyblíku se zmrzlinou. Leze mi to na nervy. Zoufale chci vidět, co mi řeknou jeho okna do duše, a z téhle výhodné pozice na gauči nemůžu.

„Ne. Nic mě na tobě nepřitahuje. Ani trošku.“

Namíří na mě zpátky své přivřené oči, jeho ústa zdobí úšklebek. „Přistihl jsem tě, jak mi zíráš na zadek, Jonesová.“

Myslí si, že tímhle otřese mým sebevědomím? To je pro mě dětská hra.

„To proto, že je tak velký. Jak přesně se jeden dostane k takhle oblému zadku?“

Našpulí rty, na tvářích se objeví růžová barva. Dusím potřebu se mu vysmát do tváře. Už bylo načase, abych se taky pobavila na jeho účet.

„Bruslením. Hodně hokeje, když jsem byl dítě. Tenis.“

„Byla jsem na několika zápasech Rangers a neviděla jsem žádný, který by vapadal jako ten tvůj, řeknu a zatřesu hlavou. „On je abnormálně bublinózní.“

Následuje zakašlání a hodně bušení do hrudi. „Myslím, že jsi dosáhla svého.“

„Navíc, nejsem jako jiné ženy--“ Za tohle si vysloužím odfrknutí. Jdu a lehce ho nohou šťouchnu do boku a on mi chytí kotník, obalí kolem něj své dlouhé prsty a stiskne.

To je… kruci, to je tak dobré. Vlastně příliš dobré. Stáhnu svou nohu a on ji nechá. „Já jsem se vztahy skončila, a manželství je pro mě mrtvé. Pohřbené na dně mořském. Nikdy už tohle slovo nechci znovu slyšet. Navíc mám Garretta a Gabriela a zbytek chlapců, aby mi dělali společnost.“ Jestli tohle neuzavře nadobro tohle téma, pak už nevím co. Sleduju, jak se mu kolem lžičky zvednou koutky úst. „Ale dost o mně. Proč za tímhle účelem nemáš žádnou přítelkyni – nebo ženu?“

„Na mém radaru je teď pouze dostat tu práci u Titánů.“

„To zavání silnou hořkostí,“ odpovím, cituju Pýchu a předsudek. On to nepochopí, protože je bohužel muž. To zmatené nakrčení čela mě přiměje pokračovat. „Co se stalo? Dostal jsi v desáté třídě kopačky od Whitney, královny z bohaté snobské rodiny kvůli Chetovi, králi zbohatlíků?“

Jeho výraz se změní na zadumaný.

„Jmenovala se – jmenuje se Hope. Je profesionální tenistkou. A nevyměnila mě za Cheta, dala mi kopačky kvůli Jakeovi – mému staršímu bratrovi.“

Moje tvář ztuhne, všechen humor vyprchal. Nečekala jsem, že odpoví, proto jsem překvapená. Mé překvapení je každopádně rychle překryto studem.

Najednou se cítím takhle malá. Tohle mělo být křehké území, a s tendencí mé pusy, která je tak přebujelá, jako býk v čínském obchodě, jsem ho možná pošlapala, jak je evidentní na pohledu v jeho tváři.

„Fajnovko--“ povzdechnu si.

„Bylo to už dávno. Dostal jsem se přes to.“ Pokrčí rameny, strčí si do pusy víc zmrzliny. Očima zírá přímo před sebe, ani jediný pohled mým směrem. Po čemž si olízne svůj spodní ret a já ho zase svlékám očima. Zachraňte mě někdo před sebou samotnou.

„Osladil jsi jim to aspoň? Nějakým kopem do tváře s otočkou?“

Jeho smích je nízký a chraplavý. Ta vibrace se šíří vzduchem a přistane mi mezi nohama. Stisknu kolena k sobě a modlím se, aby si toho nevšimnul.

„Jen ve svých představách. Všichni byli velmi zdvořilí. Dokonce jsem šel na svatbu.“

„NEŘÍKEJ mi, že jsi byl svědek.“

Věnuje mi postranní úsměv, o kterém vím, že skrývá nějakou zbývající bolest.

„Ne… ale žádal mě o to. Kdysi jsme si byli blízcí, opravdu blízcí.“

Z nějakého nepochopitelného důvodu se právě teď chci stát Hulkem. Chci zezelenat, vydupat odtud, abych našla jeho ďábelského bratra, a vtlouct do něj nějaký rozum – pro Ethanovo dobro. Nechci, aby byl Ethan zraněný. Nechci, aby měl na tváři tenhle výraz. Je to dospělý muž a stejně chci utěšit jeho bolest. Aby bylo jasno, tohle je špatné.

„A pak co? Oni jeli vstříc západu slunce v jejich epickém příběhu lásky a ty ses potichu schoval?“ Dělám, co můžu, abych zmírnila ten hněv ve svém hlase, ačkoli ani ta nejlepší snaha není moc dobrá. Slyším samu sebe ječet, a není to pěkné.

„Pak…“ Povzdechne, dívá se nepřítomně na televizi. „Pak jsem se vrátil do školy, vymetal všechny párty, nechal se vyhodit z tenisového týmu, vyspal se s polovinou ženské studentské populace a zakončil to na pohotovosti s meningitidou.“ Jeho pohled přeskočí ke mně, hledá reakci, možná odsouzení, které nenajde.

„Působivé.“

„Cal mi zachránil život. Kdyby nebylo jeho, byl bych pravděpodobně mrtvý.“

Počkejte chvilku… mrtvý? Snažím se si tu představit, že bych ho nepotkala, neměla ho ve svém životě, a sevře mě bolest, taková, jakou jsem cítila jen jednou za celý svůj život – když mě Eileen posadila a řekla, že už s ní nebudu dál žít.

„On mě vzal na pohotovost, když jsem odmítl jít… taky mi za to věnoval monokl.“

Nejsem schopná slova. Sedíme tam tiše, zatímco zpracovávám všechny ty věci, které na mě hodil.

„Proč jsi tuhle část pro všechno na světě nevynechal?“

„Cože?“ Vypadá zmateně.

„Teď na něj budu muset být milá. Jako pořád. Máš tušení, jak jsi mi tím ztížil život?“

Dlouze a tvrdě se na mě zadívá, a cukne rty, jak potlačuje smích. „Jsem polichocen, Jonesová. Jestli jen zvažuješ, že na Cala budeš milá, musíš mě mít kruci ráda.“

„Zpomal. Ještě to není hotová věc. Být na Cala milá vyžaduje opravdovou dávku lásky.“

Jeho obličej se roztáhne v širokém bílém úsměvu. Opravdovém, v tom druhu, jehož rozpětí může zastavit obchodování na burze a způsobit výpadek proudu v dolní části Manhattanu. „To je ale nepříjemné množství, že? Sama se za to nesnášíš.“

Moje nálada se rychle změní, všechny stopy humoru, které byly na mé tváři ještě před chvilku, jsou pryč. Chlapec mi brnká na nervy. Tak takové to je. Jedna má část nenávidí, že ho mám tak moc ráda. A tohle je to poslední, co potřebuju, nebo chci.

Vidí ten pohled v mé tváři a jeho úsměv ho hned opustí. „Nemyslel jsem to tak, Jonesová. Dělal jsem si legraci.“

„Jdu prát,“ zamumlám, vystřelím z gauče. Ačkoli se nedostanu daleko, protože jsem náhle složena k zemi, uvězněná tváří dolů mezi dřevěnou podlahou a devadesáti a něco kilogramy svalů. Bojuju tak půl vteřiny, než se vzdám.

„Slez ze mě, jsi těžký.“

Jeho nízké uchechtnutí mě polechtá na ucho a já se otřesu. „Ne, dokud nepřijmeš mou omluvu.“

„Už jsi uvažoval o dietě?“

Přetočí mě na záda a zajistí mi ruce nad hlavou s děsivou lehkostí, jeho boky mě drží dole, a mým tělem se pomalu šíří horko. Váha jeho samotného mi dává dost potěšení, aby mi z krku unikl hlasitý povzdech. A z toho samolibého úšklebku, který mi právě věnoval, si toho všimnul.

„Jen jsem tě provokoval. Vím, že se ti nelíbím. Dala jsi to velmi jasně najevo.“

Ještě trochu bojuju. Zafuním. Odmítám se na něj podívat. Udělám všechno proto, abych mu odepřela byť jen gram zadostiučinění. „Tohle ti připadá legrační?“

„Trochu,“ prohlásí s úsměvem tak samolibým, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla.

V té chvíli ucítím velmi, velmi tvrdý výčnělek na svém stehně. Úšklebek, který se mi zrodí ve tváři, je vskutku ďábelský. „Kdo se teď komu líbí?“

„Tohle je biologie. Reflex. Mohl bych se otřít o sloup pouličního osvětlení a stalo by se to.“

Umm, opravdu? Protože to bych ráda viděla.

„Je to biologie jo, tohle je zatracená anakonda!“ zakřičím, předstírám zděšení. „Nahlásím tě sdružení PETA pro krutost ke zvířatům.“ Červená se? Oh Bože, on se červená. „Řeknu jim, že mají nechat tuhle věc v nelidských podmínkách.“

Jeho jemné zčervenání se změní na červenou barvu hasičského vozu. Tak přirozeně cítím ve vodě krev, takže jdu zabíjet. „Kolik důvěřivých žen jsi zmrzačil? Kolik z nich strčilo ruce do tvých trenýrek a vytáhlo ven jenom pahýly?“

„Zmlkni, Jonesová.“

„Nebo co?“ ode mě neskutečně nevyspělé, ale taky – neskutečně uspokojující.

Jeho oči se zalesknou ve výzvě. „Nebo tě udělám.“

Něco v jeho tónu rozptýlí můj smích. Podívám se do odhodlaných hnědých očí a ignoruju všechna varovná znamení. „Velmi roztomilé, poradče. Ještě se to nikomu nepovedlo, ale ráda se podívám, jak to zkusíš.“

Víčka mu klesnou, jeho pohled ztěžkne… chtíčem.

Oslnivě spalující pohled padne na mé rty a můj úsměv opadne. Oh kruci. Příliš pozdě. Uvědomím si moc pozdě, jak jsem to celé hrála špatně, jak zle jsem ho podcenila. Mé vykulené oči najdou ty jeho. To je všechno, co mu stačí, aby udělal ten pohyb, při němž jeho rty narazí do mých.

Nejprve je ten polibek tvrdý, jako by se přepočítal se svým vzrušením. Právě tak rychle zpomalí a zjemní svůj dotek, přejíždí tam a zpět svými rty po mých, ochutnává mě. Zatímco já jsem zamrzla. Částečně v nevíře, částečně, protože se bojím, že se vzbudím a zjistím, že to byl jen sen.

Jedna dlouhá ruka podpírá mou tvář a já jsem úplně smetená něžností jeho doteku. Jemný. Zbožňující. Kouzelný. Skloní svá ústa a napasuje je k mým. A ony tam padnou. Padnou dokonale, jako by byly vytvořené na míru jen pro mě. Jeho jazyk zkoumá mezírku mezi mými rty a Bůh mi pomáhej, s omráčeným povzdechem je pro něj otevřu. Chutná sladce, na jazyku a plném spodním rtu má pořád zmrzlinu, kterou jsme spolu před chvíli jedli. Zničil pro mě zmrzlinu. Můžete se vsadit, že každé sousto, které si odteď dám, nebude ani zdaleka tak dobré.

Zdá se to s ním tak správné. Všechno na něm se tak zdá. Chuť jeho rtů, váha a teplo jeho těla, vůně, kterou cítím z jeho kůže. Dva kousky puzzle, které zapadly na místo. Moje ruce kloužou přes napjaté svaly jeho velkolepých zad. Pod špičkami prstů cítím energii, která napjatě koluje a spolu s ním pulzuje. Někde vzadu v mé mysli, špinavější, než hlína, pokračuje můj vnitřní telepatický hlas v tom, abych ho nechala, osvobodila a uvolnila to, ať už je to cokoli, co ho drží zpátky.

Udělej to. Udělej to. Udělej to, skanduje ten ďábel uvnitř mé hlavy.

Posune boky a hlava jeho erekce mě zasáhne přesně tam, kde chci být zasažená – a to tvrdě. Instinktivně se mé tělo podvolí jemu, zoufalé po přídavku, toužící po všem.

O chvíli později cítím chladný závan vzduchu, jak odtrhne své rty od mých a vyskočí na nohy. Sleduju ho, jak odchází, přejíždí si po tváři, jeho chůze je zvláštní jak si upravuje tu kládu, která mu vyčnívá mezi nohama.

„Nemůžu,“ slyším ho zamumlat.

To je na hovno.