STS - 40. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Černá limuzína zastavila před komplexem a já otevřel dveře, aby se Georgie mohla posadit na zadní sedadlo. Mířili jsme na večírek časopisu Sports Illustrated, před kterým jsem stihl převzít medaili po mém posledním závodě a věnovat pár minut novinářům. A teď na mě Georgie spěchala, aby se dostala na párty včas.

„No tak, Frede,“ řekla, když jsem se sklonil a vklouzl na sedačku vedle ní. „Musíme si pospíšit nebo tam nedorazíme před Andie.“

Zkontrolovala telefon. Pravděpodobně jí Andie před minutou psala. Chtěl jsem se naklonit a zprávu si přečíst, ale místo toho jsem se podíval na Georgie. Vypadala o tolik starší, než když jsem ji před pár týdny nechal v Londýně. V bílých šatech a lodičkami na vysokém podpatku bych téměř dokázal zapomenout, že kdysi byla mou malou sestřičkou. Pořád jsem si pamatoval, jak si koledovala o to, aby ji mí kamarádi buď políbili, nebo jí dali facku. (Což se stávalo častěji, než byste hádali.) Když vyrůstala, byla vždycky tak sebejistá a s přibývajícími roky se to nezměnilo. Dokonce ani teď ji nikdo nedokázal zviklat, když se pro něco rozhodla.

„Sluší ti to, Georgie.“

Mávla rukou a pokračovala v psaní zprávy.

Zasmál jsem se a vyhlédl ven z okna. „Jaká se ti Andie zdála, když jsi od ní odcházela?“

Georgie mi napsala, aby mi oznámila, že se na večer připravuje spolu s Andie. To, že se ty dvě staly kamarádkami, mi hodně ulehčilo život. Byl jsem uprostřed svých závodů, a po většinu dne jsem ani nebyl k zastižení po telefonu.

„Cože?“ Zeptala se a podívala se na mě svýma světle zelenýma očima. „Máš na mysli to, jestli neustále sténala kvůli tomu, jak moc jí chybíš a tak podobně?“

Usmál jsem se. „Trochu sténání ještě nikomu neublížilo.“

„No, tak to je zlé, protože mi říkala asi o deseti fotbalistech, se kterými by si chtěla zadovádět.“

„Georgie…“

Zasténala. „Fajn. Vlastně tě miluje, i když Bůh ví proč. Je mnohem hezčí, než ty a mohla by mít kdejakého chlapa, který by jí nadělal polovinu starostí.“

„Nenapadlo tě třeba, že jí se líbím a za ty potíže jí stojím?“

Přimhouřila oči, jako by mě viděla v jiném světle, ale pak zavrtěla hlavou. „Ne, tím to není. Musíš se jí opravdu líbit. Nebo v tom možná jsou ty zlaté medaile.“

„Díky za tvou projevenou důvěru, G.“

Natáhla ruku a dotkla se mé. „Andie se mi docela líbí. Je legrační a krásná a zdáte se, jako stvořeni jeden pro druhého.“

Než jsem s Georgie mohl souhlasit, mou pozornost přitáhly blesky fotoaparátů. Řidič zastavil před budovou a já se náhle ocitl na červeném koberci. Olympijské hry se snažily všech patnáct závodů vměstnat do šesti dnů - zahřívací tréninky, semifinále a finále. Volný čas, který jsme měli převážně večer, chtěli nějak zaplnit, tak nás lákali na noční večírky.

Až to všechno skončí, nebudu mít na žádný večírek ani oslavu chuť. Věděl jsem, že každý volný víkend strávím ve svém londýnském bytě. Bez novinářů, kamer, a rozhovorů. Budu tam jen já a Andie.

Řidič otevřel zadní dveře, já vystoupil a sklonil jsem se, abych Georgie pomohl vystoupit. V okamžiku, kdy naše auto zastavilo, začali lidé křičet moje jméno, ale když vystoupila i Georgie, přidaly se další požadavky.

„Georgie, od koho jsou šaty, co máte na sobě?!“

„Kdo navrhl ty boty?“

Postrkoval jsem ji po červeném koberci a nechal ji, aby si ten okamžik vychutnala. Doma se k Georgie novináři přiblížit nemohli. Byla nejmladším členem Archibaldova klanu a po smrti našeho otce a Henryho se ji tisk snažil nachytat přitom, jak ve svém zármutku vyvádí nepřístojnosti. Obecně se předpokládalo, že pro ni pravidla neplatí, ale na ramenou měla lepší hlavu, než většina dospělých.

„Jsem na tebe pyšný, Georgie,“ řekl jsem, sklonil se a pevně ji objal.

Pro jednou jsem byl rád, že tohle fotoaparáty zachytily. Chtěl bych kopii téhle fotky a to jen proto, že Georgie nebyla fanouškem veřejných projevů náklonnosti a byla padesátiprocentní šance, že nasadila kyselý výraz, jakmile jsem ji objal.

„Jak rozkošné rodinné setkání.“

Pustil jsem Georgie a otočil se, abych o pár metrů dál viděl stát Caroline, oblečenou, jako naducaný dortík. Její světle růžové šaty vypadaly, jako něco, co by si oblékla prvačka na střední škole, při návštěvě tanečních lekcí. K upevnění svého vzhledu přidala jemný perlový náhrdelník.

„Caroline!“ Zvolal fotograf.

Otočila se a zapózovala na několik fotek, načež využila příležitosti, aby nakonec vytlačila Georgie z červeného koberce.

„Odpustila vám, Freddie? Stále si chcete Caroline vzít?“

Pokynul jsem Georgie, aby pokračovala dovnitř, a pak jsem se otočil k fotoaparátům. Jestli jsem se chtěl zbavit Caroline, tohle byla ta nejjednodušší cesta. Živý přenos nemohla obelhat.

„Freddie! Mohl byste nás sdělit nějaké podrobnosti o svatbě?“

„Nebudeme mít svat…“

Cítil jsem, jak se mě ruka Caroline dotkla v zadní části zad, když mi skočila do řeči. Zakašlala lehké ehm, ze kterého se mi zvedl žaludek. „Stále procházíme těžkým obdobím a ocenili bychom, kdybyste respektovali naše soukromí.“

„Jste stále zasnoubení?“ Zeptali se.

„Ne,“ odpověděl jsem.

Spouště fotoaparárů začaly cvakat a blesky blýskat.

„Odvolala jste svatbu kvůli skandálu s podváděním?!“

Znovu se zasmála a zavrtěla hlavou. „Pokud mě omluvíte, musím si promluvit se svým snoubencem.“

„Žádná svatba nebude,“ pokračoval jsem a díval se přímo do jedné z kamer, aby moje slova nemohla být špatně interpretována. „Není žádné zasnou…“

„Freddie!“ Vykřikla Caroline, náhle na pokraji slz. „Prosím, nedělej to.“

Tiskla si ruku na břicho, jako by měla být nemocná, a pak jí po tvářích začaly stékat opravdové slzy.

Natáhl jsem se, uchopil ji za paži a odtáhl ji z koberce. Dokud tady byla přítomná, nebyla šance na upřímné interview. Dostrkal jsem ji na večírek, obešel šatnu a číšníky s uvítacími koktejly. Našel jsem první tichý kout a otočil se k ní.

„Já si nehraji, Caroline.“

Zasmála se a všechny slzy a známky nemoci zcela zmizely. Věděl jsem, že takhle jedná, ale ještě jsem na vlastní kůži nezažil, aby takhle dokázala měnit povahu. Opravdu bych ji nominoval na Oskara, kdyby se mi nepokusila zničit život.

„Slyšíš mě, Caroline? Tohle není hra.“

„Já vím, Fredericku. Hry mají více výsledků, ale to, co hrajeme my, má jen jeden.“

Vytáhla něco z kabelky. Malý, čtvercový papír. Trvalo mi zlomek sekundy, abych si uvědomil, co to je. Zlomek sekundy, který stačil na to, aby se mi život před očima zhroutil. Zlomek sekundy trvalo…

„Doufala jsem, že tě překvapím za příjemnějších okolností, ale po tvém malém výbuchu jsem se rozhodla, že to udělám dnes večer. Držela čtvercovou fotografii na svém břichu, abych ji viděl. „Seznam se se svým budoucím dítětem, Freddie.“

Ohromeně jsem vzal obrázek ze sona do ruky. „Ale jak…“

Zasmála se. „Když mají dva lidé nechráněný styk, Fredericku, někdy…“

„Drž hubu. Prostě zmlkni.“

Nemohl jsem ji donutit, aby se mi neposmívala.

„Tak mluvíš s matkou tvého dítěte?“

„Budu zvracet.“

„Snaž se, aby si neměl skvrny na obleku. Chtěla bych nás dva nechat společně vyfotit. Novináři budou potřebovat řádnou fotografii, která by mohla doprovázet zprávy o mém těhotenství.“

Moje tělo se roztřáslo nekontrolovatelným vztekem. „Nedopustím, abys mi to udělala.“

Usmála se. „Ale ano, dopustíš, Fredericku. A víš proč? Protože tu malou americkou špinavou couru miluješ a určitě nechceš, aby se jí stalo něco hrozného.“

Skoro jsem ji udeřil. Moje ruka se zastavila jen několik centimetrů od její tváře, než jsem si vzpomněl, že jsme uprostřed veřírku.

Zatvářila se zděšeně. „Udeřil bys těhotnou ženu?“ Odstrčila mou ruku pryč. „Vážně, Fredericku? Nedělej si to složitější, než jaké to musí být.“

„Nikdy tě nebudu milovat.“

Zasmála se. „Nechci tvou lásku. Chci být jen Její Výsost, vévodkyně z Farlingtonu.“

Její slova mě už stěží dokázala překvapit.

„Požaduji test otcovství.“

„Moudré.“ Usmála se, než se ke mně naklonila a chytila mě za kravatu. „Ujišťuji tě, drahý snoubenče, že jsi otcem toho dítěte.“

Cítil jsem, jak mi z tváře zmizela veškerá barva. Pokud to byla pravda a Caroline čekala moje dítě, nebyl kromě mě nikdo, na koho bych svalil vinu. Vždycky jsem používal ochranu, ale té noci, než jsem odjel do Ria, jsem měl večer rozmazaný. Byli jsme spolu v bytě mých přátel. Pozoroval jsem ji přes pokoj a pak najednou stála vedle mě a podávala mi sklenici vody a usazovala mě na pohovku. Potom jsem ji několikrát pozval k sobě do bytu, abychom si mohli popovídat. Chtěl jsem poznat ženu, kterou jsem si měl vzít. Chtěl jsem vědět, jestli je vtipná nebo nudná, plachá nebo sebejistá.

Myslel jsem si, že bude protestovat, ale byla povolná. Posadila mě na gauč a sama mi rozepnula košili. Vzpomínal jsem si, jak jsem nedokázal udržet rovnováhu, když jsem ji sledoval při svlékání. Podrobnosti jsem měl rozmazané. Nebyl jsem si jistý, kdo udělal první krok, ale pamatoval jsem si, že jsem byl dost opilý na to, abych si uvědomoval závažnost situace.

Ráno byla pryč, ale nechala mi na kuchyňské lince pod talířem s croissantem vzkaz.

Možná to nebude tak špatné… C.

 Viděl jsem rudě. Caroline na mě zírala velkýma kulatýma očima. Chtěl jsem ji zabít. Mohl jsem ji zabít. Domnělá matka mého dítěte. Byla ztělesněné zlo a já ji chtěl dostat ze svého života jednou provždy. Zvedl jsem ruku a stiskl zápěstí její ruky, kterou svírala mou kravatu. Nakrčila obočí a jemné rysy se jí bolestně zkřivily.

„To bolí, Fredericku.“

Její hlas byl slabší, lehčí a s náznakem paniky. Cítil jsem zadostiučinění z toho, že jsem jí připomněl, jak snadno se může situace změnit.

Mohla pletichařit a vetřít se do mého života, ale nešlo popřít, jak snadno šlo znovu získat ztracenou kontrolu. Jedno sevření jejího krku a Caroline by byla pryč.

„Fredericku, ty mě děsíš.“

Stiskl jsem ji pevněji. Chtěl jsem jí ublížit tak, jako ona ublížila mně. „Dokonce, i když čekáš tohle dítě, zůstanu s Andie. Nikdy si tě nevezmu, Caroline.“

Přimhouřila oči.

„Budeme komunikovat prostřednictvím advokátů, nic víc,“ pokračoval jsem.

„Ne, Fredericku, v tom se mýlíš,“ řekla a škrábla mě nehty po ruce, abych ji konečně pustil. O dva kroky ustoupila a schovala fotku zpět do kabelky. „Brzy si uvědomíš, že nemáš jinou možnost, než si mě vzít a učinit mě svou ženou.“

Její vychytralý úsměv mě dorazil.

Prohrábl jsem si rukou vlasy. „Jak můžeš žít v takových přeludech?“

„Protože, pokud si myslíš, že svět nenávidí tvojí drahocennou Andie za to, že je po jedné noci předmětem tvé neloajální touhy, jak moc si myslíš, že jí budou opovrhovat, jakmile všichni uslyší, že se snaží rozbít rodinu?“

„Ne.“ Zatřásl jsem hlavou.

Věnovala úsměv kolemjdoucím hostům na párty a pak se podívala zpět na mě. „Pokud nepřestaneš ty, já taky ne. Dokud nepřijdeš o všechno, Fredericku.“ Naklonila se dopředu a políbila mě na tvář. „Čím dříve si to uvědomíš, tím lépe.“

Vklouzla zpátky na večírek a já stál, jako zakořeněný, na svém místě v tmavém koutu. Zbytek světa se kolem mě dál pohyboval, jen já tam strnule stál. Číšníci chodili a nabízeli pokrmy a nápoje. Kolem mě proudili hosté večírku. Smích, mluvení, hudba a život pokračovaly dál, ale já zíral na jedno konkrétní místo na zdi. Slyšel jsem jen zvuk mého rychle tlukoucího srdce. Neslyšel jsem Georgie, když se postavila vedle mě a vzala mě za ruku. Viděl jsem, že se její rty pohybují, ale nic jsem neslyšel.

Opravdu se stanu otcem?

Mohla Caroline tak snadno manipulovat s mým životem, že jsem neměl na výběr? Mrknul jsem a Georgie tam stála a snažila se získat mou pozornost. Mrknul jsem znovu a byla pryč.

Nakonec jsem se pohnul. Otočil jsem se k bočním dveřím a jako ve snu k nim zamířil. Někdo mě zatáhl za ruku a na něco se mě zeptal, ale já se jim vytrhnul a pokračoval dál, aniž bych se ohlédl. Lidé procházející dveřmi byli samý úsměv. Jak můžou být všichni tak šťastní? To neviděli, co se dělo? Neviděli to?

„Freddie.“

Andiin hlas byl první věc, která prolomila mé zamrznutí. Její prsty se propletly s mými, když mě odtáhla stranou. Skoro jsem odešel z večírku, ale byla tam ona, aby mě z té mlhy vytáhla.

„Musím jít,“ řekl jsem a podíval se na její rty. Byly vždy tak neodolatelně růžové, plné a krásné? Ty rty mi budou chybět.

„Ne,“ řekla a potřásla hlavou, když se snažila zachytit můj pohled. Nedovolila mi, abych se jí vykroutil.

„Večírek právě začal. Zůstaň. Potřebuji tě vidět. Zůstaň.“

„Musím jít,“ řekl jsem a podíval se na její rty. Byly vždy tak neodolatelně růžové, plné a krásné? Ty rty mi budou chybět.

„Ne,“ řekla a potřásla hlavou, když se snažila zachytit můj pohled. Nedovolila mi, abych se jí vykroutil.

V těch malých černých jemných šatech byla velkolepá a skutečná. Natáhl jsem ruku a přejel prstem po její klíční kosti. Cítil jsem, jak zadržela dech.

Bude mi chybět ten kousek pokožky nad jejími prsy. Byla tam velmi citlivá a já věděl, že když se nakloním a přitisknu na ni ústa, rozpadne se mi v náručí.

„Odcházím,“ řekl jsem hlasem, který jsem nepoznával.

Její ruka se mě snažila přinutit, abych zůstal. Nebylo to stejné, jako Carolinin dotek. Když Caroline popadla mou kravatu, bylo to z pomsty. Andie se mě dotýkala z lásky, potřeby a vášně. Její dotek mi bude chybět.

„Caroline je těhotná.“

Její ruka sklouzla z té mojí.

V jednu vteřinu tam stála a prosila mě, abych zůstal a v další o krok ustoupila, zakroutila hlavou. Zatáhl jsem ji do skříně a snažil se jí ukázat, jak dobře nám spolu může být. Bylo toho moc, dokonce i na mojí Andie.

„Co tím myslíš?“ Hlas se jí třásl. Plakala a já jsem ustoupil, abych jí dal prostor, který Caroline požadovala.

„Je těhotná.“

Naklonil jsem se dopředu, abych jí setřel slzy z tváří, ale odvrátila od mého doteku hlavu.

„Ne.“

Nikdy předtím jsem neměl zlomené srdce.

Otočila a odešla. Chtěl jsem za ní křičet.

Neodcházej.

Neopouštěj mě.

Neukončuj to.

Už byla pryč a proplétala se kolem lidí, aby byla co nejrychleji pryč. Aby byla co nejdál ode mě a postavené zdi mezi námi už nebyly jen slovy, ale realitou.