WSLS - 2. kapitola 1/2

Překlad: Miluš
Kor.: 16terez

Účes na horší časy

Nakonec jsem vstal ze země, opustil obchod a šel po silnici. Začalo jemně poprchávat.

Po chvilce se to změnilo v pořádný liják. Celý mokrý jsem se vydal po chodníku a celý čas si zíral na nohy.

Překročil jsem každou trhlinku na chodníku a krokoval správně, abych nevypadal tak neohrabaně.

Když jsem přišel na křižovatku nebo příjezdovou cestu, tak jsem nepatrně zvedl jedno rameno o něco výš, dokud jsem to neprošel.

Když jsem byl dítě v autě, vždycky jsem zvedl nohy z podlahy, když jsme jeli kolem příjezdových cest – jako kdybych je přeskočil.

Fixace na tento úkon mě udržela v klidu a nenechala mě, abych se obával, jestli moje oblečení ten déšť nezničí. Počítal jsem kroky.

Počítal jsem červená auta, která mě míjela. Počítal jsem, kolik nadechnutí mi trvalo, než jsem musel projít ulici. Při tolika počítání jsem ani neslyšel, jak někdo volá moje jméno.

„Matthew? Matthewe, jsi to ty?“ Znovu jsem se podíval na její tvář – Mayra Trevino. Byla ve starším modelu nebesky modrého Porsche. Jela hned vedle mě a to po špatné straně silnice!

„Co tady děláš v tom dešti?“ zeptala se. Jen jsem potřásl hlavou.

„Chceš svézt domů?“

„Je to jen míle,“ odpověděl jsem.

Vzdychla, vypadala trochu rozčileně, semkla rty do přísné linky.

„Matthew, nebuď směšný. Budeš nemocný.“

„Viry nejsou způsobeny povětrnostními vlivy,“ řekl jsem.

„Dovol, abych tě svezla,“ řekla naléhavěji.

„Jsi na špatné straně silnice.“

„Jestli se pohnu, nastoupíš?“

Nevěděl jsem, jak na to reagovat. Byl by to lepší pocit, to bylo jisté. Právě teď brzdila dopravu, i když tam nikdo nejel.

Prostě to nevypadalo správně – vůbec ne. Bez čekání na to, abych odpověděl, trochu couvla a přesunula auto od obrubníku na druhou stranu silnice.

„No, pojď sem!“ zavolala přes okno. „Budu tu taky celá mokrá!“

„Nemusíš to dělat!“ zavolal jsem zpátky.

Během toho začalo hřmět. Na obloze se rozlétl blesk a déšť dopadal ještě silněji.

„Dostaň se do toho zatraceného auta, Matthewe.“

Když to řekla takhle, neměl jsem pocit, že mám na výběr, takže jsem se na ni podíval, zvedl ramena, přešel přes ulici a šel na stranu spolujezdce. Stál jsem v dešti trochu směšný a nechtěl jsem, aby Mayra skončila mokrá, a tak jsem nastoupil do auta.

Zachvěl jsem se a Mayra pustila topení v Porsche.

„Budeš mít mokré sedadlo,“ řekl jsem tiše a moje srdce začalo klesat.

Mayra se zasmála.

„Vážně pochybuji, že by mohlo ovlivnit hodnotu auta mokré kožené sedadlo,“ řekla.

„Kromě toho, je od mého strýce. Našel ho v bazaru.“

„Mrzí mě to,“ řekl jsem i tak.

„To je v pořádku,“ odpověděla. „Opravdu. Uschne to.“

Podíval jsem se na své ruce v klíně a pozoroval jsem ji koutkem oka. Připadalo mi, že nemám ponětí, jaká to je řidička, a já se musel zhluboka nadechnout.

Chtěl jsem zavřít oči, ale musel jsem je držet otevřené, abych se ujistil, že se nedopustila žádných chyb.

Dívala se pozorně na mě s mírně pokrčeným čelem. Dala mi malý úsměv, pak se podívala před sebe na ostatní auta. Pohlédla na mě ještě jednou a pomalu popojela. Nepřesáhla rychlostní limit a oči držela na silnici. Vzduch znovu naplnil mé plíce a já se trošku uvolnil.

„Kde bydlíš?“ zeptala se Mayra tiše. Nedívala se na mě a byl jsem vděčný, že se soustředí na to, co dělá.

„Smrkový háj,“ řekl jsem jí. „Na konci Arrowheadu.“

„Aha, oh! Aimee tam žije taky, že jo?“

„Ano,“ řekl jsem. „Žije šest domů, přes ulici ode mě.“

Sakra, hovno, hovno.

Stále více jsem si uvědomoval, že jsem byl v klasickém, starém vozidle s krásnou a oblíbenou Mayrou Trevino a nebyl jsem připraven s ní promluvit, protože jsem si připadal, jako bych jí měl dělat gynekologickou prohlídku.

Navíc jsem se musel naučit, kdy mluvit, a to i když jsem mluvil sám se sebou.

Obrázky Mayry mi naplnily hlavu, téměř to způsobilo, že jsem otevřel dveře a vrhl se na chodník. Srdce mě bolelo v hrudi a moje vize se rozmazala. Snažil jsem si třít ruce o stehna a tak zabránit třesu.

Nedělej to…, nedělej to…, ne před ní…prosím…

Vůbec jsem si neuvědomoval, že auto zastavilo a Mayra říkala mé jméno znovu a znovu.

Zatlačil jsem ruce na oči a přál si, aby to šlo udělat i s ušima. Moje tělo nekontrolovatelně vyskočilo, když se její ruka dotkla mé a pak řekla, že to byla jediná věc, která mě přinutila reagovat.

„Mám zavolat 911?“ její hlas byl panický.

„Ne!“ vyštěkl jsem.

„Ne… ne! Potřebuji se dostat domů.“

„Jsme tady,“ řekla tiše.

Popadnul jsem kliku, ale dveře nešly otevřít.

Z hrdla mi vyšel podivný kvílivý zvuk, když jsem to zkusil znovu a zjistil, že jsem v pasti.

Než Mayra vystoupila z auta, slyšel jsem, jak mi říká, že mi otevře dveře a hned běžela na druhou stranu. Otevřela dveře a prakticky jsem se na ni vrhnul. Potom jsem běžel.

Utíkal jsem přímo k předním dveřím, otevřel je a zabouchl za sebou. Opřel jsem se zády o ně a zhluboka dýchal. Slyšela jsem ji venku, jak na mě křičí.

„Matthewe! Matthewe! Jsi v pořádku? Matthewe, otevři dveře! Chci vědět, že jsi v pořádku!“

Ignoroval jsem ji. Zavřel jsem oči, a opakoval jsem si celé Ludolfovo číslo.

„Matthewe! Matthewe, můj táta dnes pracuje z domova! Zavolám mu a on rozbije dveře!“

Na to jsem nereagoval. Neměla by mít ze zákona právo vstoupit do mého domu bez policie a soudního příkazu. Nebyl pro to žádný důvod. Pokračovala ve volání nesmyslných hrozeb a já jsem si procházel specifikacemi motoru u Audi R8.

Konečně bylo venku ticho.

O chvíli později znovu klepala.

„Matthewe?“ zavolala přes dveře.

„Matthew – mám tvoji tašku.“

Sakra, hovno, hovno.

Nechal jsem ji v autě.

„Nemůžeš bez ní udělat svoje úkoly, takže mi budeš muset otevřít.“

Sednul jsem si a začal si tahat vlasy. Drobná bolest mi pomohla trochu zaostřit.

Neexistoval žádný způsob, jak bych mohl existovat bez věcí v mém batohu. Byl tam i můj domácí úkol, jestli nic jiného, ​​a můj box na oběd. Jak bych si zítra sbalil oběd, kdybych neměl svůj box? Zhluboka jsem se nadechl, postavil jsem se na moje slabé nohy a otevřel dveře.

Triumfálně se na mě usmála a já jsem se na ni zamračil.

„Pozveš mě dál?“ zeptala se.

„Co když jsi upír?“ odpověděl jsem a okamžitě jsem chtěl, abych zmizel za to, jakou hloupost jsem právě řekl.

„Upír?“

„Oni, um…,“ zakoktal jsem. „Nemohou vstoupit do tvého domu, pokud je nepozveš.“

„Slibuji, že nejsem upír.“

„Kdybys byla, tak bys mi to řekla.“

Chvíli jsme na sebe zírali a viděl jsem, že neodejde. Kromě toho se mi nepodařilo vzít si od ní batoh a venku ještě pršelo. Ustoupil jsem doprava a ona prošla kolem mě.

Když vešla dovnitř, položila batoh na podlahu a rozhlédla se. Rychle jsem ho popadl a položil na lavičku, kam patřil, než Mayra zamíří do obýváku.

„Jsi taky celá mokrá,“ řekl jsem, když jsem si uvědomil, že z ní kape voda na koberec.

„Oh!“ Mayra udělala rychlý krok zpět do vstupní haly.

„Omlouvám se za to. Můžu to vyčistit.“

„To je v pořádku,“ řekl jsem. Nebylo to, ale mokrá podlaha nebyla spouštěcím bodem, takže jsem se o to příliš nestaral. Koberec byl starý a snadno se vyčistil.

„Dám ti ručník.“

Šel jsem nahoru do koupelny, vytáhl velkou plážovou osušku a chvíli ji zkoumal. Byla modrá a zelená s fialovými mušlemi. Nevědomky si pamatuji, jak si ji moji rodiče koupili, když jsme byli na dovolené v Myrtle Beach.

Dal jsem ji zpátky, pak jsem se vrhl do hlavní koupelny a vytáhl jeden z velkých, načechraných, krémově zbarvených osušek zpod umyvadla. Byl měkký a rozhodně lepší než plážový ručník.

Lepší? Ručník?

Zavrtěl jsem hlavou a šel dolů.

„Ty tady žiješ sám, viď?“

Protočil jsem oči, než jsem jí podal ručník. Snažil jsem se rozhodnout, jestli se s ní dokážu vypořádat a jestli se bude ptát na hodně otázek. Nebyl jsem si jistý, proč, ale mít ji tady mi až tak moc nevadilo. Bylo to trochu nepohodlné, ale nic, co bych nedokázal zvládnout.

„Ano,“ řekl jsem tiše. Moje ústa se zvedla v polovičním úsměvu.

„Můžeš tu dělat skvělý party,“ zvolala. „Žádní rodiče!“

Zamrzl jsem a celá atmosféra pokoje se drasticky změnila.

„Sakra, Matthewe – omlouvám se!“ vykřikla.

„Nechtěla jsem… myslel jsem prostě… sakra, nemyslela jsem.“

Mé tělo se cítilo ochlazené a nemohl jsem se na ni podívat. Podařilo se mi promluvit.

„To je v pořádku,“ řekl jsem pomalu.

„Vím, že jsou mrtví.“

Ručníkem v ruce si utírala nohy.

„Je mi líto,“ řekla znovu.

Pokrčil jsem rameny a jen jsem tam stál a stále jsem se díval na podlahu. Pár kapek dešťové vody mi stékalo z vlasů po tváři. Znovu jsem zavřel oči.

„Pořád jsi mokrý,“ řekla Mayra tiše.

Udělala krok směrem ke mně a další věc, kterou jsem věděl je, že mi s ručníkem začala utírat hlavu.

Byla tak, tak blízko mě – blíž než jakákoli příbuzná – a byla tak dobře cítit. Pomalu jsem vdechoval nosem a snažil se zjistit, co to je za vůni. Asi pivoňky.

Z nějakého důvodu se mi trochu ulevilo. Otevřel jsem oči a podíval se na ni. Měla na tváři lehký úsměv a její pohled byl pevně na mé hlavě, která se cítila taky skvěle.

Po minutě vytáhla ručník od mých, už skoro uschlých vlasů a hodila si ho přes rameno.

Na okamžik se na mě podívala, trochu se usmála a pak se natáhla a přejela prsty v mých vlasech. Odtáhla mi je z čela a pak omotala kolem prstu.

„Potřebuješ ostříhat,“ řekla.

„Já vím,“ odpověděl jsem.

„Musím tam zajet,“ řekl jsem jen tak, ale zdálo se, že se znovu usmívá. Když se usmála, oči se jí hned rozzářily.

„Umím to,“ ušklíbla se. „Chceš, abych ti to prostříhala?“

Jen jsem na ni zíral a snažil se pochopit, na co se ptala.

„Stříhala jsem tátu po celou dobu,“ řekla.

„Jsem v tom dobrá – přísahám.“

„Chceš… mi zkrátit vlasy?“

„Jo,“ řekla, „jestli s tím souhlasíš.“

Zdálo se mi, že ani neodpovídám, tak jsem našel nůžky a sednul si na židli v kuchyni.

Snažím se zůstat v klidu, zatímco se Mayra ke mně přibližuje i s nůžkami.

Věděl jsem, že potřebuji ostříhat. Měl jsem v úmyslu tam zajet na konci měsíce, když jsem dostal zaplaceno za spravování webových stránek.

Prostě jsem neměl mnoho peněz navíc. Všechno bylo přepočítáno tak, že zbytek šel na účet pro vysokou školu. Ušetřil jsem si všechno, co jsem mohl.

Paní, která mi obvykle stříhala vlasy, věděla, kolik má vzít. Neměl jsem rád velké změny, a podařilo se mi přesně ukázat, jak jsem chtěl, aby to bylo zkrácené, po tom co jsem se na ní jednou vyvztekal.

Mayra to nevěděla, a dokonce, i když jsem seděl na kuchyňské židli s krémově zbarveným ručníkem kolem ramen, cítil jsem, že začínám hyperventilovat.

„Ne moc,“ podařilo se mi zašeptat, když se za mnou objevila. „Prosím.“

Cítil jsem, jak se její prsty pohybují přes mé vlasy těsně předtím, než použila hřeben.

„Jen trošku,“ řekla Mayra, když se naklonila a podívala se mi do obličeje.

Držel jsem oči mimo její, a rozhodl jsem se místo toho podívat na křivku jejího krku. Měla velmi bledou kůži. Neměla ani mnoho pih. Měl jsem zvláštní touhu se jí dotknout.

„Slibuji,“ řekla. Dotkla se mě přímo pod bradou a tlačila na ni, dokud mi neotočila hlavu, abych se na ni podíval.

Dívat se lidem do očí nebylo nikdy něco, co by bylo snadné. Vždycky to bylo tak… konfrontační. Někdy to bylo nevyhnutelné, ale pokaždé jsem se snažil držet oči na zemi. Prostě to nebylo pohodlné.

Na tváři se jí objevil úsměv, když se naše oči setkaly.

„Jen málo,“ řekla znovu. Její oči byly pronikavé a trochu se otřásla. „Dobře?“

„Jen málo,“ zašeptal jsem zpět.

Seděl jsem úplně klidně, zavřel jsem oči a čekal, až bude hotová. Natahovala mi vlasy po malých kouskách. Slyšel jsem, jak nůžky zacvakly, a pak se přesunuly na další část.

Když se přiblížila k uším, trochu jsem se napjal. Byl to zvláštní pocit neskutečnosti, jako by to byl jen sen a já bych ještě spal, téměř připraven na to, aby se spustil budík a probudil mě, abych se připravil do školy. Trochu jsem se otočil a pohlédl na Mayru.

Stála v kuchyni, kde matka připravovala večeři. Stála na parketách, které jsem pomáhal pokládat svému otci – a ujistil jsem se, že všechny malé dřevěné kousky byly postaveny správně.

Byla v domě, kde moji prarodiče žili, když jsem se narodil. Bylo to divné.

„Hotovo!“ oznámila Mayra. „Máš zrcadlo?“

„Nahoře,“ řekl jsem.

„Chceš se podívat?“ Zdálo se, že je nervózní a já jsem přemýšlel, co si myslí o tom, že je tady se mnou.

„Nikdo nebyl v kuchyni, co matka zemřela,“ řekl jsem, „kromě mého strýce Travise.“

Mayra ustoupila o půl kroku zpět a zaslechl jsem, jak zalapala po dechu.

Vstal jsem ze stoličky a přešel kolem ní s očima upřenýma do země. Poprvé v koupelně v horním patře jsem obrátil oči k zrcadlu nad umyvadlem. Moje vlasy byly výrazně kratší. Když jsem obrátil hlavu na stranu a podíval jsem se na ně podrobněji, rozhodl jsem se, že to není o tolik kratší, než na co jsem byl zvyklý.

Vlastně to bylo lepší – menší změna, ale stále ještě trochu kratší, takže jsem se nemusel bát, že by to bylo příliš dlouhé. Usmíval jsem se, když se Mayra objevila v zrcadle za mnou.

„Je to v pořádku?“ zeptala se. „Nezkrátila jsem to moc.“

„Je to… dobré.“ Podíval jsem se na zrcadlo a usmál se na ni.

„Skvělé!“ vykřikla radostně.

„Kdykoli budeš potřebovat ostříhat, Matthewe, dej mi vědět.“