WB - 25. kapitola

Překlad: Lenuszka

Následujícího dne nechám Amandu a Sama, aby se znovu poznávali, zatímco Calvin zamíří na cvičení. Zítra je první zahajovací zápas sezony na domácím hřišti, takže je na něj precizně zaměřen a nevnímá nic moc jiného. V domě mých rodičů najdu tátu venku zahradničit.

„Jaký je tvůj krevní tlak, tati?“

Vzhlédne od stříhání keříkových růží. „Tvoje matka mě přiměla začít cvičit na kurzech Americké Legie.“

„Myslíš qigong?“ (pozn. čínské dechové cvičení)

„Nevím, co to je. Dělám pomalé cviky.“

Skousnu si rty, jak bojuju s nutkání se smát, protože můžu říct, že je tím Tom iritován a Bůh odpusť, když zajiskří DeSantisovský temperament. „Brzy se přistěhuju zpátky.“ Cítím, jak mám napjatou tvář, když mluvím.

Odstoupí od křoví a hadrem si otře ruce. „Dala by sis pivo? Já bych si dal.“

O pět minut později se posadíme do čerstvě natřených námořnicky modrých židlí, díváme se na ten zázrak, který má na svědomí otcův zahradnický talent.

„Letos v létě ses překonal. Ta mříž s popínavými růžemi je dech beroucí.“

Dá si doušek chladného piva. „Chtěl jsem je pěstovat minulé dva roky. Nic ti tolik nepřipomene, abys neztrácel čas, jako obavy o zdraví.“

Otočím se, abych mu porozuměla. Můj otec, takový kliďas. „Bál ses?“

Otočí se a setká se s mým pohledem. „Samozřejmě že ano… ale ne kvůli sobě – kvůli tobě a tvé matce. Kdo by se o moje holčičky postaral, kdybych odešel?“ Zkřiví koutek úst, a u jeho měkkých hnědých oči se objeví vrásky.

„Víš, že si o mě nemusíš dělat starosti. A máma je mnohem pevnější, než si myslíš. Ale pořád tě potřebujeme… hlavně jako rozhodčího.“

„Vy dvě nesouhlasíte, protože jste si tak podobné.“ Na tváři mám těžkou nedůvěru. „Nakonec to zjistíš sama.“ Sedíme tam nějakou dobu, zatímco si užíváme jen společnosti toho druhého, nikdo z nás nechce mlít hlouposti.

„Přijdeš zítra? Cal mi dal propustky do klubovny a na hřiště i pro tebe.“

„To si za nic na světě nenechám ujít. Tak – hodláš mu to říct?“

Ztuhnu nad jeho jednoduchou otázkou. „Říct mu co?“ ptám se. Můj otec je částečně jako stopař, vím, že by jen tak něco neodvedlo jeho pozornost.

Hodí po mně vědoucím úsměvem. „Jak to cítíš.“ Očividně není žádné tajemství, co cítím – všem sedmi miliardám lidí, kteří obývají planetu zemi. Předstírám, že je to marné.

„Není to tak jednoduché.“

„Tykvičko, poslechni starého muže. Nikdy to není tak komplikované, jak si myslíš, že je.“

***

Zbytek odpoledne strávím přípravou svého pokoje. Který najednou vypadá jako přístěnek na košťata, když jsem posledních pár měsíců bydlela v Ritzu. Je skoro večer, když se dostanu zpátky ke Calovi.

„Kde jsi do pekla byla?“ Pustí se do mě, jakmile vejdu vedlejším vchodem, který vede do kuchyně. Jako by poslouchal, jak vjíždím autem do garáže.

„To je jednoduché, chlapáku. Jela jsem navštívit své rodiče.“ Dám mu ruku na hruď a odstrčím ho, jelikož mi stojí v cestě, ale nepovede se mi to. Chyba. Velká chyba. Využije příležitosti, drží ji na místě, a zbývajícími částmi svého těla – velmi pěknými částmi - mě uvězní u zdi. Pak, jako by k tomu měl právo, chytí mou tvář a políbí mě… opravdu mě líbá.

Okamžitě mě zaplaví přílivová vlna chtíče a touhy. Touha je to horší. Kvůli tomu nemůžu vzít v úvahu ten chtíč. Miluju toho muže. Jsem dost hrozně zamilovaná. A kvůli tomu si nemůžu dovolit užít si jedinou minutu touhy, která mezi námi doutná. Stojím na špičkách, popadnu ho za tričko a natlačím boky na jeho ocelovou tvrdost skrytou pod jeho tenkými tepláky. Jedna jeho obrovská ruka pustí mou tvář a zajede mi do zadní kapsy džínových kraťas, přitiskne si mě ještě těsněji k sobě. A. Já. Jsem. Hotová. Moje mysl je naprosto prázdná z horka a potěšení, které mnou proudí.

Dvojité zakašlání přijde z konce haly. Cal sebou cukne. Odtáhne se, ale nenechá mě jít.

„Ano?“ Mohl by jasněji vyjádřit svoje rozladění? Tohle je jasné ne.

„Večeře je na stole,“ oznámí Amanda. Kousnu se zevnitř do tváří při sledování toho, jak zúží oči.

„Dej nám minutku,“ vyštěkne.

„Okay – počkáme na tebe,“ odpoví, její tón je okamžitě omluvný.

Jakmile se její lehké kroky vzdálí, on se sehne a dá mi jemný polibek na krk. Snaha ho odstrčit nikam nevede.

„Přemýšlela jsi o tom?“

„Nemůžu.“

Natlačí na mě znovu svoje boky a já zalapám po dechu, moje oči se protočí skoro až navrch hlavy.

„Ano, můžeš. Promluvíme si o tom později.“

„Ne, Calvine--“ Odstrčí se od stěny a je na konci chodby, míří do kuchyně, než mu můžu říct cokoli dalšího.

Amanda upekla pozoruhodně šťavnaté kuře. Můžu říct, že je nervózní, takže jí to pochválím. Zdá se, že ji to trošku uklidní. Její oči neustále přeskakují mezi Samem a Calvinem, poměřuje jejich odezvu. Cal je během večeře tichý. Jeho komunikace se vrací zpátky k vrčení a přikývnutím.

„Ten kus-kus je výborný, Amando. Ty světlé rozinky tomu dodaly příjemnou chuť.“

„Díky,“ řekne, oči stále na Samovi.

„Není to dobré, Same?“

„Asi jo,“ je jeho mrzutá odpověď. Takhle se v posledních dnech chová často, zmítá se mezi touhou být milý a vzpomínkami, jak na ni byl naštvaný.

„Chtěla bych vás všechny vzít na večeři ke svým rodičům, než odjedete.“

Nad tím prohlášením Calvin vzhlédne. „Nebude čas.“

Ta slova vyřkne ostře a rychle. Všichni u stolu kromě Calvina zůstanou zaražení. Nechápu, kde je problém? Má rád mé rodiče, vím, že ano. A oni by ho mohli milovat víc, a to ani nezmiňuju, jak hotoví jsou ze Sama. „Proč ne?“

„Protože oni odjíždějí pozítří.“

Kriste, to je ale vůl. Co má dnes za problém? A pak si vzpomenu, že zítra hraje, takže si to tak neberu a sklopím pohled.

„Myslela jsem, že bychom mohli zůstat ještě týden,“ nabídne nenuceně Amanda.

„Ne.“ Prakticky zakřičí. Teď se my všichni otočíme a zíráme jeho směrem. „Sam musí zpátky do školy. Už tak promeškal několik dní.“ Calův výraz je nasupený.

Amandin pohled padne na jídlo, které krájí na maličké kousky přesně jako to dělá její bratr. „Jo, máš pravdu,“ souhlasí slabě.

Jakmile dovečeříme, Calvin zmizí ve své pracovně, aby si prošel záznam zápasu s Arizonou. Trvám na tom, že umyju nádobí, když Amanda vařila. S menším povzbuzením jde spolu se Samem nahoru, aby se dívali na televizi.

O dvě hodiny později vycházím ze sprchy, když uslyším jemné zaklepání na dveře. Hodím na sebe župan a připravím se na jednání s mou návštěvou.

„Teď není správná doba, Cale.“ Otevřu dveře a najdu za nimi stát Amandu.

„To není Calvin,“ řekne, její rty se krátce zkroutí.

Aaa můj obličej je rudý. „Je všechno v pořádku?“

„Můžu na minutku vejít?“

Co je to s těmi Shawovými a jejich pozdními večerními návštěvami? „Jistě,“ řeknu, ačkoli se z toho cítím trošku nesvá; udělám si poznámku, že mám nechat dveře otevřené.

„Nezdržím tě dlouho. Jen jsem ti chtěla poděkovat za všechno, co jsi udělala pro Sama…pro mě.“ Vklouzne dovnitř, rozhlédne se po pokoji. „Zůstávala jsem v tomhle pokoji, když tu ještě byla Kim.“ Kimino jméno zažehne jiskru vážného podráždění. Poslední věc, kterou chci v tuhle hodinu dělat, nebo jakoukoli jinou hodinu, je poslouchat o Calvinově bývalce.

„Nemusíš mi děkovat. Miluju Sama. Je naprosto úžasný… Jsi velmi šťastná.“ Ta poslední část byla míněná tak, aby jí připomněla, že je za něj zodpovědná. Bůh ví, že jí závidím.

„Camillo… je něco, co ti musím říct.“ Otočí se a podívá se mi přímo do očí. „Je jenom jedna osoba, která je mi tak drahá, jako Sam, a to je Calvin.“ Nejsem překvapená. Při způsobu, jakým nás pozorovala od doby, co přišla, to bylo jen otázkou času. „Co se stalo s Kim ho téměř zničilo. Nevím, jaké jsou tvé úmysly, ale znám svého bratra a on se jen vzácně o někoho zajímá. Jestli to není vzájemné, pak si dej pozor. Neponesu dobře, když bude zraněný.“

Mohla bych pokračovat v dlouhém monologu o tom, jak bych nikdy nikomu neublížila, nechala být někoho, koho miluju. Mohla bych… ale neudělám to.

„Nemusíš se bát. Pozítří se odstěhuju, a jediná věc mezi mou a tvým bratrem je přátelství. Já chci děti. Vždycky jsem chtěla. A po takové době strávené se Samem, si tím nemůžu být jistější. Jak jsem řekla, jsi velmi šťastná. Tvůj bratr rodinu nechce. Naprosto jasně to vysvětlil – konec příběhu.“ Ona je překvapená mou přímostí. Mise dokončena. V tom tichu visí trapnost. „Kdyby ti to nevadilo, jsem vyčerpaná.“

„Oh, jo, jasně.“

Postavím se ke dveřím, čekám, až odejde. Konečně si uvědomí, že jsem ji vykopla a odejde. Jakmile vyjde na chodbu, řeknu jí dobrou noc a zavřu dveře.

Asi ji nemůžu vinit za to, že má strach o svého bratra. Ale nějak mě něco pořád štve. Můj vnitřní instinkt říká, že potřebuje Calvina, aby byla celá, takže se může rozpadnout. To se mi ani trochu nelíbí… až na to, že on není můj, abych ho chránila, nebo si o něj dělala starosti.

Obleču si tílko a pyžamové kraťasy. Padnu do postele a zhasnu světlo. O dvě minuty později se dveře otevřou a zavřou. Matrace se prohne. On přileze blíž, otře se boky o moje. Neřeknu ani slovo, protože nevím, co říct. Nesnáším, že je tady. A miluju to, kruci. Výbuch čiré radosti mnou projede pokaždé, když ho vidím, cítím jeho vůni, a taky když se jeho tělo ke mně přimkne. Obalí mi ruce kolem pasu a zaboří mi svůj nos do vlasů.

„Vážně?“

„Ššš, jdi spát. Promluvíme si zítra.“

Udělám, co říká. Protože opravdu, jaké mám možnosti? Mé srdce už si vybralo.