WB - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

Příští ráno odjíždíme do Hamptons brzy. Jsem nadšená, že jde s námi Sam. Oba, nevěsta a ženich mají z předešlých manželství několik dětí, stejně jako ty společné, což znamená, že tam bude spousta dětí, se kterými si bude moci hrát. Sam vypadá, že moc dobře neumí komunikovat s ostatními dětmi, něco, co jsem postřehla už na hřišti, a upřímně mě to teď znepokojuje.

Když jsem se ptala Calvina, jaké šaty si mám na svatbu obléct, odněkud vykouzlil několik tašek s oblečením od Barneys a dal mi je do ruky bez dalšího slova nebo vysvětlení. Tady je tolik věcí špatně, že ani nevím, kde začít, ale nechtěla jsem utrácet peníze, které nemám, abych se oblékla jako dočasná přítelkyně. Takže jsem bez okolků to oblečení přijala.

Na začátek května je počasí neobvykle teplé, cesta do Hamptons je zasekaná auty. Zatímco je Sam zaneprázdněný sledováním mimoňů na zadním sedadle, můj pohled zabloudí k mému uvěřitelnému příteli, který sedí na sedadle řidiče.

Svou dlouhou svalnatou paži má napnutou, jeho zápěstí leží na volantu, zatímco jeho velká ruka visí dolů. Rukávy má vyhrnuté a zahlédnu kousek komplikovaného tetování na paži. Všimla jsem si, že už uplynula nějaká doba, a ačkoli jsem šíleně zvědavá, pořád nejsem dost odvážná, abych se na to zeptala. Má nový sestřih. Haleluja! Není příliš krátký ani dlouhý, a rozhodla jsem se, že mu sluší.

„Na co tak zíráte?“

„Váš nový sestřih vypadá dobře.“ Pátrám trochu víc. „Co se stalo? Došly holicí strojky?“ Spodek jeho tváře je pokryt strništěm, které je aspoň upravené. Za to mě odmění zabručením. Pak očima sklouznu na světle fialovou košili, kterou má na sobě – jasně žádný problém s jeho mužností – a džíny od návrháře. Prostě si nemůžu pomoct a musím se zasmát. Osobně se mi jeho oblečení líbí, ale raději bych si nechala vytrhnout všechny zuby, než abych mu to přiznala.

„Máte s něčím problém?“ Ta otázka ke mně dolehne jen s kouskem napětí v jeho hlase, oči má pořád upřené na cestu.

„Ale vážně, co se děje s Vaším oblečením? Když jsem Vás poznala, vypadal jste jako by Vás někdo vytáhl ze sudu načerno vypálené whisky a teď jste Derek Zoolander?“

Po dlouhé, dlouhé odmlce, řekne, „Mám rád módu.“

„Neříkejte.“

Další desetiletí ticha, a pak dodá, „Když jsem vyrůstal, nikdy jsem žádné neměl… žádné jiné, než to, co jsme dostali z kostela.“ Jeho huhňání je výraznější, než kdy jindy. Pane, měj slitování. Proč mě prostě nekopne do zubů? Bolelo by to míň. Mé ubohé, ubohé krvácející srdce to nemůže snést. Jsem trapná naivka, co se týče takovýchto tklivých příběhů a ten jeho je stále horší.

„A proč nosíte ty vousy,“ zeptám se, zoufale se snažím odlehčit náladu.

„Lidé mě nepoznají.“

„Myslíte ženy.“

Pokrčí rameny, jeho tvář je k smrti klidná. Je pro mě teď tak snadné ho přečíst, způsobit, aby se ten jeho úžasný zadek zavrtěl… jako při lovu ryb dynamitem. Kdy se to stalo?

„Ano, být sex-symbolem musí být utrpení.“ Nepohodlně se zavrtí na sedadle, na tváři napůl zhnusený výraz. „Možná to pózování na Adama pro časopis ESPN nebyl nejlepší nápad, šampione.“

Jeho zmučený pohled na tváři je tak vzácný, že bych si přála udělat si fotku.

„To nebyl můj nápad,“ vyštěkne.

„Oh, opravdu? A čí tedy?“

Zavrčí něco tak tichým hlasem, co zní jako „Má ex.“ Hmm. Zajímavé. Jeho oči se přesunou z cesty ke mně. „Vy jste je viděla?“

Neviděla. Řekla mi o tom Amber. Ale každopádně se teď příliš bavím, abych to zastavila.

„A kdo ne? Byl jste na titulní straně – nahý. Naolejovali Vás kvůli té fotce? Byl jste celý lesklý.“ Vypadá, jako by se chtěl vsáknout do podlahy auta. Musím se od něj odvrátit a skousnout si spodní ret, abych zastavila to nutkání vybuchnout smíchy. „Co je vlastně tak hrozné na tom, že si o Vás ženy myslí, že jste atraktivní? Samozřejmě se současnou společností.“ Tímhle si vysloužím pomalé otočení jeho hlavy, zúžení očí, a malé škubnutí jeho plných rtů.

„Tohle může být poslední smlouva, kterou podepíšu. Nepotřebuju komplikace…navíc jsem rád sám.“ Řekne to tak upřímně, že už se nedokážu donutit si z něj dělat legraci. Dorazíme v tichosti, která požírá čas, nálada je najednou vážná.

„Jak to děláte?“

„Co?“

„Jdete dál, zatímco je celý svět proti Vám? Vzpomínám si, jak lidé žádali vaši hlavu tak dvě sezóny zpět. Ale Vy jste se dal hned dohromady.“ Několik dalších minut ho sleduju a čekám na odpověď.

„Neposlouchám, když mi fandí, a neposlouchám ani, když mě posílají k čertu.“ Velké světlé oči na mě zamyšleně zírají. „Vím, co chci, a udělám cokoli, abych to získal – nemám co ztratit.“

Kdybych měla jen desetinu jeho síly a odhodlání. Ta jediná myšlenka mu musela dodat silnou vůli – obzvlášť, když vím, že nevyrůstal v nejlepších podmínkách. Nechám si ta slova pro sebe a někam je pečlivě uložím. Takže příště, když věci budou vypadat černě, možná mi ukážou cestu.

***

Calvin se rozhodne zastavit se v domu ženicha, než zamíříme do hotelu. Dům je rozsáhlý, v plážovém stylu, se střechou s modrými taškami a obklopený keři bílých růží. Trávník je tak upravený jako veškerá zeleň všude okolo, která se táhne až k písečné pláži. Tady žijí opravdoví lidé? Probůh, je to jako dům z pohádky.

Barry Marshall, Calvinův agent, atraktivní černoch před šedesátkou, jak odhaduji podle jeho krátkých šedých vlasů, nás u dveří zdraví s uvolněným úsměvem. Po spoustě bratrských obětí a poplácání po zádech, své bílé zuby otočí mým směrem.

„Rád Vás poznávám, Camillo. Calvin mi o Vás tolik vyprávěl.“

Huh? Pohlédnu na Calvina a vidím, že svou pozorností visí na Barrym. „Doufám, že něco z toho je dobré?“ navážu na to nervózním smíchem.

„Pojďte dál, pojďte dál,“ nabízí, vede nás do kuchyně. Přes prosklenou stěnu vidím dozadu za dům, a všimnu si houfu lidí, kteří jsou zaneprázdnění přípravou terasy pro svatbu. „Ukážu vám vaše pokoje.“

Cože?

„Máme hotelový pokoj ve městě, Barry. Nechceme vás zneužívat,“ ozve se Calvin. Děkuji, dobrý Bože.

„Na to zapomeň. Leslie mě možná nechá před oltářem, když zjistí, že jsem vás nechal zůstat v hotelu. Navíc, všechny děti jsou tady. Sam má svůj vlastní pokoj, a vy jste jen na konci chodby od něj.“

Řekl zrovna pokoj? V jednotném čísle? Nejsem si jistá, jestli jsem ho slyšela správně. Co je více znepokojující, že se s ním Calvin nehádá, muž, který žije proto, aby se hádal, se momentálně nehádá.

„Dobře.“

Cože? Otočím se, abych ho zavraždila pohledem, ale dostanu jen lehký pobavený výraz.

„Je to dobrý nápad? Chci říct – chystáte tu svatbu,“ zkouším.

„To je v pořádku,“ Barry pokračuje. „Calvin je rodina.“

O dvě minuty později nám ukazují velký pokoj pro hosty, jen o dveře vedle od Samova. Po tom, co nás Barry opustí, abychom se ubytovali, jdu do Samova pokoje, abych se ujistila, že je v pořádku. Když otvírám dveře, zaslechnu dva dětské hlasy, co se ozývají z pokoje. Překrásná holčička s dlouhými světle hnědými vlnitými vlasy a kakaovou barvou kůže drží malého králíčka, zatímco ho Sam jemně hladí po hlavě. Ona je starší, než Sam. Hádám jí tak okolo deseti.

„Jak se jmenuje?“ ptá se Sam.

„Velvet,“ odpoví ta holčička… a najednou se cítím jako křen. Polknu tu hrudku roztomilosti, která se mi vytvořila v krku, vycouvám a jdu zdráhavě zpátky do svého pokoje, abych projednala tu změnu plánů.

V našem pokoji, což je polovina problému, najdu důvod mého znepokojení roztáhnutý na posteli s jednou rukou pod hlavou, a druhou přepínající programy. A překvapivé překvapení – je v tričku a spodním prádle. Někdy zapomínám, jak velký je – dokud ho nevidím zabírat většinu plochy té obrovské královské postele, u které se předpokládá, že ji budu sdílet s ním.

„Umm, tohle je – nevhodné,“ řeknu, můj tón hlasu naznačuje nedůvěru. Nevyrostla jsem s bratry. Moje kolej byla rozdělená podle pohlaví. Svůj celý život jsem byla s jediným mužem! Tohle není V POŘÁDKU.

S naprosto klidnou tváří řekne, „Proč?“

„Co kdybyste si něco oblékl.“

„Jsem oblečený.“ Fakt, že je naprosto vážný, když to říká, by mě měl donutit k smíchu, kdyby to nebylo tak rozptylující. Měla bych mu říct, že z tohoto úhlu mám skvělý výhled na jeho koule a podbřišek?

„Tak ještě jednou, v Barneys neprodávají spodní prádlo? To, co nosíte, není spodní prádlo. Je to myšleno jako cár oblečení – stěží.“

Na čele se mu objeví vráska. „Nemám rád spodní prádlo. A v tomhle už jste mě viděla předtím.“

Ten skrytý sarkasmus nepřímo naznačuje, že já jsem tu ta jediná nesmyslně zahrabaná pod svou kůží. „Ano, a taky jsem se o to nestarala.“

Aniž by domluvil, směle pokračuje dál, „Mám tričko,“ a pak dodá, „kvůli Vám.“ Velice zdůrazní poslední dvě slova.

Ježíši, Marie a Josefe. Palcem a prostředníčkem si třu kořen svého nosu, snažím se odvrátit tu tupou bolest hlavy, která každou vteřinou roste. „Říkal jste, že budu mít svůj vlastní pokoj.“

„Změna plánu. Smiřte se s tím.“

Smířit? Cítím, jak se mi po krku rozlévá horkost. „Myslela jsem si, že to byl blbý nápad s tím začínat, ale podřídila jsem se Vám, protože jsem si myslela, že Váš úsudek by jen možná nemusel být tak narušený, jak jsem si myslela původně. S touhle kravinou se nehodlám smířit. Pracuji pro Vás. Já jsem ta pomocná síla, pamatujete?  Nejsme nejlepší přátelé. Slavnostně jsem neslíbila, že s Vámi budu sdílet palandu na letním táboře. Nedlužím Vám žádnou laskavost.“

Jeho hluboký výdech trvá asi pět minut. Pak mrkne, znovu mrkne, pak další ticho. „Omlouvám se, že jsem řekl, že jste pomocná síla. Nic jsem tím nemyslel.“ Jeho hlas je tichý… kajícný. „Půjdu říct Barrymu, že nezůstaneme.“ Posadí se, přehodí nohy přes rám postele. „Něco si obleču,“ zamumlá. Možná bych mu stejně dobře mohla pod nehty píchnout horké jehly. Právě když si myslím, že můj život nemůže být zvláštnější. Z nevysvětlitelného důvodu mám přemáhající nutkání se smát.

„Takže já budu vypadat jako padouch?“

„Řeknu mu, že potřebujeme – soukromí.“

Jsem na řadě s hlubokým výdechem. Jsem taková podělaná měkkota, až je to nechutné. „Zapomeňte na to. Nebudu je s tím zatěžovat v jejich svatební den.“ Otočí se a zírá, jeho upřený pohled plný očekávání. „Ale vezmete si kalhoty.“ Rychle přikývne a je na nohou, přehrabuje se ve své obrovské tašce. Vytáhne obnošené tepláky a obleče si je.

„Kdy musíme být připraveni?“

„Ve čtyři.“

To mi dává dvě hodiny, abych se zkusila vyspat z té bolesti hlavy. „Půjdu si zdřímnout. Pokud bude Sam potřebovat, probuďte mě, ale myslím, že bude zaneprázdněný se svou novou kamarádkou.“

„Kamarádkou?“

„Roztomilou dívkou s dlouhými vlnitými vlasy.“

„Phoebe. Dcera Barryho a Lesslie.“

Popadnu své pyžamové kalhoty a tričko, vejdu do koupelny, abych se převlékla jako každá normální osoba, která sdílí pokoj s mužem, s nímž obvykle nesdílí tělesné tekutiny. Po mém návratu je Calvin ve stejné pozici, jako když jsem odešla, leží na zádech na posteli, jako by byl Bruneiský sultán, který čeká na svůj harém. Sleduju, jak si jeho oči propracovávají cestu podél mého těla a přisuzuji to tomu, že je to muž, a tudíž jednoduchý.

„Tohle je čára, kterou za žádných okolností nepřekročíte,“ řeknu, a prostředkem postele nakreslím imaginární linku. Neřekne nic, ačkoli si všimnu drobného úsměvu na jeho rtech. Lehnu si zády k němu, nastavím si buzení na svém telefonu a rychle usnu.

***

Proč mě moje kočka škrábe po hlavě?

„Dooozzzere, jdi kruci pryč,“ zamumlám, stále mezi spánkem a probuzením. Ten pocit na mé hlavě pokračuje. Blbá kočka. Pak ucítím náznak pracího prášku a… muže. To vzbudí můj zájem. Zvědavě otevřu naráz oči, a zjistím, že ve skutečnosti nejsem na svém polštáři, ani není v blízkém okolí moje kočka. To mě škrábou vousy.

Oh sakra, sakra, sakra. Zvednu tvář z tvrdé, tričkem zakryté hrudi, mé tváře zpocené, z koutku úst slina, a vzhlédnu. Kruci. Dívá se na mě s klidným výrazem. Jako by bylo naprosto normální, že spím a jsem k němu přitulená jako mládě orangutana ke své matce, s rukou přehozenou přes jeho hruď a nohou přes jeho…

Je to erekce pod mým stehnem?

Chci zemřít tisíci způsoby najednou, tisíckrát zatraceně umřít. Pomalu, velice pomalu sundám končetiny z jeho těla a přetočím se na záda.

„Omlouvám se.“ Co jiného mám sakra říct? Když hned neodpoví, odvážím se k pohledu ze strany.

„To je v pořádku.“

„Proč jste mě nevzbudil…neodsunul?“ Uhoď mě do tváře – bylo by to méně ponižující.

„Měla jste pohodlí.“

Aniž bych se mu znovu podívala do očí, spěchám s ocasem staženým do koupelny. „Dám si rychlou sprchu.“

O dvacet minut později, po dlouhé sprše, jsem se skoro vzpamatovala z toho návalu studu. Je to tak divné znovu sdílet pokoj s mužem. Připomíná mi to Matta, to je poprvé za tři týdny, co jsem si na něj vzpomněla. Myslím, že je to prostě další krok v truchlícím procesu. Možná bych měla Calvinovi poděkovat, že mi s tím pomohl, protože si neumím představit, že bych to někdy dobrovolně udělala s jiným mužem.

Vyjdu z koupelny, na sobě dlouhý župan, které jsem našla na zadní straně dveří, a najdu Calvina , jak si svléká své tričko, jako by mu za to zaplatili. Okamžitě vrostu do země. Mám se otočit a jít zpátky do koupelny? Mám něco říct? Převleče si ho přes hlavu a ta masa svalů mě okamžitě kopne do toho orgánu, který dělá děti. Ne, že bych ho dřív neviděla, ale nikdy jsem nesměla zírat. Teď zírám.

Mám na jazyku slova „plemenný hřebec“ – bez pochyby na něj mysleli, když je vymýšleli. Možná jsem se navěky vzdala mužů, ale pořád mám funkční všechny své reprodukční orgány, a ty se momentálně budí z hlubokého spánku. Skoro je slyším prskat, stejně jako to dělával babiččin čtyřicet let starý Lincoln Continental každou neděli, když s ním jela do kostela. Ani ne pět minut po tom, co jsem vylezla ze sprchy, se znovu potím. Hodně.

On zvedne hlavu a já se rychle odvrátím.

„Koupelna je celá Vaše,“ zamumlám. Vezme si své věci a zavře za sebou dveře. Díky, dobrotivé nebe.

Uvnitř tašky z Barneys najdu ty nejkrásnější šaty, co jsem kdy viděla. Růžový vzdušný model od Valentina, kterého mám strach se dotknout, protože jsem si jistá, že stál celé jmění. Jsem přesvědčená, že mi nebudou. A když si je obléknu a zapnu zip, šokovaně zjistím, že mi sluší dokonale. Jak Zoolander odhadl správně mou velikost, je nad mé chápání. Takže jsem si docela jistá, že to nechci vědět.

Bez okázalostí si rozpustím své dlouhé vlasy, nanesu trochu řasenky, a jablečný lesk na rty. Jsem připravená jít do Samova pokoje, když Cal vyjde z koupelny, na sobě jen ručník omotaný kolem pasu. Dám sama sobě hlavní úkol, abych udržela své oči klidné a na jeho tváři.

„Nevím, jak jste odhadl mou velikost – a jsem si docela jistá, že to ani nechci vědět – ale děkuju za ty šaty. Hrát Vaši přítelkyni v nich nebude zas tak těžké,“ řeknu, dívám se na růžové vzdušné hedvábí, které mi šustí kolem nohou. Zvednu oči a uvědomím si, že se mračí. „To byl vtip, Cale.“ Pořád se mračí. „Očividně dost ubohý, děkuju za ty šaty. Je to od Vás velmi štědré.“ Dostane se mi jednoho z jeho krátkých přikývnutí, když se jde oblékat. „Půjdu za Samem,“ řeknu přes rameno. No, to bylo divné.