Elude - 1. kapitola

Překlad: Mili

O šest týdnů dřív

Sergio

Samota chutná jak peklo. A taky - naštěstí pro mě - chutná jako pátý panák whiskey a taky bohužel jako tepající bolehlav zítra ráno.

Přikládám si láhev ke rtům a nakloním, očima pozoruju oheň před sebou, plameny sálající výš a výš, připomínající mi, že nejsem v absolutně žádné pozici, kdy můžu žádat boha o jakoukoliv laskavost... ten by mi mohl zrovna tak zamávat a potvrdit moje podezření.

Až moc jsem zabíjel.

Ještě víc jsem lhal.

Oficiálně nemůžu už ani o nic požádat vlastní rodinu - vlastní svět.

Zasyčel jsem, když mi kapka whiskey přistála na zkrvavených kloubech ruky. Ani to bušení do zdi nezmírnilo mou zlost.

Ah, zlost, tu moc dobře znám, můžu jí cítit, jak pulzuje celým mým tělem. Je mojí milenkou už tak dlouhou dobu, že vím, že pokud ode mě odejde - budu mnohem víc opuštěný, než jsem teď.

Snažím se zhluboka nadechnout a uklidnit se, ale vzduch mi nechce projít do plic, cítím se paralyzovaný a zároveň plný adrenalinu.

Asi je to další část mého trestu. Mám přesně dvacet čtyři hodin, než si vezmu Rusku.

A ne jen tak nějakou Rusku.

Nepřítele, dvojitou agentku, která pracovala zároveň pro FBI a očividně taky pro rodinu Nicolasi. Zaprodala svou vlastní kriminální rodinu, Petrovy, a teď... je pod ochranou Italů.

Není to úplně praštěný?

Polkl jsem další doušek whiskey a pozoroval hodiny. Dvacet tři hodin a padesát osm minut.

Nejsem dost opilý.

Ani se k tomu neblížím.

Vzít si někoho za účelem ochrany, to bych zvládl. Vzít si někoho a potom toho člověka zabít? Pouhá část celku. Konec konců, to je můj modus operandi. Jsem zabiják, duch, cokoliv moje rodina chce, abych byl.

Ale vzít si někoho a udržovat ji naživu jenom kvůli tomu, abych šest měsíců sledoval, jak umírá?

Ne. K čertu ne.

Má leukémii.

Tak proč ji nechat naživu tak dlouho?

Odfrkl jsem si a upil štědrý doušek whiskey. „Udělal bych jí laskavost, kdybych ji zabil.“

„Auvajs,“ ozval se lehký nenucený hlas někde v místnosti a z toho zvuku mi stouply vlasy. „Jak tak slyším ten tvůj projev, měl bys na něm zapracovat.“

Opatrně jsem položil sklenku s whiskey, protože jsem si nevěřil, že bych ji samou zlostí nehodil jejím směrem. „Mluvil jsem sám se sebou.“

„Další důkaz toho, že bys potřeboval pořádně ojet.“ Zasmála se.

Já ne.

„Běž pryč, Arabello.“

„Jmenuju se Andi.“

„Tvoje legální jméno je Arabella Anderson Petrov. Chceš snad vědět i číslo tvého pojištění a stav kreditky?“

„Romantika nad tebou zlomila hůl.“ Cítil jsem, jak se pohybuje po místnosti. Vzduch se nabil elektrickým výbojem; její přítomnost jde vždycky tak strašně cítit, a zrovna teď jsem asi tak pět sekund od toho, abych se zbláznil a vrazil hlavu do krbu jen proto, abych jí unikl.

„Jako bych to nevěděl,“ obořil jsem se a znovu se natáhl pro láhev. Její malá teplá ruka sevřela tu mou, než jsem si to vůbec stačil uvědomit. Trhl jsem sebou pryč, až zavrávorala.

Bíle blonďaté vlasy zakryly její jemné rysy. Zahleděly se na mě obrovské hnědé oči. Sykavě jsem se nadechl a zaklel. „Měla bys jít.“

„Musíme si promluvit.“

„Oh božíčku. Je tohle ta část, kdy mi řekneš, že se o naší svatební noci musím vzdát svého panictví?“

„Co?“ Zamrkala jako vyděšená srnka, potom jí lehký úsměv zvedl koutky úst.

Ignoroval jsem způsob, jakým na to reagovalo moje tělo a podrážděně jsem obrátil oči v sloup.

„Ah, on vtipkuje. Aspoň teda doufám, že to byl vtip. Nejsi panic, že ne?“

Odfrkl jsem, zadíval jsem se na láhev a propočítával své možnosti ji ukořistit ještě předtím, než mě ona zastaví, načež jsem to vzdal. „Fajn.“ Nafoukl jsem se. „Ale pohyb, mluv, ať se můžu konečně opít.“

Andi si sedla naproti mně do koženého křesla a nohy si skrčila u těla. Je malá, asi tak metr padesát, ale je schopná zasadit pořádnou ránu a ví, jak použít jakoukoliv zbraň na trhu a vsadím hlavu na to, že jsem jednou i zaslechl, že je přebornice v mučení. Když se na ni podíváte, řekli byste, že je v posledním ročníku na střední a chystá se jít si za tatíčkovu kreditní kartu koupit oblíbené boty.

„Jsi naštvaný,“ řekla konečně.

„Ne.“ Olízl jsem si rty a předklonil se. „Jsem rozzuřený. To je rozdíl.“

Přimhouřila oči. „Víš, že se mnou můžeš mluvit - když už se mnou musíš trávit čas nějakou... chvíli. Teda, pokud mě nejdřív nezabiješ... jako jsi zabil tu federální agentku.“

Krev mi ztuhla v žilách. Nikdo neví, co jsem minulý týden udělal. Jak jsem získal informace od jiného agenta. „Její krytí prasklo. Udělal jsem jí laskavost.“

„Opravdu?“ Obočí jí vyjelo nahoru.

„Už tě někdo postřelil, Andi?“

Vzdychla a opřela si hlavu o luxusní podušku. „Ne, proč? Dáš mi přednášku o tom, jaké to je?“

Vydechl jsem a křupl si klouby na prstech; ten zvuk zazněl po celé místnosti jako ozvěna. „Probíhá to ve třech fázích.“

„Co jako?“

„Když jsi postřelená.“

„Myslíš tím, že nestačí jenom stisknout spoušť?“ Zavtipkovala.

Ignoroval jsem ji a pokračoval. „Šok. To je první emoce, protože lidský mozek ještě nestihl pochytit fakt, že jsi zraněná. Takže tělo upadne do šoku a potom přijde bolest, ale ne taková bolest, jakou si myslíš. Pálí to, je to spíš prázdná a tupá bolest, šíří se z rány do celého zbytku těla, až dokud neudeří lehká třesavka. Jakmile tohle nastane, šok odchází a nastává zmatek. Proč jsem byl postřelen? Proč já? Co jsem udělal? My lidé nemáme nastavený mozek na to, aby pochopil násilí, takže si to potřebuje logicky vysvětlit. Musel jsem udělat něco špatně, když mě postřelili. Nebo možná jsem jen ve špatném čase na špatném místě. Ve chvíli, kdy si mozek řekne, že to dává smysl, pohneš se do poslední fáze.“

 Andi nepohla ani svalem. „Smrt?“

„Hůř.“ Vzal jsem láhev a dlouze upil. „Popření.“

„Proč je popření horší?“

„To mi řekni ty.“

Krátce zavřela oči, než pokrčila rameny. „Protože to znamená, že nejsi připraven.“

„Podívejme, kdo si v hodině zasloužil áčko,“ posmíval jsem se. „A je to tak. Popření nastává, když si uvědomíš, že jsi to neměl být ty, že i když si mozek pospojuje všechny tečky, není ještě tvůj čas. A hlavou se ti začnou prohánět všechny ty krásné malé vzpomínky na tvůj život - chvíle, kdy jsi měl něco udělat, ale neudělal, věci, které už nikdy neřekneš, to, co už nikdy nestihneš. A potom... buď jsi šťastlivec nebo, pokud vystřelím já, se ti vzpomínky do minuty rozplynou a přestaneš existovat.“

Zapraskal oheň.

Andi se na mě odmítala podívat.

„Udělal bych to rychle, Andi.“

„Vážně tohle teď děláme?“

„Co?“ Pokrčil jsem rameny.

„Máme rozhovor v místnosti, ve které by se člověk měl cítit útulně, o tom, že mě zabiješ?“

„Byla by to přátelská služba.“

„Jdi do prdele!“

„Tam už jsem, Andi. Tam už jsem. Nevíš? Nikam nepatřím. Moje rodina mě trestá, federálové mě vyšetřují za vraždu mého nadřízeného a teď si mám ke všemu vzít ruskou děvku.“

„Takže...“ Vstala. „... bys mě radši zabil, než si mě vzal?“

„Nevyjádřil jsem se dost jasně? Myslel jsem, že jo... Dovol mi to říct pomaleji, třeba v ruštině? Jestli jedině tomu rozumíte.  Vstal jsem a přišel k ní dost blízko na to, abychom stáli hrudníky k sobě. „Radši bych zabil, než abych tě viděl trpět... Tu samou laskavost bych nabídl taky psovi.“

„Já nejsem pes.“

„Jsi Ruska.“

„Přestaň to říkat.“

„Co jako?“ Poškleboval jsem se. „Pravdu? No, zlatíčko, není to o nic menší pravda, než je tvoje realita. Dovol mi tě zabít, než to udělá tvoje rodina nebo tvoje rakovina. Aspoň budeš moct vzít smrt do svých rukou, místo toho, aby ses jí bála.“

Natáhla ke mně ruce, dotkla se mých ramen a potom vzala do dlaní můj obličej. Nenávidím to, protože se mi to líbí; moje tělo se sklonilo, aniž by mi o tom dalo vědět. Je tak horká. „A proč si myslíš, že se bojím vlastní smrti?“

„Všichni se bojí smrti. Nejhorší část je ta, kdy si člověk nepřipustí, že je smrtelný, ale přistoupíme na podmínky toho faktu, že nemáme kontrolu nad tím, jak dlouho je nám dopřáno. Ty tu kontrolu máš.“

„Ne... Nemám... To ty se tu kontrolu snažíš převzít.“

„Řekni jediné slovo.“ Pohnul jsem rukou směrem ke Glocku připnutému ke stehnu.

„Nebojím se.“ Rty se jí chvěly. „Alespoň ne své smrti... ale něčeho se přece jen bojím.“

„Oh, jo?“ Sykl jsem. „Čeho?“

„Tvé smrti.“

Zmateně jsem odstoupil o krok zpět a hned jsem sahal po zbrani. „Nerozumím.“

„To ani nemůžeš.“ Pokrčila rameny. „Protože ty, Sergio Abandonato, už mrtvý jsi.“ Uhlazeně přešla přes místnost. „Jsi mrtvý uvnitř... a ani o tom nevíš. Zapomeň na rakovinu - a pořádně se podívej do zrcadla - takhle totiž vypadá smrt.“