TT - 9. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„VYPADÁM SMĚŠNĚ.“

Ani jsem se neotočila a pokračovala ve své cestě skrz zpustošený kemp, jako bych tam patřila. Minuli jsme pár reportérů, kteří se vmísili mezi okolostojící dav sestávající ze zvědavců a postižených.

„To ty jsi chtěl za každou cenu jít se mnou.“ Promluvila jsem tak tiše, že mě mohl slyšet jen Maximus.

„Aspoň, že už teď nevypadáš jako Erik Zrzavý, což by bylo opravdu nápadné.“

Následovalo odfrknutí. „A tohle není nápadné?“

Nyní jsem vrhla pohled na Maxima v jeho husté černé kožešině, která zakrývala každičký centimetr jeho holé kůže. Pomocí lepidla a modelovací hmoty jsem mu k tomu opatřila i markantní klenuté obočí. Vzhledem k nedostatku času se mi jeho proměna v lykantropického pacienta, respektive vlkodlaka celkem vydařila.

„Ne, ne u cirkusu.“

Mé vlastní krytí bylo mnohem méně dramatické. Na hlavě jsem měla krátkou blonďatou paruku, k tomu blonďatý plnovous a dvě kila těžký gelový polštář, který mi propůjčil déčkové košíčky, což mi matka příroda upřela. Pas a zadek jsem měla také vypolstrovaný a díky tomu jsem získala nezvykle ženské křivky. Část mé jizvy, která nebyla zakrytá plnovousem, jsem zaplácala divadelním líčidlem, a celé mé inkognito kompletovaly tmavé brýle. No jo, inkognito u cirkusu. Většina cirkusů měla přinejmenším jednu vousatou ženu.

Podle temných pohledů, které na mě a na Maxima tělnatý policista vrhal, jsme opravdu nijak nevybočovali.

„Jasně jsem vám řekl, že máte zůstat za páskou“, vyštěkl.

Posunula jsem si korzet s naditými košíčky nahoru.

„Můj obytný vůz není skoro vůbec poškozen“, řekla jsem a ukázala na nějaký vehikl, který vykazoval nejméně škod.

 „Proč tam nemůžu na chvíli zajít a vzít si svou příruční kabelku? Potřebuji peníze na hotel!“

„Všimla jste si té obrovské exploze, že ano? Jakmile skončíme svou práci, tak si můžete všichni své věci vyzvednout. Do té doby můžete zůstat u svého přítele. Copak Vlček nemá nějakou smečku, se kterou by mohl výt na měsíc?“

Po této sarkastické odpovědi chtěl úředník zase pokračovat v cestě, když ho zarazilo Maximovo zavrčení. Upír se zřejmě příliš identifikoval se svou rolí vlkodlaka.

„Chcete, abych…“, chtěl úředník pokračovat, ale když na něj zapůsobily Maximovy svítivě zelené oči, zarazil se a zmlkl.

„Nechte nás projít“, pronesl upír lehkým, melodickým hlasem.

Policista zareagoval krátkým pokývnutím. „Velmi rád.“

Některé dny upírům závidím. Dnes byl takový den.

„Dobře, že jsi šel se mnou. Bylo by hrozné, kdybych musela čekat a riskovat, že všechny stopy po esenci vraha zmizí“, zamumlala jsem, když jsme spolu s Maximem podlezli jasně pruhovanou pásku.

I v té jeho falešné kožešině jsem rozeznala Maximův křivý úsměv.

„Jsem stejného názoru.“ Poté se obrátil na poslušného policistu a pokračoval: „Doprovoďte nás. Pokud se někdo zeptá, tak jsme svědci, které chcete vyslechnout.“

Na místě činu se to jen hemžilo policisty, hasiči, zaměstnanci plynárny a jinými úředními osobami. S naším novým průvodcem jsme bez problémů došli až k Martymu autu.

Dokonce i hodiny po výbuchu byl vzduch plný zápachu z plynu, spálené gumy a ostatních nevyslovitelných věcí.

 Jen s námahou jsem potlačila pocit na zvracení, ale bylo to silné. Stejně jako nutkání propuknout v pláč, když jsem uviděla ohořelé zbytky auta, které mě a Martymu roky sloužilo jako domov. Jedna polovina auta chyběla úplně. Buďto nevydržela ten enormní žár nebo při explozi vybuchla.

Při pohledu na skelet auta mi teprve opravdu došlo, že je Marty mrtvý. Malá, nerozumná část mého já stále doufala, že přežil a prostě jen mé volání neslyšel.

Tato naděje zhasla stejně tak najednou jako asi Martyho život během výbuchu, který byl tak důkladný, že z jeho těla nezbylo nic, co by se dalo pohřbít. I když jsem si předsevzala, že nebudu plakat, ucítila jsem na tváři teplý pramínek.

„Ne“, řekl Maximus něžně. „To teď nemůžeš.“

Utřela jsem si ojedinělou slzu a narovnala se v ramenou. Měl pravdu. Truchlit může později. Teď musí zjistit, kdo měl Martyho na svědomí. Ale když jsem se rozhlédla, nějak jsem nevěděla, kde začít. Ten obrovský kráter po Martyho zničeném autě? Nebo spíš dál u plynového vedení?

„Už jsou nějaké poznatky?“, zjišťoval Maximus. Otočila jsem se, ale otázka nesměřovala ke mně.

„Poslední hnízda žhavého popelu jsme uhasili teprve před pár hodinami“, odpověděl policista monotónně. Jeho světle hnědé oči fixovaly Maxima.

 „Pět mrtvých, tři pohřešovaní. Plynárna zavřela přívod a teď kontrolují vedení. V kráteru u jednoho skrytého článku jsme něco našli…“

„Ukažte mi to“, přerušil ho Maximus.

Policista se vydal směrem k jednomu stanu, před kterým se to lidmi ve speciálních oblecích jen hemžilo. Zatahala jsem Maxima za rukáv.

„Je jich příliš mnoho“, zašeptala jsem.

„Vraťte se“, rozkázal Maximus policistovi, který okamžitě poslechl. „Přineste ten zajištěný materiál z místa činu. Sejdeme se u zátarasu. Nikomu neříkejte, co chcete udělat.“

Policie vyrazil. Následovala jsem Maxima k méně zalidněné oblasti. Během deseti minut byl korpulentní úředník nazpět.

„Prosím“, řekl a vytáhl zpod košile plastikový sáček.

Natáhla jsem se pro něj. O otisky jsem si starosti dělat nemusela, protože jsem na sobě měla své gumové rukavice. Maximus je obstaral společně s věcmi, které jsme potřebovali pro náš převlek. Se zamračením jsem zvedla pytlík nahoru. Uvnitř byly pokřivené drátky a něco jako plastový střep.

„To je všechno?“

Policista přikývl. Maximus mě odtáhl asi k třicet metrů vzdálené samostatně stojící budce. Ještě včera se v něm prodávalo občerstvení.

Teď byla opuštěná a vůni popcornu, cukrové vaty a koblih vystřídal smrad z kouře. S povzdechem jsem si svlékla rukavici. Tentokrát otisky zanechám, ale neměla jsem na výběr. Přejela jsem po kousku plastu.

Nejdřív jsem zažila, jak vyšetřovatel střep našel. Z jeho myšlenek jsem se dozvěděla, že není z plastu, ale z titanu, materiálu, který se mimo jiné používá k výrobě bomb.

Z vize jsem rozeznala nejasný obrys jiné osoby, jak se ve tmě hrabe v zemi, ale ta stopa byla velmi slabá. Oheň zřejmě většinu důkazů zničil.

„Měl jsi pravdu. Jako nehoda to nevypadá“, řekla jsem.

„Já to věděl“, zamumlal Maximus. „Mohla jsi vidět, kdo to byl?“

„Ne.“

Jako další jsem zkusila drátky a byla jsem zklamaná, když jsem opět vnímala pouze dojmy vyšetřovatele místa činu. Poté jsem se dotkla posledního drátu a stánek s občerstvením se rozplynul.

S pískáním zatlačím dráty do trhaviny a konečky zkroutím jemnou operační pinzetou kolem zapalovače. Poté, co všechno zkontroluji, zavřu kryt, opřu se a odložím masku. Hotovo. Hrdě si prohlížím bombu. Moje nejlepší práce. Škoda, že nikdo tuto vychytralou konstrukci neocení, protože při takových obrovských explozích se nedá zabránit tomu, aby se všechny důkazní materiály nezničily. Přesně, jak si to zákazník přál.

Obraz vybledl a já opět stála před stánkem s občerstvením spolu Maximem převlečeným za vlkodlaka.

Úsměv, který jsem Maximovi věnovala, byl děsivý i bez zrcadla, jsem to věděla.

„Mám výrobce bomby.“