Legacy - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Zia Catrina,“ pozdravil Andino.

Jeho teta mu dovolila, aby ji políbil na její hladkou tvář. Dokonce, i když bylo jeho tetě už hodně přes padesát, dokázala stárnout pozoruhodně dobře. Jedinými neklamnými známkami jejího věku bylo to, že ve svých červených vlasech se jí objevil lehký odstín šedivé a v okrajích ostrých očí měla vrásky od smíchu.

Catrina byla stále vysoká. Stále dokázala prostoru dominovat. Andino věděl, že jeho teta byla také stále schopna vyděsit muže jen pomocí několika jednoduchých slov či pohybem nože.

„Jak se má můj oblíbený synovec?“ zeptala se Catrina.

Andino se zasmál. „Nejsem tvým oblíbeným synovcem.“

„Dobře. Vy všichni jste mými oblíbenými synovci a neteřemi. Ale když jsem jen s jedním z vás, jako právě teď, tak si vyhrazuji právo pro daný okamžik brát tě jako toho oblíbeného. Takže, jak se má můj oblíbený synovec?“

„Dobře. Hodně práce.“

„Andino, měl bys zpomalit a trochu víc si užívat toho, co je kolem tebe,“ řekla jeho teta, než usrkla svého čaje.

„Možná.“

Catrina si prohlížela přes okraj svého šálku, rudé rty měla našpulené. „Andino, tohle nikdy nedělej.“

„Hmm, co?“

„To, co jsi právě udělal. Nikdy neříkej ženě to, co chce slyšet, jen proto, abys ji potěšil. Věř mi, že to rozhodně není pro ženu dobré. Řekni vždy, jak to je a tím správným způsobem. Poctivě, upřímně a drsně, pokud je to potřeba. Možná to ze začátku neocení, ale naučí se, že pravda je mnohem lepší, než blažené lži, které časem jen ublíží.“

Andino zamrkal. Otevřenost jeho tety ho překvapila. „Rozumím.“

„To je všechno, co jsi musel říct?“

„Ne. Co se sakra v poslední době s každým děje?“

Catrina svraštila obočí. „Prosím?“

„Všichni mají zjevně v poslední době pocit, že by mě měli poučovat a připomínat, že jsem bez ženy, že bych měl vyrazit ven najít ji tak rychle, jak je to jen v lidských silách a projít s ní uličkou.“

„Děláš si srandu.“

„Ne,“ řekl Andino.

Kdo by o takových sračkách vtipkoval?

„Tvá matka?“ zeptala se Catrina.

„Ano, a další.“

„Kim konečně začalo připadat jako by byl její dům prázdný. To je vše.“

„Nehodlám ho kvůli ní naplnit,“ zamumlal si Andino bez dechu.

Catrina se hlasitě zasmála. „Ach, to ona od tebe neočekává. Jednoduše jí připadá, že jsi osamělý podobně jako ona.“

Aha.

Dobře, takže… Andino věděl, že obě jeho tety a jeho matka byly vždy blízké přítelkyně, takže předpoklad Catriny byl pravděpodobně pravdivější, než si skutečně myslel. Andino se rozhodl, že se přikloní k tomuto závěru a nechal matčina slova z předchozího dne být.

„Mimochodem, proč je auto mého táty a Luciana venku?“

Catrina pokrčila rameny. „Dante je pozval před tebou. Dělává to celou dobu. Jsou nahoře v kanceláři, tak jako obvykle. Pravděpodobně znovu kouří ty příšerné doutníky.“

„Proč mi neřekl, že je pozval, když mi volal?“

„Nevím. Zeptej se ho. A když už jsme u toho, tak mu taky řekni, aby uhasil svůj doutník. Celé to tu smrdí. S těmihle příšernostmi ani nemůžu renovovat.“

Andino se zasmál, znovu políbil svou tetu na tvář a nechal ji v kuchyni samotnou. Vydal se po schodech nahoru, aby našel svého otce a strýce.

Svého otce se strýci našel Andino přesně tak, jak řekla jeho teta – v Danteho kanceláři. Následoval jejich hlasy. Když se blížil k otevřeným dubovým dveřím, předmět konverzace donutil Andina zpomalit.

„Je na čase,“ řekl Lucian tiše.

„Bratře, ještě by se dalo pár měsíců počkat,“ řekl Dante. „Možná až do příštího zasedání Komise.“

„To mi navrhuješ nebo mě o to prosíš?“

Dante se suše zasmál. „Je to jen návrh mezi rodinou, námi bratry. To je vše. Není to z pozice boss a jeho underboss.“

„Já nevím, všechno to takhle předat,“ zamumlal Gio.

Když se do rozhovoru zapojil i jeho otec, Andino se úplně zastavil.

„Myslím tím, Lucianovi je šedesát, tobě Dante padesát devět a mně padesát sedm.“ Gio si povzdechl a dodal. „Táta taky odstoupil v tomhle věku. Nemluvíme tady o něčem předčasně.“

„Já to vím,“ řekl Dante nevrle.

„Nech to Luciana udělat,“ řekl Gio. „Za pár měsíců se podíváme po někom,kdo by nahradil mě. Andino to může za pár měsíců zvládnout. Ty budeš mít vše pod palcem. Věř, že dokáže naplnit místa správnými muži.“

Andino cítil, jak se mu v břiše usadilo něco těžkého.

Nemohl zaplnit místa.

Nebyl bossem.

„Chci si užít své děti a vnoučata, která se mají již brzo narodit,“ řekl Lucian. „Moje nejstarší dcery jsou už vdané, jedna z nich odešla pryč do Chicaga a Cella mluví o tom, že se přestěhuje na Floridu se svým manželem kvůli jeho práci. Lucia právě dokončila školu a chystá se na kolej mimo stát. A pak je tu John…“

„Dej mu čas,“ řekl Gio.

Andino byl vděčný, že ohledně tohoto tématu dal otec na jeho radu.

„Přesně to je mým cílem,“ odpověděl Lucian. „Musím dát svému synovi čas. Celý život je obklopen Cosa Nostrou. A to by bylo Dante v pořádku, kdyby John byl jako já, když jsem vyrůstal nebo dokonce kdyby se podobal tobě nebo Giovi, když jste byli s tátou. Ale to není. Je to John. Nemůžu očekávat, že můj chlapec bude stejný jako jsme byli my, když má před sebou úplně jiné překážky, o které nikdy nežádal. Pro jednou bych rád strávil čas se svým synem, zatímco nebudu aktivní v naší věci. Potom mě možná bude vnímat jinak. Prostě jen jako člověka, svého otce. Jsem připravený odejít do důchodu. Potřebuji to.“

„Dobře. Neformálně tedy?“ zeptal se Dante.

„Neformálně pracuju,“ souhlasil Lucian. „Když budeme muset, všechny ty ostatní nesmysly zvládneme.“

„Gio, co si myslíš ty?“ zeptal se Dante.

„O čem?“

„Ty víš o čem. O Andinovi.“

„Je to moje dítě,“ zasmál se Gio. „Udělá všechno správně. Je zasraně dobrý capo a lidi umí řídit skoro tak dobře jako ty, Dante. Andino se nám pletl pod nohama už od okamžiku, kdy se naučil chodit. Nepochybuji o tom, že tuhle rodinu zvládne. Pro roli nástupce představuje tu nejlepší volbu a celá rodina to ví. Už se to šeptá, stačí jen naslouchat. La famiglia chce Andina jako příštího bosse.“

„To ano,“ souhlasil Lucian.

Andino byl ohromen. Nikdy ho nic tak strašně nezaskočilo jako právě teď, tahle zpráva. Nebylo to špatné, to vůbec ne, ale nebyl si jistý, zda to bylo přesně to, co chtěl on. Být bossem nikdy nepředstavovalo jeho cíl. Andino se soustředil na svůj gang. Nikdy nechtěl být ničím víc, než zatraceně dobrým capo, a tím byl. Jako nástupce svého strýce vždycky viděl Johna, protože byl mezi nimi tím starším Marcellem a John byl vždy zahrnován do více věcí, než Andino.

Co se změnilo?

Tu odpověď znal, ale ignoroval ji.

Mohl by to John pochopit?

To Andino nevěděl.

Andino se probral ze své strnulosti a konečně donutil své nohy, aby se začaly znovu pohybovat. Přešel posledních pár metrů, které ho dělily od otevřených dveří do kanceláře. Jakmile se ocitl ve dveřích, okamžitě na sebe přitáhl pozornost svého otce i strýců.

Vypadalo to, že ani jeden z nich nebyl překvapený tím, že ho tam viděl.

„Slyšel jsi to?“ zeptal se Dante, který seděl za svým velkým stolem.

Andino přikývl, ale nic neřekl.

Gio se postavil. „To je dobré, Andino.“

„Ano?“

Andinovi všechno začalo dávat větší smysl. Čím déle to zvažoval, tím víc začínal chápat slova své matky a otce ohledně toho, že by se měl usadit a najít si ženu. Jeho otec pravděpodobně věděl, co se blíží a Gio se pravděpodobně podělil o novinky i s Kim.

„Nikdo nepomyslel na to, že by se mě zeptal?“ zeptal se Andino.

Lucian sklonil hlavu. „Andino, to bys měl vědět.“

„Ve skutečnosti nevím, co bych měl.“

Dante si povzdechl. „Co je za problém?“

Andino nevěděl, zda na to byl připraven.

Přesně to byl ten problém.

Bylo mu dvacet osm. Být bossem nebylo tak jednoduché jako jen se dostat k moci, když lidé z mafie odešli do důchodu. Bylo toho sakra mnohem víc.

Jeho strýc – jeho boss – vypadal, že rozuměl tomu, co uvnitř cítil.

„Andino, nikdy nejsme připraveni,“ řekl Dante.

„Nežádal jsem o to,“ řekl.

„To nikdy nikdo,“ usmál se Dante. „Buď to v sobě máme nebo ne, nebo se pro to narodíme. Ale nežádáme o to.“

„Tohle není druh změny, která se stane přes noc,“ poukázal Gio, když Dante domluvil. „Tohle přijde v průběhu času, Andino. Lucian je připraven odstoupit, což umožní Dantemu zaplnit jeho místo. Lucianova pozice jako underbosse tě posune do první řady a přímo doprostřed rodiny. Celá léta jsi jednal jako muž, kterého jsem měl uprostřed mezi capy. Víš, co děláš a pro nikoho, kdo tě uvidí v té pozici, to nebude žádné překvapení.“

„To dává smysl,“ řekl Andino.

Mohlo by to fungovat a Andino chápal výběr své rodiny a to, že mu dávala přednost, zvlášť když la famiglia ho už na tom místě viděla. Stále to však byla obrovská změna. Taková, kterou vůbec neočekával.

„Dobře,“ řekl Dante s širokým úsměvem a tleskl rukama. „Pak je to dojednáno.“

„Budeš zatraceně dobrý boss, Andino,“ řekl Lucian.

„S tím souhlasím,“ řekl Dante.

Gio se podíval na svého syna pohledem, kterému Andino nerozuměl.

„Máš čas na to, aby sis zařídil své osobní věci,“ řekl mu otec.

„Nikdo neříká, že musíš vyběhnout ven a hned teď se usadit s manželkou, Andino.“

A bylo to tady. O Andinově budoucnosti bylo rozhodnuto a on neměl možnost říct byť jen jediné slovo.

Povinnosti na nikoho nečekaly.