WFI - 13. kapitola

Překlad: Liv 
Kor.: 16terez

„Nemyslím si, že tady máš dost piva,“ okomentoval táta ve španělštině.

Střelila jsem po něm pohledem přes rameno, když jsem sypala dva pytle ledu na láhve. „Pa, slavíme Joshovy narozeniny. Nikdo se tady nemusí opíjet. Vykoupila jsem polovinu nápojů v obchodě. Každý se tady může ztřískat Capri Sun.“

Věnoval mi výraz, který bezpochyby zrcadlil můj. „Uy. Mohla jsi koupit víc, nebo mi aspoň říct a já bych pivo dovezl.“

Jen členové mojí rodiny jdou na dětskou oslavu narozenin a čekají alkohol.

Táta už platil za všechno maso, které se griluje. Měl by mě znát dost na to, aby mi něco takového neříkal. Navíc jsem utratila hrozivou částku na účtu za všechno ostatní a to i přesto, že jsem dostala slevu od klientky, která pronajímá stoly a židle. Mokrou skluzavku už mám naštěstí dlouho.

A pořád dokola jsem si opakovala, že dneska záleží jen na Joshovi. A Louiem. Všichni ostatní ať si klidně políbí prdel. Co si myslí? Že mi rostou peníze na stromě?

Drahý Bože, stává se ze mě moje máma.

„Bude to v pohodě,“ zamumlala jsem směrem k němu, poplácala ho po zádech a šla zpátky do domu, abych vzala modrý ubrus, který na narozeninové oslavy používám už pár let. Máma se oháněla v kuchyni a připravovala zeleninové talíře a jiné jednoduché pokrmy, které jsem koupila včera. Střelila po mně napjatým a neklidným úsměvem, který má vždycky, když čeká návštěvu.

Když jsme byly s Drigem ještě děti a blížily se svátky, schovávaly jsme se. Moje máma, která byla normálně velmi čistotná, velmi pečlivá a náročná osoba, která uměla milovat a mít dobrou náladu – pokud jí někdo neřekl něco, co by se jí nelíbilo a pokud jsme ji neztrapnili – se během svátků totiž měnila v noční můru. Že jsme jí nepomáhali, možná nebylo hezké, ale ty její kecy, když se snažila, aby bylo všechno perfektní, to taky „nebylo moc hezké“. Když se Rodrigo sem tam nachomýtl kolem, když měla špatnou náladu, psal mi UTEČ.

A v tomhle případě, i když je to můj dům a staví se jen pár dětí, členové rodiny a nejbližší sousedi… věděla jsem, že to nebude jinak. Sotva vešla, už si stěžovala, že jsem nevytřela práh a pak chodila po domě s mokrou utěrkou a utírala je. Nakonec šla zkontrolovat koupelnu, kterou používají chlapci, aby se snad ujistila, že na stěnách nejsou skvrny po exkrementech.

Takže jsem se nestyděla, že jsem jí jen rychle úsměv opětovala a rychle vystřelila z domu.

Krabice plná dekorací byla přesně tam, kde jsem ji předtím nechala v obýváku a z Joshova pokoje šlo slyšet, jak se kluci dohadují, když hráli videohry, než se ukážou hosti.

„Kluci, udělejte si přestávku a pojďte mi pomoct zdobit, prosím!“ zavolala jsem na ně z obýváku, v ruce jsem měla krabici a slyšela jejich odpověď, „za pět minut!“

To určitě. „Pět minut“ pro ně byl úplně jiný časový úsek, než pro mě.

„Myslím to vážně! Hned, jak si uděláte pauzu! Čím dřív mi pomůžete, tím dřív můžete zase hrát.“

Možná zasténali, možná ne. Nejsem si jistá. Slyšela jsem jen nesoustředěné „dobře!“

Holka může mít sny.

Máma ke mně byla zády, když jsem co nejrychleji proběhla kolem, aby mě nechytila. Naštěstí mi nevěnovala pozornost.

Překvapivě se jen o pár minut později objevili kluci. Louie se mračil a okamžitě se zeptal, „co je s Abuelita?“

A na to jsem odpověděla, „oslavy z ní dělají cvoka, Goo.“ Ten výraz, kterým se podíval přes rameno na dveře do kuchyně, mě přiměl k úsměvu. Vypadal překvapeně a podvedeně. To dítko nemělo tušení, že je moje máma blázen.

Ve třech jsme ozdobili zahradu, i když na nás volal skákací hrad, který byl na zahradě, ale nějak se nám povedlo se soustředit. Byli jsme hotoví patnáct minut předtím, než měla začít oslava.

„Diano, pozvala jsi sousedy?“ zeptal se táta od grilu.

„Ano,“ potvrdila jsem. Říkala jsem si, že když je pozvu, nebudou si pak stěžovat, když jim naši hosti zaparkují před domem. Před dvěma dny rozdávali kluci pozvánky na verandy a já je čekala na chodníku s Macem. Nechala jsem je nadepsat obálky, a když jsem viděla, jak Louie napsal Dallasovo jméno, malém jsem umřela.

„Ahoj!“ ozval se ženský hlas z druhé strany plotu.

Všichni – můj táta, Josh, Louie a já – jsme se otočili jejím směrem.

A tam jsme viděli čtyři lidi, kteří stáli za plotem, který byl po hrudník. Tři z nich se usmívali, ten čtvrtý moc ne, ale byly to povědomé a milované tváře. A úplně vepředu, ta vyšší z žen, měla obličej, který jsem zrovna před měsícem viděla v televizi. Byla krásná, o trochu starší a taky někým, koho jsem jednu dobu fakt neměla ráda, protože je úžasná a perfektní… a já nejsem.

Ale to bylo jen v době, kdy jsme byly děti. Moje sestřenice je prostě úžasná a to hlavně proto, že se nikdy nechovala povýšeně. Nikdo neměl rád snobské mrchy a ona taková nikdy nebyla. To já byla spíš snobská mrcha víc, než ona.

„Sal!“ zařvala jsem a zamávala. „Pojďte dovnitř!“

Zubila se na mě, když natáhla ruku přes plot, uvolnila západku a otevřela vrátka. Vešla první, za ní byla její máma – moje teta, pak její táta, což je bratr mého otce a nakonec její manžel. Myslím, že si nikdy nezvyknu na to, že je ten muž jejím manželem. Toho bývalého fotbalistu jsem potkala párkrát, ale do očí jsem se mu podívala asi jen dvakrát.

Sal se usmívala, když ke mně mířila a ruce měla natažené dopředu, jako by mě neviděla už roky. Což je pravda, naposledy jsem ji viděla osobně asi před dvěma lety. Většinu roku žila v Evropě. „Omlouvám se, že jsme přijeli, aniž bychom dali vědět—”

„Drž hubu,“ zamumlala jsem a objala ji. „Ani jsem nevěděla, že jste ve městě.“

„Přiletěli jsme včera. Chtěla jsem překvapit rodiče,“ vysvětlila a stiskla mě. Když jsme se odtáhly, zubily jsme se na sebe. Byla sice o pár centimetrů vyšší než já, ale obě jsme po našich otcích zdědily hnědé oči a štíhlejší těla. To její bylo svalnaté mistrovské dílo a moje bylo dílem Pop-Tart a dobrých genů. Byla jsem průměrná: příběh mého života. Měla světlejší pokožku, to zdědila po své mámě a taky měla pihy, ale pořád mezi námi byla podoba. Naši rodiče říkali, že když jsme byly malé, všem jsme říkaly, že jsme sestry. „Reyi!“ zavolala přes rameno.

Koutkem oka jsem viděla, jak se moje teta a strýc objímají s tátou a Reiner – jen těžko jsem ho neoslovovala jménem, pod kterým ho znala polovina světa – stál vedle nich. Když na něj Sal zavolala, řekl něco mému otci a pak se dal na cestu k nám. Štíhlý, svalnatý a krásný.

Nějakým zázrakem se mi podařilo zachovat tvář. Konec konců to byl manžel mé nejoblíbenější sestřenice. Láska jejího života, opravdu. Nedivila bych se, kdyby nějaké ženě nakopala prdel proto, že by na něj něco zkoušela. Vypadá neškodně, ale klidně by vám nakopala prdel. Můžete holku odvést z ulice, ale pořád to v ní zůstane.

„Reyi, pamatuješ si moji sestřenici Dianu,“ spíš to prohlásila, než aby se ptala.

„Ahojky,“ zachichotala jsem se, než jsem se dala dohromady a natáhla k němu ruku. Nemůžu hned žádat objetí; on se objímal jen se Sal, její nejbližší rodinou a mojí mámou. Která o tom objetí básnila další tři měsíce.

„Ahoj,“ prohlásil klidně a potřásl si pevně mou rukou.

Vrátila jsem se pohledem zpátky ke své sestřenici, aby mě nikdo nenachytal, jak si toho nejhezčího dvaačtyřicetiletého chlapa na celém světě neprohlížím moc dlouho a zazubila jsem se na ni, jako by se nic nedělo, když se mě dotkl chlap, který má cenu tří set milionů dolarů. „Máte hlad? Je tady i něco k pití.“

„Něco si dáme,“ řekla Sal, když jí Reiner dal ruku kolem ramen. „Di, kde máš mámu? Musím ji pozdravit, než—”

„Salomé! Mija!“ křikla moje máma od dveří.

Mija. Její dcera. Bože, pomoz mi.

Sotva jsem se držela, abych neprotočila oči. Ani mně tak máma neříkala. Od té doby, co se Sal vdala, se celá rodina chová, jako by byla nějaká celebrita místo té malé holky, která u nás v El Pasu spadla ze stromu a zlomila si ruku. Moje máma to řešila asi úplně nejvíc; a lezla mi tím na nervy. A možná to bylo proto, že jsem trochu žárlila, protože moji sestřenici miluje a je na ni pyšnější než na mě.

Ale to není chyba Sal.

„Hodně štěstí,“ zašeptala jsem jí do ucha.

Se smíchem mě šťouchla loktem.

Následující dvě hodiny utekly jako voda. Josh tady měl pár kamarádů ze školy s jejich rodiči, kteří se vmísili s rodinou ze San Antonia a s mladým párem, který se stavil i s jejich dítětem. Musela jsem mít na zahradě takových padesát lidí a oslava byla pořád v plném proudu. Ještě pořád jsme nekrájeli dort, nerozmlátili piňatu, ani neotevřeli dárky.

„Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptala se moje sestřenice, když přišla a v rukou měla dva použité modré papírové talíře.

Byla jsem u jednoho z chladičů a dávala do něj víc pití. „Není třeba. Už to mám.“

Když jsem se na ni podívala, její hezký obličej se usmíval. „Je tady tolik lidí.“

„Já vím. Jsem si jistá, že některé ani neznám,“ řekla jsem a mhouřila oči na skupinu dospělých, které jsem v životě neviděla. „Neotravuje vás někdo?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Když má kšiltovku, nikdo mu nevěnuje pozornost.“

A taková byla Sal: neřekla nikdo neví, kdo jsem. Protože ji to nezajímalo. Máma mi ukazovala fotky, které zveřejnil její táta; její tvář je na billboardech v Německu.

„To je dobře. Kdyby někdo otravoval, pošli je do hajzlu, anebo mi dej vědět a já je tam pošlu sama.“

Sal se zasmála a šťouchla mě loktem trochu silněji, než jsem zvyklá. „Kluci vypadají skvěle.“

Za posledních pár hodin se mi v krku už potřetí objevil ten známý uzel. Poprvé to bylo, když jsem zaslechla Louieho, který ve skákacím hradu křičel, „to je ta nejlepší oslava na světě!“ Podruhé to bylo, když přišla matka jednoho z Joshových kamarádů a označila mě za jeho mámu. Nikdo z nás ji neopravil, ale ten titul mě zabolel. Jak by taky ne? Já bych tuhle oslavu dělat neměla. Měl by to být Rodrigo.

„Josh vyrostl snad o třicet centimetrů,“ prohodila a sledovala skákací hrad, jako by mohla vidět přes jeho stěny. „A Louie je pořád ten nejroztomilejší chlapeček, kterého jsem kdy viděla.“

„Že? Nejen nejroztomilejší, on je taky nejhodnější.“

„Josh není?“

Podívala jsem se na ni koutkem oka. „Umí být, když chce, ale spíš je jako Rodrigo. Chytrolín.“

Zasmála se.

„Co?“

„Nedělej, jako bys nevěděla, že v rodině jsi chytrolín ty.“

„To nejsem,“ ušklíbla jsem se.

„No jasně,“ zasmála se.

„Diano?“ ozval se mužský hlas za mnou.

Byla jsem moc rozptýlená, aby mi hned došlo, proč ten drsný a chraplavý hlas zněl tak povědomě, ale než jsem se stihla podívat přes rameno, už mi to docvaklo. Přišel.

„Ahoj,“ řekla jsem Dallasovi a když jsem se plně otočila čelem k němu, zjistila jsem, že se jeho paže drží paní Pearl. No. Nemám tušení, jak se znají, ale je hezké, že ji doprovodil. „Paní Pearl, jsem tak ráda, že jste přišla.“

Ta starší žena se usmála. „Děkuji za pozvání, slečno Cruzová, na poslední chvíli a tak.“

A jsme u toho. Dobře. Měla jsem co dělat, aby mě její brutální upřímnost nerozesmála. „Stačí Diana, prosím. A není zač. Pojďte dovnitř, můžete si sednout a dát si něco k jídlu a pití,“ řekla jsem a šla za ní, abych jí vzala za druhou ruku. „Ještě pokecáme,“ řekla jsem sestřenici, která kývla a pak zvedla bradu na oba nově příchozí. Paní Pearl si ji chvíli prohlížela, ale pak mě následovala.

Navázala jsem oční kontakt se dvěma dalšími sestřenicemi, které seděly u stolu nejblíž nám, a beze slov jsem jim řekla, ať se posunou, když jsem dala hlavu na stranu. Naštěstí byly dost zdvořilé, aby se posunuly a vzaly si i své zbytky.

„Neřekla jsi mi o oslavě dopředu,“ začala paní Pearl. A znovu. „Neměla jsem čas tvému synkovi koupit dárek,“ omluvila se, když jsme ji usadili na židli.

„Nedělejte si starosti. Už tak má dost dárků. Co vám můžu donést k pití?“

Požádala o dietní colu a Dallas si řekl o pivo.

Byla jsem překvapená, že přišel. S pivem a kelímkem coly jsem se vydala zpátky ke stolu a vyhýbala se dětem, které procházely zahradou s mobily v ruce, a nevěnovaly pozornost tomu, kam jdou.

„Tady,“ řekla jsem, když jsem Dallasovi podala plechovku a paní Pearl kelímek. „Máte hlad?“ zeptala jsem se jí. „Máme fajitas, kuře, mexickou rýži, fazole, nachos…“

„Nemůžu ostré věci. Mám potom problém s trávením. Můžu něco z toho?“

„Ano, madam. Nic z toho není pikantní.“

„Tak si dám kuře a mexickou rýži, ať už to znamená cokoli.“

Koutky se mi zvedly nahoru. „Dobře. Donesu vám talíř. Dallasi? Co si dáš ty?“ zeptala jsem se dřív, než by se mě mohla máma zeptat, kam jsem dala chování.

Ale můj soused se místo toho otočil ke starší ženě. „Dojdu si pro talíř sám. Budeš v pohodě, Nana?“

No počkat, momentíček.

Nana?

Zvedla tenké prsty, když jsem tam stála a snažila se zjistit, co se kruci děje. Nana? „Chlapče, já se narodila v pohodě,“ odpověděla ta žena.

Dallas zvedl obočí, ale zazubil se tak, jak se zubí třeba na Louieho. „Když to říkáš.“

„Říkám,“ potvrdila a zvedla celou ruku, aby ho odmávla. „Jdi.“

Zkurvená Nana? Dallas byl příbuzný paní Pearl? A to jako od kdy?

„Můžu ti to donést,“ řekla jsem, když se postavil a pořád jsem těkala očima mezi tím chlapem a ženou, kteří bydleli v domech naproti.

„Vím, že můžeš, ale mám ruce.“

Nana? Soustřeď se, Diano, soustřeď se. Ukázala jsem ke grilu, kde byl zrovna jeden z mých strýčků a pak se znovu podívala na paní Pearl. Neviděla jsem podobnost. Opravdu ne.

Když jsme odešli od stolu, zeptal se, „proč jí neřekneš, že se nejmenuješ Cruzová?“

Zachechtala jsem se. „Nevím. Už jsem jí svoje příjemní říkala, ale ona pořád používá Cruzovou nebo Lopezovou. Asi zapomněla.“

Povzdechl si, zavrtěl hlavou a přejel očima ke stolu. „Ta nic nezapomene. Nedej se oklamat. Promluvím s ní.“

Představovala jsem si to, nebo to mezi námi už nebylo tak trapné? Myslím, že je v mé společnosti uvolněnější. Ale na druhou stranu není moc věcí, které by lidi sblížily tak, jako když vidíte toho druhého při záchvatu pláče, kdy vám vykládá o lidech, které miloval a ztratil.

Už mi několikrát dokázal, že je dobrý člověk. Opravdu dobrý člověk.

„O nic nejde. Je to v pohodě. Já si svoje příjemní pamatuju.“ Podívala jsem se na něj, zrovna když jsme došli ke grilu. „Jsem ráda, že jsi přišel. Louie bude mít radost, až tě uvidí.“

Byl čerstvě osprchovaný a měl na sobě oblečení, které nebylo děravé ani postříkané barvou. Rozjasnilo ho to. Strčil si ruce do předních kapes džínů a rty se mu roztáhly do úsměvu. Přimhouřil trošku oči a zeptal se, „to on napsal moje jméno na pozvánku?“

Nemohla jsem si pomoct. Vybuchla jsem smíchy. „Ano.“

Koutky jeho úst se ještě trochu zvedly. „Bylo tam Dal-ass. Takhle to napsal. D-a-l-a-s-s. Dalass.“ (pozn. Ass = zadek)

Jenom jsem pomyslela na Louieho dětský rukopis a znovu jsem se smála tak, že jsem měla slzy v očích. Dovolila jsem si zasmát už předtím, když přešel s Joshem ulici. Ještě neuměl psát moc dobře, ale snažil se. A jak bych mohla srážet jeho úsilí? Hlavně když mě to tak pobavilo. „Omlouvám se za to. Neměla jsem srdce mu říct, že je to špatně.“ Zasmála jsem se. „Tak špatně.“

„Jasně,“ řekl a na tváři se mu ukázalo 75 procentní zazubení. „Rozesmálo mě to. Nedělej si starosti.“

Taky jsem se zazubila a ukázala na jídlo. „Nevadí ti mexické jídlo?“

„Neznám nikoho, komu by vadilo mexické jídlo.“

To mě dostal. Ohromeně jsem na něj zvedla obočí. „Tío. ¿Me das una pierna de pollo, porfa?“ zeptala jsem se strýčka u grilu, než jsem se otočila na velkého muže vedle mě. „Co by sis dal?“

„Fajitas,“ odpověděl svou nepoddajnou angličtinou.

„Y un pedazo grande de fajita, por favor,“ přeložila jsem, i když strýc anglicky rozuměl. Moc toho nenamluvil a tak mi beze slova podal jeden talíř a pak druhý.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Dallas, když jsme šli zpátky ke stolu.

„Jo.“ Podívala jsem se na ruku, kterou měl u boku. „Zapomněla jsem se zeptat, jak je na tom tvoje bebí?“

Přísahala bych, že se konečně trochu zasmál. „Dobře. Žádná gangréna, vůbec nic.“

Zachechtala jsem se a podívala se na něj. Zase mu začínaly růst vousy a já nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. „Nemáš zač.“

Dallasův úsměv byla jedna z těch věcí, které zase vykouzlily úsměv na mé tváři. Čím víc bojoval s tím, aby byl můj kamarád, tím víc jsem to chtěla. Nikdy jsem neměla ráda, když mi někdo říkal, že něco nemůžu mít.

„Pozvala jsem Tripa, ale už má plány, takže jsi tady dneska sám za sebe.“ Taky jsem pozvala Ginny, ale kromě toho, že je v práci, jsem si taky všimla, že si s Dallasem nejsou moc blízcí. Asi by ho stejně nezajímalo, že nemohla přijít, tak proč o tom začínat?

Sotva jsem řekla Tripovo jméno, jeho úsměv trochu zakolísal, ale přikývl. „Jel do Houstonu.“

Řekl mi to. Ukázala jsem na podnosy s jídlem na stole. „Dej si, co chceš. Jak jsem řekla, nic není pikantní, kromě salsy a omáčky na konci stolu.“

Dallas mě chvíli pozoroval, než se natáhl, aby si nabral rýži, fazole a dokonce si vzal i misku se zavařeným ovocem. Pak jsem nabrala totéž pro paní Pearl. Otřel se o mě loktem, když řekl, „přinesl jsem Joshovi dárkovou poukázku.“

Střelila jsem po něm pohledem a pak zase sklonila pohled k jídlu. „Díky. Nemusel jsi, ale bude rád. Myslí si, že je na hračky už moc starý.“ Podala jsem mu ubrousky a on se mi podíval do očí. „A bude mít radost, až tě uvidí. Nejen Lou.“

„Jasně. Popřeju mu, až ho uvidím,“ řekl, když jsme se vydali na cestu ke stolu, kde jsme nechali paní Pearl. Seděla u ní moje máma a Sal.

„Diano, nikdy jsi mi neřekla, kdo je tvoje sestřenice.“ Paní Pearl na mě zírala a já před ní položila talíř.

„Sal?“ zeptala jsem se, posadila se vedle své matky a naklonila se, abych starší ženu slyšela. Od té doby, co jsme se přistěhovali, jsem s paní Pearl mluvila jen párkrát, takže mě nepřekvapilo, že jsou věci, které o mě neví.

„Ano.“ Řekla žena, která upírala oči na mou sestřenici. „Zrovna vyhrála Altus cup,“ zašeptala. „Dallasi, vyhrála Altus cup. Věřil bys tomu?“

A v tu chvíli jsem se něco dozvěděla: pořád mám tendenci odhadovat lidi podle stereotypu, protože ta poslední osoba, kterou bych tipovala jako fanouška fotbalu, je tady paní Pearl. A aby přitvrdila, pokračovala dál.

„Dala pět gólů!“ řekla.

Ani já si nepamatovala, že by v tom zápase dala tolik gólů.

Moje sestřenice, která seděla vedle paní Pearl, zachytila můj pohled a zazubila se. Taky byla překvapená svou nečekanou fanynkou. Já se ji snažila chránit od osob v našem věku a přitom ji poznala až devadesátiletá žena.

„Sal je hvězda naší rodiny.“ Nemělo by mě překvapovat, že ta slova vyslovila moje máma, která se naklonila, aby se dotkla předloktí paní Pearl. „Jsme na ni všichni pyšní.“

Mrkla jsem na svoji sestřenici a pustila mámina slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. „Jo, Sal, kdybys slyšela, jak řveme, když se díváme na tvůj zápas.“

„Diana si nikdy neoblíbila žádný sport. Nerada se zašpinila, ale Salomé vždycky věděla, že chce hrát. Je to tak, mija?“

„Diana si s chlapci hraje venku pořád. Že se zašpiní, jí nevadí.“

Na chvíli jsem zadržela dech a překvapeně se podívala na muže, který promluvil. Dallas stál za svou babičkou, vypadal klidně a měl ruce překřížené na hrudi.

Pokud po mě Sal střelila pohledem, nevšimla jsem si toho, protože jsem zrovna zírala na svého souseda. A tak rychle odpověděla, „je to tak, Tia Rosario.“ Než mohla máma říct další poznámku, naklonila se Sal ke starší ženě. „Děkuju, že se díváte. Potřebuju víc fanoušků.“

„Ach, já fotbal miluju. Hlavně ten ženský. Muži? Ti za nic nestojí. Ale ti zahraniční hráči…“

Polkla jsem a nechala ze sebe spadnout mámina slova. Nenechám se rozhodit. Ale Dallas se setkal s mým pohledem a prostě jsme na sebe zírali. Napjatě jsem se na něj usmála a překvapilo mě, že mi to oplatil.

**

Měla jsem hodně blízko k slzám.

Sledovala jsem nepořádek na trávníku a polkla vzlyk, který byl plný toho, že jsem mimořádně unavená. Nějakým zázrakem se mi povedlo udržet.

Zahrada byla plná bordelu. Bože. Ale nebudu kvůli toho brečet, i kdyby se mi chtělo. A to se mi chtělo, jakože hodně.

Když si na nás začali pochutnávat komáři, přesunuli jsme oslavu dovnitř domu, a když si přijeli pro skákací hrad, neobtěžovala jsem se rozsvítit venkovní světla. Nechtěla jsem předtím vidět tu spoušť, když jsem se hned nemohla pustit do úklidu a teď jsem litovala, že jsem všechny poslala domů.

Když to teď vidím… upřímně to vypadalo jako hudební festival Woodstock, potom, co všichni odejdou. Po celé zahradě se válely sračky, támhle byla roztrhaná plastová taška, kterou měl na svědomí pravděpodobně Mac, tráva byla pošlapaná… a dokonce i strom… něco na něm viselo a mám pocit, že to není konfeta.

Byla to hrůza.

„Diano?“ Dallasova hlava vykoukla ze dveří kuchyně.

Vyděsil mě, ale rychle jsem nasadila napjatý úsměv, který byl falešný jen z 95 procent. „Ahoj. Myslela jsem, že už jsi šel.“ Už před několika hodinami, když jsem ho viděla, jak jde ruku v ruce s paní Pearl. Mávli jsme na sebe, protože jsem zrovna mluvila s jinými sousedy.

„Šel,“ potvrdil a zavřel za sebou dveře. Pak zamířil za mnou a rozhlídl se po zahradě. Oči rozšířil a přímo z jeho úst vyšlo „no do prdele.“

„Uh-huh.“ To bylo jediné, co jsem mohla říct, aniž bych se rozbrečela.

Byl to bordel.

Zkurvený bordel.

Když jsem se ještě jednou rozhlédla, měla jsem problém se nadechnout.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se.

Nemohla jsem se na něj ani podívat. Ten pohled na zahradu mě uvedl do transu. „Jasně.“

„Nejsi,“ prohlásil suše, vážně a tak, tak pravdivě.

Otevřela jsem pusu a spolkla sliny, které se mi začaly hromadit v krku. „Je to hrůza.“ Zalapala jsem po dechu. „Je to ta nejhorší věc, kterou jsem kdy viděla.“

Začal vrtět hlavou, ale pak se zastavil a místo toho přikyvoval. „Jo.“

No, tak se mi aspoň nepokouší nic nalhávat.

Nebudu brečet kvůli trávě. No fakt. Nebudu. Aspoň ne před ním.

Ruka se krátce dotkla mého ramene, dost na to, abych se odvrátila od následků odpálené jaderné bomby na mojí milované zahrádce. „Hej. Bude to tady i zítra. Dneska si s tím nedělej starosti.“

Ten malý pořádný šílenec ve mně zařval, že to takhle nemůžu nechat do zítřka. Nechci se probudit s vědomím, že mám na zahradě takovou spoušť. Ale když jsem se znovu rozhlédla, došlo mi, že bude trvat hodiny, než to uklidím. Hodiny, hodiny a ještě k tomu pár dalších hodin. Mohla jsem polykat, jak jsem chtěla, ale můj krk se prostě stahoval dál.

„Diano?“ Dallas se trochu zasmál. „Budeš brečet?“

„Ne.“ Nevěřila jsem si.

A nevěřil mi ani on, protože se ozval ten jeho vzácný, upřímný smích. „Zítra nic nemám. Ty, já a kluci to zvládneme.“

Nemohla jsem odvrátit zrak od té tragédie, i když jsem se snažila. „Je to v pohodě,“ zamumlala jsem a polkla imaginární golfový míček. „Zvládnu to.“

Následovala pauza. Pak povzdech. „Vím, že to zvládneš, ale stejně ti pomůžu.“ Další pauza. „Nabízím ti to.“

Použil ten něžný a hladký tón, který… se k jeho drsnému hlasu vůbec nehodil a to mě přimělo obrátit pohled k němu a zachechtat se. Odkdy jsem ta otravná, tvrdohlavá osoba, která nemůže přijmout pomoc? Takové lidi jsem nenáviděla. „Nechtěla bych tě využívat,“ přiznala jsem.

Byla moc velká tma na to, abych viděla, jak se na mě dívá. „Nevyužíváš. Sám ti to nabízím. Jsem vzhůru od pěti a brzo sebou vyčerpáním seknu. Žádám tě jen o to, abys mě nenutila zůstat vzhůru celou noc. Můžeme to udělat hned zítra ráno.“

Odpověď mi musela trvat moc dlouho, protože překřížil paže na prsou a sklonil bradu. A já se rozhodně nedívala na jeho bicepsy. „Nevymluvím se z toho,“ znělo to jako slib a já odvrátila pohled.

Moje malá, malilinkatá část nechtěla brát jeho sliby vážně.

To muselo být zřejmé, protože Dallas pokračoval. „Ty taky vypadáš vyčerpaně a Lou už usnul na pohovce. Pokud tě uslyší uklízet, nakonec se vzbudí a bude chtít pomoct.“ Odkašlal si. „Vím, že mě nebudeš osahávat. Dobře?“

Byla jsem tak rozrušená, že jsem se nemohla ani zasmát. V tu chvíli moje vyčerpání přemohlo moje vnitřní OCD[1] a přikývla jsem.

„Potřebuješ pomoct s něčím jiným než…“ mávl rukou na katastrofu před námi. Odmítala jsem se na to znovu dívat.

„Ne. Ani ne. Musím zabalit jídlo, ale to je všechno. Díky.“ Zavřela jsem oči, stiskla kořen nosu a chvíli přemýšlela, než jsem otevřela víčko a podívala se na něj. „Zapomněl jsi něco?“

Naklonil hlavu ke dveřím a odpověděl, „ne. Byl jsem ve městě se starými známými a před chvílí jsem dojel domů. Byl jsem v garáži, když jsem si všiml, že už všichni odešli. Chtěl jsem se ujistit, že je všechno v pohodě. Josh mě pustil dovnitř.“ Znovu se podíval na zahradu a trhnul sebou.

Abych si uchovala duševní zdraví, namlouvala jsem si, že jsem si to jen představovala.

A taky jsem se ujistila, že nebudu dělat vědu z toho, že přišel, aby se ujistil, že je všechno v pohodě. Ne. Nebudu na to myslet. Kolikrát už mi řekl, že mi dluží?

„Máš hromadu špinavého nádobí. Ty drhneš, já oplachuju,“ nabídl nečekaně.

Co se to do hajzlu děje? Nacouval omylem do mého auta, cítil se provinile a teď se mi to snažil vynahradit? „Nemusíš to dělat—”

„Tak dobře jsem se nenajedl už věčnost a v ledničce mám jídlo na dva dny, které mi sebou zabalila tvoje máma. Můžu za to opláchnout nádobí, a pokud ti zbylo pivo, dám si ho. Platí?“

Možná fakt naboural moje auto. Nebo mi tady něco rozbil. Nechápu, proč by se jinak choval tak mile. Jídlo na dva dny se mi nezdá jako dostatečný důvod k tomu, aby se takhle obětoval. Hlavně když zbytky dostali snad všichni. Ale…

Povzdychla jsem si a podívala se mu do očí. „Opravdu se k nám nemusíš chovat tak hezky.“

Dallas naklonil hlavu na stranu a pak vypustil povzdech, který mi přišel jako rezignace. „Vím, že je náročné být svobodnou matkou, Diano. Nevadí mi pomáhat,“ řekl a pokrčil těmi svalnatými rameny. „Vy tři mi připomínáte mou rodinu, když jsem byl malý,“ vysvětlil a téměř smutně se usmál. „Pomoct a dostat za to dobře najíst, to není špatná výměna.“

Tak v můj prospěch hrála ta skutečnost, že jsem svobodná ‚matka‘. Dobře. Byla bych idiot, kdybych odmítla pomoc, kterou mi nabízí.

„Platí,“ řekl. Mělo by to znít jako otázka, ale tak to nebylo. Spíš mi oznamoval, že máme dohodu.

Což jsme měli. „Platí. Jak znám svou rodinu, už tady moc piva nezůstalo, ale je tvoje. Já je nepiju, když mám kluky.“

Dallas přikývl, šel se mnou dovnitř a zamknul za mnou dveře. Začala jsem organizovat nádobí, když se zeptal, „můžu si jedno vzít z lednice?“

„Jasně, chovej se jako doma,“ řekla jsem mu přes rameno a pořád přemýšlela o jeho nabídce, že mi pomůže.

Zanedlouho jsem měla všechny talíře, skleničky a příbory u dřezu a Dallas se postavil vedle mě. Přesně jak navrhl, já nádobí vydrhla a on ho opláchl a položil do odkapávače. Za pár let si snad budu moct dovolit investovat do myčky. Ale pak stačil jeden pohled na podlahu a došlo mi, že je to pitomý sen. Radši zaplatím novou podlahu, než kupovat myčku. Jsem jenom unavená.

„Většina lidí, která tady dneska byla, jsou tvoje rodina?“ zeptal se po pár minutách ticha.

„Jo. Skoro všichni dospělí. Polovina dětí byla příbuzní, druhá polovina Joshovi kamarádi ze školy.“

„Vypadal, že se dobře bavil,“ poznamenal a pravděpodobně vzpomínal na to, jak se Josh klouzal po vodní skluzavce.

„To bych mu radila. Musela jsem ho skoro prosit, aby mi dovolil uspořádat oslavu. Doufám, že Louiemu bude stačit, když zajdeme do restaurace, protože tohle už nechci znovu zažít.“

„Fakt?“

„Jo. Tohle je první pořádná oslava narozenin v domě…“ odmlčela jsem se a pokrčila rameny, kde jsem mu předala talíř. „Poslední dva roky jsme žili v bytě a tam se moc dělat nedalo. Museli jsme slavit v domě mých rodičů. Když jsem byla malá, vždycky jsem měla oslavu narozenin. Měla jsem pocit, že mu to dlužím, když už máme konečně víc místa.“

Hluboký zvuk z jeho hrudi řekl, že to pochopil.

„Příště budu šetřit na úklidovou službu, nebo všechny donutím zůstat, aby mi pomohli s tím bordelem. Hned při vstupu si vyžádám jejich klíče a zpátky je nedostanou, dokud nebude čisto. Dokonce i máma s tátou se na mě vykašlali.“

Zasmál se a ten zvuk jsem cítila na citlivé pokožce na krku. Byl to krásný a hrubý zvuk. Když konečně promluvil, řekl pět slov, které bych nikdy nečekala. „Líbí se mi tvojí rodiče. Šlo poznat, že tvoje máma neschvaluje moje tetování, ale stejně byla milá.“

„Moje máma, jo, ta umí být milá.“ A protože jsem si nemohla pomoct a musela myslet na ten incident u stolu se Sal, zamumlala jsem, „pokud nejsi mnou.“

Následovala chvíle trapného ticha a mně napadlo, že jsem to možná přehnala, ale pak Dallas řekl, „všiml jsem si, že je na tebe trochu přísná.“

Hm. „Díky, že ses mě zastal, mimochodem.“ Znělo to tak hořce, jak mi to přišlo? „Zapomněla zmínit, jak moc se jí nelíbilo, když jsem v mládí přišla z venku špinavá. Říkávala, že tak se chovají kluci, ale k holkám se to nehodí. Dokonce tady byla krátká fáze, kdy mi nedovolila nosit kalhoty, věř tomu, ale netrvalo to dlouho.“ Jen jsem na to pomyslela, už jsem měla nervy na pochodu.

Povzdychla jsem si. „Prostě… si myslí, že dělám všechno špatně. Vždycky to tak bylo a jednu dobu jsem fakt dělala kraviny. Jenže nejsem moje sestřenice ani můj bratr. Nikdy taková nebudu. Možná je to její praštěný způsob, jak mě tlačí k tomu, abych byla lepší, ale většinou mám spíš pocit, že jsem nemožná.“ Odkašlala jsem se a cítila se trapně, že jsem to přiznala nahlas. „To bylo hlubší, než jsem zamýšlela. Promiň. O nic nejde. Máme divný vztah. Ale pořád se milujeme.“ Když se nesnažíme zabít navzájem.

Bože. Opravdu jsem mu to řekla? Proč?

„Myslíš, že má tvoji sestřenici a bratra radši?“

Odfrkla jsem si. „To vím na sto procent. Můj bratr byl úžasný. Vždycky říkala, že je to její poklad. Její zázrak. V pohodě. Já byla jen omyl, který ji málem zabil.“ Teď, když nad tím přemýšlím, možná měla opravdu dobrý důvod k tomu, abych nebyla její oblíbená. Hm.

„Ale tvoje sestřenice? Ta, která tady dneska byla? Myslíš, že ji má radši, než tebe?“

„Ano.“ Pochopitelně.

„Proč?“

Proč? To myslí vážně? To spal, když jsme seděli společně u stolu s paní Pearl, která mluvila o úspěších Sal? „Víš, kdo to byl?“

„Tvoje sestřenice.“

„Ne, ty ťuldo—”

Ten smích, který z něj vybuchl, byl náhlý a hlasitý a já se taky rozesmála. Že jsme stáli vedle sebe a žár jeho těla jsem cítila na boku, mě z nějakého důvodu pobavilo ještě víc.

„Promiň. To mám z toho, že trávím tolik času s kluky. Ne. Jako jasně, je to moje sestřenice. Ale je taky nejlepší ženská fotbalistka na světě a to neříkám jen proto, že je moje příbuzná. Po celém Německu jsou její obrovské plakáty. Pokud se někde řeší ženský fotbal, můžeš se spolehnout, že se o ní zmíní. Je takový ten člověk, že kdybys měl dceru, přál by sis, aby byla jako Sal. Do háje, vždyť i já Joshovi říkám, aby byl jako ona. Je to jedna z nejlepších lidí, které jsem kdy poznala. Chápu, proč ji máma miluje. Dává to perfektní smysl.“

Omylem narazil loktem do mého ramene. „Vzala si toho slavného fotbalistu, ne?“

„Ano.“ Střelila jsem po něm pohledem. „Byl tady dneska celý den s ní.“

Přestal s tím, co dělal a otočil se celým tělem ke mně. Rozhodně nebudu obdivovat jeho velikost. Ani náhodou. „Děláš si ze mě prdel,“ vyhrkl.

„Ne. Viděl jsi toho chlápka, který se bavil s jejími rodiči a pár členy mé rodiny? Ten vysoký. Ten běloch, který neběhal za dětmi?“

Přikývl.

„Tak to byl on.“

„Jak se vůbec jmenuje?“ zeptal se.

Rouhání. Ani já nebyla velká fanynka fotbalu, ale stejně. „Řeknu ti to, co říkám Joshovi: když položíš hloupou otázku, nečekej odpověď.“

Můj soused znovu vybuchl smíchy a mě došlo, že ho vůbec neznám. Ani trochu. Bože, má úžasný smích.

Na to, že je ženatý.

Ženatý, zopakovala jsem si v duchu.

Ten pohled, který mi věnoval přes rameno, pořád s úsměvem, mě udeřil do žaludku. „Neměla by ses podceňovat. Jsou lidi, které neuspokojíš, ani kdyby ses rozkrájela,“ řekl mi tak klidně, že jsem se na něj musela podívat. Znělo to, jako by mluvil z vlastní zkušenosti.

„Buttercup, já mám hlad,“ ozval se Louieho ospalý hlas za námi.

Stál přesně na místě, kde se vinylová podlaha kuchyně setkávala s kobercem obýváku. „Dej mi vteřinku, než to doděláme, ale co si dáš? Cereálie nebo zbytky?“

„Kuřecí nugetky.“

Protočila jsem oči a znovu se otočila. „Cereálie nebo zbytky, Goo. Kuřecí nugetky nemáme.“

„Dobře. Tak cereálie.“ Ticho. A pak dodal, „prosím.“

„Počkej chviličku, jo?“

Louie souhlasil a zmizel.

Dallas mě znovu šťouchl loktem, když opláchl předposlední talíř. „Proč ti říká Buttercup?“

Zasmála jsem se. „Říkal mi tak můj bratr, ale když byl Louie ještě hodně malý, hlídala kluky moje nejlepší kamarádka a dívali se spolu na kreslené seriály. Jeden se jmenuje Powerpuff Girls. Jsou tam tři holky, které mají superschopnosti, chápeš? Jedna z nich je Blossom, to je ta milá, klidná a on říkal, že je to moje nejlepší kamarádka Vanessa. A pak je tam Buttercup. Má tmavé vlasy a je z nich ta nejagresivnější. Je hlasitá, drsná a z nějakého důvodu si ji Louie spojil se mnou. A od té doby mi říká Buttercup.“

„Ale proč ti tak říkal bratr?“

Podívala jsem se na něj koutkem oka. „Často jsem sledovala Princeznu Nevěstu a říkala jsem, že si jednoho dne vezmu někoho, jako je Westley.“

Začal se dusit smíchy.

„Drž hubu,“ zamumlala jsem, než jsem si to mohla odpustit.

Dallas udělal další zvuk, který byl něco mezi kašlem a smíchem. „Kolik ti bylo?“

„Kdy?“

„Když jsi to často sledovala.“

Usmála jsem se na nádobí. „Devětadvacet?“

Zasmál se, když položil poslední talíř na odkapávač, pak se otočil tělem ke mně a zvedl na mě obočí. „Spíš mi připomínáš Princeznu Peach.“

Podívala jsem se dolů na svoje šortky a tílko. Pak jsem do prstů vzala konečky svých vícebarevných hnědých vlasů, které byly práci Ginny. „Kvůli mým růžovým šatičkám a blond vlasům?“

Dallas napjal ústa. „Je obklopena muži, ale i tak je sama sebou a v Mario Kart má všechny sračky pohromadě.“

Musela jsem se usmát. Prohlídla jsem si jeho tvář a způsob, jakým zvedal jeden koutem úst nahoru, „vždycky jsem si myslela, že jsem se měla narodit jako princezna, mistře Propere.“

Ten zvuk, který mu vyšel z hrdla, mě rozesmál.

„Mistr Proper?“ dostal ze sebe nakonec trhaně mezi smíchem.

Koukla jsem na něj zpoza řas, pokrčila rameny a kývla k jeho hlavě.

„Mám vlasy.“

Přimhouřila jsem na něj oči, udělala ‚hmmm‘ a snažila se nesmát. „To určitě.“

„Holím si je každé dva týdny,“ snažil se vysvětlit.

„Dobře,“ dostala jsem ze sebe a tváře mě bolely z toho, jak moc jsem se snažila nesmát.

„Vždycky mi narostou zpátky – počkat, ty se mi posmíváš?“

---

[1] OCD: obsedantně kompulzivní porucha