WFI - 12. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

O pár dní později mě bolela hlava.

Chtělo se mi zvracet. Neměla jsem migrény často, ale když už to přišlo, tak se vším všudy. Ráno jsem se vzbudila, za jedním okem mi pulzovalo a než jsem dovezla kluky do školy, ještě se to zhoršilo. Měla jsem vědět, co mě čeká. A když jsem parkovala u salónu a na obrazovce se ukázalo neznámé číslo, dosáhla bolest dalšího stupně.

Zase volá ta zkurvená Anita. Věděla jsem to.

Jen myšlenka na ni mi většinou zajistila bolest hlavy, ale ta její nedávná návštěva a hovor… všechno se zhoršilo. Bylo mi na zvracení a mozek mi chtěl vyskočit z hlavy.

Nějakým zázrakem se mi podařilo přežít směnu, aniž bych zvracela nebo se plazila po zemi a to díky volně prodejným lékům na migrénu, které jsme pro všechny případy měli v lékárničce a všechno jsem to zapila takovým množstvím kávy, že se mi možná trochu třepala ruka. Zázrak byl, že jsem se nestřihla. Telefon mi zazvonil ještě dvakrát, jednou se na něj ukázalo jméno Tripa, podruhé Dallase. Neměla jsem náladu řešit baseball, tak jsem se neobtěžovala odpovědět a hned je nechala spadnout do hlasové schránky. Kluky ze školy jsem dneska vyzvedávala já. Nemusela jsem se dívat do zrcadla, abych věděla, že mám v obličeji vepsáno, jak moc mi dává migréna zabrat.

Když jsem s nimi jela domů, oba byli hodní a pozorně mě sledovali. Jsem si jistá, že si všimli mého stavu, ale nekomentovali to. A třešničkou na dortu byl Josh, který hned po příjezdu domů nabídl, že udělá něco k jídlu, abych to nemusela dělat já.

A já se zmohla jen na poděkování a rozcuchání jeho vlasů.

Oba dva, společně s Macem, vyšli zadními dveřmi na zahradu, aby tam dělali bůhví co a mně zrovna začaly účinkovat prášky dost na to, abych se necítila na umření kvůli slunečním paprskům, které prosvítaly oknem dovnitř domu.

Takže když někdo zaklepal na přední dveře, byla jsem dost zmatená. Moji rodiče málokdy přijdou bez ohlášení a Larsensovi vždycky nejdřív zavolali. A nikdo z mých přátel by nepřišel, kdyby se nejdřív neujistili, že budu doma. A málokdo znal tuhle novou adresu.

Když jsem se podívala kukátkem, byla jsem hodně překvapená, že jsem za dveřmi našla známý obličej. Spíš jsem čekala skauty nebo svědky Jehovovi.

„Ahoj,“ řekla jsem váhavě a slabě, když jsem otevřela dveře.

Když jsem na něj koukala přes kukátko, měl Dallas ten nejpříjemnější pohled, který jsem u něj kdy viděla, ale ve vteřinu, kdy jsem otevřela dveře a jeho pohled dopadl na mě, zamračil se. „Co to s tebou je?“

Je to opravdu tak špatné, že si toho všimne i člověk, který je skoro úplně cizí? „Není mi moc dobře.“

Jeho mračení se prohloubilo a sjel mě pohledem, jako by se snad chtěl ujistit, že nemám nic nakažlivého. „Vypadáš hrozně.“ A to mám vypadat jako královna krásy, když mi chtěly oči vypadnout z důlku? No tak to sorry. „Migréna?“

Chtěla jsem přikývnout, ale uvědomila jsem si, že by se to tím jen zhoršilo. „Uh-huh. Nemám je často, ale když jo…“ proč mu to vůbec vykládám? A proč přišel? „Potřebuješ něco?“ chtěla jsem to říct normálně, ale spíš jsem to vyštěkla.

Neignoroval jen můj tón, ignoroval i tu otázku. „Kdy sis vzala prášek?“

Pokrčila jsem rameny, aspoň myslím. „Před pár hodinami.“

„Už jsi udělala večeři?“

„Ne.“ Upřímně jsem přemýšlela, že podám telefon Joshovi a řeknu, aby něco objednal. Vůbec se mi nelíbila představa, že bych zapínala troubu a dala do ní zmražené lasagně.

Dallas se váhavě podíval přes své rameno a pak udělal krok dopředu. Vystrčil čelist, pak se dlouze nadechl nosem a přikývl, víc pro sebe, než pro mě. Protáhl ty svoje masivní ramena a podíval se mi přímo do očí. „Zavřu. Ty si běž lehnout. O večeři se postarám,“ prohlásil tím svým tónem, kdy nebral žádné argumenty, jako by snad nebyl někým, koho jsem viděla zatím jen párkrát.

Co je to za chlapa a proč tohle dělá? Zavrtěla jsem jemně hlavou, ale stačilo to, abych cítila žluč v krku. Ta nafouklá líčka, když jsem se pokusila nezvracet, musel vidět. „Nemusíš to dělat.“

„Ale já chci,“ řekl a oční kontakt pořád nepřerušil.

Používá na mě moji taktiku?

Polkla jsem. „Omlouvám se. Díky za tu nabídku, ale bude to v pohodě. Potřebuješ ještě něco, nebo to potom můžeme vyřešit po e-mailu?“ Navíc, kdy naposledy přišel, aby řešil Tornádo osobně? Nikdy. Proč to dělal teď?

Prostě zvedl obličej k obloze a dlouze vydechl, než hlavu sklonil a zase se na mě zadíval. Rysy v obličeji měl klidné, ale nebyl pobavený. „Jsi vždycky tak tvrdohlavá?“

Kdyby to nebolelo, přimhouřila bych na něj oči. Tak jsem mu řekla pravdu a snažila se napodobit jeho výraz. „Ano. Opravdu se jmenuješ Dallas?“

To husté, tmavé obočí se trochu zvedlo. „Ano.“

„Proč ti dali rodiče takové jméno?“ zeptala jsem se, i když mi přes tělo přejela další vlna nevolnosti.

Obočí zvedl ještě trochu víc. „Můj táta prohrál sázku u fotbalu a na výběr měl ze dvou jmen; Dallas nebo Kovboj.“ A pak se rychle vrátil k původnímu tématu. „Dovol mi, ať ti pomůžu.“

V tom případě bych si taky vybrala jméno Dallas. Pustila jsem to jméno z hlavy a slabě mávla rukou. „Už jsi udělal dost. Nechci tě využívat ani překročit nějakou hranici. Budeme v pohodě,“ zašeptala jsem a zavřela oči, když jsem v hlavě cítila bušení, které mi znemožnilo soustředit se na něj.

Dallas na mě zíral, ale to mě nezajímalo. Jeho hlas byl tak tichý, že jsem se musela snažit, abych ho slyšela. „Chápu, že se mě nesnažíš sbalit, teď, ani nikdy jindy, dobře? Můžeme o tom přestat mluvit? Jsem tady. Tobě není dobře. Tak mě nech, abych ti pomohl.“

Zavřela jsem oči, zamračila se a přála si, aby byla tahle konverzace u konce.

Povzdychl si. „Vím, jaké to je, když dostane svobodná matka migrénu. Pokud chceš zavolat té mojí a ujistit se, že si nedělám prdel, tak můžeš.“

Neměla jsem energii o jeho slovech ani zvažovat. Otevřela jsem oči. Kdo kruci používá svoji mámu jako důkaz?

Díval se na mě, jako by si v duchu sám pro sebe naštvaně funěl. „Vyfoť si můj řidičák a někomu tu fotku pošli, jestli se pak budeš cítit líp,“ navrhnul klidně.

Nemyslela jsem si, že je nějaký divný úchyl. To ne. Hlavně jsem chtěla, aby to mezi námi nebylo divné. Už pochopil, že na něj nic nezkouším a to je jedině dobře, protože je to pravda. Hezky se na něj dívalo, hlavně na jeho tělo, ale takových chlapů je plno.

„Objednám pizzu a pohlídám ti kluky.“ Když jsem okamžitě nezačala řvát vděčností, zvedl na mě husté, hnědé obočí.

„Je to—” začala jsem, ale Dallas mě přerušil.

„Podívej, přišel jsem ti tváří v tvář oznámit, že snížíme počet turnajů a tréninků. Snažil jsem se ti dovolat, ale tys to nebrala a nezavolala zpátky.“

Turnaje. Kurva. Baseball mě teď vůbec nezajímal, stejně jako život samotný. Slyšela jsem jen „pizzu“ a „pohlídám kluky“. Za očima jsem cítila obrovskou vlnu bolesti a nevolnosti.

„Fajn.“ Cítila jsem se příšerně, tak jsem couvla, pozorovala ho a pak zamířila jako poslušný pes do obýváku. Dallas mě následoval. Vrhla jsem se na pohovku a plně si uvědomovala, že tenhle docela-cizí chlap, je v mém domě a chystá se povečeřet s kluky.

Je to chyba?

Z pohovky jsem sledovala, jak můj soused mizí zadními dveřmi v kuchyni na zahradu a slabě jsem slyšela, jak mluví s kluky, ale slova jsem nerozpoznala.

Když se po dvaceti minutách nevrátil, posadila jsem se a z pootevřených kuchyňských dveří jsem nahlídla ven. Josh a Louie seděli na trávě spolu s ním ve tvaru trojúhelníku. Mac tam ležel s nimi a líně je pozoroval. Když jsem viděla, jak Dallas hodil baseballový míček Joshovi, musela jsem se usmát a pak si zase lehla na gauč a potichu se modlila, aby ta migréna brzo odezněla.

Hodiny na stěně mě informovaly o tom, že uplynulo dalších dvacet minut a pak ještě deset.

 Zvuk otevírání dveří mě varoval, že někdo vešel a pak mi to potvrdil Josh, který se dohadoval s Louiem. Dallas šel hned za nimi a chvíli potom někdo zaklepal na přední dveře.

„Zajdu tam,“ řekl můj soused, a pohladil Louieho po vrcholku hlavy, když kolem něj prošel na cestě ke dveřím.

„Objednal pizzu,“ oznámil Josh, než se složil na kousek velké pohovky, na které jsem ležela. „S masem.“

Neměla jsem energii na něj ani vypláznout jazyk. Sakra, chtěla jsem akorát tak zapadnout do postele, ale nemůžu tady nechat Joshe a Loua s tím mužem, když ho moc neznám. Moji rodiče se o tomhle nikdy nesmí dozvědět. „Nevím co to s váma je, že vám nechutná ananas.“

„Na pizze?“

Řekl on i jeho malý bratr současně, stejně jako vždycky, když jsme se hádali kvůli přísad na pizze – to bylo vždycky, když jsme ji objednávali. „Nechutné.“

„Vaše obličeje jsou nechutné.“ Tak mi možná nebylo až tak špatně, abych se s nimi nehádala.

„Ne, jen Joshův,“ zachichotal se Louie a já se usmála. Na takové poznámky byl moc mladý, ale někdy mě tím překvapil a já to milovala.

Josh strčil do Loua a on mu to oplatil. Dallas zavřel dveře a objevil se se třemi krabicemi naskládanými na sobě, nejmenší byla nahoře, největší dole. Položil je na stůl a pokynul chlapcům.

„Malý muži, mohl bys donést talíře a ubrousky?“

Lou přikývl, vstal a šel do kuchyně. Než se vrátil s papírovými talíři a rolí ubrousků, otevřel Dallas krabice a já zjistila, že objednal jednu extra velkou pizzu… a jeden z chlapců mu musel říct o mé lásce k havajské pizze, protože ve střední krabici byla pizza s ananasem. V poslední krabici byly kuřecí křidýlka.

Náš soused se na nic neptal, když si od Louieho vzal talířek a položil na něj dva plátky pizzy s ananasem a šunkou. Pak talířek natáhl směrem ke mně. „Dámy mají přednost.“

„Děkuji,“ řekla jsem slabým hlasem, který jsem nenáviděla.

„Lou, co si dáš?“ zeptal se nejmenšího.

Ukázal na pizzu s masem a pak na křidélka. „Obojí.“ Zvedla jsem na něj prst, přimhouřila oči a on dodal, „prosím.“

Dallas zvedl obočí nad tím prosím, ale položil mu plátek pizzy na talíř. S rukou nad křidélky zaváhal a zeptal se, „jsou pikantní. Zvládneš to?“

Za to, co vyšlo z Louieho pusy pak, můžu vinit jen sama sebe. Opravdu. Protože já před ním tu větu v minulosti použila už stokrát. „Jsem Mexičan. Jo.“

Ty oči barvy lískového oříšku sjely ke mně, široké a pobavené. „Dobře, kámo. Když to říkáš.“ A pak prostě zvedl pravděpodobně to nejmenší křidélko v celé krabici a položil ho Louiemu na talířek.

„Joshi, co ty?“ zeptal se pak.

O tři minuty později jsme seděli u stolu a cpali se. Přísahala bych, že měl ten sýr nějakou léčivou složku, která způsobila, že mě přestala bolet hlava, aspoň když jsem jedla. Josh měl tři plátky pizzy, dvě křidýlka a pak se svalil na podlahu a sténal. Lou nebyl velký jedlík, ale taky se nadlábl. Nebyla jsem si jistá, kolik toho snědl Dallas, ale zdálo se, že dost; nemám tušení, kam to jídlo dává. Nenašla jsem na něm ani gram tuku.

Někteří lidi měli fakt štěstí.

„Už se ta hlava zlepšila?“ zeptal se ze svého místa na podlaze před televizí vedle stolku. Jednu ruku měl za sebou, opíral se o ni a na tváří měl výraz líné a spokojené radosti, kterou je schopna vykouzlit snad jen pizza.

Čistou rukou jsem otočila dlaň nahoru a dolů. „Lepší, než před jídlem.“ Usmála jsem se na něj. „Děkuju. Kolik ti dlužím?“

„S tím si nedělej starosti,“ zněla jeho odpověď.

Vím, kdy nemá cenu se hádat a v tomhle případě jsem stejně neměla energii na rozdávání. Navíc jsem se ani hádat nechtěla. Můžu mu to vrátit později. „Tak ještě jednou díky.“

Než jsem mohla klukům připomenout zásady slušného chování, jeden po druhém se ozvali a naplnili mě hloupou mírou pyšnosti. „Děkujeme, pane Dallasi.“

Ten starší muž se na ně podíval. „Už jsem vám říkal, že stačí jen Dallas.“

**

„Pan Dallas je hodný,“ poznamenal Louie o několik hodin později, když zalezl pod peřinu.

„To opravdu je, že?“ svalila jsem se na roh jeho matrace. Bolest hlavy odezněla dost na to, abych pro svého chlapečka mohla něco udělat.

„Jo.“ Zvedl si deku až ke krku a udělal si pohodlí. „Josh odpálil míček přes plot a on se nenaštval. Řekl mu, že se nemá omlouvat, protože udělal nic špatného.“

„‘Neudělal‘ nic špatného, Lou. Ale je hezké, že to řekl.“ Čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala věci, které mi přišly atraktivní. Jako třeba trpělivost a laskavost. Když jsem byla mladší – a mnohem hloupější – vždycky jsem tíhla k fešákům s hezkými auty. Teď mi záleží na více věcech, jako třeba na historii v zaměstnání a osobnostních rysech, které člověk nepozná díky jedné večeři a pár drinkům.

„Říkal, že máme špatný plot a potřebuje opravit.“

Trhla jsem sebou a přikývla. Plot je jednou z tuctu dalších položek na seznamu věcí, které musím časem opravit. „Já vím.“

„Řekneš Abuelito?“

Mrkla jsem na něj. „Nechce se mi, ale možná ten plot dokážeme opravit jen my dva a Josh. Co myslíš?“

Ty jeho dětské rysy okamžitě znejistěly. „Možná bys měla říct Abuelito.“

„Proč? Myslíš, že to spolu nezvládneme?“ Abych byla upřímná, taky jsem si tím nebyla jistá, ale jak jim můžu jít příkladem, když pořád o něco prosím tátu?

A ze slov, které Louie vypustil z úst, bylo jasné, že už jsem dala příklad, jak se to dělat nemá. Podíval se mi do očí a velmi vážně řekl, „pamatuješ na moji postel?“

Změnila jsem téma. „Tak jo, co bys chtěl dneska slyšet?“ zeptala jsem se a použila ruce, abych ho pořádně obalila dekou.

Udělal zamýšlené „hmm“. „Něco nového.“ Bože, na tu postel zapomněl dost snadno.

„Chceš slyšet něco nového?“ zeptala jsem se a těkala pohledem mezi dekou, kterou jsem zastrkovala kolem jeho těla a obličejem.

„Ano.“ Významně jsem se na něj dívala, dokud nedodal, „prosím. Zapomněl jsem, promiň.“

„Tak jo.“ Přejela jsem prstem po jeho patě a věděla, že se začne vrtět a zničí to, na čem jsem teď pracovala. „Tak teda nový příběh. Hmm.“ I přesto, že jsem měla na Rodriga milion vzpomínek, někdy bylo těžké vzpomenout si na nějakou, kterou ještě Lou neslyšel.

Když jsem zjistila, že můj bratr zemřel, zdálo se mi, že ty minuty, které následovaly poté, co mi táta oznámil tu špatnou zprávu, trvaly milion let. Vzpomínku na to, jak jsem seděla na posteli a moje duše byla vzdálená na několik dimenzí daleko, nikdy nezapomenu. Všichni jsme se zhroutili. Každý z nás. V posteli rodičů jsem nespala od doby, co jsem byla malé dítě, ale pořád si pamatuju, jak jsem se fyzicky nutila vrátit do svého pokoje poté, co jsem u jejich dveří stála bůhví jak dlouho a toužila po útěše, kterou mi nebyli připraveni poskytnout.

Až když jsem o dva dny později viděla kluky, jsem si uvědomila, že Mandy není ve stavu, kdy by se o ně mohla postarat a tak jsem svůj žal pohřbila hluboko v sobě – alespoň před nimi. Jen myšlenka na ni a všechny ty známky toho, jak se vyrovnávala s tou ztrátou, probudila bolest v mé duši. Ale stalo se. Vina byla na nás všech a já nechci, aby na ni Josh nebo Lou zapomněli.

„Chceš slyšet legrační historku nebo… třeba nějakou, kde je i tvoje máma?“

Skoro mi uniklo, jak sebou Lou škubl – to se děje pokaždé, co zmíním jeho mámu, ale díky toho jsem o ní chtěla mluvit ještě víc.

„Legrační,“ odpověděl a nepřekvapil mě.

Zvedla jsem obočí, usmála se a nechala to plavat. „Jednou jsme s tvým tátou jeli do El Pasa navštívit Abuelita a Abuelito. Josh v té době ještě nebyl na světě. Zastavili jsme u nějaké restaurace, abychom se najedli a to jídlo bylo fakt mizerné, Lou. Ještě jsme ani nedojedli a už nás bolelo břicho, ale stejně jsme na talíři nic nenechali. Každopádně jsme pak jeli dál, protože jsme chtěli dojet ještě za světla… a tvůj táta začal s tím, že se pokadí. Pořád si stěžoval, jak ho bolí břicho a myslel si, že bude mít miminko.“

Lou vypustil svůj dětský smích.

„A když začal vyhrožovat, že se vykadí v autě, konečně jsem zastavila na první benzínce a on běžel dovnitř.“ Pořád jsem si tu vzpomínku dokázala jasně vybavit a zasmála jsem se. „Ruce měl na zadku, jako by se to v sobě snažil udržet.“ V tu chvíli už nám z očí tekly slzy a bylo těžké říct i zbytek příběhu. „Mě břicho taky bolelo, ale ještě ne tak moc. A asi po třiceti minutách se tvůj táta konečně vrátil do auta a potil se. Přímo se koupal ve vlastním potu, Lou. Nekecám. Úplně to z něj teklo. Sedl si teda do auta, já se na něj dívám a došlo mi, že nemá ponožky. A tak se ptám, kde máš ponožky? A on na to: Nebyl tam toaletní papír.“

Lou se smál tak moc, že se přetočil na bok a držel se za břicho.

„Tenhle se ti líbí, co?“ široce jsem se usmála, když jsem ho pozorovala.

Pořád se smál a říkal „jejda“ pořád dokola, což bylo svědectví o tom, jaký na něj má dopad moje máma.

„O měsíc později měl narozeniny a já mu dala toaletní papír a ponožky.“

„Děda mi ukazoval video z Vánoc, kdy jsi dala tátovi ponožky a on je po tobě hodil,“ řekl, když se nadechl.

Přikývla jsem. „Donutil mě přísahat, že už o tom nebudu mluvit. Tak jsem o tom nemluvila, ale pořád mu dávala ponožky.“

„Jsi dobrá, Tia.“

„Já vím, no že jo?“

Přikývl, jeho obličej byl růžový a šťastný. A i když měl úsměv na rtech, řekl, „stýská se mi.“

„Mně taky, Lou. Moc, hodně moc,“ řekla jsem tiše a i přes uzel v krku jsem se usmála. V očích mě štípaly slzy, ale nějakým zázrakem zůstaly na místě. Chtěla jsem, aby to mezi námi bylo veselé. Brečet můžu později.

Chlapeček unaveně zamrkal a snově si povzdechl. „Až budu starý, jako jsi ty, chci být policista jako on.“

Jeho poznámka mě tak zabolela na srdci, že jsem úplně vypustila, jak mě označil za starou. „Můžeš být kýmkoliv,“ řekla jsem. „Tátovi by to bylo jedno, hlavně když budeš dělat dobrou práci.“

„Protože mě miloval?“

To dítě bude moje smrt. „Protože tě miloval,“ potvrdila jsem. Dusila jsem se a modlila, aby neviděl tu bolest v mé tváři. Zastrkala jsem kolem něj přikrývku rychleji, něž kdy předtím, naklonila se nad mého nejoblíbenějšího pětiletého chlapečka na celé planetě, dala mu pusu na čelo a na oplátku dostala polibek na tvář. „Miluju tě, bobku. Hezky se vyspi.“

„Taky tě miluju, bobku,“ řekl, když jsem zamířila ke dveřím. Přemýšlela jsem o jeho slovech a usmívala se, i když se mi srdce trochu lámalo.

„Tia, pokud budeš chtít, můžeš kupovat ponožky mně,“ dodal Louie, když jsem došla ke dveřím.

Je možné, že kdybych to očekávala, nepůsobila by jeho nabídka jako beranidlo narážející do mé hrudní kosti. Kdybych to čekala, možná by mi nepřišlo, že někdo odpálil nukleární bombu přímo na místě, kde jsem měla srdce.

Podlomila se mi kolena. Zármutek a něco blízkého utrpení se usadilo v mém krku a z posledních sil jsem se na něj otočila, držela v sobě ty slzy, které chtěly tryskat jako Niagarské vodopády a přikývla jsem. Na pažích jsem měla husí kůži. „Myslím, že by se to tvému tátovi líbilo. Dobrou noc, Lulu.“

„Dobrou, Dudu,“ řekl, než jsem zavřela dveře, kousala se do rtu a polykala, polykala, polykala.

Přitiskla jsem záda ke stěně vedle jeho dveří.

Ach můj bože.

Ach můj bože.

V nose mě pálilo. Oči se mi zalévaly slzami a já se snažila nabrat dech, sílu, nebo něco, co by mi pomohlo se dostat skrze tu bolest, která mě ničila.

Jak je možné, že se mi nežije snadněji, když vím, že je život nespravedlivý?

Jak je možné, že se bolest nezmírní, i když už dlouho vím, že nikdy neuvidím osobu, kterou jsem milovala? Proč to musel být zrovna můj bratr? Nebyl sice perfektní, ale byl můj. Miloval mě, i když jsem mu lezla na nervy.

Proč?

Když jsem zaslechla Joshovo, „teto Di,“ nepohnula jsem se.

Kurva.

„Jsi nachystaný do postele?“ můj hlas zněl hrozně i mým vlastním uším, když jsem se vydala do jeho pokoje.

„Jo,“ odpověděl a vrzající postel potvrdila jeho prohlášení.

Hřbetem ruky jsem si otřela slzy, vytáhla lem trička, abych si látkou přejela po nose, očích a pak vydala hluboký povzdech. Ale to asi ničemu nepomohlo, protože jsem byla tři vteřiny od zhroucení. Ale musím vidět Joshe, než usne. Byla to jedna z posledních pár věcí, které mi ještě dovolí.

Když jsem měla 10 procentní kontrolu nad sebou samotnou, přinutila jsem se k úsměvu a strčila hlavu do dveří. Na matraci byl Josh a hned vedle něj můj třetí kluk Mac, který ležel hlavou na packách a pozoroval mě u dveří. Ocasem vrtěl jen kousek od Joshovy tváře.

„Jaký příběh jsi říkala Louovi?“ zeptal se okamžitě, jako by věděl, že mi z toho puklo srdce. Asi to opravdu věděl.

„Vyprávěla jsem mu o vašem tátovi a ponožkách.“

Na jeho rtu se ukázalo pousmání. „Ten znám.“

„Opravdu?“ zeptala jsem se, když jsem se šla posadit na okraj jeho postele. Natáhla jsem se, jednu ruku jsem dala na Maca, druhou na Joshe. Pokud věděl, že jsem rozrušená, nemělo smysl to skrývat.

„Jo. Řekl mi o tom.“

Zvedla jsem obočí a byla mírně překvapená.

Josh líně zvedl rameno a díval se mi do očí. „Musel jsem použít jednu z jeho ponožek, když jsme šli do parku,“ vysvětlil a zrudly mu uši.

Ty příliš známé slzy mě zase začaly pálit v očích. Řekl to Joshovi. Dal mu vzpomínku, kterou mu nebudu muset dávat já. „Já si taky musela několikrát otočit spodní prádlo naruby. O nic nejde. To se stává.“

Vyděšeně se na mě podíval a já se zamračila. „No fuj!“

„Co? Já ti neříkám, jak je nechutné, když si musíš vytírat zadek smradlavou ponožkou!“

„To je něco jiného!“ prohlásil a dávil.

„Jak to může být jiné?“ zeptala jsem se a vzpomínala na to, kolikrát jsem měla podobný rozhovor s Rodrigem.

Pořád se dusil a dávil. „Protože! Ty jsi holka!“

Musela jsem protočit oči. „Proboha. Zmlkni. Je to normální. Není to nechutné jen proto, že já jsem holka a ty ne. Radši jsem holka, než abych byla kluk.“ Šťouchla jsem do něj. „Holky vládnou světu, kluci se zmůžou sotva na větu.“

Otřásl se, pořád traumatizovaný a já protočila oči.

„Tak už spi.“

„Už spím,“ řekl žertem.

Zazubila jsem se a on se usmál. „Miluju tě, J.“

„Taky tě miluju.“

Políbila jsem ho na tvář a on mi to oplatil. Na cestě ven jsem políbila i Maca, který mi pak olízl tvář, a já se díky tomu cítila o trochu líp. O trochu. Ale nestačilo to.

Někdy jsem se cítila jako zrádce jen proto, že jsem je tak moc milovala. Měla jsem pocit, že bych neměla, protože v první řadě vůbec nejsou moji. Neměla bych si myslet, že je můj život lepší díky nim, když ten jediný důvod, proč jsou se mnou a proč jsou světlo mého života, je ten, že se stalo něco příšerného.

Srdce mě bolelo. Hrozně. Byla to pulzující bolest. Bylo to tak těžké, že jsem to už dlouho nezažila. Slzy a nějaká další tělesná tekutina naplnila můj nos, oči, hrdlo a chvíli jsem přemýšlela, že se půjdu vybrečet do své skříně. To bylo obvyklé místo, kde jsem si chodila vybrečet oči, už od chvíle, co jsem byla malá. Ale skutečnost byla taková, že je tenhle barák starý a skříň moc malá. Jen myšlenka na to, že jsem uvnitř, ve mně probouzela klaustrofobii. Kuchyň, obývák, jídelna i prádelna mi taky nevyhovujou.

Šla jsem ven, zavřela za sebou dveře, lapala po dechu a zase na chvíli pocítila bolest hlavy. Tiché slzy – ty úplně nejhorší – vytekly z mých očí a moje hrdlo se snad zvětšilo dvojnásobně. Zhroutila jsem se na první schod, dlaň jsem si dala na čelo a stočila se do sebe, jako bych se ze všech sil snažila, aby nade mnou ta bolest nevyhrála. V nose mě pálilo, měla jsem problém dýchat, ale slzy pořád tekly.

Život byl nespravedlivý, vždycky byl. Nebylo v tom nic osobního. Věděla jsem to. Četla jsem to v brožurkách o zármutku potom, co umřel Drigo. Ale ta informace mi ani za nic nepomohla.

Zármutek nikdy nebude snazší. Můj bratr mi nikdy nebude chybět míň. A část mě počítala s tím, že už nic nezaplní tu prázdnotu, kterou jeho smrt zanechala v životě mě, kluků, mých rodičů i Larsenových.

Z nosu mi teklo jako z kohoutku, ale nestarala jsem se o to.

Měl dvě děti, manželku, barák a práci, kterou miloval. Když umřel, bylo mu jen dvaatřicet. Třicet dva let. Ani ne za tři roky budu stejně stará. A pořád jsem měla pocit, že mám celý život před sebou. Musel si myslet to stejné.

Ale on před sebou žádný život neměl. Jednu chvíli tady byl, a tu druhou už ne. Prostě jen tak.

Bože, chybí mi jeho stupidní vtipy, jeho panovačnost, dokonce i jeho tvrdohlavost. Chybí mi, jak na mě tlačil a to, jak mě nikdy nezklamal. Byl víc, než brácha. Byl víc, než kamarád. Víc než člověk, který mě naučil řídit a který mi pomohl zaplatit kosmetickou školu. Naučil mě toho spoustu. A ty nejlepší věci mě naučil až potom, co umřel.

To zvládne jen on.

S radostí bych zase byla sobeckou, sebestřednou krávou s hrozným vkusem na muže, kdybych ho dostala zpátky.

Chyběl mi. Tak. Zkurveně. Moc.

„Jsi v pohodě?“ ozval se hlas a vyděsil mě k smrti.

Neotřela jsem si nos ani obličej, prostě jsem vzhlédla, zmatená a vykolejená z toho, že někdo přišel tak blízko a já si toho nevšimla. Hrudník se mi nafukoval tichými vzlyky a hrdlo se mi stahovalo. A přesto jsem zavrtěla hlavou na Dallase, který stál u schodů k mé verandě. „Moc ne.“

„Jo, jde to vidět.“ Jeho tón byl něžný a dostal se hlouběji do mého srdce než jeho zájem a přítomnost. „Nevěděl jsem, že někdo může brečet a nevydat přitom hlásku.“ Zamračení na jeho vážné tváři se prohloubilo, když si mě prohlížel. Vráska mezi obočím byla zpátky.

V odpověď jsem potáhla a znělo to příšerně. Než jsem si to mohla uvědomit, kousla jsem se do rtu a snažila se zabránit tomu, abych brečela dál. Moc to nepomáhalo, slzy pořád kanuly po mých tvářích, padaly mi z čelisti na stehna a bylo jedno, jak moc jsem si přála přestat.

„Pořád tě bolí hlava?“ zeptal se.

Pokrčila jsem rameny a otřela si slzy. Bolela, ale v tomhle okamžiku nebolela víc, než moje srdce.

„Stalo se něco klukům?“

Zavrtěla jsem hlavou a pořád se bála použít slova, protože jsem si jistá, že kdybych něco řekla, zhroutila bych se před tímhle chlapem a o to nestojím.

Ohlédl se přes rameno za sebe, jednu ruku zvedl, aby ji dal za krk a povzdechl si. „Pokud si chceš o něčem promluvit…“ poškrábal se na tváři, buď v rozpacích, nebo rezignovaně, možná obojím, možná jsem to úplně popletla a bylo to něčím úplně jiným; a nemohla jsem ho vinit – taky jsem se tak nechtěla cítit. Ne teď, ani později, vůbec nikdy. Rozhodně ne před svědky, zvláště těmi, kteří mě ze začátku neměli rádi. „Umím držet hubu,“ řekl konečně a já na něj vzhlédla. Na tvrdé tváři měl mírné pousmání, které jsem nečekala. Nevěděla jsem, jak se s tím vypořádat.

Mám mu to říct? Tomu téměř úplnému cizinci? Mám mu říct slova a věty, které nemůžu sdílet ani s rodiči? Jak bych vůbec mohla vysvětlit tu nejhorší věc, která mě v životě potkala? Jak někomu vysvětlíte, že vám umřel bratr a hned potom začal celý váš život hořet a vy nevíte, jak se vypořádat s tím ohněm, když je kouř tak silný, že nevidíte ani metr před sebe?

Nebyla jsem uzavřená osoba, která by nevěděla, jak ventilovat svoje pocity, ale tohle bylo jiné. Úplně jiné, než když mě někdo zaslechne, jak se hádám po telefonu s mámou. Slova mojí mámy překonám. Ale bojím se, že nikdy nepřekonám tu díru, kterou mi nechal Rodrigo v srdci.

„Já nejsem… já nejsem…“ nemohla jsem to ze sebe dostat. Bylo to zmatené, chaotické a nemohla jsem dýchat. Sípala jsem. „Já—nenávidím to. Nesnažím se, abys mě litovat, nebo mi věnoval pozornost jen proto—“

Můj soused zvrátil hlavu a jeho vousaté hrdlo se pohnulo. „Říkal jsem ti to už předtím. Já vím, že se o nic nesnažíš,“ mluvil tiše. „Nedohodli jsme se na tom, že to necháme za sebou?“

Potáhla jsem.

Dallas si povzdechl, znovu sklonil hlavu a zadíval se mi do očí. „Musíš přestat plakat,“ řekl můj soused tak něžně, že jsem zase vzlykla.

Chtěla jsem mu říct „dobře“, ale nebyla jsem ze sebe schopná dostat jediné slovo. Místo toho jsem štkala a nedokázala popadnout dech.

„Nikomu o tom neřeknu.“

Nikomu to neřekne. Můj hrudník se nafukoval těmi smrtícími, tichými slzami a gigantická část mě mu chtěla říct, že jsem v pohodě, nebo aspoň brzo budu, ale moje velká pusa se rozhodla sama. Lapala jsem po dechu, ramena se mi otřásala velkými, srdceryvnými vzlyky a moje bolest hlavy se zhoršila. „Chce, abych mu dala ponožky.“

Nastala pauza a pak tím svým chraplavým hlasem řekl, „cože?“

Pravděpodobně to neznělo srozumitelně, ale odpověděla jsem. „Louie mi řekl, že mu od teď můžu dávat ponožky.“ Nechtěla jsem věřit, že kvílím, ale pravděpodobně to tak bylo.

Slzy mi rozmazaly vidění, ale i tak jsem viděla, jak Dallas otevřel pusu a tvář mu zbledla. „Ty… ty si nemůžeš dovolit koupit mu ponožky?“

Dala jsem ruku přes srdce, jako by mi to mohlo pomoct odehnat bolest. „Ne. Můžu.“ Otřela jsem si obličej, vzlykla a všimla si, že zavřel pusu. „Dávala jsem ponožky bráchovi a Louie chce, abych teď dávala ponožky jemu, když nemůžu… když nemůžu… když už je nemůžu dávat bráchovi.“

Nastala pauza a potom, „tady nejde o ponožky, že?“

Nevěděl to. Jak by mohl? O zkurvené ponožky nešlo. Aspoň ne úplně. Šlo o všechno. O život a smrt, o bílou, černou a šedou. Šlo o to, že musíte být silní, když na to nejste zvyklí. Šlo o to, že musíte dospět, i když si myslíte, že už to máte za sebou. Moc dobře jsem věděla, že moje slova nedávají smysl. Ale jak bych to mohla vysvětlit? Jak bych mu mohla říct, že jsem se smrtí svého bratra ztratila část sebe sama a zoufale se snažím udržet zbytek pohromadě za pomoci lepicí pásky a sponek?

„Chybí mi…“ moje hrdlo se sevřelo a přísahám, že jsem cítila příšernou bolest v hrudi. Nemohla jsem to říct nahlas. Nebo jsem možná nechtěla. O Rodrigovi nemluvím skoro s nikým, kromě Van, ale Van je jiná. Je jako moje sestra. Se zmučeným tónem jsem vyhrkla to, co nemůžu říct ani mámě a tátovi. „Můj bratr umřel a hrozně mi chybí.“ Hlas se mi zlomil; měla jsem pocit, že totéž se stalo i mé duši. Přejela jsem si dlaní přes pusu, jako bych mohla vymazat bolest, kterou ty slova zanechala. „Tak hrozně moc mi chybí.“

„Mrzí mě to. Neměl jsem tušení,“ odpověděl Dallas tiše.

„Těžko… těžko se mi o tom mluví.“ Pokrčila jsem rameny a znovu si přejela dlaní přes rty. Na ramenou jsem cítila drtivou váhu bolesti a zármutku.

Jak to může tolik bolet, když se to stalo tak dávno?

Z nějakého důvodu jsem pokračovala a dál se svěřovala sousedu. „Musím Louiemu vyprávět příběhy, protože už si ho moc nepamatuje. Jsem si dost jistá, že si ho moc nepamatuje ani Josh. A teď jsou se mnou. Se mnou. Nechal je na starost mně.“ Z očí mi vytryskly další slzy. Nemohla jsem tomu uvěřit po Mandy a nemůžu tomu uvěřit ani teď. Vybrali si mě, ze všech lidí na světě. „Co si myslel? Vždyť nevím, co dělám. Co když to poseru víc, než se mi to povedlo doteď?“

Nebrala jsem v potaz, že ani nevěděl, že mám bratra, natož aby ho znal. Nemůže chápat, jak mi může takhle chybět. Jak by mohl?

„Ježíši Kriste,“ zamumlal rozhozeně. Zíral na mě, jako by nevěděl, co říct nebo udělat. Čelo měl plné vrásek, oči třeštil a pusu měl lehce otevřenou. Byl šokovaný, a jak by taky ne? Brečím tady před ním a svěřuju se mu, i když neznám ani jeho prostřední jméno.

„Promiň.“ Znovu jsem si otřela tvář. „Byl to dlouhý den a ty jsi byl už tak o moc milejší, než bylo nutné. Moc mě to mrzí. Může za to Lou a ty pitomé ponožky.“

Studoval mě, nějaká emoce, kterou jsem neznala, se usadila kolem jeho očí a čelisti. „Ti chlapci… oba dva… jsou tvého bratra?“

Přikývla jsem, popotáhla a nelitovala jsem, že jsem to ze sebe dostala.

Jeho výraz se změnil, jen na krátký okamžik, takže jsem neměla možnost to zpracovat, ale pak se zamračil. Otevřel pusu a pak ji zavřel. Zvedl ruku a stiskl zadní část svého krku. Na čele se mu objevily vrásky. Pokrčil rameny, zavrtěl hlavou, zamrkal a pak vybuchl. „Za co se sakra omlouváš? Jsi rozrušená a chybí ti bratr.“

Byla jsem tak šokovaná, že jsem ani nepřikývla.

Během vteřiny se na mě díval, jako bych se pomátla. „Jsi pořád dítě, které vychovává další dvě děti, a děláš si starosti o to, co z nich vyroste. To nedává smysl.“

Zaklonila jsem obličej, zvedla ruku, abych jí mávala před očima a snažila se dostat ten pláč pod kontrolu. Udělala jsem nějaký zvuk, abych dala najevo, že jsem ho slyšela.

Uběhlo několik minut a jediný zvuk jsem dělala já. Nechtěla jsem se na svého souseda dívat, tak jsem to nedělala. Nakonec si sedl na druhý schod, jen kousek ode mě, takže se jeho paže dotýkala mojí nohy. „Jak dlouho to je?“

„Dva roky,“ vypískla jsem a pořád mávala rukou. Pláč mi většinou pomohl, ale teď si nejsem jistá. „Dva nejdelší roky v mém životě.“

Vypustil dlouhý poryv vzduchu a já se na něj konečně podívala. Měl zvednutou bradu. Kolem projelo auto. „Myslím, že jsem byl starý jako Josh, když mi umřel táta a pořád mi chybí každý den. Za dva roky můžeš překonat spoustu sraček, ale nemyslím si, že by někdo mohl říct, že je to dost dlouho na to, aby ti ztráta bratra přišla snesitelnější,“ informoval mě tak klidným hlasem, že byl skoro sladký. „Pokud ti někdo bude tvrdit opak, jsou to lidi, kteří nepřišli o nikoho, na kom jim záleželo.“

Pravdivější slova jsem ještě neslyšela.

„Není do dost dlouho. Ani zdaleka,“ souhlasila jsem. „Dojdeš ale do bodu… kdy se s tím smíříš? To se má stát? Bude to bolet míň?“ zeptala jsem se, ale nečekala jsem odpověď a taky jsem ji nedostala. „Někdy úplně zapomenu, že už mu nemůžu zavolat a říct mu o tom, co řekla máma nebo ho požádat, aby se stavil a opravil něco, co jsem pokazila a nechci, aby se o tom dozvěděl táta.“ Kolikrát jsem čelila realitě? Znovu jsem škytla a každou sekundou mi chyběl víc.

Hrdlo mě začalo bolet a nejsem si jistá, jestli mi po rtech stékají slzy nebo sople. Upřímně mě to ale nezajímalo. „Už ho nikdy neuvidím, už si z něj nikdy neudělám srandu. Nevrazí mi obličej do narozeninového dortu. Byl to debil, ale byl to můj debilní bratr. A já ho chci zpátky.“ Zase jsem brečela a hrudník jsem měla svázaný.

„Debilové nebo ne, pořád jsou rodina.“

Nemohla jsem přestat brečet. „Já vím. Já ho měla na sedmadvacet let a kluci nedostanou ani polovinu. Není to spravedlivé. Nechci, aby vyrostli a měli z toho nějaké komplexy, když vím, že by mě bratr klidně zabil, aby s nimi mohl mít více času. A víš co? Mně by to nevadilo. Kdyby se stalo něco mě, bylo by to jiné.“ Znovu jsem si otřela obličej. „Tohle je zkurveně nespravedlivé k Joshovi a Louovi, k mým rodičům. Je to úplná sračka. Je to prostě úplná zkurvená sračka.“

Otočil se přes rameno, aby se na mě podíval a žluté světlo z verandy mu osvítilo stranu silné čelisti a dlouhého nosu. „Neříkám, že to není sračka. Protože je. Nevím, proč někteří žijou a jiní umírají, ale prostě to tak je a nic na tom nezměníme. Nemůžeš se cítit provinile proto, že ty jsi tady a on ne. Takhle to nefunguje.“

Zasténala jsem a zatřásla hlavou.

„Diano,“ řekl citlivým tónem, který díky jeho chraplavému hlasu zněl neznámě. „Viděl jsem je s tebou. Ty… nejde poznat, že nejsou tvoji. Je jasné, že tě kluci milují víc, než jako tetu. Poznal by to i slepý. Kdybys nedělala něco správně, nemilovali by tě tak. To musí něco znamenat, ať už je to sračka, nebo ne. Máš tuhle povinnost a nikdo ti to nevezme. Aspoň v tom válíš. Neznal jsem tvého bratra, ale pokud se na tebe teď dívá, aspoň ví, že se rozhodl správně, když ti je nechal. Nemůžeš skrýt to, jaký vztah s nimi máš.“

Něco na jeho slovech a tónu zmírnilo bolest, kterou jsem cítila. Jen trochu. Popotáhla jsem a pomyslela na tu nekonečnou loajalitu, kterou my tři sdílíme navzájem. Možná ta situace, která nás svedla dohromady, stála za hovno, ale milovala jsem je tak, jak nikoho jiného. „Máš pravdu, milují mě. Ale to tak bylo vždycky.“

Pokrčil rameny, jako by odhalil nějaké velké tajemství. „Nemám vlastní děti, ale mám spoustu přátel, kteří je mají a pokud ti to udělá líp, ve skutečnosti si opravdu nemyslím, že mají ponětí, co dělají. Moje máma to rozhodně nevěděla.“

Nebyla jsem si jistá, jestli mu věřit, ale nehádala jsem se.

„Tvůj bratr ti je nechal v poslední vůli?“

Přikývla jsem, pomalu se naklonila, obtočila paže kolem nohou a položila si bradu na kolena. Přijala jsem skutečnost, že je zbytečné snažit se o suchou tvář. „Jo. Bylo to v jeho a jeho manželky poslední vůli. Pokud se oběma něco stane, budu jejich opatrovníkem. Já. Ne moji rodiče, ani druzí prarodiče. Já. Pitomci. Neměla jsem předtím ani psa.“ Na ty měsíce po Rodrigově smrti jsem myslela nerada, zejména proto, že jsem myslela i na Mandy. Začalo to tím, že jsem si vzala kluky na chvíli, dokud se nedá dohromady a z té chvíle se stalo něco trvalého.

Přikývl a pořád mě pozoroval těma zvědavýma očima, ve kterých nebyla ani špetka zaváhání. Co se stalo s jejich mámou? Cítila jsem, že se mě ptá tím tichem.

A já mu odpověděla svým vlastní tichem. Některé věci se prostě slovy popsat nedají.

Zíral na mě další minutu a pak něco uvnitř něj řeklo, že tomu rozumí. „Myslím, že to mluví samo za sebe,“ řekl konečně. „Pokud říkáš, že svoje děti miloval tolik, že by tě radši zabil, je jasné, že by ti je nesvěřil, kdyby nevěřil, že to dokážeš.“

Ne, měla je mít Mandy, ne já. Ale nakonec jsem to já a přesně jak řekl, nemůžu to změnit. „No jo. Nikdo je nebude milovat tak, jako já. Jsem ta nejlepší z nejhorších.“ Mohla jsem to říct. Byla to pravda. Vylezla jsem kvůli nim z té bezedné jámy, protože ostatní to neudělali a dokázala jsem to jen kvůli té lásce, kterou jsem cítila ke dvěma klukům, kteří mi ukradli srdce ještě předtím, než se narodili.

Pohnul čelistí, když se zeptal, „mají další rodinu, ne? Myslím, že jsem viděl jejich prarodiče.“

„Mají další tetu, která je skvělá, ale…“ pomyslela jsem na ni a zavrtěla hlavou. „Kdyby je dostala, pravděpodobně bych jí vzala k soudu. Jak znám kluky, pravděpodobně by od ní utekli a šli žít se mnou. Jsem jejich oblíbená.“ Když jsem to řekla nahlas, cítila jsem se zase o trochu líp. Protože to nebyla lež. Vždycky jsem tomu věřila, i když na to občas zapomenu. Kdo jiný by odvedl lepší práci, než já? Jejich druhá teta? Leda ve snu. Larsenovi by byli nejlepší volbou, jenže je jim přes sedmdesát; svoje holky měli v pozdním věku. A moji rodiče… byli dobří rodiče, i když přísní, ale od Rodrigovy smrti nejsou stejní. Nikdy jsem to nikomu nepřiznala, ani svojí nejlepší kamarádce a je šance, že to nikdy neudělám.

Můj soused udělal zvuk, který mohl znamenat tisíc různých věcí. Všimla jsem si, že ten drsný, tvrdý muž ztratil trochu té ztuhlosti, kterou měl v ramenou. Podíval se mi do očí a já neuhnula.

Usmála jsem se na něj a dost možná to byl ten nejodpornější úsměv v historii, ale on mi ho lehce oplatil.

„Díky, že jsi mi řekl všechny ty věci. Cítím se líp,“ zašeptala jsem.

Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo.

„Vážím si toho.“

„Akorát jsem tady seděl.“ Znovu pokrčil rameny. Snadno. „Všichni jsme ochotní kvůli rodině projít sračkami, které bychom kvůli jiným neudělali.“

„To je zatracená pravda,“ zamumlala jsem, chytila se háčku, který nadhodil a držela se jako klíště, protože jsem zvědavá a o tomhle muži, který hraje v Joshově životě mužskou postavu, jsem nic nevěděla. „Ty u sebe necháváš bydlet svého bratra. Jsme si jistá, že to víš.“ Jeho bratr se zdá jako blbeček.

Dallas zavrtěl hlavou, obrátil pozornost na druhou stranu ulice a napjaly se mu svaly v ramenou a podél krku. „Můj bratr je debilní kus hovna tak dlouho, že už se neumí chovat jinak. Jediný důvod, proč jsem ho ještě nevykopl je ten, že nikoho jiného nemá. Naše máma to s ním vzdala. Nana to vzdala. Pokud to vzdám i já…“ odkašlal si a podíval se na mě přes rameno. Oči měl plné tíhy, kterou jsem mohla vidět jen já, protože nosím stejné břemeno. Měla jsem pocit, že to chápu. „Nevzdám to. Nezáleží na tom.“

Na pažích jsem měla husí kůži. Rodina je rodina a možná byl tenhle chlap předtím idiot, ale rozumíme si. „Už jsem ho dlouho neviděla.“

„Ani já.“

Podívala jsem se na něj. „Myslíš, že je v pohodě?“

„Jo. Je na mě nasraný, nic neobvyklého.“

A já si myslela, že je můj bratr debil. Zaváhala jsem a znovu si otřela obličej hřbetem ruky. „Můžu se na něco zeptat?“

„Nevím,“ odpověděl okamžitě a já se narovnala.

„Co nevíš?“

„Nevím, kvůli čeho ho zmlátili, když jsi mu pomohla. Neřekl mi to. Pár chlapů v klubu—”

Mluvil o motorkářském klubu, ve kterém byl Trip?

„— říkalo, že si začal s vdanou ženou, ale on mi nic neřekl, jen to, že je konec a už se to znovu nestane,“ zopakoval chladným hlasem.

„Aha.“ No. To jsem nečekala. Položila jsem si tvář na koleno a řekla, „mrzí mě to s tvým tátou. Vidím, jak tím trpí Josh a Louie. Nemělo by si tím projít žádné dítě. I já to sotva zvládám.“

„Byl nějakou dobu nemocný,“ řekl klidně, jako by se s tím vypořádával celé roky a teď to může říct, aniž by se zhroutil. „Když umřel, byl tady pro mě jeho nejlepší kamarád a pár strejdů. Udělali v mém životě velký rozdíl. Dostal jsem ze z toho díky nim a mojí mámě. Takže dokud tady pro kluky budeš, budou v pohodě. Věř mi.“

Oba jsme seděli v tichu, kolem nás noc a zdání ticha, které přinášelo sousedství ve velkém městě. Zármutek se pomalu vrátil k nízkému bzučení, které jsem v sobě měla pořád, ale bylo to zvladatelné.

„Díky, že jsi dal Joshe do týmu,“ řekla jsem konečně.

Jeho dlouhé, štíhlé a svalnaté tělo se naklonilo nad kolena a podíval se na mě. „Nedal jsem ho tam. Místo si zasloužil sám,“ vysvětlil.

Pozorovala jsem svého souseda, otřela poslední stopy slz a potáhla. „Byl ten nejlepší na zkoušce.“

Dallas se na mě chvíli díval, ruku dal na zadní část krku a trhl koutky úst. Podruhé se na mě usmál, zuby sice neukázal, ale co. Nebyl to souhlas, nebyl to ani protest.

„Je to pravda.“

Jeho úsměv se rozšířil a já bych přísahala, že mu tváře trochu zrůžověly. Zazubila jsem se, i když mě oči pálily z toho, jak moc jsem brečela. Nesnášela jsem to; nevěděla jsem, jak se se sebou vypořádat.

„Ty to víš. Já to vím. V pohodě. Nechceš mít oblíbence, chápu.“ To zachechtání se perfektně hodilo k jeho hlasu a já naposledy potáhla. Než jsem se mohla zastavit, řekla jsem to, co jsem chtěla říct už dlouho. „To, že jsi mi zakázal jít na trénink, byla pěkná sračka.“

To zachechtání se změnilo ve smích. „Ještě tě to nepustilo?“

Musela jsem uznat, že má opravdu dobrý smích. Vychází přímo z jeho hrudníku. Je upřímný. Pořád byl trochu blbeček za to, co udělal před naším příměřím, ale bylo jasné, že mu brzo odpustím.

„Začalas a sama jsi řekla, že nemůžu mít oblíbence.“ Znovu se uchechtl, ale pak ztišil hlas. „Mimochodem, od toho dne už jsem tady to auto neviděl.“

Auto…? Ach. Anita. Sakra. „Ani já. Nemyslím si, že zase přijede. Asi kvůli ní jsem dneska dostala tu migrénu. Díky, že jsi na to dával pozor.“

„To nic.“ S tím se zvedl a oprášil si kraťasy. Dívala jsem se mu do tváře. „Budeš v pohodě.“

„Budu v pohodě,“ potvrdila jsem jeho slova. „Vážím si toho, co jsi udělal.“ Zajímalo by mě, jestli si pamatuje tu větu, kterou použil, když jsme se viděli podruhé.

Asi ano, protože se usmál. „Jo, zvládneš to.“ Najednou dal ruce do kapes. „Přišel jsem se podívat, jestli jsem tady nenechal peněženku. Můžu se podívat?“

***

Tak tohle pro mě byla hodně smutná kapitola L. Děvčata moc děkujeme za skvělé komentáře…zvláště od vás, pro které je tenhle příběh osobní. Užijte si další kapitolky. Terez