Legacy - 13. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Lucia

„Principessa,“ řekl Lucian a políbil svou dceru na temeno hlavy.

„Ahoj tati,“ pozdravila ho Lucia.

Vrátila se zpátky k hledání informací, které potřebovala ke svému studiu. Zřejmě to dobrovolnictví v útulku pro ženy a děti, kam na léto mířila, nebyla tak jednoduchá práce, jak to na první pohled vypadalo. Lucia měla na starosti připomínky, plány a spoustu dalších věcí.

Stálo to za to. Chtěla pomáhat.

„Kde je tvá matka?“

„Čte si ve svém pokoji.“

Lucian si odtáhl židli od stolu a posadil se vedle Lucii. „Přemýšlel jsem…“

Lucia s povzdechem zavřela své desky a věnovala svému otci pozornost, kterou chtěl. Lucia, nejmladší ze čtyř sourozenců, byla vždycky za dítě. Vypadalo to, že si její rodiče myslí, že potřebovala mnohem víc pozornosti a péče než její starší sourozenci už jen proto, že mezi nimi byl tak velký věkový rozdíl. Možná, že si mysleli, že se cítila mimo. Což tak nikdy nebylo.

Být v rodině za dítě ještě v sedmnácti, skoro osmnácti, bylo příšerné. Potřebovala svou volnost k nadechnutí, dostat se na chvíli od své rodiny a mít prostor k tomu, aby vyrostla. Věděla, že oni tomu nerozumí, a že kdyby chtěla odejít, byli by jejím rozhodnutím zraněni, takže si volila klidnější způsob. Jako třeba dobrovolnickou práci v ženském útulku přes léto.

S minulostí svého otce věděla, že by jí Lucian nikdy nebránil, aby trávila osm hodin denně, pět dní v týdnu pomocí v útulku. Pravděpodobně tam daroval spoustu peněz a zároveň jí koupil auto, aby měla každý možnost, jak se tam dostat. Dobrovolnická práce se jí líbila, ale byl to jen malý krůček od její rodiny a jejich láskyplnému sevření.

„O čem jsi přemýšlel?“ zeptala se svého otce.

„Na podzim jdeš na vysokou,“ odpověděl Lucian. „Nemohla by sis zvolit místo školy mimo stát Columbijskou univerzitu? Je to skvělá škola, Lucio a má všechny programy ohledně sociálních věd, které si chceš vybrat.“

Lucia sklonila oči. Kdyby jí mohl teď otec vidět do očí, mohl by poznat, že lhala. „Ale když jsme se byli ve škole podívat, já jsem se zamilovala do tamního kampusu.“

Lucian si něco smutně zamumlal. „Já vím, bellaragazza.“

„Tati, vrátím se. Svátky, prázdniny a některé víkendy.“

„Vím, ale stejně to nijak nezlepšuje, Lucio.“

Usmála se. „Omlouvám se.“

„Děláš si obavy, že budu sama.“

„Nemusíš. Jsem dospělá. Zvládnu být na koleji.“

„Absolvování střední a téměř osmnáct z tebe ještě nedělá dospělou, Lucio.“

„Ale -“

„Omlouvám se, srdíčko, ale nemůžu si pomoci. Dělám si starosti. Vím, že chceš vyrůst, ale nejsem si jistý, zda jsme na to připraveni.“

Lucia se rukama opřela o stůl a rychle se postavila. „To je celý ten problém.“

Lucian se na ni podíval. V obličeji měl vidět překvapení. „To nechápu.“

„Ty nejsi připravený nechat mě jít. Ty nejsi připravený nechat mě vyrůst. Ty, tati, ne já.“

„Aha.“

Lucia zvedla ruce ze stolu a řekla: „Tati, já si vybrala školu mimo stát, ne Columbijskou. Už jsem si tam našla bydlení, je zaplacený první rok a navíc jsem už před pár měsíci byla přijata. Mám na to známky a chci to udělat. Nech mě to udělat.“

Lucian sklopil hlavu. „Dobře.“

Lucia byla překvapena, že to její otec tak snadno vzdal. Vůbec se mu to nepodobalo. Lucia věděla naprosto přesně, po kom zdědila svou tvrdohlavost a bojovnost – po svém otci. Tento muž jí dal mnohem víc, než jen své jméno, když se objevila v životě své matky a otce jako pozdní nečekané překvapení.

Lucia si zevnitř skousla tvář.

„Tati, vrátím se zpátky,“ řekla jemně.

„Máme před sebou léto, že?“ zeptal se její otec.

Dobře, to ano. Její otec byl příběh sám o sobě. Jako principessa Marcellů Lucia věděla, do čeho byl její otec a ostatní muži v rodině zapojeni. Nebyla slepá ani blbá. V průběhu let byla svědkem hodně událostí na to, aby věděla, že její rodina by mohla být ve světě organizovaného zločinu klidně považována za královskou. Její otec spolu s dvěma strýci měli v rodině tři nejvyšší místa. Dokonce i její bratr byl do toho všeho zapleten. Naštěstí to drželo jejího otce zaměstnaného. Měla před sebou volné léto, ale Lucian pravděpodobně ne. Jeho práce neznala žádné přestávky.

„Svým způsobem ano. Mám také tu dobrovolnickou práci.“

„Jsem hrdý, že se na tom podílíš,“ řekl Lucian a natáhl k ní ruku. „Vždycky ses snažila pomáhat útulkům a organizacím pomáhajícím ženám a dětem. Jsem na tebe pyšný, že jsi udělala další krok, jak toho dosáhnout.“

Lucia znovu pocítila píchnutí viny. Dělala to hlavně kvůli tomu, že si potřebovala odpočinout od své rodiny a skutečnosti, že to v životopisu vypadalo dobře. Také to dělala proto, aby získala zkušenosti. Lucia pocházela ze směšně bohaté rodiny. Její otec možná prožil v raném mládí pár let na ulici, kdy bojoval o jídlo a snažil se přežít, ale to ona nikdy nemusela. Nikdy si kvůli ničemu nemusela dělat starosti. Nic nebylo mimo její dosah. Stačilo požádat matku nebo otce.

Luciu zajímalo, zda se nepotřebovala probudit do skutečného života.

Možná, že by jí k tomu mohla tahle práce pomoci.

„Myslím, že díky tomu získáš něco úžasného,“ dodal Lucian, když Lucia zůstala zticha.

„V to doufám,“ odpověděla.

Lucia obešla stůl a otec ji sevřel v pevném objetí, které jí řeklo, že stále ještě nebyl úplně připravený pustit Luciu ze svého dohledu. Nechala ho, by ji držel, dokud nebyl připravený pustit ji, protože už brzy nebude mít jinou možnost, než ji nechat jít.

Lucian byl dobrý otec – vlastně skvělý. Ale Lucia pro jednou chtěla prostě vystoupit ze stínu své rodiny a být sama sebou. Nemyslela si, že by to její otec pochopil. Mohl by?

„Lucio, miluji tě,“ zamumlal její otec. „Z vás čtyř jsi vždycky byla tou, se kterou to bylo nejjednodušší. Nikdy jsem nemusel mít obavy o to, že by ses dostala nebo do nějakých problémů, nebo nám způsobila jakékoli trápení. Moje hodná holka, co?“

Vždycky byla hodnou holkou.

Lucia nic jiného neznala.

Lucia si povzdechla. „Jo.“

„Hm, co to bylo?“

„Taky tě miluji, Papà.“

Lucian ji pustil ze svého mohutného objetí. „Měl bych jít najít tvou matku. Mám pro ni novinky, které bude chtít slyšet.“

„Ano?“

Lucian se široce usmál. „Už brzo odcházím do důchodu. Tvoje matka mě tím otravuje už celé roky, a já to konečně dělám. Je to dobrý pocit. Jestli jí to hned teď neřeknu, bude hodně naštvaná.“

Odchod do důchodu.

Lucia nevěděla, co na to říct.

„Takže, už dál žádná… la famiglia?“ zeptala se Lucia. Svá slova volila opatrně. Koneckonců pokud by se svého otce ptala otevřeně na mafii nebo jeho zapojení v ní, pravděpodobně by se nikam nedostala. „Vůbec nic?“

Lucian, stále šťastný, pokrčil rameny. „Z větší části už ne.“