WFI - 23. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Konečně je rozvedený?“ Vanessin hlas byl tak rozrušený, jak jí to její vyrovnaná povaha dovolovala. „Od kdy?“

„Ano!“ Já, na druhou stranu, vůbec vyrovnaná nebyla. Umírala jsem touhou jí říct o tom, co jsem se dozvěděla před dvěma dny, ale když jsem se druhý den ráno probudila, cítila jsem se jak hovno z toho, kolik jsem toho vypila a tak jsem si udělala snídani a hned šla do salónu. Když jsem končila v práci, byla jsem připravená padnout na gauč a usnout. Spát jsem šla dvě hodiny po návratu domů. „Pár týdnů.“

Pár týdnů. Pořád jsem to nedokázala vstřebat. Týdny. Hned po tom požáru. Když na pár dnů odjel.

„Co řekl potom?“ zeptala se Van.

Jak bych mohla popsat ten pohled, kterým se na mě podíval poté, co řekl, že už není ženatý? Nebo to, jak posunul ruku na mém stehně dál a stiskl mi nohu, jako bych byla jeho? Popsat to nešlo. Pozorovala jsem ho a srdce mi běželo jako o závod.

„Nic, prostě jsem seděla a zírala na něj, zatímco on zíral na mě a pak mě odvezl domů. Zaparkoval na svojí příjezdové cestě, doprovodil mě domů a řekl jen ‚dobrou noc, Diano,‘“ informovala jsem ji.

„Cos mu řekla ty?“

„Že děkuju za odvoz a taky mu přeju dobrou noc?“ Nebyl to můj nejlepší okamžik. Ani jsem se mu nepodívala do očí, ale to jsem Van neřekla.

I tak řekla, „ty seš teda slaboch.“

„Slaboch? A to mi říkáš ty? Fakt?“

Vanessa se zasmála. „O čem to mluvíš?“

To jí opravdu musím připomínat ten ne-vztah s jejím manželem, který řešila před několika lety? „Mám ho ráda. Nevím, co s tím dělat, ach jo, chmm,“ napodobila jsem ji.

V odpověď zabručela. „Drž hubu.“

„V pohodě, Strašpytle. Nesnaž se být nepříjemná. Já mu aspoň řekla, že ho mám tak trochu ráda.“

„Teď, když jsi to zmínila, si vzpomínám, že jsi mi doporučila, abych nebyla taková padavka.“

„Jo, ale to byla úplně jiná situace, ty idiote.“

„Jakto?“

„Vy jste byli manželé!“

Chvíli nad tím přemýšlela a pak zahučela. „To je jedno. Polib si prdel. Jen by mě zajímalo, co budeš dělat teď?“

Nebyla to otázka století? Co budu dělat? Dallas mě políbil. Opravdu políbil. Žádný letmý dotek úst na líčko, které dáte příbuznému… ledaže bych ho pochopila úplně špatně a on, když je teď rozvedený, má jen v plánu si vynahradit všechny ty roky, kdy nerandil.

Jen ta myšlenka mi způsobila křeče v břiše.

Mohlo by se to stát? Vzal svoji nově nabytou svobodu a chce si jen užívat?

Určitě ví, že by to se mnou nešlo. Musel to vědět. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím jsem byla přesvědčenější, že by mi něco takového neudělal. Už několikrát jsem dala jasně najevo, že jsem šílená. Navíc mám dva chlapce. Nemůžu si dovolit mít „úlety“. Navíc, jsme sousedi. Pokud by chtěl to ‚jednou mít, pak nechat jít‘ byla bych ta nejhorší volba na světě a on to musel vědět.

Prostě musel.

Nebudu věřit ničemu jinému. Ale to byl ten problém, čemu mám věřit?

„Di?“ ozvala se Van znepokojeně.

„Sorry, zamyslela jsem se,“ odložila jsem myšlenky stranou. „Já prostě nevím. Zrovna se rozvedl. Chce si jen užívat? Chce se mnou chodit? Nebo mě chtěl jen políbit? Nevím. Nikdy jsme o tom nemluvili. Vždycky mi to přišlo jako vzdálená budoucnost, která stejně nikdy nenastane.“ Měla jsem pocit, že jsem zas na střední. „Vídáme se moc často na to, abychom si mohli dovolit něco, co skončí špatně. Asi ho mám moc ráda na to, abych něco zkusila.“

„No fajn, Negativní Nancy. Tak se ho zeptej, nebo mu dej čas. Co já vím. To ty máš všechny ty zkušenosti se vztahy.“

Zkušenosti se vztahy? Mrcha blbá. „Bylo mi skoro devatenáct, když jsem přišla o věneček, debile a dohromady jsem měla čtyři kluky. Nejsem expert. Nevím, co se do prdele děje. Nevím, jaký má plán.“

Ticho na druhém konci linky značilo přesně to, co jsem věděla. Byla jsem sériová monogamistka. Za celý život jsem měla jen čtyři vztahy a kromě Jeremyho to bylo vždycky dlouhodobé. S Jeremym to taky mohlo být na dlouho, jenže z něj se stal kus hovna, který by si zasloužil opakovaně bodnout kudlou do ledvin. Měla jsem ráda spoustu chlapů, ale nikdy jsem si s nikým nezahrávala ani nerandila s každým.

A vzhledem k tomu, jak moc mám ráda Dallase – dokonce k němu cítím ještě víc – moje srdce by nemuselo zvládnout takovou míru zklamání a v tuhle chvíli nejsem jediná, o koho se starám. Jde taky o moje kluky. Mají Dallase rádi, navíc je to Joshův trenér. Představuje v jejich životě pozitivní mužský vliv a já to nemůžu pokazit, že s ním začnu randit, když se po tolika letech rozvedl.

Bude si užívat.

A jeho sousedka přes ulici, která se stará o dva chlapce, nemůže být jeho první volbou.

Bydlím hned naproti.

Kdyby se Jeremy přestěhoval naproti, objížděla bych mu klíčkem auto a házela vejce na jeho dům, dokud by mu to nedošlo a nepřestěhoval se.

Není šance, že bych si dokázala jen užívat. Chci se usadit. Potřebuju to. Vím, že mu na mě záleží, ale jaká je šance, že nepřemýšlí reálně?

Do hajzlu. Nebudu nic riskovat. Můžeme být přátelé, vždyť pokaždé působil dojmem, že je to to jediné, co ode mě chce… s výjimkou té chvíle, kdy přejížděl rty po mém krku, že.

A taky ty poznámky, které jsem našla v kapse jeho bundy, ale to nemuselo mít nic společného se mnou.

Pokud to chci přežít, měla bych to pustit z hlavy.

„No, tak se můžeš dívat a nesahat, pokud ti to stačí, D.“

„To je fakt užitečná rada, dík,“ zabručela jsem.

„Co chceš slyšet? To ty jsi ta, kdo nikdy neměl problém říct to, co si myslel. Vždycky děláš to, co sama chceš a ostatní ať jdou do prdele. Ta Di, kterou znám – ta Diana, kterou znám teď – by se toho nebála. Takže udělej to, co opravdu chceš.“

Znovu jsem zabručela. Jak mi to má kurva pomoct?

„Změníme téma, slabochu,“ pokračovala Vanessa, když jsem nic neřekla. „Už jsem ti říkala, že Aiden donutil Trevora, aby mi volal každou hodinu, když je pryč, aby se ujistil, že jsem v pořádku? Věřila bys tomu?“

„Nevěřila.“ Opravdu nevěřila. Věděla jsem, jak moc Van nesnáší manažera jejího manžela a když jí musel volat celý den, v době, kdy Aiden trénoval, to je zatraceně vtipné. Takže jsem se zasmála, protože jsem si jistá, že jí to v duchu trochu zabíjí. „Máš ho omotaného kolem prstu.“

Moje nejlepší kamarádka se zasmála. „Vím jistě, že jsem ti neříkala o tom kočárku, který koupil. Našla jsem si to na internetu, stojí čtyři tisíce dolarů. Za dětský kočárek! Chtěla jsem to vrátit, ale nechce mi říct, odkud ho koupil. Měl by ty peníze použít k tomu, aby koupil věci lidem, kteří si nemůžou dovolit ani základy. Mám v plánu najít charitu pro těhotné ženy a daruju jim peníze nebo nějaké věci. Cítím se provinile, když mám tolik.“

„Problémy bohaté holky,“ dráždila jsem ji.

„Naser si.“

„Daruj peníze, nebo je můžeš darovat mně—”

To ji rozesmálo. Věděla, že bych si od ní nikdy peníze nevzala.

„Smích mě bolí a musím se vrátit k práci, dokud Sammy spinká,“ oznámil workoholik. „Napiš mi později.“

„Napíšu. Miluju tě.“

„Taky tě miluju. Buď moje Diana a udělej to, co sama nejvíc chceš!“ zařvala, než hovor vypnula.

Držela jsem telefon v ruce a napila se kávy, kterou piju od rána.

Udělat to, co sama nejvíc chci.

Nemusím moc přemýšlet nad tím, co chci. Vím, co chci. Vím to přesně.

Chci Dallase.

A co s tím mám ksakru dělat? Vyšla jsem z odpočinkové místnosti a zamířila do přední části salónu.

Sean měl klientku na křesle a dělal jí keratinovou masku a Ginny seděla u svého místa a psala zprávu. Vypadala stejně hrozně jako já. Měla pod očima kruhy a vypadala bledě. Přišla do práce až po mně a jen jsme na sebe zamávaly. Chtěla jsem jí říct, co se stalo před dvěma dny s jejím bratrancem, ale…

No, byla to rodina. Vzdálená rodina, ale pořád rodina. O takových věcech se nemluví s příbuznými.

Ale můžu se jí zeptat na to, co mě zajímalo už měsíce.

Šla jsem za ní a naklonila se, abych si prohlídla její odrosty, zatímco ona odeslala zprávu na telefonu.

Zvedla ruku k rubínově červeným vlasům. „Já vím. Je čas, abys mi je zase nabarvila.“

Opřela jsem se o její skříňku a podívala se na její vystresovaný, ale šťastný obličej. „Stačí říct kdy.“

Moje šéfová přikývla, zvedla obočí a pečlivě mě pozorovala. „Jak ti je?“

„Na hovno. Co ty?“

„Na hovno.“

Zasmála jsem se a Ginny se zazubila. „Jak sis včera přijela pro auto?“

„Zavezl mě syn. Ty?“

„Vzali mě Larsenovi.“

Chvíli jsme se na sebe dívaly, než jsem konečně vyhrkla, „hele, je tady něco, co bych měla vědět o tobě a Dallasovi?“

Naklonila hlavu na stranu. „Jak to myslíš?“

„Proč ho nemáš ráda?“

Její ústa se zformovala do O, ale pak pusu zavřela a povzdychla si. „Není to tak, že bych ho neměla ráda. Jen jsme… si nikdy nesedli. Víš, jak to myslím? Když jsme byly děti, byl vážný a upjatý. Když jsme byli starší, jako puberťáci, vždycky se choval, jako by byl lepší, než my. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Nic špatného na něm není. Jen jsem mu asi nikdy nedala šanci. Ani jsem si neuvědomila, že to pořád dělám, ale nemůže být tak špatný, když se tahá s Tripem.“

A teď jsem zformovala pusu do O já. Ale stejně jako Ginny jsem pusu rychle zavřela. Rozhodně si umím představit, že byl Dallas v mládí člověk, který viděl jen černou a bílou. Pořád takový byl.

Jde ale o to, že se mi to líbí.

Ginny pokračovala. „Na druhou stranu Jackson, pro toho je škoda vzduchu.“

**

Nebudu se Dallasovi dívat na prdel.

Nebudu se Dallasovi dívat na prdel.

Ne. Nebudu to dělat.

Nedělám to.

Jako by mě Dallas zkoušel, šel přede mnou a pozornost věnoval klukům před sebou na tréninku. Na hřišti byl Josh, který dělal běhací cvičení s Tripem a dalším chlapci. Ale byla jsem příšerný člověk, protože moji pozornost měl hlavně Dallas.

Dallas a jeho tenké tričko s dlouhým rukávem a džíny, na které se rozhodně nebudu dívat. Byla jsem tak zaneprázdněná snahou nemyslet na Dallase, že jsem si ani nevšimla, že si vedle mě někdo přisednul. Byl to ten rozvedený otec.

„Ahoj, Diano,“ pozdravil mě, vlasy úhledně učesané a ruce v klíně.

Usmála jsem se na něj. „Zdravím.“

Ten muž, kterému mohlo být kolem čtyřiceti, ukázal na moji dlaň. „Jak je na tom tvoje ruka?“

„Už je to mnohem lepší,“ řekla jsem upřímně. Bylo to lepší. O moc lepší. Ale to neznamenalo, že mě to po několika hodinách práce nebolí. Každý večer před spaním si mažu dlaň olejem s vitamínem E, ale pořád není úplně uzdravená.

Zasyčel a natáhl krk, aby líp viděl na mou ruku. „Božínku.“

Stiskla jsem rty a usmála se. „Ještě se to zlepší.“

Ten muž naklonil hlavu ke straně a pozoroval mě. Když nic neřekl, myslela jsem, že to nechá být. Trénink už byl skoro u konce, trenéři měli chlapce v půlkruhu před sebou. Otec zase promluvil.

„Myslím, že už jsem se zmínil o tom, že jsem rozvedený.“ Asi desetkrát. „A s nikým zrovna vážnou známost nemám.“

Takže nějakou známost má, ale stejně se mnou flirtuje. Paráda.

„Kdybys potřebovala s něčím pomoct, klidně zavolej. Jsem víc než ochoten pomoct s čímkoliv, co bys mohla potřebovat,“ řekl tiše a zjevně si plně uvědomoval, jak jsou zvědaví ostatní rodiče, protože odposlouchávají každou konverzaci.

Bylo mi nepříjemně. I když jsem nechtěla, stejně jsem odvrátila pohled od chlapců na hřišti a místo toho se otočila, abych se podívala na chlápka vedle mě. Věděla jsem, co musím udělat, ale opravdu se mi nechtělo. „To je opravdu milá nabídka, ale pomáhá mi táta a s kluky zvládnu zbytek sama. Stejně si toho vážím.“

Ten podle měřítek většiny žen atraktivní muž se nenechal odradit. „Nemusí to být jen pomoc. Naši chlapci jsou kamarádi.“ Neřekla bych, že je Josh kamarád jeho syna, ale nechala jsem to být. „Pokud máš zájem, můžeme něco podniknout s nimi.“ Mrknul. „Nebo sami.“

Do háje.

Sotva jsem otevřela pusu, abych řekla něco o tom, že mě jeho nabídka těší, ale mám opravdu spoustu práce a navíc nemám zájem randit, když se nade mnou ukázal stín. Velká ruka se natáhla před můj obličej, aby popadla tašku, která byla mezi mnou a tím tátou. Ani jsem se nemusela dívat, abych věděla, že to nebyl Josh. Byl vysoký, ale ne až tak a ta ruka byla větší, než moje. Ale stejně… no, nejsem si jistá, co jsem si myslela, ale rozhodně jsem nečekala, že když se otočím, najdu u sebe Dallase, který mě pozoroval. Vedle něj stál Josh a propaloval pohledem toho otce vedle.

„Čau, hoši,“ pozdravila jsem rychle a zamračila se na ty jejich výrazy. Chápala jsem Joshův, ten se tak tvářil vždycky, když poblíž mě našel tohohle konkrétního chlapa, ale Dallas? S čím měl problém on?

Ty oči lískového oříšku se pořád dívaly do mých. Ani jednou se nepodíval na chlapa vedle mě. „Jsi připravená?“

Odejít? „Jasně.“ Podívala jsem se na Joshe a zvedla bradu.

Jenže ten byl moc zaneprázdněný sledováním otce vedle, takže si mě nevšiml.

Když jsem se zvedla na nohy, natáhla jsem ruku, abych si vzala kabelku z Dallasovy ruky, ale ten prostě kabelku přitiskl blíž ke svému tělu a celou dobu mě pozoroval. „Tak jdeme.“

Nechápala jsem to. Prostě nechápala. Tak jsem přikývla a otočila se na otce, který pořád seděl na lavičce a pozoroval nás. Usmála jsem se. „Tak se měj. Díky za tu nabídku.“

Jeho pohled těkal mezi mnou a Dallasem, pak pomalu přikývl. „Jo, jasně,“ řekl a znovu se podíval na Dallase, který najednou stál jen pár centimetrů ode mě. Cítila jsem jeho tělesné teplo.

Neztuhla jsem, když mi na rameno dopadla jeho ruka a jemně mě otočil směrem, kde mířili ostatní. Podívala jsem se na jeho ruku a pak sklonila vlastní, abych si plácla s Joshem.

„Jaký byl trénink, J?“ zeptala jsem se a byla jsem si plně vědoma muže vedle sebe.

Jedenáctiletý chlapec plácl svou dlaní do mé a zašklebil se. „Trénink byl dobrý. A jak ses měla ty, když jsi mluvila se svým kamarádem?“

Propálila jsem svého jedenáctiletého pohledem? Sakra že jo.

Problém byl, že jsem se ten pohled naučila od nejlepšího: od něj.

Vyplázla jsem na něj jazyk a on udělal to stejné.

„A to je důvod, proč musím vás dva doprovodit až domů,“ ozval se hlas u mého ucha.

Chvíli jsem zírala na Joshe a pak na něj mrkla. On mi mrknutí oplatil.

„Povečeříš s námi, pane Dallasi?“ zeptal se Josh, který mě pořád pozoroval.

Odkdy Josh zve lidi na večeři? To je Louieho práce.

„J, jsem si jistá, že má na práci lepší věci, než se celý den dívat na tvůj obličej,“ řekla jsem žertovně a pořád ho pozorovala. Měla jsem pocit, že má něco za lubem, ale co? „Navíc chce určitě strávit čas s babičkou.“

„Nemám na práci nic lepšího,“ odpověděl a než mi spustil ruku z ramene, stiskl ho. „A Nana už pravděpodobně spí.“

Srdce jsem měla až v krku, a když byl Josh tak záludný, držela jsem pozornost před sebou.

„Dobře, jen musím nejdřív vyzvednout Louieho,“ řekla jsem.

Jsem si dost jistá, že se rukou dotkl spodní části mých zad. „Rád počkám,“ odpověděl.

Přikývla jsem, a když jsem zvedla pohled, abych se vydala k parkovišti, všimla jsem si toho. Skupina matek, které čekaly na své děti nebo spolu mluvily, nás pozorovaly. A proč mě to překvapilo? Proč mi to nevadilo?

„Měli bychom začít jezdit spolu.“

Ten komentář mě přiměl otočit hlavu k němu. Dallas mě pozoroval s jasným výrazem. Ruka na mých zádech se pohnula nahoru a dolů. Cítila jsem to i přes materiál mé bundy a jeho tlusté, tmavé obočí se o milimetr zvedlo, jako by mě vyzíval.

Ale proč by to dělal?

Nepřimhouřila jsem oči, i když jsem chtěla. „To bychom ušetřili za benzín…“ odkašlala jsem si. „Můžeme, ale asi jen ve dnech, kdy nebudu muset jezdit pro Louieho.“

A tenhle muž, tenhle muž mých snů, kterého jsem ani nevěděla, že chci, zaplnil celý centimetr části mého srdce, kde byla díra od doby, co jsem ztratila bratra. „Mně nevadí vyzvedávat Louieho.“ Nastala pauza a on zamrkal těma nádhernýma očima. Jeho hlas byl váhavý. „Pokud teda nejsi proti tomu?“

Pokud nejsem proti tomu? Hlupák.

Usmála jsem se na něj a snažila jsem se mu pohledem naznačit, že si přeju, aby mě taky miloval. Aby mě znovu políbil. Aby mi řekl, co po mě chce. „Co jsem ti říkala o hloupých otázkách, mistře Propere?“

**

Zrovna jsem dala poslední talíř do odkapávače, když mi zazvonil telefon, ať už jsem ho nechala kdekoli.

„Teto Di! Volá abuelita!“ zařval Josh z obýváku a pak mě plácání jeho chodidel na podlaze varovalo, že je na cestě.

Za chvíli přišel a natahoval ke mně ruku s mým telefonem; na sobě měl pořád dres na trénink. Než jsem šla umýt nádobí, seděl on, Lou a Dallas před televizí a střídali se v hraní videohry. Ten pohled byl až moc. Tak jsem se rozhodla umýt radši nádobí.

„Díky, J,“ řekla jsem mu a vzala telefon. „Hele, ty a Lou už se nachystejte do postele, jo? Je po desáté.“

Když jsem mluvila, začal kroutit rty, ale nakonec neochotně přikývl. „Chceš, abych řekl panu Dallasovi, že má jít?“

Ne, opravdu nechci, aby vyhazoval našeho souseda, ale to mu říct nemůžu. „S tím si nedělej starosti. Ty a Louie se nachystejte do postele. Dallas může jít, až se mu bude chtít.“

Josh přikývl a otočil se, když jsem zvedla telefon.

„¿Bueno?“

Bylo ticho, než se ozval hlas mámy, tichý a naštvaný. „Koho tam máš?“ zeptala se španělsky.

Nebavilo mě protáčet oči už dvě vteřiny po její první větě, ale nemohla jsem si pomoct. „Souseda.“

„Máš doma muže?“

Syčela. No paráda. „Ano, Mamá.“

„Je deset hodin večer!“

„Já vím,“ řekla jsem frustrovaně. „Potřebuješ něco?“

„Je teď s chlapci sám?“ zeptala se rychlou, naštvanou španělštinou.

Kurva. „Ma, potřebuješ něco?“

„¿Qué piensas? Qué estás haciendo?“

„Vím, co dělám, mami,“ řekla jsem klidně, i když pravda byla taková, že nikdy nevím, co dělám. Jako vůbec nikdy. „Co potřebuješ?“

„Diano,“ zavrčela. „Zůstane u vás přes noc?“

„Proboha,“ zamumlala jsem a znovu protáčela oči. „Mami, řekni mi, proč voláš. Musím uložit kluky do postele a taky bych šla ráda spát.“

„Que Dios me bendiga. ¿Donde te fallé?”

Protočila jsem oči a zavrtěla rozčíleně hlavou. Právě se zeptala, kde se mnou udělala chybu. Bože, pomoz mi.

„Je to ten potetovaný muž?“

Povzdychla jsem si, stiskla kořen nosu a rozhodla se, že musím najít Pop-Tart a strčit si do pusy dvě sušenky najednou. „Si. Co potřebuješ?“

Ten nejdramatičtější zvuk v historii všech tělesných zvuků doputoval do mého ucha a já měla co dělat, abych se neplácla do čela.

„Mami, mám ho ráda a ty se s tím budeš muset smířit. Řekni mi, proč voláš, prosím.“

Začala mumlat slova ve španělštině a jsem si jistá, že to byla modlitba, kterou jsem neslyšela už roky. Bylo to něco o tom, že prosí Boha, aby jí dal sílu, a ví, že tímhle platí za všechny svoje hříchy. Jednu ruku jsem dala na kuchyňský pult, druhou jsem si tiskla telefon k uchu, sklonila hlavu a falešně zavzlykala.

„Mami.“

Neposlouchala mě. Jako obvykle.

Zase jsem zavzlykala.

Pak jsem uslyšela tichý smích za sebou. Byl to Dallas, který se bokem opíral o pult a svalnaté paže měl založené na prsou. Vypadal pobaveně.

Slyšel, jak jsem říkala, že ho mám ráda?

„Mami. Mami, tak mi zavolej později, co ty na to? Vždyť už mě ani neposloucháš. Miluju tě, pozdravuj ode mě Boha.“ Čekala jsem ještě chvíli, ale když nereagovala, povzdychla jsem si a zmáčkla červenou kolonku na telefonu.

„Problémy s mámou?“ zeptal se Dallas.

„Jako vždycky.“

„Kluci se šli připravit do postele,“ řekl a udělal krok ke mně.

„Dobře.“ Proč se najednou cítím tak plaše? „Už odcházíš?“

„Ještě ne.“ Udělal další krok dopředu. „Chyběla jsi mi.“

Chyběla jsem mu?

Polkla jsem. „Bydlím hned naproti.“

„Já vím, Di,“ řekl s úsměvem. „Snažil jsem se ti dát prostor, aby sis to mohla promyslet.“

„Promyslet co?“ znovu jsem polkla a sledovala, jak se pomalu přibližuje.

„To, co se stalo v mém autě.“

Naštěstí mi došlo, že opravdu hloupá otázka by byla, „co se stalo v autě?“ Tak jsem místo toho zamumlala, „aha. Tamto.“

Zvedl obočí. „Tamto?“

„Jo. Tamto.“ Ty jsi hloupá, hloupá, hloupá Diana.

Dallas udělal další dva kroky dopředu a pak se zastavil přímo přede mnou, tak blízko, že jsem se prsy dotýkala vrchní části jeho břicha. Jednu velkou ruku zvedl k mém obličeji a pohladil mě po tváři. Jeho hlas byl tichý a klidný. „Znovu tě políbím.“

Když sklonil hlavu ke mně, zhluboka jsem se nadechla. Bylo milion věcí, které jsem mu měla říct. Možná dokonce dva miliony věcí. Ale místo toho, abych mu řekla, že si nejsem jistá, jestli ho chápu, zeptala se, co po mě chce nebo že mám pocit, jako by na nebe pověsil všechny hvězdy, prostě jsem přikývla.

Ani jsem se ho nezeptala, jestli mě má rád, nebo kdy s tím vůbec začal? Kdy?

Prostě jsem tam stála, když dal ruce kolem mých boků a jeho dech se dotkl mé pokožky.

Jeho rty se otřely o moje čelo, přejely z jednoho spánku na druhý a zpátky. Znovu jsem polkla.

Dallasovy měkké rty se vydaly na cestu z mého spánku dolů, k uchu a pak k čelisti. Jemně. Byl to sotva dotek. A já měla zadržený dech.

Když se vydal po stejné cestě nahoru, zpátky přes mé čelo k druhému spánku a pak kolem ucha zase dolů, měla jsem zavřené oči a pořád nedýchala.

Ruce na mých bocích se utáhly, a buď udělal Dallas krok blíž, nebo si mě přitáhl, protože se k sobě najednou tiskla dolní část našich těl. A pak, až pak, se jeho rty chvíli vznášely nad mými, než je konečně spustil dolů. V jednu chvíli jemně tiskl rty na mé a pak se to změnilo něčím, co jsem mohla popsat jen jako hlad. Hladovění, nemám-dost-a-zdá-se-že-nikdy-dost-mít-nebudu, takový hlad.

Dallasův jazyk soupeřil s mým a já se ho nechystala nechat vyhrát. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem se naposledy nadechla, ale nezajímalo mě to.

Byla jsem to já, kdo se k němu přitiskl boky. Ale to Dallas měl tu tvrdou chloubu mezi námi, která se tiskla k mému břichu.

„Miluju ten způsob, jakým líbáš,“ zašeptal, když o centimetr odtáhl rty.

A já to řekla. Prostě jsem to řekla. „Já na tobě miluju úplně všechno.“ Protože to byla pravda.

Udělal zvuk, který zněl, jako by se dusil a sténal zároveň a cítila jsem jeho pohled na mém obličeji, ale já pozorovala jeho rty. Jeho mírně pootevřené, napuchlé rty, které byly jen kousek ode mě. A jen proto, že jsem se dívala na jeho ústa, jsem věděla, že je přesměroval na mé tváře, na mou čelist, na citlivé místo na krku a pak už jsem neviděla nic, protože přitiskl boky ke mně a já na břichu cítila jeho tvrdé péro, jehož teplo mě spalovalo i přes oblečení. Dallas přitiskl svoje měkké ústa na moji klíční kost a jeho ruce na mých bocích sjely nahoru, kde se zastavily těsně pod prsy, takže spodní strana spočívala na křivce jeho ruky mezi palcem a ukazováčkem.

„Věděl jsem, že to bude takové,“ zamumlal proti mé klíční kosti a něžně mě kousl.

A já lapala po dechu. Nemohla jsem mluvit.

Jeden z jeho palců se vydal nahoru a přejel přes mou bradavku, která byla pochopitelně tvrdá. Dallas namáhavě dýchal, když to udělal podruhé. Líbal mě na hrudi tam, kde mě nezakrýval výstřih trička a přímo do mého zatraceného srdce šeptal, „že tady s tebou budu dělat tohle, o tom jsem snil stokrát—tisíckrát—”

„Buttercup! Přijdeš mě uložit?“ ten výkřik mě vrátil zpátky do reality.

Ale Dallas se nepohnul. Ruce nechal tam, kde byly. A jeho tvrdá chlouba, která mě tlačila na břiše, tak ta taky nezmizela.

Jen Dallasova hlava se zvedla, dokud neměl obličej jen těsně nade mnou a přejel krásnými rty přes moje. Ty zeleno-hnědo-zlaté oči soustředil na mě, když mě letmo políbil, jednou, podruhé, potřetí, počtvrté a konečně popáté. Pak posunul rty na jedno moje líčko, potom druhé a pak se zastavil, aby se podíval z jednoho mého oka do druhého.

„Buttercup!“ zařval znovu Louie.

Dallas přejel rukama přes mé paže, k zápěstí a pak mě vzal za dlaně. Zvedl je mezi nás, mezi jeho svalnaté, ploché břicho. „Nechám tě uložit kluky do postele, ale zítra si promluvíme. Už to nebudeme odkládat, Diano.“

A já odpověděla jediným možným slovem, které můj hloupý, překvapený mozek mohl vymyslet. „Dobře.“

„Buttercup!“

„Bobku! Počkej vteřinu!“ zařvala jsem a zavrtěla hlavou, když jsem pozorovala Dallase.

„Vezmi sebou pana Dallase!“ vykřikl malý chlapeček zpátky.

Ten krásný, perfektní muž, který mě před chvílí políbil, se jemně usmál. „Bude ti to vadit?“ zeptal se.

„Ty víš, že nebude.“ Mávla jsem ke dveřím. „Pojď.“

Dallas přikývl a udělal krok dozadu, když jsem se k němu otočila zády. Podařilo se mi udělat pár kroků, než mě zastavily dvě paže, které se zezadu obalily kolem mého břicha. Jednou mě stiskl a pak mě políbil na zadní stranu hlavy. Stála jsem tam a přijala to.

Obrovská část mě si přála, aby tohle dělal znovu a znovu.

Teprve až mě moc brzy pustil, natáhla jsem ruku a aniž bych se ohlédla, vklouzla jsem prsty do jeho dlaně. Cítila jsem na prstech jeho klouby. Těch patnáct kroků do Louieho pokoje jsme šli ruku v ruce, ale neřekli jsme ani slovo. Louiemu z Iron Man přikrývky čouhala jen blonďatá hlava a zubil se na nás.

„Líbí se mi to,“ prohlásil Louie, když jsem si sedla na stranu postele dál od dveří a Dallas se posadil na opačnou stranu.

Zasmála jsem se a začala mu zastrkovat peřinu kolem nohou, když jsem nechala jeho komentář být. „Vyčistil sis zuby?“

„Ano.“

„Jaký příběh chceš slyšet dneska?“ zeptala jsem se a pokračovala v zastrkávání peřiny.

Ten malý chlapec udělal zamyšlený zvuk a pak se podíval na Dallase. „Co myslíš, pane Dallasi?“

„Obvykle posloucháš jen příběhy o svém tátovi?“

„Jo,“ odpověděl, jako by říkal „pochopitelně, jak jinak“.

Tentokrát udělal zamyšlený zvuk Dallas. Položil ruku na peřinu tam, kde měl Louie nohu a stiskl ji. „A co takhle příběh o tvojí mámě?“

Ta moje zbabělá část řekla „ale do háje“. A ta část, která tuhle konverzaci oddalovala, i když jsem věděla, že bych neměla, byla vděčná, protože je čas, aby o tom někdo začal. Louie ale neřekl ani slovo, ale cítila jsem na sobě jeho pohled. Cítila jsem jeho napětí.

Dallas věděl, že Louieho máma nežije. Už předtím jsem zmínila poslední vůli Rodriga a Mandy, ale neřekla jsem, co se stalo. Vina byla bolestivá mrcha, kterou si nechtěl pamatovat nikdo.

„Moje máma umřela.“

To prohlášení z Louieho úst mě přimělo nenápadně vzhlédnout. Ten sladký, nevinný obličej nebyl úplně bez výrazu, ale jeho oči to všechno řekly za něj. Vypadal raněně, stejně jako před dvěma lety a to mě žralo zaživa. Měla jsem to vyřešit jinak.

„Můj táta umřel, když jsem byl malý,“ řekl mu Dallas něžně. „Pořád mi hodně chybí. Moje máma mi o něm taky říkávala příběhy, ale ne tak, jak to dělá tvoje Buttercup. Máš opravdu štěstí, víš to?“

„Tvůj táta taky umřel?“

Dallas přikývl. „Bylo mi deset. Byl to nejlepší člověk v celém mém světě. Chtěl jsem být jako on. Pořád chci být.“

Nechala jsem pusu zavřenou, když jsem sledovala Louieho obličej, když řekl, „můj tatínek byl policista. Taky chci být jako on.“

„Můžeš být kýmkoliv budeš chtít, Lou,“ řekl náš soused. Ta ruka, kterou měl na Louieho noze sjela dolů, aby ho zatahal za prstík na noze.

„To říká i Tia Di.“

„Ta ví, o čem mluví.“

Lou se usmál. Podíval se na mě a usmál se ještě víc. „Jo.“ Ale stejně rychle ty zvednuté koutky úst zase klesly a podíval se na Dallase. „Mám rád jen příběhy o tátovi.“

„Možná by se ti líbily i příběhy o mámě, kamaráde. Jsem si jistý, že byla dost výjimečná, když měla tak skvělého syna, jako jsi ty.“

Ten chlap mě zabije. „Byla dost výjimečná, Goo,“ řekla jsem a hlas se mi trochu třásl. Musela jsem využít té příležitosti, kterou mi Dallas dal. „Od koho si myslíš, že jsi zdědil tu svoji dobrotu a roztomilost? Tvou mámu miloval každý.“

Zamrkal a vystrčil prstíky z deky, kterou měl až u krku. Přísahala bych, že trochu zúžil oči. „Opravdu?“ Z tónu jeho hlasu bylo jasné, že mi nevěří. Řekli před ním něco moji rodiče, aby si myslel opak? Pochybuju, že by to udělali Larsenovi, ale co já vím?

V hrudi se mi usadila bolest, ale ignorovala jsem ji. „No jasně. Zeptej se Joshe.“ Chtěla jsem se zeptat, jestli si ji nepamatuje, ale zdálo se mi to kruté. „Byla pořád šťastná a nikdy o nikom neřekla nic zlého.“ Usmála jsem se na něj.

Ty modré oči sklouzly ze mě na Dallase a pak se zadíval na svou deku. Podívala jsem se na Dallase a natáhla ruku k jeho na Louieho noze. Jeho prsty se rozšířily, abych mezi ně mohla vklouznout svými.

„Ona…“ zaváhal Louie. „Co řekla, když jsem se narodil?“

Nebudu před ním brečet. Nebudu před ním brečet.

O Mandy jsme naposledy mluvili těsně poté, co umřela, možná týdny, maximálně měsíc. Louie plakal. Byl v té době batole, ale jeho bolest z toho, jak ho jeho matka odmítala poté, co Rodrigo umřel, byla vidět. Trvalo dlouho, než pochopil, že se můj bratr nevrátí. Smrt není něco, co dokážou tříletí pořádně zpracovat. Dlouhou dobu si myslel, že je jen v práci a pak jednoho dne přijal, že nikdy znamená opravdu nikdy. Jeho tatínek – můj bratr – se nikdy nevrátí. Ne ten den, ten další, ani za rok.

Ale nebyl schopný přijmout nebo pochopit, proč už u něj není jeho máma.

Pořád si vzpomínám na ty slzy a otázky. „Kde je máma?“ a „Proč si se mnou nepřijde hrát máma?“ Není šance, že bych dokázala zapomenout na to, jak byl tehdy Louie zmatený. Neměla jsem pochyb, že Josh miloval Mandy, ale nebyla všechno, co v té době poznal. Josh si vždycky uvědomoval situaci s Anitou. V té době pomáhalo jen to, že mi byl Louie vždycky blízko a nikdy neodmítl mou lásku a pozornost. Nerozuměl, co se stalo s jeho mámou, ale já byla ochotná být pro něj tím, koho ve mně potřeboval mít.

Myslím, že měl spoustu práce s tím, aby truchlil nad mým bratrem, takže ke své matce cítil jen hněv, protože ho opustila a po chvíli o ní úplně přestal mluvit. Jako by si ani nechtěl pamatovat, že existovala. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem se ji snažila zmínit, vždycky to odmítal.

Až do dneška.

„Hodně plakala,“ řekla jsem něžně a donutila se usmát. „Šťastné slzy. Jako když donesl Santa baseballovou pálku Joshovi, vzpomínáš? Pořád opakovala, že jsi ta nejkrásnější věc, kterou kdy viděla a jak nemohla uvěřit, že někoho může milovat tak moc. Půjčila mi tě až dva dny po tvém narození, věřil bys tomu? Nechtěla se o tebe podělit s nikým, jen tvým tátou.“

Louie mě celou dobu pozoroval. Neusmál se. Jen ty prsty, které vykukovaly z přikrývky, klapaly nahoru a dolů.

Dallas stiskl moje prsty. „Vypadá to, že tě moc milovala,“ řekl mému Louovi.

A ten malý chlapeček řekl „hmm“. To bylo všechno.

Ale i to stačí. Pro teď. Nechtěla jsem ho nutit, tak jsem řekla jen, „tvůj brácha o ní má spoustu příběhů. Měl bys ho jednou požádat, aby ti je vyprávěl. Taky ji hodně miloval. I já.“

Louie měl skleněnější oči než obvykle, když se na mě podíval a rychle přikývl. Až moc rychle. Ústa smutně zkroutil a polknul. Pak znovu polknul a zdálo se, že se rozhodl. „Tolik, jako miluješ mě?“ zeptal se normálním hlasem.

Musela jsem přijmout, že to byl pokrok jen tím, že o ní chvíli souhlasil mluvit. Mrkla jsem na něj. „Neblázni. Tak moc ne.“

To ho rozesmálo.

„Co kdybys mi dneska o tátovi vyprávěl ty, Lou?“ zeptal se Dallas.