NLTL - 38. kapitola

Překlad: Sinnel

Když jsem s mrkáním ztěžka otevřela oči, vznášel se nade mnou člověk v zelené uniformě a dotýkal se mě ze strany na krku. Zalapala jsem po dechu. Byla jsem zmatená a v šoku. Třásla jsem se a jeho ruku jsem odstrčila.

Posadila jsem se na postele a praštila se o postel do hlavy. Dean ke mně se zvednutýma rukama přistoupil, aby mě zastavil. „Annabelle, uklidni se! Je to lékař, všechno je v pořádku,“ řekl rychle a položil mě ruku na rameno. Celá jsem se chvěla a těkala pohledem mezi dvěma muži, kteří byli v mé ložnici. Teprve teď jsem si všimla toho, že mi hlava bušila a celá tělo jsem měla slabé. „To je v pořádku. Omdlela jsi. Zavolal jsem záchranku,“ vysvětloval Dean upřímně.

Slabě jsem přikývla. Najednou jsem si vzpomněla na to, jak jsem těsně před tím, než mě pohltila temnota, pocítila pocit beztíže. Zaujal mě pohyb u dveří. Podívala jsem se tím směrem, a zjistila, že tam stál Peter a ten nový strážce, a úzkostlivě mě sledovali.

„Jak se cítíte, slečno Spencer?“

Potřásla jsem hlavou, celá omámená, a znovu jsem se zadívala na nově příchozího v zelené uniformě, který na mě mluvil.

„Jsem v pořádku. Cítím trochu závrať,“ přiznala jsem a mnula si čelo. Hrdlo mě bolelo. Když jsem mluvila, škrábalo mě v krku, a já věděla, že to bylo z mého předchozího křiku.

„Co se stalo?“ zeptal se muž.

Znovu jsem pevně zavřela oči, abych potlačila obraz Ashtonovy zničené tváře, která se mi stále snažila vracet. To, jak se mi díval do očí. Zvuk jeho hlasu plného bolesti, když se mi řekl, abych utekla. Ta obrovská nevolnost, když jeho tělo bez života dopadlo na podlahu. Hysterický smích muže, který zničil můj život…

„Slečno Spencer?“

Polkla jsem a vrátila se zpátky do reality. „Já… měla panický záchvat. Nemohla jsem dýchat,“ vysvětlovala jsem. „Teď jsem v pořádku.“

„Možná bychom vás měli odvézt do nemocnice a provést jen pro jistotu důkladnou prohlídku,“ odpověděl a sbalil si své vybavení do zeleného vaku.

V protestu jsem se zamračila. „Do nemocnice nepojedu. Jen jsem omdlela, to je vše. Nemusíte si kvůli mně dělat obavy. Tohle se mi už kdysi stalo, před dlouhou dobou. Tohle není nic, co by nevyřešilo pár prášků proti bolesti a dobrý spánek.“

Našpulil rty. S mou odpovědí zjevně nebyl spokojený. Nepřestávala jsem se na něj dívat, dávala jsem mu najevo, že neustoupím. V žádném případě nepojedu do nemocnice jen kvůli záchvatu paniky. Konečně přikývl. „Dobře, zkuste se vyspat. Možná vás bude ráno bolet hlava.“ Postavil se a ze shora se na mě díval svýma jasnýma očima. „Snažte se zklidnit, a kdyby se to znovu opakovalo, pak byste měla zajet do nemocnice, abychom provedli další testy.“

„Rozhodně. Děkuji.“ Zajela jsem níž do postele a přitáhla si přikrývku až ke krku, protože jsem se v Ashtonově tričku připadala před třemi muži trochu odhaleně. Sledovala jsem lékaře, jak se spolu s Deanem vydal ke dveřím a tiše s ním mluvil. Očividně mu dával pokyny ohledně toho, jak se o mě starat.

Když pak konečně všichni odešli z mé ložnice, Dean se na mě předtím, než zavřel dveře, laskavě usmál, a pak mě tu nechal ve tmě. Natáhla jsem se a rozsvítila lampičku. Na mém budíku mi blikala červená světla. 4:26 ráno.

Ztěžka jsem si povzdechla a přehodila nohy přes pelest postele. Dneska v noci jsem nemohla znovu usnout. Ne po tom snu, který se mi zdál. Tohle už jsem nikdy nechtěla znovu vidět. Nemohla jsem.

Když jsem se postavila a nešikovně se vydala ke dveřím, moje nohy mě naštěstí udržely. Poblíž jsem slyšela hlasy, které mi řekli, že všichni byli stále ještě venku a mluvili o mně. Přitiskla jsem ucho ke dveřím. Snažila jsem se je odposlouchávat, nicméně k ničemu to nebylo. Nedokázala jsem rozeznat žádné slovo.

Když jsem uslyšela, jak se otevřely a pak i zavřely hlavní dveře, a o chvíli později i dveře Deanovy ložnice, vylezla jsem ze svého pokoje a potmě zamířila do kuchyně. Právě, když jsem se natáhla po kávovaru, odkašlal si za mnou Dean. Nadskočila jsem a skoro upustila konvici kávy. Otočila jsem se na místě a uviděla ho stát tam. Jedno obočí měl zvednuté, ruce založené na prsou.

„Co děláš? Říkal odpočinek a spánek,“ pronesl s obviňujícím tónem v hlase.

Slabě jsem se usmála. „Už nejsem unavená. Nedělej si o mě starosti. Jsem v pohodě,“ slíbila jsem mu. Lhala jsem. Všimla jsem si, jak se mi třásly ruce, takže jsem rychle odložila konvici a sepnula jsem ruce k sobě mimo jeho pohled. To poslední, co jsem potřebovala, byla přednáška nebo to, aby trval na to, že si časně ráno uděláme výlet do nemocnice.

S povzdechem si projel prsty své krátké vlasy barvy písku. „Annabelle, měla bys odpočívat.“

„Budu. Dám si trochu kávy a pak si na chvíli lehnu na pohovku.“ Polkla jsem. Věděla jsem, že jsem potřebovala vyřešit otázku Ashtona. Jen jsem se modlila, abych dokázala vyslovit jeho jméno bez toho, aniž by se mi znovu před obličejem vynořil ten sen, protože jinak by mě moje emoce určitě zradily. „Deane, nevolal jsi Ashtonovi, že ne?“

„Ne, ještě ne. Později mu zavolám, ale teď už bude spát,“ odpověděl a podíval se na své hodinky.

Se zasténáním jsem rychle zavrtěla hlavou. „Neříkej mu to. Prosím, Deane. Jestli mu řekneš, co se stalo, svou cestu ukončí a vrátí se,“ žadonila jsem. Oči jsem měla plné slz. Zoufale jsem toužila po tom, aby si Ashton se svými přáteli svůj výlet užil. Nechtěla jsem, abych já byla tou, kdo by mu všechnu tu zábavu zničil.

„Annabelle, musím mu to říct. Přinutil mě, abych mu slíbil, že pokud budeš mít špatnou noc, mu dám vědět,“ omluvně se usmál.

Při zjištění toho, že Ashton donutil Deana, aby mu tohle slíbil, jsem napůl vytřeštila oči, ale abych byla upřímná – nepřekvapilo mě to. Koneckonců, svou roli přehnaně ochranitelského bodyguarda dovedl na naprosto novou úroveň. „Prosím, ne. Nemusíme mu říct o tom, že se to stalo. Tenhle víkend si zaslouží. Neustále jen pracuje. Kvůli mně se dokonce vzdal i svých vánoc. Prosím?“ Teď už mi otevřeně tekly slzy.

Zavřel oči a ztěžka vydechl. „Jestli zjistí, že jsem mu to neřekl, udělá mi ze života peklo,“ vysvětloval.

Při tom jsem se zachvěla. Jen stěží jsem si dovedla představit, jak by mohl být Ashton rozzuřený. „Nezjistí to.“ Našpulila jsem rty a tiše ho prosila i očima.

Konečně si povzdechl. „Jdu do postele. Budu o tom přemýšlet,“ zamumlal s vrtěním hlavy a vydal se do svojí ložnice.

Uvolnila jsem ramena, protože jsem doufala, že by mohl udělat správné rozhodnutí a nechat Ashtona užít si volno. Svou pozornost jsem zaměřila zpátky ke kávovaru, udělala jsem si silnou kávu a přidala si extra cukr, protože už teď jsem se cítila naprosto vyčerpaně a bez energie.

Když mi zazvonil telefon, bylo krátce po osmé. Seděla jsem u Ashtonovy PS4 a hrála na ní. Srdce mi vyskočilo až do krku, protože už jsem věděla, že mi volal, přesně tak, jak mi slíbil. Skočila jsem po telefonu, a skoro jsem si u toho narazila bok. Byla jsem tak směšně nedočkavá na to, abych slyšela jeho hlas a ujistila sama sebe, že byl v pořádku, a že to, co jsem minulou noc zažila, bylo ve skutečnosti jen ošklivým snem.

Když jsem odpověděla na hovor, donutila jsem se k co nejsrdečnějšímu tónu v hlase, aby nemohl poznat, že se dělo něco špatného.

„Ahoj, krásný chlapče.“

„Ahoj. Nevzbudil jsem tě?“

Při jeho sexy hlasu se mi srdce rozzářilo. Smutně jsem se usmála. „Ne, jsem vzhůru. Jak se máš? Let byl v pohodě? Setkal ses už s kluky?“ zeptala jsem se a snažila se dostat co nejdál od předmětu spánku.

„Jo, let byl v pohodě. S ostatními jsme se sešli tady v hotelu. Nate spolu se Sethem od okamžiku, kdy jsme se sešli, prakticky nezmlkli. Mám ti od nich vyjádřit obrovský dík za to, že jsi jim pořídila letenky do první třídy s neomezenou konzumací šampaňského a arašíd.“

Uchechtla jsem se. „Ty arašídy jsou dobré,“ zavtipkovala jsem s úsměvem.

Taky se zasmál. „Takže, jak ses vyspala?“ zeptal se a zněl, jako by měl skoro strach se zeptat.

Zachvěla jsem se a zalétla očima směrem ke dveřím Deanovy ložnice. No, výslovně neřekl ne. Řekl jen, že by o tom přemýšlel…

„Spala jsem dobře,“ zalhala jsem. „Spala jsem na tvé straně postele. Možná, že to byl ten klíč.“

„Jo? To je skvělé, zlato. Celou noc jsem se o tebe bál,“ přiznal.

Zavřela jsem oči a snažila se ignorovat pocity, které uvnitř mě narůstaly a které mi říkaly, že bych mu neměla lhát. Ale moje záměry byly dobré. Lhala jsem mu, aby znovu neodložil svůj život stranou a nepřijel mě zachraňovat. „Neměl by sis ohledně mě dělat obavy. Jsem v pohodě. Takže, jak se těšíš na dnešek? V kolik hodin jedete na závodní dráhu?“ zeptala jsem se. Potřebovala jsem změnit téma hovoru.

„Prohlídka začíná v jednu, takže tuším, že budeme muset odejet zhruba ve tři čtvrtě. Hotel, který jsi pro nás rezervovala, je prakticky na okraji dráhy. Je to tu tak pěkné. Milovala bys to tady. Možná, že bychom sem měli jednou přijet a skutečně zde sledovat závod Grand Prix? Možná, že bych tě dokázal přimět, abys konvertovala k závodním fanouškům,“ škádlil mě.

Zasmála jsem se. „To si nemyslím. Větší šanci bys měl v případě, kdyby ses mě snažil přetvořit na fanouška fotbalu,“ zažertovala jsem s úsměvem.

„Správně. Tuším, že se ti tedy líbí pohled na pánské zadky.“

„Víš, jak zbožňuji pěkný zadek,“ zavtipkovala jsem.

„Jo, já vím,“ odpověděl a zněl pobaveně.

S cvaknutím se otevřely dveře od Deanovy ložnice a já v hrůze vytřeštila oči. Stačil by mu jediný pohled na mě a věděl by, že jsem mluvila s Ashtonem. Bez pochyb by mu to řekl. „Radši už budu končit, dala jsem na pánev snídani,“ zalhala jsem. Potřebovala jsem hovor ukončit.

„Jo? A co mému náhradníkovi připravuješ?“ zeptal se Ashton zvědavě.

„Francouzský toast,“ poškádlila jsem ho.

Zasténa. „“Zlato, to není fér. Víš, jak tvůj francouzský toast miluji!“ vykřikl.

„Jsem si jistá, že ve tvém hotelu je určitě mají.“ Zadívala jsem se k ložnici a uviděla Deana, jak vyšel ze svých dveří a cestou směrem ke kuchyni si hrubě promnul oči. Jeho pohled zajel směrem ke mně. Nakrčila jsem nos a skousla si ret. „Už musím končit. Zavolám ti později, jo? Zavolej mi, až budeš mít čas a dej mi vědět, jaká byla jízda,“ navrhla jsem a sledovala Deana, jak změnil směr chůze a zamířil směrem ke mně. V očích měl tvrdý pohled plný obvinění.

„Dobře, zavolám. A jestli přijde právník dřív, než ti zavolám, tak mi místo toho zavolej ty a dej mi vědět, co říkal,“ instruoval mě. „Chybíš mi, Anno.“

Když jsem slyšela ta slova pronesená jeho hedvábně hladkým hlasem, sevřely se mi vnitřnosti a srdce se mi na okamžik zastavilo. „Taky mi chybíš. Sbohem.“ Páni, kdyby jen věděl, jak moc mi chyběl, tak by byl vyděšený k smrti.

Právě když se Dean natáhl po telefonu, který jsem držela v ruce, jsem hovor ukončila. Mračil se na mě. „Musíš si ze mě dělat srandu! Zavolala jsi mu a řekla, že jsi v pohodě?“ rozzlobeně zavrčel.

Nevinně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, on zavolal mě,“ opravila jsem ho, ale při mém sarkasmu se jeho zamračení jen zvětšilo. „I když jsem mu řekla, že jsem v pohodě,“ přiznala jsem. „Skutečně si to tam užívá. Prosím, nenič mu to. Nikdy na to nepřijde. Stačí, když těm dvěma dalším řekneš, aby nic neříkali, a můžeme předstírat, že je všechno v pohodě,“ žadonila jsem.

Rozzlobeně si odfrkl a stále se na mě mračil. „No, vzhledem k tomu, že už ses za mě rozhodla, tak nemám moc co na výběr, že?“ vyštěkl a nesouhlasně vrtěl hlavou.

Vyskočila jsem a s úlevou se usmála. „Děkuji! Na oplátku ti udělám snídani. Cokoli chceš, stačí říct.“ Do kuchyně jsem prakticky vtancovala.

Stále mě zamračeně sledoval. „Annabelle, jestli to zjistí, tak čekám, že mi to vrátíš a řekneš mu, že to nebyl můj nápad, a že jsi mě do všeho navezla ty.“

Nadšeně jsem přikývla. „Jistě, slibuji.“ Rukou jsem se dotkla srdce a usmála se. „Ale stejně to nezjistí. Nic mu neřeknu. Přísahám.“ Uklidněně jsem se usmála a zastavila se před lednicí. „Tak co to bude? Vejce, palačinky, vafle?“ nabídla jsem mu a rukou mávla směrem ke sporáku.

Pokrčil rameny. Jeho zamračený výraz teď nahradil úsměv. „Není divu, že Ashton kvůli tobě tak šílí, zvlášť, když se k němu celou dobu chováš přesně takhle.“ Cukla jsem s sebou. Jeho slova mě překvapila. On si myslí, že Ashton kvůli mně šílí? S pokrčením ramen jsem to ze sebe setřásla a vyčkávavě se podívala na Deana. Stále ještě neodpověděl na mou otázku. „Omeletu a slaninu?“ navrhl. Zazubila jsem se a z lednice jsem vyndala věci, které jsem k tomu potřebovala.

Pozdě odpoledne jsem si už okousala nehty do krve, ale ani to mě nedokázalo přimět přestat s tím. Naproti mně seděl na pohovce muž s prořídlými šedivými vlasy v drahém obleku. Vypadal přesně tak jako před třemi lety, i když teď byl možná v pase o něco širší. To byl ten muž, který mě přesvědčil, abych při prvním soudu s Carterem svědčila. Nechtěla jsem. Skutečně jsem se neúprosně snažila protestovat, ale mluvil a mluvil, až mě donutil vzdát se. Samozřejmě, byly určité hranice věcí, o kterých jsem odmítala mluvit. Řekla jsem mu, že jsem odmítala komukoli říct o tom, co se v tom domě mezi mnou a Carterem skutečně stalo, takže se neřešilo žádné zneužívání, znásilnění ani obvinění z únosu, které by proti tomu muži mohl vznést, což se tomu muži nelíbilo.

Moje první výpověď tomu muži ve skutečnosti příliš nepomohla, protože jsem odmítala tlačit na obvinění proti Carterovi, takže pokud se mě kdokoli zeptal na to, jak jsem se dostala do jeho domu nebo co se mi tam stalo, všechno rychle napadl Carterův tým velice drahých právníků a pak porotě řekli, aby vše, co slyšeli, ignorovali, protože se to netýkalo aktuálně řešené Jackovy vraždy.

Carterův tým tří právníků ve skutečnosti prakticky všechny důkazy roztrhal a vykreslil mě tak, že jsem vypadala jako nezralá, žárlivá přítelkyně, která dokázala jen stěží pochopit to, na co se jí někdo ptal. Té věci nepomohlo ani to, že jsem tři dny před soudem nespala, takže jsem vypadala a chovala se jako naprosto bezcitná zombie. Ve výsledku jsem měla pocit, jako bych udělala mnohem víc škody než užitku.

„Soud teď zjevně pochopil postoji tvého otce. Důkazy, které jsi posledně poskytla, máme nahrané na videu. Pokud budeme potřebovat cokoli z nich, můžeme požadovat jejich přepisy.“

Otevřel svůj kufřík a vytáhl z něho štos papírů. „Samozřejmě, že jste na mém seznamu svědků, ale nebudu vás znovu předvolávat,“ ujišťoval mě. „To jediné, co se za poslední měsíc stalo, je to, že jste tentokrát byla přidána na seznam svědků na jejich straně.“

V šoku jsem otevřela ústa. „Pro obhajobu? Proč sakra?“

Zamračeně přikývl. „Nejsem si úplně jistý, v co doufají, ale soudce jim neumožní, aby vás předvolali jen z rozmaru. S tím, kdo je váš otec, a navíc i vy jste na očích veřejnosti, vás nebudou moci pozvat k soudu bez řádného odůvodnění. Předpokládám, že vás připsali na seznam svědků pro to, aby dosáhli veřejného pozdvižení. Pokud vás předvedou, dosáhnou toho, že díky vašemu společenskému postavení na svůj případ upozorní.“

Frustrovaně jsem zaskřípala zuby. „Nedám jim žádný důkaz, který by jim pomohl,“ odplivla jsem si.

Pan Stanson přikývl a stále procházel své papíry. „Nevěřím tomu, že k tomu nakonec dojde. Jak jsem řekl, já vás znovu předvolávat nebudu, ale možná se budu odkazovat na vaši předchozí výpověď. A obhajoba si vás bude moci dovolit předvolat jen v případě, kdy budou moci dokázat, že můžete poskytnout nové informace, co by na vše vrhlo nové světlo. Pevně věřím tomu, že se jedná jen o trik, možnost, aby vás před soudem rozklepali.“ Natahoval ke mně list papíru. „Jen pro případ, že by k tomu došlo, spolu projdeme pár věcí, které jste řekla při posledním soudu, a pak s vámi projdu otázky, které by mohly padnout. Nechceme, abyste klopýtala tak, jako posledně. Pak vám popíšu, jak to vypadá v soudní síni. Předpokládám, že jste tam zatím nikdy nebyla.

Zavrtěla jsem hlavou. Jediný soudní proces, který jsem kdy absolvovala, byl ten s Carterem, a to jsem byla ještě menší, takže jsem byla v samostatné místnosti, která vypadala jako obyčejný pokoj, a právník mě zpovídal přes video linku.

Vzala jsem si papír, který mi podával, a všimla jsem si, že to byl přepis mého posledního výslechu. Hlava mi bzučela myšlenkami. Ta nejdůležitější byla tahle: Carter mě napsal na seznam jen proto, že mohl. Poslal mi tím zprávu, že i když byl za mřížemi, se ke mně stále mohl dostat a ovlivňovat můj život. Tohle znovu představovalo konec kontroly nad věcmi. Zvedla jsem bradu a slíbila sama sobě, že bych nedovolila ani jemu, ani soudu, aby mě dostal tak, jako naposledy. Když mě posledně vyslýchali, rozpadla jsem se na kusy. Tentokrát by to byl naprosto jiný příběh.

Když o hodinu později konečně odešel, srdce jsem měla těžké a mozek plný věcí. Po zbytek dne jsem si připadala, jako bych seděla pod deštěm a nedokázala se vzpamatovat. Moje únava tomu rozhodně nepomáhala. Dean byl v blažené nevědomosti z toho, co jsem dělala, když jsem seděla v koupelně. Pomocí holící strojku jsem si na vnitřní straně předloktí udělala čtyři malé, ale zcela přesné řezy. Bolest mi částečně pomohla, ale stále to nestačilo. Toužila jsem po Ashtonovi. Toužila jsem po jeho pažích a jeho úsměvu a po těch hloupostech, které mi říkal, aby mě povzbudil, když jsem byla smutná. Teď jsem už počítala hodiny.

Ashton mi zavolal hned po večeři a zeptal se, jak to šlo s právníkem a co říkal. Zlehčovala jsem to a neřekla mu úplně všechno, protože jsem věděla, že by byl naštvaný, kdyby věděl, že mě Carter napsal na stranu svých svědků. Snažila jsem se ovládat své emoce, ale Ashton mi připadl, že něco tušil, že jsem měla problém s kontrolou. Nakonec jsem tam seděla, tiše brečela a on mi do telefonu šeptal uklidňující slůvka, kdy mi říkal, že všechno bude v pořádku, a že bych to neměla vzdávat.

Když se mi konečně podařilo ovládnout emoce, hlasitě jsem popotáhla, a hřbetem ruky si otřela nos. „Takže mi řekni, jak ses měl ty? Byla to zábava?“ zeptala jsem se. Potřebovala jsem pro změnu slyšet něco pozitivního.

„Slovo zábava to ani zdaleka nevystihuje,“ odpověděl. „Prohlídka byla skvělá a auta… Bože, kéž bych se v mládí dal místo k SWAT k závodním jezdcům. Na rovině mi naměřili 230 km/h,“ chvástal se.

Srdce mi vyskočilo až do krku a okamžitě jsem proklínala sama sebe za to, že jsem mu jako dárek koupila něco tak nebezpečného. „Sakra, Ashtone! Musel jsi jet tak rychle? Mohl ses zabít!“

Zlomyslně se uchechtl. „Věděl jsem, že až ti to řeknu, budeš přesně takhle reagovat. Víš, že si o mě děláš přehnané obavy,“ škádlil mě. „Každopádně ti děkuji za to, že jsi to zařídila.“

„Není zač,“ odpověděla jsem a kousala se do rtu. „Takže jste se, hoši, bavili?“

„Heck jo. Nate a Seth mluví o tom, že by mě zabili, aby tě mohli mít sami pro sebe.“

„Ti kluci mě nezajímají,“ odpověděla jsem upřímně. Nikdo a nic by nedokázalo ukrást Ashtonovi moje srdce.

„Hodná holka.“ V jeho hlase jsem mohla prakticky slyšet úsměv.

„Takže, co budete dělat dneska v noci? Doufám, že se opijete.“

Zasmál se. „Vždycky se mě snažíš opít,“ škádlil mě. „Možná bych si mohl dát pár skleniček, ale rozhodně neskončím totálně sjetý. Myslíš, že bych ti mohl večer, až se vrátím ještě zavolat a znovu, než půjdeš spát, si s tebou popovídat?“

Moje rty se roztáhly do úsměvu. „Pokud budeš chtít. Ale jak víš, že nebudeš mít v pokoji žádné dívky?“ Myslela jsem to napůl jako vtip, napůl vážně. Věděla jsem, že byla dost dobrá možnost na to, že by se mohl dneska v noci vyspat s nějakou náhodnou holkou. Nedokázala jsem potlačit žárlivost, která mi kolovala v žilách. Hluboko uvnitř jsem věděla, že jsem na žárlivost neměla žádné právo. Byli jsme jen přátelé, kteří směřovali k tomu, aby se stali něčím víc – ale ani to nedokázalo potlačit bolest v srdci, kterou jsem při tom pomyšlení cítila.

Povzdechl si. „Nechci, zlatíčko.“

Nevěřícně jsem se zasmála a vzpomněla si na něco, co mi kdysi řekl. „Dobře, zapomněla jsem, že ty bys byl v jejím pokoji, takže bys s ní nemusel strávit celou noc.“

„Anno, vážně, můžeš přestat? Nechci jinou dívku! Bože!“ vyštěkl.

Cukla jsem s sebou. To, že na mě křičel, mě šokovalo. „Jen jsem tě škádlila,“ zamumlala jsem. Nemyslela jsem to vážně – oba jsme to věděli, ale najednou jsem se za to, že jsem o něm pochybovala, cítila provinile.

„Hele, prostě na to přestaň takhle myslet, jo? Skutečně to nesnáším. Nechci, aby sis myslela, že budu spát s nějakou jinou jen proto, že tam nejsem s tebou. Nebudu.“ V hlase mu zněla upřímnost a uvnitř mě znovu vzplála vina.

„Dobře. Omlouvám se.“ Zamračila jsem se na svoje okousané nehty a kousla jsem se do rtu.

„Nedělej si kvůli tomu starosti. Změňme předmět hovoru, jo?“ navrhl. S úsměvem jsem zavřela oči a byla vděčná za to, že tahle trapná situace mohla být zametena pod koberec.

Náš telefonní hovor trval skoro hodinu, ale mě to přišlo jen jako pár minut. Na konci hovoru mi slíbil, že jakmile se vrátí do svého hotelového pokoje, mi znovu zavolá. Poté, co jsem odložila telefon, jsem se rozhodla, že bych tuhle noc znovu neměla spát. Ke všemu ostatnímu jsem si nemohla dovolit další noční můru. A rozhodně jsem nemohla riskovat to, že bych měla další sen o Ashtonovi, celém zničeném a pohmožděném.

Zatímco se Dean díval na televizi, sama sebe jsem zaměstnávala kreslením. Koutkem oka jsem viděla, jak začal zívat, ale snažil se to přede mnou skrývat. Zavřela jsem svůj blok a postavila se. „Jdu do postele, Deane. Dobrou noc,“ zalhala jsem.

Taky se postavil a protáhl se. „Jo, to si myslím i já. Uvidíme se zítra ráno.“

Abych ho přesvědčila, zamířila jsem do své ložnice, převlékla se do pyžama a pak jsem hodinu tiše poslouchala svůj iPod. Když jsem usoudila, že Dean už spal, jsem se váhavě vrátila zpátky do kuchyně a uvařila si kávu. Pak jsem se vrátila zpátky do salonku, abych dál sledovala televizi.

Krátce po půlnoci jsem obdržela textovou zprávu od Ashtona.

Ahoj, Zlatíčko. Omlouvám se, že je to tak pozdě. Pokud jsi ještě vzhůru, zavolej mi. Jestli je na tebe až příliš pozdě, zavolám ti ráno. Strašně mi chybíš

V obličeji se mi objevil praštěný úsměv. Co nejrychleji jsem vytočila jeho číslo. Okamžitě mi to zvedl. „Ahoj! Nevzbudil jsem tě, že ne? Omlouvám se, že je to tak pozdě. Seth chtěl, abych zůstal ještě na jedno, ale pak to změnil na dvě,“ zabručel.

Při zvuku jeho hlasu se moje nálada trochu zlepšila. „Říkala jsem ti, že je mi jedno, jestli mě vzbudíš. Měl jsi zůstat venku a totálně se zřídit. Co nejvíc si to užít. Už přes čtyři měsíce jsi neměl žádný drink.“

Hluboce si povzdechl. „Nechtěl jsem zůstat venku. Bez tebe to není to samé. Skutečně mi dneska v noci chybíš.“

„Skutečně?“ tulila jsem se k pohovce a nedokázala se zbavit nadšeného úsměvu.

„Jo. Dnešní večer byl divný. Obvykle, když si vyjdeme, se bavím a užívám si, ale když jsme se na konci večera všichni rozešli, tak já zůstal sám a bavil se s barmanem,“ divně se zasmál.

Zamračila jsem se. „Opustili tě? Proč?“

„Všichni šli na lov,“ odpověděl nedbale.

Lov? Ach, jako lov holek! „Správně, a ty jsi nechtěl?“ tiše jsem se zeptala.

„Ne, nechtěl,“ odpověděl stejně tiše.

Usmála jsem se, a v hrudi mi při jeho odpovědi narůstalo štěstí. Povídali jsme si snad hodinu – nemluvili jsme o ničem zvláštním, ale mluvit s ním bylo tak jednoduché. „Tuším, že bych tě nechat vrátit zpátky ke spánku,“ řekl po půl jedné ráno.

Povzdechla jsem si. Nesnášela jsem mu lhát, ale dělala jsem to z dobrých důvodů. „To jo. Stýská se mi. Nemůžu se dočkat, až se zítra vrátíš.“ To byla pravda. Nedělní osmá večer podle mého názoru nemohla přijít dost brzo. Zavřela jsem oči a představovala si jeho krásný obličej, až vejde do dveří.

„Měl bych něco přinést?“ nadšeně se zeptal.

Strašně jsem se zasmála. „Ty jsi ohledně jídla tak vzrušený!“

„Nejsem vzrušený z jídla, Anno. Jsem vzrušený z toho, že tě uvidím.“

Vnitřnosti se mi zachvěly. „Ashtone, vážně, někdy jsi až zatraceně moc sladký.“

„To je pravda. Zítra, hned jak se dostaneme na letiště, ti zavolám,“ řekl a zněl, jako by skutečně nechtěl zavěsit.

„Dobře. Dobře se vyspi.“

„Budu se snažit. Dobrou noc, Zlatíčko,“ povzdechl si. Ukončila jsem hovor a zamířila do své ložnice. Vytáhla jsem si svou kosmetickou taštičku a rozhodla se, že abych měla co dělat, si nalakuji nehty na rukou a na nohou.

Podařilo se mi celou noc zůstat vzhůru, ale ráno jsem už skutečně trpěla. Oči mě pálily, celé tělo bolelo, a už jsem vypila snad osm šálků kávy. Ashton mi ráno poslal textovou zprávu, ve které psal, že doufá, že jsem dobře spala a že mu chybím. Odepsala jsem mu zpět a zalhala, že jsem spala dobře.

Když vstal Dean, s obavami si mě prohlédl. „Spíš dobře, Annabelle? Vypadáš, že jsi na sračky,“ komentoval při snídani můj vzhled.

Slabě jsem se zasmála. „Díky. To je přesně to, co každá dívka ráda slyší. Měl bys vědět, že jsem v noci spala dobře, protože jsem tě nevzbudila, ne?“ sarkasticky jsem odpověděla.

Zavrtěl hlavou, ale stále si mě podivně prohlížel. Zcela zjevně věděl, že se něco dělo.

Celý den jsem dělala vše, co bylo v mých silách, abych si ani na okamžik nesedla. Zamířila jsem do tělocvičny a pak jsem uklidila celý byt, vyčistila sporák a dokonce umyla i okna. Vše jen proto, abych mohla něco dělat. Krátce po čtvrté zavolal Ashton, ale mluvili jsme spolu stěží pět minut, protože už volali jeho let.

Přišlo mi, že čas vůbec neubíhal. A pak, přesně v 8:17 večer jsem ve dveřích konečně zaslechla odemykání klíče a já byla tak vzrušená, že jsem si myslela, že bych z toho mohla umřít.