WFI - 24. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Počkám na tebe venku, Joshi!“ zavolala jsem následujícího rána, když jsem si všimla, že máme přesně pět minut na to, abych odvezla kluky do školy včas.

„Dobře!“ zavolal zpátky z kuchyně, kde dojídal cereálie.

Louie stál vedle mě, batůžek měl na zádech a v ruce kus toastu s medem. Dokázala jsem si představit, jak mi tím zašpiní auto. „Já už můžu,“ řekl a modré oči měl úplně nevinné, jako by nebyl v životě schopen udělat nic špatného.

Unaveně jsem se na něj usmála a kývla hlavou ke dveřím. Byla jsem vyčerpaná. Potom, co kluci usnuli, jsem zůstala vzhůru a přehrávala jsem si každou konverzaci, kterou jsem s Dallasem měla od chvíle, co jsme se poznali. A že jich bylo.

Kolikrát mi řekl, že zůstane věrný své manželce, dokud se nerozvede? Pokaždé, když na ni přišla řeč?

A kolikrát řekl něco o jeho budoucí přítelkyni, která na něj bude muset počkat?

Znal mě. Vím, že mě zná. A hlavně vím, že to není blbeček, který by říkal kraviny, které nemyslí vážně.

A pak jsem pomyslela na Vanessu a její slova. Jak řekla, že nemám být strašpytel. Jak mi připomněla, kdo jsem. Trvalo mi několik let, než jsem si to uvědomila, ale věděla jsem, co jsem ochotná udělat pro lidi, které miluju a věci, které chci.

Všechno. Jsem ochotná udělat cokoliv.

Takže co teď?

Myslela jsem na Dallase, když jsem mířila k autu a zahlédla jsem na Dallasově příjezdové cestě motorku.

Byla Jacksonova.

Od té naší konfrontace na grilovačce uběhly už týdny. Týdny od té doby, co jsem tady viděla jeho motorku. Zrovna včera, když jsem dělala večeři po tréninku, jsem se ptala Dallase, jestli viděl svého bratra a on řekl, že ne. Ale to jeho výraz v obličeji mě bodl přímo do střeva.

To jen členové rodiny vás můžou tak zkurveně nasrat a vy se o ně pořád staráte a milujete je. Chápu to. Jeho bratr je kopa sraček, ale pořád je to jeho brácha.

Povzdychla jsem si a podívala se na Louieho, který mířil k zadním dveřím auta. „Goo, budu hned zpátky. Myslím, že je tam bratr Dallase a chci se ho na něco zeptat. Jsem hned zpátky.“

„Dobře.“

Chci přejít ulici a mluvit znovu s tím debilem? Ne, to nechci. Ale tahle dospělá věc je mnohem těžší a komplikovanější a nikdo mě nevaroval ani nenaučil, jak si hledět svého. Celá ta věc jsem-zamilovaná-do-špatné-osoby taky nebyla úplně snadná.

Přeběhla jsem ulici a doufala, že nedostanu pěstí, protože si pamatuju vztek v Jacksonových očích na grilování.

Vedle motorky stál blonďák s vousy, a pokud ty tašky na zadní straně jeho motorky něco říkají, tak to, že tento víkend na turnaj nedorazí. Když jsem k němu došla, vzhlédl a zamrkal, jako jeho bratr už nespočetněkrát.

Zastavila jsem se, nechala mezi námi aspoň pět metrů a zvedla ruku v nabídce míru, když jsem sledovala ten obličej, který opravdu vypadá starší, než Dallasův. „Podívej, přišla jsem jen říct, že bys neměl Dallase trestat za to, co jsem řekla nebo udělala já, dobře?“

Zašklebil se a potřásl hlavou, když přešel na druhou stranu motorky, aby utáhl popruh. „Nejsi tu, aby ses omluvila?“ řekl plný sarkasmu a já měla velkou chuť mu jednu vrazit. Nebo na něj zase vychrstnout havajský punč.

„Proč bych to dělala? Zasloužil sis to.“ Sledovala jsem ho, abych se ujistila, že se nezačne chovat divně, ale už se mým směrem ani nepodíval. „Jen nechci, aby to mezi vámi moje nevymáchaná pusa udělala ještě horší. To je všechno.“ Odmlčela jsem se, sledovala ho a žaludek mi naplnily obavy. „Podívej, hned zmlknu a už na tebe znovu nepromluvím, jen od něj neodcházej takovým způsobem. Že z ničeho nic zmizíš… už teď se cítí provinile kvůli toho, co se stalo, když jste byli mladí—”

„Nemizím,“ zabručel. „Nemůžu tady zůstat, když je tady Nana Pearl. Zjebala mě během prvních pěti minut—” Jouda Jackson si frustrovaně povzdychl. „Zapomeň na to. Sbalil jsem si svoje sračky, jak chtěl už před několika týdny.“

Několika týdny? Jako na grilovačce?

Vykopl svého bratra?

Nemyslím si, že Louie nebo Josh byli někdy takové osiny v zadku. Tohle bylo chování dítěte a střeva mi říkaly, že je to zbytečné s ním mluvit. Když jsem ho viděla poprvé, věděla jsem, že je to tvrdohlavý debil a od té doby se nic nezměnilo.

Protočila jsem oči, udělala krok vzad a povzdychla si. Skoro jsem mu popřála hodně štěstí, jenže pak jsem si vzpomněla, že mě nazval mrchou a dělal hnusné poznámky o mém bratrovi a to i poté, co jsem pro něj udělala. Je to nevděčný kretén.

Naštěstí jsem nečekala omluvu, protože tu jsem rozhodně nedostala, když jsem přeběhla ulici zpátky, zrovna když Josh vyběhl z domu a seběhl schody z verandy, než jsem ukázala zpátky na dveře, aby nezapomněl zamknout. Když jsem vycouvala z příjezdové cesty, měli jsme víc jak pětiminutové zpoždění.

A Jackson ještě neodjel.

Přemýšlela jsem, jak to mezi ním a Dallasem bude dál a část mě doufala, že to nějak vyřeší. Ale kdo ví. Někdy sebedestruktivní lidi neví, jak s tím přestat. Moje abuela vždycky říkala, že lidem, kteří o pomoc nestojí, prostě pomoct nejde.

**

Měla jsem za sebou dvě zákaznice, když jsem si uvědomila, že je na dnešní večer objednaný Dallas.

O nic nešlo.

O nic nešlo, i přesto, že čím víc nad naší situací přemýšlím – o tom, jak mě políbil a píše mi vzkazy, které mi pak nedává a říká mi „jak si přeješ“ – tím víc ho chci. Pokud by o to Dallas stál, taky bych to chtěla a jsem si dost jistá, že přesně o to jde.

Takže vím přesně, co udělám a necouvnu.

Klientka, kterou jsem měla před ním, přišla o dvacet minut později – byla jednou z pravidelných zákaznic, která poctivě chodila na obarvení odrostů – možná jsem trochu spěchala, abych to měla rychle za sebou.

Jeho oči jsem viděla v zrcadle, když jsem žehlila vlasy své zákaznice a pozorovala jeho pomalý úsměv, když procházel po čekárně a díval se do telefonu.

„Co tady dělá Kult hákového kříže?“ ušklíbla se moje zákaznice. Často jsme spolu vtipkovaly, na tom nebylo nic nového, ale v tomhle případě jsem ztuhla.

„Prosím?“ zeptala jsem se hravě, protože jsem myslela, že jsem se přeslechla.

„Ten skinhead. Od kdy tady stříháte takové lidi?“ na konci své otázky se trochu zasmála.

Odkašlala jsem si a vzala pramen vlasů mezi keramiku žehličky. „Stříháme kohokoliv,“ odpověděla jsem pomalu, sáhla pro další pramen jejich vlasů a cítila horko na krku.

Udělala zvuk v krku, ale když minuty ubíhaly, byla jsem každou chvíli vzteklejší. Kdo si myslí, že je, když soudí Dallase? A že předpokládá, že je skinhead? Kult hákového kříže? To myslí vážně?

Zírala jsem na její hlavu, když přede mnou šla k recepci a skřípala jsem zuby, když jsem si od ní vzala kreditku. Hlava mě začala bolet pět minut zpátky, a když se pak vesele zeptala, „můžete si mě napsat za čtyři týdny?“ ztratila jsem nervy.

Dallas telefon odložil, teď seděl na židli a pozoroval mě. Roztřeseně jsem se nadechla, když jsem se dívala do těch nádherných očí barvy lískového oříšku, které pro mě udělaly tolik. Pak jsem obrátila pozornost zpátky ke klientce. „Trish, bohužel si vás za měsíc napsat nemůžu. Sean je v barvení taky dost dobrý. Rozhodně může udělat to, co chcete. Předám vás do jeho péče, pokud se rozhodnete, že budete nadále docházet sem, ale to je na vás.“

Ten výraz na jejím obličeji se změnil. „Nerozumím. Jak to myslíte, že si mě nemůžeš napsat?“

„Nechci už být vaše kadeřnice. Vážím si toho, že jste chodila tak dlouho, ale už mi není příjemně.“

Zbledla. „Udělala jsem něco špatně?“

„Ten ‚skinhead‘ “ – použila jsem prsty jako uvozovky – „je můj velmi dobrý přítel.“ Spustila jsem ruce. „Vlastně si myslím, že to bude jednoho dne můj manžel.“

Tak jsem to řekla. Jako by to tak skutečně mělo být.

A moje klientka zrudla od konečku vlasů až po hrudník.

„Můžete zavolat a objednat se, ale požádejte o Seana.“

Odkašlala si, přikývla a sklonila hlavu. Pak se otočila na podpatku, a když spěchala ven ze salónu, pořád měla pozornost na podlaze. Cítila jsem, jak mi rudne vlastní obličej a bylo mi nepohodlně, ale bylo mi jasné, že to dopadne buď takhle, nebo bych žila s vinou, která by mě trápila až do chvíle, kdy bych něco neřekla. Až když poznáte obrovskou lítost, pochopíte, jak je důležité neodkládat věci a nebát se řešit problémy. Můžu žít s tím, že si moje klientka myslí, že jsem kráva kvůli něčemu, co jsem řekla. Můžu žít i s tím, že už nikdy neobarvím a neostříhám její vlasy.

S čím bych ale žít nemohla je zbabělost nepostavit se za někoho, kdo byl mnohem víc, než jeho vzhled, barva kůže nebo zkurvený účes. Za někoho, kdo je cennější než dvě stě dolarů měsíčně.

„Připraven?“ zvolala jsem, když jsem obešla recepci a hlava mě bolela rozhořčením.

Ty úžasné oči mhouřil, když se postavil a přiměl mě vzpomenout si na minulou noc, kdy tlačil svou erekci k mému břichu. Do háje.

„Jasný.“ Znovu si mě prohlídl a zvedl bradu. „Nějaký problém?“

„Hloupí lidé. To je můj problém,“ odpověděla jsem pravdivě a byla jsem tak frustrovaná, že jsem nemohla myslet na nic jiného. Třeba na to, jak mě líbal.

Ostražitě se zazubil. „Hloupí lidé tak působí na všechny,“ odpověděl.

Přikývla jsem, vydechla a nutila se zůstat klidná a zapomenout na Trish. „Tak pojď. Nezdá se, že bys potřeboval ostříhat, ale budu se ti věnovat tak, aby sis nemyslel, že platíš zbytečně.“

Ten úsměv, který se pomalu a jednoduše přelil přes jeho tvář, vypadal, jako by na světě neměl jedinou starost. Jako by neztrácel spánek kvůli toho, co mezi námi je. Bože, vypadá nádherně. „Hlaď mě po krku jako minule, a zaplatím dvojnásobně.“

Zasmála jsem se a ukázala ke křeslu. „Přestaň.“

Dallas mě obešel a řekl, „nebo v místě za uchem. Trojnásobek.“

To mě přimělo k opravdovému smíchu, jako by mezi námi k žádnému polibku nedošlo. „Sedej. Já ty šťastné konce masáží nenabízím.“

Zachechtal se, když se položil do křesla a dal si předloktí na opěrku. Přehodila jsem přes něj plášť, když se zeptal, „tak kam bys šla, kdybys chtěla šťastné konce masáží, co?“

„Tam, kam bys šel ty, vzhledem k tomu, že víš, o čem mluvím.“ Musela jsem se smát.

Prsty jsem zrovna měla na jeho zátylku, když jsem zapínala suchý zip pláště, když zaklonil hlavu tak, abych mohla vidět jeho oči. „Já na taková místa nechodím.“

Drahý Bože. Odkašlala jsem si. „Opravdu?“

Pořád mě pozoroval, když tak tiše, abych ho slyšela jen já, zašeptal, „moje ruka stačí.“

Bože, pomoz mi. Bože, pomoz mi. Bože, pomoz mi. Bože. Pomoz mi.

Opravdu právě řekl to, co si myslím? Jeho ruka. Na něm. Když jsem si představila, jak Dallas leží nahý na své posteli a dotýká se rukou sám sebe – té dlouhé, široké erekce, kterou jsem cítila včera – jak ji svírá v ruce a jezdí nahoru a dolů po celé své délce… už nebylo cesty zpět. Prostě není absolutně žádná cesta zpět. Teď ani jindy.

A nebyla šance, že by si moje myšlenky nemohl přečíst ve výrazu obličeje. Cítila jsem, jak rudnu. Dělalo to se mnou takové věci, že už se z toho nedostanu.

Představa, jak si Dallas honí, mě bude v hlavě trýznit dneska večer a každý další večer opravdu dlouhou dobu.

Nebo už napořád, varoval mě hlásek v hlavě.

Velká ruka se zvedla, aby mě jemně vzal za zápěstí. „Jak je možné, že mi tak chybíš, když jsem tě viděl včera?“

Zalapala jsem po dechu a střelila očima do jeho obličeje. Pozorně mě sledoval, na rtech měl mírný úsměv a ve tváři čestnost a otevřenost, která mi ukradla myšlenky.

Ale když jsem se vzpamatovala, ze všeho nejdřív jsem si vzpomněla na slova Vanessy. A vzpomněla jsem si, na co jsem myslela celou noc. A jak jsem se rozhodla.

Život může být brutálně krátký a štěstí není nikdy zaručeno.

Je tolik věcí, které bych si přála říct svému bratrovi ještě předtím, než umřel – kolik toho pro mě znamenal, jak moc jsem ho milovala a jak se pokusím být někým, na koho by mohl být pyšný. Udělala jsem v životě spoustu chyb; ale teď už prostě nechci dělat rozhodnutí, které povedou k lítosti.

A s tímhle uvědoměním – s myšlenkou na Rodrigův krátký a brilantní život, na to, jak miloval mě a své syny – jsem šla na věc. Zeptala jsem se ho, „máš mě rád?“

Klidně ať to zní jako na střední, je mi to u prdele. Jak jinak bych se do hajzlu měla zeptat?

Dallas zamrkal a vzal mezi zuby svůj spodní ret. O milimetr zvedl obočí a pomalu vydechl. „Neřekl bych ‚mám rád‘.“ Ty prsty, které měl kolem mého zápěstí, uvolnil a sjel dolů, na mou dlaň. Roztáhl prsty a vklouzl s nimi mezi mé.

Dallas mě držel za ruku.

Držel mě za ruku, když řekl, „řekla jsi mi, že jsi do mě trochu zamilovaná, vzpomínáš?“

Jak bych mohla zapomenout?

„Ale já bych nepoužil výraz ‚trochu‘, abych popsal to, co k tobě cítím, Diano. Myslím, že to už víš.“

Teď jsem zamrkala já. Přitiskla jsem k sobě blíž naše dlaně. „Takže si to jen nepředstavuju?“ zašeptala jsem.

„Ne, zlato, nepředstavuješ.“ Dallas stiskl moje prsty.

V hlavě jsem řekla tak čtyři nadávky na K, když jsem tam stála a nevěřila svým slovům. Nebo jeho.

A on to musel vědět, protože nečekal, až otevřu pusu. „Já jsem ten chudák, který by rád skončil po tvém boku a ty to víš.“ Zatahal mě za dlaň, dokud jsem nestála před ním, moje stehno se dotýkalo jeho kolena.

V mém mozku se ozývaly další nadávky a každý nerv v mé páteři se napínal.

Nemohla jsem uvažovat nad nejlepší možnou reakcí, a tak jsem se na něj podívala, stejně jako pokaždé a zeptala se, „víš to určitě?“

Dallas byl tím nejstálejším mužem, kterého jsem v životě poznala. Jeho trpělivost, vytrvalost a odhodlání pokrývalo každý centimetr jeho osobnosti a usmál se na mě. „Vím to určitě.“ Podíval se z jednoho mého oka do druhého, klidně a trpělivě. „Ze všech domů, které sis mohla koupit, jsi skončila zrovna v tom naproti. Ze všech sportů, které by mohl Josh hrát, je to zrovna baseball a náhodou trénuju přesně jeho věkovou skupinu. Abys přišla do mého života, to se mělo stát.“

Ty oči lískového oříšku mě pozorovaly tak láskyplně, že mě bolelo srdce. A jeho šepot nepomáhal. „Vím, že mě miluješ.“

Přiznat to sama sobě, to byla jedna věc, jenže říct to nahlas… ale stejně jsem to řekla. „Jo, miluju.“ Nadechla jsem se: „Ale—”

„Žádné ale.“

Nemohla jsem si pomoct a usmála se, i když se zdálo, že celá moje budoucnost – můj život – závisí na tom, co se stane teď. Ale když jsem se podívala na Dallasův vážný obličej, nemohla jsem přestat. „Ale. Můžeš mě milovat, ale to ještě nemusí nic znamenat, Dallasi. Co ode mě chceš?“

„Všechno.“

Nasála jsem vzduch a zamrkala. Ze všech způsobů, jak mohl odpovědět, jsem zrovna tohle nečekala. Spíš jsem myslela, že řekne něco jako „zajdeme na rande“, „buď moje přítelkyně“ nebo… tak něco.

Koutky jeho úst se zvedly, jako by mi viděl do hlavy. Ale nic neřekl.

„Všechno. Tak jo. Dobře.“

Mírně zkroutil ústa a já bych přísahala, že vypadá trochu nervózně. Jen trochu. „Chci tebe. Chci tvůj úsměv. Tvoje objetí. Tvoji lásku. Chci tvoje štěstí.“ Odmlčel se. „Chci úplně všechno.“

Tak takhle se cítí člověk, když ho střelí přímo do srdce?

Podívala jsem se mu přímo do očí, když jsem se zeptala, „víš, do čeho jdeš?“

Pořád se usmíval, když přikývl. „Na sto procent.“

„Vždyť víš, že jsem šílená.“

„Jsi moje nejlepší kamarádka. Vím, že jsi šílená.“

Proč to znělo jako nejlepší kompliment, který jsem v životě dostala, to nemám tušení. Ale podívala jsem se na něj s vážným výrazem. „Jsem žárlivá svině, Dallasi. Uvědomuješ si to? Neříkám, že nemůžeš mluvit s ženami nebo rodiči v týmu, ale jestli mě podvedeš—proč se usmíváš?“

„Kdybych tě podvedl, ty a Josh byste mě zabili a pohřbili na místě, kde už by mě nikdo nikdy nenašel.“ Usmíval se tak široce, že ho musely bolet tváře.

Zamrkala jsem a pokrčila rameny. „Asi tak.“

„Nikdy bych tě nepodvedl. Bydlíme naproti sobě, takže nikdy nebudeš muset žárlit a přemýšlet, kde nebo s kým jsem. Navíc trénuju Joshe, takže budeme většinu víkendů spolu. Vidíš? Mně to přijde perfektní.“

Umírala jsem, pomalu.

Usmál se ještě víc, prakticky zářil.

„Mám kluky, Dallasi—”

„A co?“

Nenáviděla jsem, když použil moje taktiky a slova proti mně. Řekl to, jako by o nic nešlo. Jako by nepřišlo v úvahu, abych si dělala starost o Joshe a Loua, když přijde na to, co se mnou chce mít a to mě znepokojilo víc, než jeho slova předtím.

Když jsem udělala krok vzad, pustil moje zápěstí a já se k němu otočila zády, abych si vzala nůžky. Děje se to. Opravdu se to děje.

„Řekla jsi, že mi věříš,“ připomněl mi.

Byla jsem si jistá, že mi zrudl obličej, když jsem se k němu otočila zpátky čelem. Až když jsem byla přímo před ním, znovu promluvil a prsty se dotýkal místa nad mým kolenem.

„Můžeš mi říct cokoliv.“

A právě to mě děsilo. Byla to pravda. Vždycky jsem měla pocit, že mu můžu říct všechno. A teď mi to přijde děsivé.

Jako by to mělo schopnost mě zocelit nebo zničit.

Tak jsem mu to řekla, dívala jsem se mu do očí a udělala krok, který mě k němu dovedl tak blízko, že jsem cítila jeho dech na předloktí. Začala jsem ho stříhat. „Zrovna ses rozvedl. Už jsi řekl, že bys mě nepodvedl a víš přesně, do čeho jdeš, ale… já… tohle je pro mě vážné. Nestává se často, že bych se zamilovala, Dallasi. Nemůžeš mi slíbit, že mi jednoho dne nezlomíš srdce, to vím, ale—”

„Je to vážné i pro mě. Nezlomím ti srdce, Diano. Nikdy jsem se nebál čekat nebo tvrdě pracovat, aby něco vyšlo. Znám tě a vím, že jsi ta pravá. Jen jsem musel počkat na rozvod, abych to s tebou udělal správně. Život je zkurveně krátký, Peach, a já jsem moc starý na to, abych si nešel za tím, co chci. A ty víš, co chci. Co jsem chtěl. Dlouhou, dlouhou dobu.“ Odmlčel se. „Tebe.“

Kruci, kruci, kruci. Musím mu říct ještě jednu věc, než na ni zapomenu. A byla to ta nejdůležitější. „Dobře. Ale chci se někdy vdát. Jen neříkám, že to musí být zítra nebo za šest měsíců, dobře? A nejsem si jistá, jestli chci mít v nejbližší době děti. Nevadilo by ti to?“

Něco se dotklo mého stehna. Viděla jsem hřbet jeho ruky, přejížděl klouby nahoru a dolů. Pak přejel dlaní na zadní část mého stehna. Ty oči, do kterých jsem byla zamilovaná, mi vypalovaly díru do obličeje. „Budu spokojený, i když budeme mít jen dva kluky.“

Začínám brečet? To proto vidím rozmazaně? Zamrkala jsem, ale nepomohlo to.

A Dallasův sladký výraz mi taky nepomáhal. „Jsi ta nejtvrdší osoba, kterou jsem v životě poznal, Diano, ale jsi taky ta nezranitelnější a z toho kurva šílím,“ řekl. Stiskl moje stehno, hlas měl tichý, skoro horečnatý. „Vím, že se o sebe dokážeš postarat sama, ale chci ti pomoct. Já tě potřebuju víc, než ty potřebuješ mě a to je v pořádku.“

Ten chlap mi způsobí smrt. Asi po sedmé v životě jsem neměla slov.

Ta velká ruka mě stiskla. „Stejně jako jsem to řekl klukům, nehrajeme tak, abychom vyhráli jeden zápas, hrajeme tak, abychom vyhráli celý turnaj. A já hraju, abych to vyhrál všechno.“

Stiskla jsem v ruce nůžky. „Ale je spousta dalších týmů.“

Koutky jeho úst se zvedly a palcem mě pohladil přes stehno. „Jediný tým, o který si budu dělat starosti, je ten nejlepší. Ještě ničím v životě jsem si nebyl tak jistý.“

**

Až na konci zavírací doby, když jsme se Seanem uklidili a on teď počítal pokladnu, protože tvrdil, že to dělá rychleji než já, jsem se podívala do svojí sklenice na dýška. Ale v modré sklenici mě nezaujaly bankovky. Bylo tam pár kusů složených papírků.

Pokud mi tam zas někdo nacpal vizitku, budu řvát.

Otočila jsem sklenici vzhůru nohama a vysypala ji. Bylo tam několik papírků, každý měl asi deset centimetrů na délku a dva centimetry na šířku. Zvědavě jsem otevřela první.

A když jsem se podívala, co je na něm napsané, hned mi bylo jasné, kdo je tam dal.

Všechno s tebou spojené, mě nutí k úsměvu. – Strýček Fester

Zasmála jsem se nahlas a hned otevírala další papírek. Strýček Fester. Bože, ten Dallas. Neměl tušení, co se mnou dělá. Přečetla jsem tři další a začala slzet.

Opravdu. Miluju tě. –  Profesor Xavier ještě předtím, než přišel o vlasy

Ve všem, na čem záleží, jsi moje #1 – (napořád). Platí? – S láskou navždy, tvůj chudák

Miluju tě. – Tvůj znovuzrozený panic, katolický konvertita, Dallas