WB - 22. kapitola

Překlad: Lenuszka

Je to první přípravný zápas, a ačkoli Calvin zahraje jen několik přihrávek, jsem plná nervózní energie. Jakmile vejdeme na stadion, cítím to. Nadšení z nové sezony je hmatatelné. Oba máme se Samem Calvinův dres, který nám nechal v pracovně spolu se vstupenkami. Jen abych ho poškádlila, většinou jsem nosila svůj dres s Bradym, ale raději jsem si to rozmyslela, protože jsem nechtěla, aby mě vyhodili na parkoviště. Musím vysvětlovat, jak krvelační jsou fanoušci Titánů, jen při pouhé zmínce čísla 12?

Čeká se od nás, že se sejdeme s Ethanem v sekci pro rodinné příslušníky. Musím přiznat, že jsem nervózní. Novinky o našem vztahu jsou všude. V televizi, v časopisech. Fotka, jak se líbáme na stadionu Yankees má milion sdílení. Při nejmenším to Calvinovi řekli lidé z PR oddělení. Nevím, jestli mě všechny manželky přijmou. Je to smutné, ale můžu jen doufat, že to, že mám u sebe Sama, mě ochrání od případných nadávek.

První věc, kterou jsem podle Amber musela udělat, když začalo vyšetřování Mattova obchodu, bylo vypnout všechny své sociální účty. Nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Už to je tři roky, co mi někdo naposledy řekl, že se mám jít zabít, nebo že se modlí, abych dostala AIDS a zemřela pomalou bolestivou smrtí -  a tohle byly jen ty slušné výhrůžky. Dostala jsem i mnohem horší. Od té doby jsem žila v blažené nevědomosti, a teď jsem přesvědčená, že sociální média jsou výplodem pekla.

„Ahoj, týme Shaw.“ Ethan k nám dojde v džínách a tričku s nápisem Titáni, vypadá… mladě. Nikdy jsem ho neviděla jinak než v obleku, takže je to trošku překvapení. „Ahoj ty, poradče.“

Podívá se na své tričko. „Dneska jen obyčejný starý Ethan.“

„Na tobě není nic obyčejného ani starého, Ethane.“ Nad tím komplimentem se ostýchavě usměje.

„Tak co, lidi, chcete něco na jídlo, než tam vkročíme?“ Sam a já kývneme, a vydáme se směrem k jednomu ze stánků s občerstvením. Stojíme ve frontě, kolem nás se prodírají fanoušci, když si Ethan všimne, jak nervózně bubnuju prsty do stehen. „Příliš mnoho kofeinu?“ Doprovodí to pozvednutím koutků svých pěkných rtů.

„Nevím, jak to tam půjde a jsem nervózní,“ zamumlám tichým hlasem. „Možná jsem sem neměla chodit. Ale opravdu jsem chtěla. A nechci toho litovat, ale teď jsem tady, a…“ Můj hlas se vytratí, když se Ethanův výraz změní.

„Mluvil jsem s Calem. Nemáš se čeho bát.“ Nikdy jsem neviděla Ethana jinak, než naprosto přívětivého, a vidět teď jeho odhodlané zamračení mě skoro rozesměje… tím by nevyděsil ani mou babičku.

„Nechápu. Tohle má být tvoje krutá tvář?“

Zadumaně to zhodnotí. „Měla jsi být při tom, jak jsem vyjednával Calovu smlouvu.“

„Myslela jsem, že to dělal Barry.“

„Barry mi to celý šťastný přenechal.“ Ten šibalský úsměv, který mi věnuje a ten přirozený způsob, jakým to řekl, mě nutí přehodnotit můj původní úsudek o přívětivém Ethanu Vaughnovi. Možná je ta domácí kočka převlečený tygr.

O chvilku později vejdeme do klubovny a všechny pohledy směřují k nám. Celá konverzace utichne. „Nasaď si svou pokerovou tvář, poradče,“ potichu zamumlám k tomu pěknému chlapovi vedle mě. Z mé druhé strany mě chytí Sam za ruku. Překvapeně shlédnu a setkám se s párem odhodlaných šedých očí. Můj sladký ochránce… zklidni se, splašené srdce.

Najdeme naše sedadla a vytáhneme hotdogy, které jsme si koupili ve stánku. Zatímco tiše jíme, podívám se dolů na hrací plochu. Okamžitě ho očima najdu. Je zvláštní, jak se všechno, co se jej týká, stalo známým. Způsob, jak se hýbe s nenápadnou koordinací kočky, způsob, jakým stojí, držení jeho ramen, jak si protahuje krk ze strany na stranu, když se připravuje na boj. Kdy se to k čertu stalo?

Rozehřívá se, ze všech lidí si tam hází s Justinem „ďolíčkem“ Harperem. I z dálky to vidím – ten intenzivně soustředěný pohled v jeho tváři, ta síla vůle, která ve mně vyvolává úžas. V svých nečistých myšlenkách si ho představuju jako gladiátora ve starověkém Římě a moje tělo se zahřívá víc, než slunce. Postranní pohled prozrazuje, že si mých šílených představ nikdo nevšimnul, takže se vrátím ke svlékání očima. Má na sobě podvlékací tričko a speciálně pro sportovce dělané legíny, které ho obepínají a podporují svaly. A jsou těsné. Opravduuuuu těsné. Který ďábel tohle vymyslel? Každý sval, každý záhyb jeho těla, ze kterého se sbíhají sliny, je vystaven na odiv.

Dobře, to by stačilo.

Odvrátím svůj pohled dřív, než udělám něco super debilního, jako třeba zavzdychám. Pak si všimnu zvláštního pohledu na Ethanově tváři. Dám si lok své dietní limonády a čekám, co z něj vypadne.

„Víš, s nikým nechodil od doby, co Kim odešla.“

Zvednu obočí až k vlasům. „A říkáš mi to, protože…“

Ethan ostražitě zúží oči. „Protože myslím, že vy dva byste byli pro sebe jako stvoření.“

Pokradmu zkontroluju, jestli Sam neposlouchá, a když zjistím, že ne, poděkuju Bohu. Je zabraný do hraní Minecraftu na svém novém iPodu, který mu nedávno přinesl Cal. Ten pohled v jeho tváři, když otevřel tu krabici, mě donutil kousnout se zevnitř do tváří ve snaze zastavit slzy, které mi vhrkly do očí. Od doby, kdy Sam zničil Calvina v té hře, ti dva spolu vycházejí moc dobře. Calvin se ohledně Sama opravdu snaží, což opravdu nezůstalo bez povšimnutí.

„Ne,“ řeknu a potřesu hlavou. „Ne, on nechce vztah. Opakovaně mi to sdělil. Je spíš pro náhodný sex, nic vážného. A věř mi, já jsem ta poslední kandidátka pro náhodný sex.“

„Náhodný sex? Kde jsi na to přišla?“

Huh. Ten zmatený pohled na Ethanově tváři mě donutí se odmlčet.

„Prakticky to tak řekl.“ Procházím si svůj imaginární záznamník v hlavě. „Když jsme byli na zápase Yankees.“

Ani tohle jeho zmatek neobjasní, Ethan vypadá vyloženě v šoku. „Tohle řekl? Řekl, že hledá náhodný sex?“ To poslední slovo vysloví s pobavenou změnou tónu, jeho doširoka otevřené hnědé oči čekají na mou odpověď. Vkrádá se do mě podezření, že mi něco uniká.

„No, technicky to neřekl.“

Výraz Etahnovy tváře se rozjasní. „Calvin nebyl nikdy – podle toho, co vím a to ho znám od prváku na vysoké – se ženou, se kterou nechodil.“

Žádný náhodný sex? Proč jsem to neviděla dřív? Neměl ženu od doby, co ho znám. Ale myslela jsem si, že to bylo kvůli Samovi…huh.

„Dobře, takže chodí na rande. Proč se o tom vlastně bavíme? Pořád nemá zájem o vážný vztah. A já taky…nehledám nic co by bylo…ani náhodným sexem, ani vztahem.“

„Camillo--“ řekne Ethan, a frustrovaně vydechne. Jako by zkoušel vysvětlit algebru dvouletému dítěti.

„Co?“

„Calvin chodil jen s jednou osobou – s Kim.“

Řekl, že nebyl na rande jedenáct let. No kruci… takhle to myslel. Jediná osoba, se kterou kdy chodil… vzal si jedinou osobu, se kterou kdy chodil. Ethan trpělivě čeká, až zpracuju tu novou informaci. Mezitím stadion zajásá a všichni vyskočí ze sedadel. Hráči Titánů probíhají tunelem a vybuchuje ohňostroj. Procitnu ze svého tranzu právě, když jde Calvin na hřiště kvůli hodu mincí. Mé oči začnou u jeho širokých vycpaných ramen a propracovávají si cestu dolů k půlkám jeho dokonalého zadku. Chci říct…Bože, měj slitování. Nikdo, a tím myslím nikdo nikdy nevypadal lépe v těsných lesklých trenkách. Vzal si jedinou osobu, se kterou kdy chodil? Moje mysl se vrací k této rozporuplné věci, snaží se ji zpracovat.

Kamery zamíří na Calvinův obličej. On je na každé obrazovce v klubovně a kolem stadionu. Jeho výraz je naprosto klidný, čelist mu zakrývá strniště. Oči má jako dva ledovce podobné tomu, který potopil Titanik. Už nevidím ty pěkné rysy. Všechno, co vidím, je muž, který se stal mým opravdovým přítelem v hodině, škrtněte to, v hodinách nouze, můj důvěrník… můj ochránce.

Blbost, tohle je špatné, tohle je opravdu špatné.

Berani z L.A. vyhráli losování a vybrali si příjem. Calvin nastupuje na hřiště, klidný, ve velení, generál vedoucí svou armádu. Hra začíná a všechno jde dobře. Cal několikrát zakončí hru. Atmosféra v klubovně je mnohem víc uvolněná, protože můj drahý přítel vede svoji armádu plynule polem.

Ve třetí hře přihraje našikmo Justinovi, což se změní v třiceti yardový sprint do koncové zóny. Davy šílí. Já skáču nahoru a dolů, zatímco se na mě Ethan se Samem usmívají. Zachytím oči několika manželek a ty se usmějí také. Všechno je na světě tak, jak má být.

Po tom, co berani jdou na trojku a ven, vrátí se Cal na ještě jednu sérii. Při prvním položení  Calvin pošle neřízený míč na běžícího zadáka a s odřenýma ušima dosáhnou tří yardů. Při dalším výkopu jdou do rozšířené formace.

Rozšířená formace?

To dá Calovi prostor k útočné přihrávce. Nelíbí se mi to rozhodnutí, ale je to přípravný zápas. Nikdo nechce vyrazit naplno. Nebojím se, řeknu si… dokud centr nerozehraje míč.

Číslo jedna v draftu Beranů, obránce nováček, vystartuje z rohu a zasáhne Cala do zad přesně ve chvíli, kdy pouští míč. Zalapám po dechu, rukama si zakryju pusu, stadion ztichne jako v kostele, zatímco se Cal svíjí na zemi a drží se za spodní část zad. Dva jeho útočníci se začnou požduchávat s hráči druhého týmu. Skoro vypukne bitka.

Zoufale se rozhlížím, a tmavé sympatické oči jedné krásné černošky, která drží malé dítě, se propletou s mýma. „Bude v pořádku, zlato,“ zamumlá. Její tiché ujištění nerozežene mou úzkost, protože Cal je pořád na zemi, spousta hráčů si kleká a modlí se.

Zatraceně!

Podívám se na Sama, pak na Ethana. Oba stojí, soustředí se na hřiště. Členové týmu se shromáždí okolo Cala, který se nehýbá. Jestli přinesou nosítka, zatraceně zešílím.

Přesně v tu chvíli pomůžou trenéři Calvinovi na nohy a dav jásá. Jde opatrně, když ho doprovázejí ven ze hřiště, jeho tvář je zkřivená bolestí. Poklepávám si nohou a bubnuju prsty do stehna, zkouším tam sedět deset dlouhých minut, než vyskočím na nohy. Na klubové obrazovce ukazují, jak jde Cal v doprovodu do šaten.

„Pojďme, poradče. Musíš mě k němu dostat.“

Ethan nasadí samolibý úsměv a zajiskří mu v očích. „Přemýšlel jsem, jak dlouho ti to bude trvat.“

„Je to můj zaměstnavatel. Dělám si starosti, jako by si je dělal každý člověk, který má alespoň půlku srdce.“

„Uh huh.“

„Fajn. Je to přítel. Okay? Spokojený? Je můj zaměstnavatel a přítel. Nebyla bych člověk, kdybych si nedělala starosti.“

„Mmmm.“

„Jen se chci ujistit, že nemá žádné smrtelné vnitřní krvácení,“ řeknu, jak mě nohy rychle nesou k východu.

„Jasně.“

My tři se vydáme ven z klubovny, několik manželek nás doprovodí slovy útěchy. Kdybych nebyla vyloženě na mrtvici kvůli Calvinovu zdravotnímu stavu, právě teď bych slavila.

Dojdeme k šatnám. „Dej mi minutu, abych se podíval, jestli je tvůj zaměstnavatel a přítel hotový s léčením.“ O tři minuty později vyjde a souhlasně kývne, abych mohla vstoupit, zatímco se sesune na lavičku vedle Sama.

Uvnitř sedí objekt mých obav na židli s grimasou, která mi říká, že má intenzivní bolesti. Srdce mi cukne a mé ruce chtějí zkontrolovat každý centimetr jeho těla, aby se ujistily, že se nic nezanedbalo. Proto je taky sevřu do pěstí, když se k němu blížím. Mimochodem zakazuju sama sobě, abych se k němu nerozběhla.

Jeho hruď je holá a k pasu má připevněný sáček s ledem, jako dokonalý obvaz, jeho kraťasy jsou v pase povolené. Vždycky jsem se smála těm tenkým svazkům červené knihovny, které jsem si prohlížela, když jsem čekala ve frontě v supermarketu. Pokaždé, když jsem četla něco jako „Jeho mužná krása mi brala dech,“ myslela jsem si…

A) Který blb napsal takovou koninu.

A za B) Který blb tohle čte.

A teď tu stojím, dělám na toho muže srnčí oči, a co si myslím? Jeho mužná krása mi bere dech. Tak to je. Kdo je teď blb?

„Vezmu tě domů? Řeknu s pevnějším odhodláním, než cítím. Podívá se na mě bez mrknutí, na rtech mu pohrává malý úsměv. Pak sebou škubne a já cítím jeho bolest tak akutně, jako by to byla moje.

„Dobře.“

To jedno slovo mě nakopne k akci. Opatrně mu pomůžu do jeho trička. Nezklamu a všimnu si, že mám na sobě celou dobu jeho pohled. Mám obavy, ale ty zdaleka převažují jakoukoli trapnost, kterou bych mohla cítit z toho, že si mě prohlíží tak zblízka.

„Zvládneš chůzi? Dali ti prášky na bolest? Jsi si jistý, že tě nemám vzít do nemocnice?“

Jeho jemný pohled zachytí mou tvář plnou obav. Jeho ticho mě zastaví. Něco se mezi námi děje. Kdybych nebyla zapletená v celé řadě tak rozporuplných pocitů, že zůstanu paralyzovaná, pravděpodobně bych to mohla zpracovat. Ačkoli takhle jsem ztracená.

„Ano, ano, a ano,“ řekne s úsměvem v očích. „Sam?“

„Venku, čeká s Ethanem.“

„Řekni Ethanovi, že mi má vzít moje věci.“

„To si piš, šampione.“ Zvednu jeho extra velké tělo pomocí pákového efektu mojí váhy a vsunu mu rameno pod paži. Podívá se dolů na mě, jeho výraz otevřený, jako by chtěl říct něco důležitého.

„Co je to?“

Olízne si svůj šťavnatý spodní ret, vsaje ho mezi zuby. A tak, Bůh mi pomoz, mi vystřelí horko raketovou rychlostí přímo do rozkroku. Pak se otočí o 180 stupňů a cestuje mi ke tváři. Nepochybuju, že si všimnul těch krůpějí potu na mém čele.

„Já…“ Ostře vydechne. Zní to jakoby frustrovaně. Znovu zachytí můj pohled. „Děkuju ti.“ Cokoli dalšího chtěl říct, si nechá pro sebe.

Tentokrát se se svými pocity nedrží zpátky. Proto řeknu, „Od čeho jsou přátelé?“ a uvolním úsměv, který je jen pro něj.