WFI - 18. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Všichni jsme se dívali tam a zpátky na dvě obrovské krabice na trávníku, ale nikdo nic neřekl. Věděli jsme, co je uvnitř.

Když Louie prohlásil, že si konečně našetřil dost peněz na to, aby si koupil rampu na skateboard, moc jsem o tom neuvažovala. Jeho druhá teta mu na páté narozeniny poslala sto dolarů – já bych mu dala tak deset – a když k tomu připočetl všechny další peníze, dosáhl téměř potřebné částky. A já nabídla, že mu dám zbývajících padesát dolarů na dopravu.

Těch padesát dolarů za dopravu rozhodně mělo napovědět, co se asi ukáže. Teď, když to vidím naživo, se divím, proč to nestálo víc.

Jen jsem nevzala v úvahu, že tu rampu bude muset někdo postavit.

A kdo jako?

„Abuelito nám může pomoct,“ zaradoval se Louie a mnul si ručičky kousek od beden.

Zírala jsem na něj. Ne že bych mu to chtěla stavět, ale nelíbil se mi jeho předpoklad, že bych to nezvládla. I když bylo všem jasné, že nic moc stavět neumím. Pořád mi nezapomněl tu postel, kterou jsem se snažila postavit v bytě, když se ke mně před dvěma lety stěhovali. „Já to zvládnu,“ řekla jsem a zněla trochu uraženě.

Zavrtěl blonďatou hlavou a pořád se díval na bedny. „Děda. Děda nám pomůže.“

To Josh se na mě otočil přes rameno a široce se zubil, jako by si moc užíval, že mě Louie takhle podceňuje.

Ignorovala jsem ho. „Fajn. Tak se ho zeptáme, když nevěříš mé zručnosti.“

A Louie se na mě konečně podíval a nevinně se na mě usmál. Zrádce.

„Jestli chcete do kina, tak si jděte pro bundy,“ řekla jsem a naposledy se podívala na bedny.

Museli zapomenout na náš rozhovor v autě, kdy jsme se domluvili, že zajdeme do kina, protože teď přikývli a zamířili ke dveřím. Když odložili batohy, pustila jsem Maca ven, i když mohl jít psíma dvířkama v kuchyni a naplnila mu misky jídlem a vodou. Pořád jsem měla oblečení z práce a nechtělo se mi převlíkat. Navíc jdeme do kina na nový Marvel film, ne lovit manžela.

Už jsem unavená. Bude zázrak, jestli si nezdřímnu během filmu, i kdyby byl sebelepší. Ale taková šance se nenaskytne každý den. Do kina chodíme tak šestkrát do roka.

Z kuchyně jsem volala na Maca, aby se vrátil a slyšela jsem na silnici rachotit velký pickup. Musel to být Dallas. Ta myšlenka mě přiměla k úsměvu. Tento víkend žádný baseball nebyl, tak by mě zajímalo, co má v plánu. Před pár dny u nás byl na večeři, což bylo poděkování za ty vši. Od té doby jsem ho neviděla.

Pak jsem vyhnala kluky ze dveří a dala pusu Macovi se slibem, že o víkendu nemáme žádné plány. Nemohla jsem uvěřit, jak nadšená jsem byla z toho, že budu jen doma. Ale když jsem zamykala dveře, slyšela jsem, jak kluci řvou. A pak na ně řvali zpátky dospělí muži.

Dallas a Trip stáli venku, před Tripovou motorkou. Bylo to poprvé, co jsem viděla toho lesklého Harleye. Možná to bylo proto, že sebou měl vždycky Deana a sportovní vybavení, takže s tím nejezdil na tréninky, ale pravděpodobně jezdil často, když byl v motorkářském klubu.

„Chcete jít taky?“ křičel Louie.

Jako obvykle řve a zve lidi.

„Jdete na film?“ zeptal se Dallas a přešel ulici.

Louie řekl jméno filmu a náš soused, který měl pořád pracovní oblečení, se podíval na svého bratrance a zvedl radu. „Co říkáš? Chceš jít, Tripe?“

Trip se narovnal, podíval se na mě a mrknul. „Ahoj, miláčku. Nevadí, když se přidáme?“

Podívala jsem se na Dallase a vyměnila si s ním úsměv. Vypadal zanedbaně. Přísahala bych, že má skvrny od barvy i na předloktí. „Jestli chcete, můžeme se vtlačit do auta.“

To „hmm“, kteří řekli oba současně, mě přimělo k zamračení. „Jaké kino plánujete?“ zeptal se Trip a já odpověděla. „Deanova máma bydlí po cestě. J, jestli chceš, můžeme ho vyzvednout.“

Jako by Josh snad někdy odmítl Deanovu společnost. „Dobře.“

„Do tvého auta se nevlezeme, ale můžeme jet mým,“ nabídl Dallas.

Neuniklo mi, že sebou Trip trochu trhnul.

Dallas to taky postřehl, protože se zamračil. „Co? Mám tam čisto.“

„Je mi jedno, čím pojedeme,“ řekla jsem. „Ale měli bychom jet, protože film začíná za hodinu.“

Dallas se zadíval na svoje oblečení a já ho odmávla. „Vypadáš dobře. Jdeme.“

Trip a Dallas se dohodli, že si vymění parkovací místa a během následujících minut jsme si s Joshem a Louiem sedli do zadní části pickupu a Trip skočil na přední sedadlo potom, co zaparkoval motorku na příjezdové cestě. Deanova máma opravdu bydlela na cestě do kina. Trip jí zavolal cestou a Dean už na nás čekal před domem.

„Diano, pojď si sednout sem, ať si může Dean sednout dozadu ke klukům,“ navrhl Dallas, když zastavil.

Když jsem se přemístila, seděla jsem vedle Dallase a obdivovala, jaké má v autě čisto. Nekecal. Na rozdíl od jeho domu se tady neválel bordel a nebyly tady ani vrstvy prachu. Byl to zázrak. Na zpětném zrcátku se kýval osvěžovač vzduchu ve tvaru borovice a na palubní desce byl balíček žlutých lepících papírků.

„Je to staré auto, ale pořád jezdí,“ řekl mi muž za volantem.

Podívala jsem se na něj. „Nic jsem neřekla. Jenom obdivuju, jak to tady máš čisté.“

„Můžeš si dovolit nové auto,“ zamumlal Trip.

Ten způsob, jakým Dallas zavrtěl hlavou, mi říkal, že tohle neprobírají poprvé. Něžně pohladil volant. „Nepotřebuju nové auto pokaždé, co vyjde nový model.“

„Tohle už máš… co je to? 1996?“

„1998,“ odpověděl Dallas.

Zavrtěla jsem se na sedadle a držela nohy u sebe, abych se nedotýkala Tripa ani Dallase. „V tom roce sis ji koupil?“ zeptala jsem se.

Přikývl, jednu ruku měl na horní části volantu a druhou na stehně dál ode mě. „Koupil jsem ji úplně novou. Je moje první.“

„Jediný důvod, proč jsem si koupila nové auto, je ten, že jsem nemohla ty dva vozit v Mustangu,“ nabídla jsem mu podporu. „Bylo to moje první zbrusu nové auto a milovala jsem ho. Předtím jsem měla od mámy Elantra.“

To Trip se na mě podíval. „Neumím si tě představit v Mustangu, miláčku.“

Zasmála jsem se. „Tehdy jsem byla jiný člověk. Ta Diana řídila červené žihadlo a v jednom kuse dostávala pokuty za rychlost. Teď jezdím podle předpisů a radši utrácím za jiné věci, než pokuty.“

Tripův telefon se rozezněl a on to vzal. Vedle mě Dallas zašeptal, „co tvoje hlava?“

V duchu jsem se ušklíbla. „V pohodě,“ odpověděla jsem. „Měla bych ten šampón použít za pár dnů znovu, ale klukům jsem ve vlasech už nic nenašla, tak to snad bude v pohodě. A co ty? Nesvědí tě hlava?“

„Nesvědí,“ potvrdil. „Ale pokud to přijde, dám ti vědět.“

„To udělej, s radostí ti vyčešu vlasy,“ zamumlala jsem a rozesmála se, stejně jako on.

Dallas se na mě chvíli díval, než obrátil pozornost zpátky na cestu, pořád s úsměvem na tváři a za námi šel slyšet rozhovor Joshe a Deana. „Co je v těch velkých bednách na tvojem dvorku?“

Odfrkla jsem si. „Čekala bych, že se tě Louie bude snažit přesvědčit, abys mu to postavil. Našetřil si dost peněz, aby si koupil rampu na skateboard. Jenže se to musí postavit. Asi požádám o pomoc tátu, aby to přišel složit, když Louie nebude poblíž.“

„Proč to nechce postavit od tebe?“

„Před pár lety jsem mu postavila postel, kterou jsem objednala na internetu. Nebo jsem se aspoň o postavení snažila. Když na ni poprvé skočil, rozpadla se. Pořád na to nezapomněl a je jedno, kolikrát jsem mu řekla, že to byla vadná postel, pořád si myslí, že jsem udělala něco špatně,“ vysvětlila jsem tiše, aby mě nikdo jiný neslyšel.

„Chápu.“

„Jo, takže pokud bude mít připomínku ohledně mých stavebních dovedností, víš proč.“

„Mohl bych se na to podívat. Jsem si jistý, že bych mohl pomoct, kdybys chtěla,“ nabídl.

A co mám dělat? Odmítnout?

**

O čtyři a půl hodiny později se nás šest prodíralo přeplněným kinem. Promítání, na které jsme původně šli, bylo vyprodané, tak jsme si koupili lístky až na další promítání. Mezitím jsme se šli najíst. Když jsem chtěla zaplatit účet, odstrčil Dallas jemně moji ruku a řekl, „to je roztomilé.“

A nebudu začínat o tom, jak měl během celého filmu přitisknuté předloktí k mému. Když se části našeho těla dotkly, podíval se mi Dallas do očí a pak jsme na sebe prostě zírali. Oba jsme chtěli loketní opěrku a ani jeden z nás se jí nechtěl vzdát.

Vlastně se mi spíš líbilo, že se jeho ruka dotýká mé. To proto jsem ji neodtáhla. Loketní opěrka mě nemohla zajímat míň, ale to nikdy nepřiznám nahlas.

„Můžeme si jít zahrát arkády, Tia?“ zeptal se Josh, když jsme se proplétali davem směrem k východu. „Prosím?“

„Jo, tati, můžeme?“ zeptal se Dean Tripa.

Já neřídím; tak jsem se podívala na Dallase, který pokrčil rameny. „Nikam nespěchám.“

„Víš to jistě?“

Zamrkal na mě.

„Dobře. Tak jděte. Ale až mi dojdou peníze, tak jedem. Mám dost drobných…“ řekla jsem, když jsme došli k herním arkádovým automatům. Kino bylo plné lidí, kteří se chystali na nový film, ale tady bylo asi jen patnáct dětí, které hrály hry. Strčila jsem ruku do kabelky a vytáhla hrst drobných.

„Máš závislost na prodejních automatech, o které nevím?“ zasmál se Dallas.

Protočila jsem oči, spočítala peníze a podala stejnou částku všem třem chlapcům. „Měla bych, kdyby v nějakém z nich prodávali Pop-Tarts. Počkejte kluci, mám víc.“ S další hrstí mých drobných, tří pěti dolarovek od Tripa a dvaceti dolarovky od Dallase, kterou dal Deanovi s tím, aby ji rozměnil a rozdělil mezi všechny tři, se kluci vydali k automatům.

„Zajdu se vychcat,“ oznámil Trip. „Za chvíli jsem zpátky.“

„Myslím, že má Dean problém s tím automatem, zajdu se podívat,“ řekl Dallas a zmizel.

Tak jo. Dívala jsem se dopředu a sledovala vcházet lidi. Na Anitu jsem v posledních týdnech moc nemyslela, ale když tady bylo tolik lidí, vzpomněla jsem si na to, jak se neohlášeně ukázala u domu. Neměla jsem tušení, kde teď žije a trochu jsem se bála, že je v Austinu. Rozhlížela jsem se kolem, když mou pozornost zaujal někdo na druhé straně dveří, u přepážky na vstupenky. Ta zlato-hnědá barva vlasů mi v mozku vyvolala vzpomínku a ukradla mi dech.

V jedné vteřině mě začal bolet žaludek, když jsem sledovala, jak ten muž přistupuje k řadě lidí, kteří čekají na vstupenky.

Srdce mi začalo divoce tlouct. Ruce se mi potily. Cítila jsem závrať.

Uběhly tři roky od doby, co jsem naposledy viděla Jeremyho, ale zdálo se to jako dny.

Pravá ruka se mi třásla.

Sklonila jsem hlavu a snažila se zhluboka nadechnout. Jsem v pořádku. Jsem v pořádku. Jsem v pořádku.

Znovu jsem zvedla pohled, abych se zadívala na toho muže. Byl menší… a ne, tenhle chlap měl vousy. Jeremy nebyl schopný si nechat narůst vousy.

A co by dělal v Austinu?

Nebyl to on. Nemohl to být on, řekla jsem si, ale pořád jsem cítila uzel v žaludku, ruce se mi třásly a potila jsem se. Nebyl to on.

„Vyřešili jsme to—Diano, co se děje?“ Dallasův hlas ze změnil z normálního do tichého a zdeptaného.

Jsem v pořádku, opakovala jsem si v duchu, snažila se narovnat páteř a popadnout dech. Nebyl to on. Navíc už jsou to tři roky. Tři dlouhé roky a já jsem úplně jiný člověk, než tehdy.

„Co se děje?“ zeptal se Dallas znovu, postavil se přímo přede mě; jeho tělo vysoké, široké a jen pár centimetrů vzdálené. Jeho hlas byl nízký, když poznamenal, „jsi bledá.“

Když jsem zvedla hlavu, soustředila jsem se na trojúhelník hnědého inkoustu přímo nad límečkem jeho vybledlého hnědého trička. Na ruce jsem cítila husí kůži. „Jsem v pohodě,“ nebyla to úplně pravda.

„Vím, že nejsi. Co se děje? Je ti špatně?“ sklonil obličej a díval se mi do očí, i když jsem nechtěla. Sklonil oční víčka a jeho ústa se zamračila. „Co se děje?“

Musela jsem odvrátit pohled, kousala jsem se do tváře a vypustila dech, který byl mnohem roztřesenější, než by se mi líbilo.

„Někdo ti něco řekl?“ zeptal se a jeho hlas byl každou vteřinou znepokojenější.

Krucinál. Krucinál. Zvedla jsem ruku a přejela jsem si rukou přes oči, než jsem se na něj znovu podívala. Jsem v pohodě. Stalo se to před dlouhou dobou. Jsem úplně jiný člověk. Úplně jiný. „Myslela jsem, že jsem viděla bývalého,“ řekla jsem a hrdlo mě pálilo.

Dallasův výraz okamžitě klesl, stejně jako jeho ramena. „Aha.“

„Ne. Nemyslím to takhle. My—” podívala jsem se stranou, abych se ujistila, že kluci pořád hrají. Všichni tři byli u jednoho automatu. „Neskončilo to dobře. Já…“ Bože. Jak je možné, že se cítím jako zkurvený idiot i po tolika letech? No jak? Styděla jsem se sama za sebe. Jak bych mohla tomuhle chlapovi říct, kterého jsem respektovala, že jsem byla úplně pitomá?

Spojil obočí, když mě pozoroval. „Můžeš mi říct cokoliv.“

Kousla jsem se zevnitř do tváře a polkla svou obrovskou pýchu, která mi v minulosti zajistila pár problémů. „Nejsem na sebe hrdá.“ Ty debilní slzy, které se poslední dobou ukazují moc často, mi naplnily oči, ale zůstaly tam. „Byla jsem tehdy úplný idiot—”

„Diano,“ zabručel moje jméno a čelo měl plné vrásek. Ta ramena, které před chvílí klesla, se vrátila zpátky od pozice, napjaté, široké a pevné. „Nejsi idiot.“

„Tehdy jsem byla.“ Potřebovala jsem, aby to chápal, když jsem znovu pohlédla ke dveřím a naštěstí už tu povědomou barvu vlasů neviděla. Aspoň prozatím. „On… ke konci našeho vztahu mi ublížil—”

A pokud byl Dallas vysoký každý den, v tu chvíli vyrostl o dalších patnáct centimetrů. Jeho páteř se protáhla, řeč jeho těla se změnila a jeho postoj by se dokonale hodil na sochu. Ohryzek se mu pohnul a nozdry rozšířily. A tím nejhlubším hlasem, který jsme kdy slyšela, se zeptal, „praštil tě?“ Tu otázku řekl, jako by každé slovo bylo jednou větou.

„Jo—”

Ty velké dlaně se zatnuly po jeho bocích a krk mu zrudl. „Který to je?“

„Dallasi, přestaň, není to on,“ řekla jsem, natáhla k němu ruku a stiskla v pěsti jeho tričko. „Bylo to už dávno.“

„Věčnost by nebyla dost dlouhá,“ zavrčel. „Který to je, Diano?“

„Prosím, nech toho. Nelžu. Přísahám, že to není on. Ani nežije v Austinu. Stalo se to předtím, když jsem žila ve Fort Worth.“

„Je to ten chlap v zelené košili?“

„Ne—”

„V červeném tričku?“

„Dallasi, poslouchej mě—”

Třásl se?

„Přestaň být tvrdohlavý. Není to on. A i kdyby byl, podala jsem na něj trestní oznámení. Byl několik měsíců ve vězení—”

„Vězení?“ pomalu se otočil, aby se na mě podíval. Jeho obličej… nikdy jsem takový výraz neviděla a doufám, že už nikdy neuvidím. A třásl se. „Řekni mi jeho jméno a já ho pohřbím šest stop pod zem.“

Zalapala jsem po dechu a musela se na něj usmát, i když jsem měla v očích slzy. „Ty se mě snad záměrně snažíš přimět, abych tě milovala, Dallasi. Přísahám Bohu. Ty ani nestojíš o to, abych ti strčila ruku do kalhot. Ty jen chceš, abych po tom všem toužila,“ zasmála jsem se a snažila se žertovat, ale selhala jsem.

Zamrkal. A pak znovu. Povyrostl o další dva centimetry, když na mě zíral a jeho rozzlobená tvář se změnila na vážnou, ale trochu něžnější.

Hřbetem ruky jsem ho plácla přes břicho a pak se krátce dotkla jeho zápěstí, než jsem ruku spustila. „Dělám si srandu. Přísahám. Jen mě poslouchej, jo? Už před dlouhou dobou jsem si řekla, že už ho nechci znovu vidět a kluci o tomhle neví. Už zažili spoustu sraček. Pokud to nenecháš být kvůli mně, udělej to kvůli nim.“

Zůstal ticho, zíral na mě dlouhou dobu a přes páteř mi přejel mráz. Když jsme viděli, že k nám míří Trip, sklonil obličej k mému, prsty obalil kolem mého zápěstí jako já předtím, ale on mou ruku nespustil. Pohledy jsme měli zamčené, intenzivně jsme na sebe zírali. „Řekni mi jeho jméno a já už se o tom nezmíním.“

Trip byl skoro u nás.

Kruci. Zašeptala jsem jeho jméno. „Jeremy.“ A pak jeho příjmení, když promluvil Trip.

„Kurva, ta fronta byla dlouhá.“

Dallas spustil ruku, udělal krok dozadu, a kdyby nebylo jeho zatnutých pěstí, myslela bych si, že se nic nestalo. Ale když se rozhlížel po kině, vypadalo to, že někoho hledá. Toho muže, který ke mně byl moc drsný. Který mě stiskl trochu moc, když jsem mu říkala o tom, jak jsem stříhala chlapa. Toho muže, kterému se nelíbil úsměv, který jsem věnovala našemu číšníkovi v restauraci, tak sáhl pod stůl a stiskl moje stehno tak pevně, že jsem měla modřinu. Ten stejný člověk, který mě nazval děvkou, dal mi facku a pak pěstí, když jsem šla ven bez něj.

Nezáleželo na tom, jak moc jsem se usmívala na kluky potom, co dohráli, pořád jsem se nemohla zbavit myšlenky na Jeremyho.

Pokud Trip zaregistroval ticho v Dallasově autě na cestě zpátky, neřekl ani slovo. Když jsme vysadili Deana, zaměstnal se mobilem. Nevěděla jsem, co říct a nevěděla jsem, co by mohl říct Dallas. Nevěděla jsem, že se může naštvat. Neřekl o něm něco takového předtím Trip? Že se nikdy nenaštve?

Když zaparkoval na svojí příjezdové cestě, řekl svému bratranci, „pojď mi pomoct přestěhovat ty krabice u Diany na zahradu.“

„Nemusíte to dělat, kluci,“ protestovala jsem.

Trip prošel kolem mě. „Nechej si pomoct, Paní Nezávislá.“

Navzdory všemu, co probíhalo v mém mozku, jsem na něj zavrtěla hlavou. „Fajn. Tak mi pomoz.“

Trip po chvíli řekl „co v tom sakra je? Železné závaží?“ ale stejně vzali obě bedny a odnesli je na zahradu, aniž by se pořádně zapotili.

Když položili na zahradu i druhou bednu, na kterou bude moct Mac později štěkat, otřel si Trip dlaně o kalhoty. „Musím jít. Než zavřou, musím v baru ještě něco vyřídit. Di, příště si musíme znovu hrát na randění.“

„Pokud tomu už nebudeš říkat ‚hrát na randění‘, tak klidně.“

Zasmál se a objal mě. „Uvidíme se později, miláčku. Rozluč se za mě s kluky. Zatím, Dale,“ zavolal, zavřel za sebou bránu a zamával prsty, když mířil ke své motorce.

Josh a Louie byli uvnitř domu, takže jsme na zahradě zůstali sami a prostor osvětlovalo světlo z kuchyně.

Na Dallasově tváři nebyla žádná specifická emoce; ve skutečnosti vypadal nezaujatě a stoicky, až jsem měla pocit, že jsem to pěkně posrala, když jsme mu řekla o tom, co se mi stalo před lety. Možná mě teď viděl jinak. Viděl tamtu Dianu, místo té, kterou jsem dnes.

Nemohla jsem ho vinit. Tu Dianu předtím jsem upřímně taky neměla moc ráda.

Díval se na bedny, když na mě konečně po více jak hodině promluvil. „Chci se podívat dovnitř, abych věděl, jaké nářadí bude potřeba. Nemáš náhodou kladivo?“

Když jsem si začala třít dlaň o kalhoty, neměla jsem ani tušení. „Mám nářadí. Mám kladivo. Zajdu pro to. Je uvnitř.“

Dallas se na mě nepodíval, když jsem zamířila do kuchyně a vzala z jedné skříně bednu s nářadím. Byla barevná a tiskla jsem ten kovový kontejner k noze, když jsem jí nesla ven.

„Bože, je to těžké,“ řekla jsem, když jsem šla k němu. Pozornost věnoval krabicím, když jsem pustila bednu na zem vedle něj a obdivovala malbu, kterou na ni nakreslila moje nejlepší kamarádka.

Ale když jsem se podívala na muže, kterého jsem považovala za svého kamaráda a který mi ještě před hodinou nabídl, že pro mě někoho zabije, zamračila jsem se. Zíral, opravdu zíral, na moji bednu s nářadím. A i když měl zuřivý výraz, když jsem mu řekla o svém bývalém, nebylo to nic v porovnání s tím výrazem, který ukazoval teď.

Co se mu na mojí bedně sakra nelíbí?

Kopla jsem do ní, podívala se na něj, na bednu, zase na něj a nechápala. „Patřila mému bratrovi. Nechala jsem si ji, i když jsme většinu jeho věcí prodali, ale byla jsem z ní smutná, tak ji moje nejlepší kamarádka pomalovala. Myslela jsem, že to vypadá vtipně. Vypadají jako ti Giga Mazlíčci, které jsem měla jako malá,“ vysvětlila jsem. „Jsou to štěňátka. Kdo nemá rád štěňátka?“

Vydechl, „kurva, Ježiši Kriste,“ a já se na něj zamračila.

Sledovala jsem ho, jak zvedl obě ruce na hlavu, přitiskl je na svou lebku a propletl si prsty.

„Co je?“ zeptala jsem se a cítila se frustrovaně.

Zdálo se, že mě ani neslyšel, když si povzdechl a znělo to rozrušeně a téměř zuřivě.

„Co jsem sakra udělala?“ zeptala jsem se a nechápala, co se děje.

Dallas upíral pohled na bednu s nářadím, když mi odpověděl. Jeho hlas byl zastřený a napjatý. „Já to dneska nezvládnu, Diano. Teď to kurva dělat nemůžu.“

„Dělat co?“

„Ty jsi—” zavřel oči a zakryl je dlaněmi, než spustil paže dolů. Když se na mě konečně podíval, měl v očích bolest. „Pomůžu ti to postavit. Nevolej tátovi. Jen to nemůžu udělat dneska. Dobře?“

„To je v pohodě.“ Znovu jsem se podívala na jeho napjaté rysy. „Není ti nic?“

Zvedl ruku, čímž mi vůbec neodpověděl. „Uvidíme se zítra.“ Udělal krok dozadu, naposledy se podíval na moji bednu s nářadím a hlasitě se nadechl a pak dlouze vydechl. „Dobrou noc.“

„Dobrou,“ zavolala jsem za ním, když mířil k bráně a zavřel za sebou. Pak přeběhl ulici a rychle zmizel na svojí verandě.

Co se do prdele stalo?

******

Co myslíte, že se stalo, holky? Protože z knihy se to nedozvíme, žádné vysvětlení Dallasovy reakce na bednu s nářadím v následujících kapitolách není a je to právě často kladená otázka na goodreads. Znal Dallas tu bednu, čili bratra Di a proto takhle reagoval? Nebo prostě nemohl snést, jak je Di rozkošná s bednou pomalovanou štěňátky zrovna, když se dozvěděl, že měla v minulosti násilného expřítele? Kdo ví. Každopádně díky za komentáře, jste skvělé :) Liv