WB - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Mnohem jednodušší bylo ho nesnášet.“

V klubu je dnes večer rušno, a jelikož mi zbývá už jen jeden stůl, pomáhám Amber uklízet zadní bar, zatímco ona obsluhuje ty opozdilce. Její tvář je neobvykle tichá. To se mi ani trošku nelíbí. Je to ten samý pohled, jakým se na mě dívala, když jsme byli v prváku na vysoké a já jsem se bláznivě zamilovala do Sonnyho Lynche, a ona našla čmáranice našich iniciál, které jsem načmárala do svého notesu. Jo, tohle mi nikdy nezapomene.

„Máš ho ráda, máš ho ráda,“ zacvrliká.

„Nemám ho ráda. Respektuju ho – což je o dost horší.“ Pozvedne své blond obočí. „Okay, možná ho mám trochu ráda.“

„Je to muž. Za krátko udělá něco opravdu odporného a ty ho zase budeš nenávidět.“

„A já se divím, proč jsi pořád sama.“

„Protože jsem chytrá, proto.“

„Nemyslíš si, že je na čase nechat Parkera odejít, Ambs?“ řeknu co nejjemněji.

„Vyzvedne tě?“ zírá zpátky na dřez, který myje. To se stane pokaždé, když vytáhnu tu věc s jejím šmejdem ex-snoubencem. Je to už tak dva roky – a oficiálně čas začít se obávat.

„Je nemožné ho přimět, aby s tím přestal. Věř mi, zkoušela jsem to.“

Dojdu na konec baru, abych umyla zbývající místo, když odnikud bleskne mobil a oslepí mě. Protřu si zasažené oči, abych viděla ženu ve středních letech – s přídavkem silného botoxu na voskových texturách jejího obličeje – usmívá se na mě lstivě svými našpulenými rty.

„Star News. Chtěla byste se vyjádřit ke zvěstem, že je Calvin Shaw impotentní?“

„Cože?“ vykřiknu rozhořčeně. „Není impotentní!“

To je moje první chyba.

„Takže s ním spáváte. Ví, kdo jste? Kdo byl Váš manžel? Jdete po jeho penězích?“ Bombarduje mě otázkami tak rychle, že nemám čas udělat nic, než tam strnule stát. Blesk její druhé fotky mě vytrhne z toho transu. Hledám Amber a vidím, že je zaneprázdněná mícháním pití pro čerstvé zákazníky. Musím odtamtud vypadnout, pryč od zvědavých očí té ženy, než se před ní zhroutím. Vycouvám z poza baru a rázuju směrem ke kuchyni s tou reportérkou za zadkem.

„Paní Blakeová? Paní Blakeová, ještě jedna poslední otázka--“ Potřeba vyvrátit cokoli, co na mě vychrlí, ze mě dostane to nejlepší. Mé kroky zpomalí.

To je moje druhá chyba.

„Ví Calvin Shaw, že se Váš manžel zabil, aby Vás ochránil?“

Když do mě ta slova narazí, zem pode mnou se začne točit. Z plic mi to vysaje všechen kyslík, a mé srdce buší v hrudi tak silně, že jsem si celkem jistá, že chce vybuchnout do černé díry.

Nádech, výdech, nádech, výdech.

Ale je pozdě. Záchvat paniky se objeví, než ho můžu zahnat. Na nohách jako z želé se zvládnu dovléct do místnosti pro zaměstnance a zamknu se v koupelně. Postříkám si vodou obličej, ale nepomáhá to. Bez ohledu na to, co dělám, nedokážu popadnout dech. Na prázdno polykám vzduch, kterého se nezdá být dost, opřu se o stěnu sprchového koutu na tak dlouho, co to jde. Kolena se mi podlomí a mé tělo se pomalu sesune k zemi. Zápasím s každým malým nadechnutím, je to na mě příliš, proti čemu bojuji. Jsem nadmíru unavená, tak zatraceně unavená. Jen chci spát, tak tisíc let. Dokud tohle všechno nevybledne. Dokud já nevyblednu. Nemám už žádnou energii, abych déle bojovala. Opřu si čelo o kolena, zavřu oči a pustím to.

***

„Ty sobecký, zasraný parchante!“

Ambeřin hlas mě probudí z tmavé prázdnoty, do které jsem se propadla. Její křik je následován něčím jako bang, bang, bang. Dveře se otřesou v pantech. Vlastně jsem překvapená, že se neroztříští na milion kousků. Kde to jsem? Ach, jo, jsem schoulená na podlaze v koupelně, ramena obalená kolem kolen s čelem opřeným o ta již zmiňovaná kolena. Nemám absolutně pojem o čase. Jako třeba, kolik je hodin, nebo jak dlouho už tam sedím.

„Jestli se jí něco stalo, přísahám na všechno, co je mi svaté, nenajdou z tebe ani zub, aby tě mohli identifikovat, ani zatracenou plombu.“

Na koho to kruci křičí? To bouchání pokračuje. Pak slyším cvaknutí zámku. Dveře se otevřou a do toho malého prostoru se nacpe jeden velký muž. Calvin? Co tady sakra dělá? A už je přede mnou na kolenou, a intenzivně se mračí. Co má za problém? Protože už dnes večer další sračky nevydržím. Prostě nemůžu. Chytí mě za ramena, trochu moc tvrdě.

„Au.“ To ho poleká. Jeho sevření okamžitě povolí.

„Běž od ní, ty prase.“ Amber se snaží naprosto bez úspěchu odstrčit toho velkého chlapa z cesty.

„Jste v pořádku?“ Calvinovy obavy jsou zřejmé, jeho tvář napjatá. „Co se stalo?“

‚Váš muž se zabil‘… ta vzpomínka se okamžitě vrátí.

„Měla jsem panický záchvat,“ zamumlám. Mé oči mžikají mezi hněvem v Ambeřině tváři a obavami v té Calvinově.

„To je všechno tvoje vina,“ vrčí na Calvina, který dělá, jako by tam vůbec nebyla a nechystala se ho zabít. Přejíždí mi svými extra velkými a velmi teplými dlaněmi nahoru a dolů po délce mých paží. Bože, je to tak dobré.

„Stalo se to poprvé?“ jemně se zeptá. Stud mě připraví o schopnost mluvit. Potřesu hlavou, odvrátím oči od jeho zkoumavého pohledu. Měla bych být silnější. Měla bych být schopná tohle kontrolovat. „Můžete mi říct, co se stalo?“

Po tom, co zhluboka vydechnu, začnu tvořit potřebná slova. „Byla tu reportérka Star News… ptala se na nás.“

Vypadá naprosto zasažený vinou, že je mi skoro líto mu to říkat.

„Zkurvysynu!“ zařve ta hubená blondýnka na plnou pusu.

Calvin se na Amber podívá lehce podrážděně. „Dáte nám chvilku?“

„Ne.“

Jeho výraz se zjemní, když se podívá zpátky na mě. „Můžete vstát?“ S mým přikývnutím mě chytí kolem ramen a zvedne mě, přitiskne mě k sobě. V podstatě jsem pod jeho velkým křídlem jako by byl máma kachna, a já jsem to načechrané káčátko s načervenalou tváři. Ambeřiny oči přeskakují mezi námi. Nehne se ze svého místa ve dveřích koupelny. Vedle sebe cítím, jak v mámě kachně roste napětí, jeho svaly získávají na tuhosti.

„Amber--“ nad mou slabou pobídkou se otočí a odejde pryč, přičemž si něco mumlá pod vousy—bez pochyby další kouzelná zvířecí jména pro Calvina. Zatímco mi Amber vezme kabát a kabelku, Calvin mě vyvede vchodem pro zaměstnance.

„Dnes večer zůstaneš u mě,“ oznámí, jakmile jsme za klubem.

„Ne, nezůstane. Jde domů se mnou.“ Amber odpoví pěkně hnusným pohledem, který Calvin zcela ignoruje. „Přestaňte klapat pusou a buďte užitečná tím, že nastoupíte do auta.“

Jsem překvapená, že Amber neodporuje. Při pohledu na její tvář ho ve své hlavě pomalu vaří v kádi kyseliny… nebo ho stahuje zaživa tupým a zrezivělým nožem.

„Amber, prosím, běž do auta.“ Jsem připravená prosit na kolenou, jestli tomu vyhoví. Všechno, co právě teď chci udělat, je zalézt do postele, schovat se pod přikrývky a nikdy znovu nevylézt. To jasné vyčerpání v mém hlase její hněv na chvilku zmírní.

„Dobře,“ procedí mezi zuby a skočí bez dalších hádek do Range Roveru. S naprosto nečitelným výrazem ve tváři, mi Calvin pomůže na zadní sedadlo a připoutá mě pásem. Nechám ho to zařídit. A ani nemůžu shromáždit potřebnou energii, abych se starala. Pravdou je: byl tak ohleduplný, že je jednodušší ho nechat, pýcha ať jde k šípku.

Amber mě obejme štíhlými pažemi. Na cestě do Greenwich Village, k Ambeřině domu, na mě Calvin opakovaně zírá do zpětného zrcátka.

„Jak dlouho jsem tam byla?“

„Nemohli jsme tě nikde najít. Vyděsila jsi nás k smrti,“ řekne mi Amber.

„Neodpověděla jsi na otázku.“

„Je půl třetí. Hledali jsme Vás víc, než hodinu.“ Calvinův hlas je nízký, podbarvený náznakem úzkosti, kterou ani tak nepřeslechnu. Nenechám své myšlenky plynout, protože jsem příliš unavená, abych se starala.

Bez jediného dalšího slova dojedeme k Ambeřině domu. Dalších patnáct minut mi trvá, abych ji přesvědčila, že nejlepší bude, když pojedu domů s Calvinem. I když Amber miluju, vždycky jsem si lízala své rány v soukromí – jsem z toho vynervovaná – a právě teď potřebuju být sama. Následný rozbor s ní můžu udělat zítra.

Zabil se? Ne. V žádném případě. Mattova smrt byla nehoda. Policie to tak potvrdila. Té noci byly cesty zledovatělé. Byl týdny ve stresu, který k tomu vedl? Ano. V depresích? Ne.

Počkáme, až Amber bezpečně vstoupí dovnitř, než se Calvin vydá zpátky domů. Cítím, že mě sleduje.

„Jsem v pořádku. Přestaňte se na mě tak dívat,“ zvládnu slabě říct.

Jeho upřený pohled ve zpětném zrcátku mě hypnotizuje. „Nejste v pořádku,“ trvá na tom, jeho plné rty stáhnuté do tenké linky. „Promluvíme si o tom zítra.“

„Díky, šampione, ale jednoho tátu už mám.“

Jeho oči se najednou promění ve dva kusy oceli, tvrdé a zarputilé. Jak chce. Nebudu se omlouvat. Jeho náhlý vztek je hořkou pilulkou. Ještě před nedávnem se ani za mák nestaral, co je pro mě dobré, a teď si myslí, že když si o tom promluvíme, budu se jako kouzlem cítit lépe?

Rover jede svižně po West Side Highway a přes most George Washigtona. Já zavřu oči a přestanu bojovat se spánkem, který mě přemůže.

***

Když se příštího rána vzbudím, hlava mi třeští emocionální kocovinou, jako bych celou noc flámovala. Ale bez zábavy, samozřejmě. Jsem v posteli, úplně oblečená, ale přikrytá…hmmm. Ani si nevzpomínám, jak jsem se včera dostala domů – a díky Bohu, že je sobota, protože jsem si jistá, že bych byla pro Sama nepoužitelná. Sprcha bude muset počkat, protože už je skoro osm a on se pravděpodobně diví, kde má svou snídani.

Hodím na sebe bílou propínací košili a přiléhavé džíny, a zamířím dolů… a náhle se zastavím, když pozoruju dva Shawovy muže, jak sedí u prostřeného kuchyňského stolu. Sam je zaneprázdněný vrtáním do velkého kusu nepovedené palačinky, zatímco Calvin dojídá svá vajíčka.

„Kdo uvařil snídani?“ ptám se otevřeně s překvapením. Posadím se ke stolu a naberu si na talíř jídlo. Sam zírá na Calvina, který mě sleduje s alarmujícím soustředěním.

„Tyhle palačinky jsou čtvercové?“ Dostanu jen krátké přikývnutí. „Prosím, přestaňte se na mě takhle dívat.“

„Jak často se to stává?“

„Už můžu jít?“ vloží se do toho Sam.

„Myslím, že když dnes prší, mohli bychom dnes zajít do newyorského akvária? Co říkáš?“ Sam rychle přikývne. „Běž a připrav se.“ Sotva stihnu dokončit větu, on už pádí ze své židle s velkým úsměvem na tváři. Jeho rozkošnost je skoro až moc.

Zaměřím svou pozornost zpátky na palačinky, a řeknu, „Častěji, než by se mi líbilo.“ Nemůžu se na něj podívat. Jsem na hraně sebekontroly a pouhým otrokem svých emocí; to, co ta žena řekla o Mattovi, mě obklopuje jako černý mrak.

„Co Vám řekla?“

Po dlouhé, dlouhé pauze, ve kterém jsem se rozhodla, že jsem příliš poražená, abych se s ním dohadovala, řeknu pravdu. „Ptala se mě, jestli jste impotentní.“

Káva, kterou vyprskne nosem, mi přistane přímo mezi prsy. Heká a kucká, zvedne se tak rychle, že se židle překlopí. Vstanu a buším mu do zad. Pak se mi to pokusí jemně setřít svým ubrouskem a já ho musím plácnout po ruce, aby ji dal pryč od mých prsou. Za to se na mě vlastně zamračí.

„Co jste řekla,“ sípá.

„Řekla jsem jí, že nejste.“

To odstartuje novou vlnu kašle. „Opravdu?“

„Za A: zastihla mě nepřipravenou,“ ukážu palcem. „A za B: co byste chtěl, abych řekla? Ještě jsem mu nedělala zkoušku prostaty, ale dám Vám vědět.“

„Ježíši,“ napůl se zakření.

„Teď už bude každý věřit, že jsem Vaše přítelkyně.“

Jeho kolečka se otáčejí, jeho mysl skáče od jednoho možného scénáře ke druhému. Má to všude ve tváři, a stejným způsobem studuje tu moji.

„Jste s tím v pohodě?“

„Asi jo. Ačkoli to teprve uvidíme, že?“ řeknu, smířená s mým osudem.

Ticho působí, jako bychom stáli na hranici něčeho důležitého, milníku v našem vztahu, který může vést kamkoli.

„Nechci, abyste toho litovala.“ Jeho výraz je tak otevřený a upřímný, že skoro zapomenu na své obavy. „Už tam nemůžete pracovat.“ V jeho hlase není náznak vítězství. Naopak je uklidňující a laskavý.

„Potřebuju tu práci,“ řeknu a potřesu hlavou.

„Zaplatím Vám ušlý zisk. Navíc jste mi ušetřila majlant za ta Vámi připravovaná jídla.“

Stále pošramocená a demoralizovaná z událostí minulého večera nemám sílu se hádat. „Vyhrál jste.“

Ačkoli bych z jeho výrazu tváře řekla, že prohrál taky.