Unforgettable - 22. kapitola

Překlad: Peťa

„Hladová?“ zeptal se jí.

Usmála se, ale byl to unavený úsměv. Celou noc sebou házela a převracela se, naříkala a protahovala se, jak se snažila udělat si pohodlí. Pokaždé, když se vzbudil, natáhl se po ní a pomalu jí prsty masíroval kůži, zatímco ve spánku sténala. Vzhledem k jejímu nynějšímu vyčerpanému stavu, to jasně nepomohlo.

„Jasně.“ Oči se jí na moment rozšířily a položila ruku na pult. Zakryla si pusu a ostře polkla. „Aspoň jsem si to myslela. Vlastně je mi trochu špatně.“ Vypadala slabě, jak se podpírala o pult a ani její ujišťující úsměv ho nepřesvědčil. „Zdá se to trochu brzo na ranní nevolnosti, ale fakt se necítím moc dobře.“

Její kůže vypadala vlhce a sáhl jí na čelo. Bylo studené a vlhké. „Nevypadáš dobře.“ To bylo příliš slabé slovo. Vypadala slabě, jako by byla asi dvě vteřiny od pozvracení se.

„Jsem v pohodě. Jen je mi trochu zle od žaludku.“

Potáhla nosem a pomalu vyfoukla výdech vzduchu. Políbil ji na stranu krku. „Udělám ti nějaký toast a vajíčka. Ranní nevolnost je horší, když nemáš jídlo v žaludku. A proteiny ti vydrží déle.“

Přikývla, zatímco se natáhla po pravé spodní části zad, protáhla se a vyklenula záda.

Sledoval ji a nedokázal zadržet zamračení, aby se nedotklo jeho úst. „Myslím, že bys měla jít k doktorovi.“

Nevěřícně na něj zírala. To náhle na moment oživilo její vyčerpané vzezření. „Nebuď směšný. Mám zneklidněný žaludek a trochu namožená záda z práce.“

„Dobře teda, nemyslím si, že bys měla chodit do práce. Měla bys zůstat doma a odpočívat.“ Věděl, že nebude souhlasit, ale tak zoufale to chtěl.

Protočila oči. „Dare, mluvili jsme o tom. Je normální cítit se unaveně. Je normální cítit nevolnost od žaludku. Nechci se vzdát této práce. Je to jen dvacet hodin týdně. To je nic. Zvládnu to.“

Zavrtěl hlavou a vzdal tuto hádku. „Pospěš si, ať máš čas sednout si a najíst se. Taky si chci zjistit tvůj krevní tlak.“

„Myslela jsem, že ze mě nehodláš dělat svého pacienta?“ Sladce se na něj usmála.

Když se otočil a odcházel, hodil přes rameno: „Pak mi přestaň dělat starosti.“

Snídaně, škrtněte to, vaření obecně nebylo jeho silnou stránkou o nic víc než u ní. Ale obvykle zvládl toast a vajíčka, aniž by je znehodnotil – většinu rán, a měl snídani připravenou během deseti minut. Ale když čekal dalších deset minut a ona pořád nesešla, vyběhl nahoru, aby na její zadek trochu přitlačil. Myslel to smrtelně vážně. Nechystal se ji vzít do práce, dokud jí aspoň nezkontroluje tlak, a dokonce když stoupal po schodech, snažil se přijít na to, jak by ji mohl přesvědčit, aby ho nechala zkontrolovat jí i hladinu cukru v krvi, aniž by aktivoval její pacientský radar.

Čekal, že ji najde v ložnici, jak se oblíká, ale když vešel, pokoj byl prázdný. Zatlačil na dveře koupelny, a za pohybu to komentoval: „Bay, pospěš, zlato. Budeš“-

Srdce se mu v hrudi zastavilo.

Byla na kolenou, jednu ruku položenou na podlaze, zatímco druhou svírala stranu pultu, jak se snažila vytáhnout se nahoru. Její oči nebyly zaostřené, zuby jí drkotaly a kůži měla přízračně bledou. Tělo se jí zhouplo, jak se snažila vytáhnout se do stoje, ale než se mohl vůbec pohnout, zhroutila se na podlahu na břicho. Běžel k ní a klesl na kolena vedle ní, než ji přetočil na záda. Její oči byly otevřené a zírala, ale byla stěží bdělá a nemohl ani s jistotou říct, že ho vůbec vidí.

„Bailey, kurva, Bailey…“ Jemně ji poplácal po tváři, aby získal její pozornost, aby se soustředila na něj, ale místo toho se jí víčka zachvěla. Vytrhl si z kapsy mobil a vytočil devět-jedna-jedna.

„Devět-jedna-jedna. Co máte za nouzovou situaci?“

„Jo, moje žena je skoro šest týdnů těhotná. Začala být malátná, reaguje jen minimálně a…“

„Pane, jakou máte adresu?“

Oddrmolil to té ženě, zatímco ji znovu plácal po tváři. Její oči se otevřely, ale ta mrtvost byla děsivá a on zpanikařil.

„Něco je… něco je špatně. Je příliš bledá.“ Nebyl si ani jistý, komu to říká. Sevřel jí zápěstí a držel první a druhý prst na místě, kde byla její radiální tepna.

„Pane… pane, sanitka je na cestě. Má vaše manželka nějaké zdravotní-?“

„Ne. Mlčte.“ Úsečně ji přerušil a soustředil se na to, aby našel její puls a jeho vlastní se zrychloval s každou uběhlou milusekundou, kdy nemohl najít ten její.

„Měla nějaké-?“

„Sklapněte!“ odsekl, přičemž se snažil sám sebe uklidnit, zatímco se mu oči plnily slzami. A pak tam byl. Její puls byl příliš slabý a příliš rychlý. Nebylo to to, co chtěl cítit. Podíval se po jejím těle. Pořád byla oblečená jen ve spodním prádle a podprsence, a když jeho oči hledaly nějakou stopu k tomu, co se to děje, zranění, vůbec cokoli, jeho pozornost přistála na jejím břiše. Její malé jizvy byly v tuto chvíli sotva viditelné, ale pořád si pamatoval den, kdy měla operaci slepého střeva. Byl tehdy ve smrtelné panice, stejně jako teď. Věděl, že něco je špatně v momentě, kdy uviděl její sevření na pravé straně. Pravá strana. Pravá. Pravá spodní strana zad.

Oh, Bože. Krvácí“-

„Kde vidíte kre-?“

„Je to vnitřní krvácení. Je v šoku.“

„Pane, asi nemůžeme vědět“-

„Poslouchejte mě. Jsem doktor a potřebuju tu hned sanitku. Myslím, že má mimoděložní těhotenství a myslím, že to prasklo. Pokud je to ten případ, rychle ztrácí krev do břicha.“

Mohl slyšet sirény a vzal si Bailey do náruče a odnesl ji dolů. Posadil se s ní na podlahu v hale a houpal se s ní v náručí a tiše brečel. Potřeboval něco dělat. Rozpadne se, pokud nic nebude dělat, a zatímco naříkal a dusil se, třásl s ní. „Bailey. No tak, Bay. Zůstaň vzhůru. Prosím, zlato.“ Třásl s ní, ale nejvíc, co dostal na oplátku, bylo na sekundu rychlé zatřepetání víčky, než znovu znehybněla.

Když slyšel přijet sanitku, zavěsil operátorovi devět-jedna-jedna a otevřel přední dveře. Pustil dovnitř dva záchranáře. Oba poznával, a když ho zaregistrovali pohledem, nehnutě se zastavili.

„Pospěšte si, prosím,“ prosil, zatímco si hřbetem ruky otíral oči.

„Potřebujeme si změřit její tla“-

„Změříte si ho v sanitce. Odjíždíme hned,“ dožadoval se, když zvedali její bezvládné a tělo jako bez života na nosítka.

Vytočil Dr. Mooringa, když následoval dva nervózně vypadající muže dozadu do sanitky, a když si jeden vlezl dozadu, druhý to obešel ke dveřím řidiče. Darren si vlezl dozadu se záchranářem, který jí na paži nasazoval manžetu tlakoměru, a jak klečel vedle nosítek, bez účinku se ji snažil přimět, aby se probrala.

„No ahoj, Darrene. Jak“- Jeho telefon se probral k životu, když Dr. Mooring odpověděl na jeho volání.

„Můžeš připravit operační sál a vyvolat chirurga? Bailey vykazuje známky vnitřního krvácení a myslím, že má rupturu vejcovodu. Měj krev v záloze. Je 0 pozitivní.“ Sotva se nadechl, když Dr. Mooring odpovídal.

„Darrene, jsi si jistý?“

„Ano. Měl jsem na to přijít dřív. Je v šoku. Nereaguje, je v mdlobách, puls je slabý a překotný, kůže je studená a vlhká, potící se.“ Z krku záchranáře sebral stetoskop, když ten muž před ním na moment couvl. Přidržel jí rozšířený konec na hrudi. „Je tachykardická (pozn. zrychlená srdeční činnost, zvýšená tepová frekvence). Jsem si jistý, že je to ruptura vejcovodu. Potřebujeme ten operační sál hned připravený.“

„Nemůžu manžetou zjistit ten krevní tlak, ale nahmatal jsem to na padesát,“ vzdal to záchranář s manžetou na její paži a vzal si od Darrena zpátky stetoskop.

„Ježíši,“ zamumlal Darren, když se začal znovu rozpadat. „Je hypotenzní. Už toho moc nevydrží.“ Na moment vrátil svou pozornost k záchranáři. „Začněte s normálním fýzákem a pusťte ho naplno,“ vyštěkl a pak se jeho tělo sesulo, jak si sevřel čelo, zatímco se snažil udržet pohromadě.

„Vydrž, Darrene. Budu mít připravený operační sál. Má za porodníka Halady?“

„Ano.“

„Zavolám i jí. Uvidíme se za pár minut.“

Upustil svůj telefon na podlahu, když sevřel Bailey ruce. „Prosím, Bailey. No tak,“ prosil a zavřel oči, zatímco si držel její ruku u čela. Modlil se, prosil Boha a pořád prosil, dokud se zvuky obklopující sanitku, nezačaly odrážet. Byli na parkovišti sanitek, a když se zadní dveře tahem otevřely, zvedl hlavu, sebral svůj telefon ze země a vylezl ven.

Byl tam Dr. Mooring, aby se s ním setkal a zamrzl na místě, když Darrena uviděl. Záchranáři vytáhli ze sanitky nosítka a pozornost Dr. Mooringa se přesunula na Bailey. Zdálo se, že Darren nemůže odehnat mlhu z očí, když se chvíli rozhlížel kolem, třásl hlavou a bojoval, aby se dostal pod kontrolu. Nepanikařil tady. Tohle byl jeho svět a on se na tomto místě kontroloval, ale Bailey neměla být součástí této existence – aspoň ne takto.

Následoval je do oddělovacího prostoru, jeho vlastního oddělení, a když se na něj jedna ze sestřiček usmála a začala zdravit, okamžitě zamrzla, přesně jako Mooring, a zírala. Záchranáři oddrmolily její životně důležité funkce a symptomy, ale Darren se nezajímal o nic kromě toho, aby ji dostal na operační sál.

Dostihl Dr. Mooringa, když se blížili na chirurgii. „Myslím, že ruptura je na její pravé straně. Hádám, že má zjizvenou tkáň z dřívější operace slepého střeva, což způsobilo zúžení vejcovodu. Měl jsem na to sakra přijít dřív. Několik dní měla bolesti ve spodní části zad na pravé straně.“

„Darrene, neobviňuj“-

„Jsou připravení?“

„Jsou nachystaní. Dr. Bilks se zrovna teď drhne a Halady by tu měla být každou minutu. Budeme ji mít vydrhnutou, jakmile budeme moct, ale Bailey bude s Bilksem v dobrých rukou.“

Darren přikývl, když se přiblížili k dvojitým dveřím oddělujícím dělící prostor pohotovosti od chirurgie a tehdy ho Dr. Mooring zastavil.

„Darrene.“

Darren se zastavil v chůzi a zíral na ruku Dr. Mooringa položenou na jeho hrudi. Darren přesně věděl, co se mu ten muž chystá říct a nebylo to něco, co hodlal tolerovat.

„Musíš nás nechat postarat se“-

„Neopovažuj se mě poslat zpátky do čekárny.“ Podíval se na Baileyina nosítka, která se dostávala dál a dál před něj. „Nemůžu,“ zasyčel přes zaťaté zuby. „Jen mě nech počkat mimo operační sál, prosím,“ plazil se.

„Darrene, věci se můžou vyhrotit. Neměl bys tam být.“ Mooringova ruka byla jemná, jak držel Darrena zpátky, ale čím víc vzdálenosti jeho otálení vkládalo mezi Darrena a Bailey, tím víc měl chuť tomu muži bez ohledu na to urvat hlavu.  

Zavrtěl hlavou. „Jen potřebuju být blízko ní. Prosím. Chci jen počkat…“

Dr. Mooring konečně stáhl ruku zpátky. „Pokud způsobíš nějaké problémy, nechám tě vyvést. Počkáš na chodbě. Rozumíš?“

Darren přikývl a šel s Dr. Mooringem chodbou, přičemž rychle dostihli hejno sestřiček obklopující Baileyino pojízdné lůžko. Udržoval si odstup a cítil se tak neschopný, že se vlastně za svou neschopnost pomoct jí nenáviděl. Naslouchal každičkému slovu, které bylo vyřčeno, a nedělalo to nic kromě toho, že ho to posílalo do panického volného pádu. Nikdy se necítil, jako by se měl zbláznit tak, jako se cítil v tu chvíli. Jejich okolnosti byly jeho svěrací kazajkou a jeho teror byl jeho duševním rozpadem.

Dr. Mooring je následoval na operační sál, aby si promluvil s Bilksem. Darren na druhou stranu se zastavil uprostřed teď už tiché chodby a zíral na podlahu, zatímco se zapíral rukama o kolena. Lapal po dechu, rty se mu chvěly, jak se pokoušel ovládnout paniku a devastaci, ale bylo to k ničemu. Klesl na zeď a vzal si hlavu do rukou.

„Darrene…“ Byl to Dr. Mooring. Právě vyklouzl zpět ven z operačního sálu. „Proč nepočkáš na lékařáku? Nemusíš být tady“-

„Ano, musím,“ odsekl naštvaně. „Musím tu být, kdyby… Nemůže být sama.“

„Není sama. Vedeme si dobře“-

„Pokud ona…“ Nevěděl, jak ta slova říct nahlas, tak se neobtěžoval větu dokončit. Pak zmlkl a čekal, až Dr. Mooring odejde.

Musel tu být. Musel být blízko ní, protože pokud by nebyla dost silná, aby to zvládla, potřeboval tam být. Potřeboval, aby tam byla nějaká šance, že ji bude moct odeslat s jedním posledním miluju tě, jedním posledním polibkem, jedním posledním ujištěním, že není sama a že je to v pořádku. Byla pryč na nějakém nedosažitelném místě v její mysli, ale stále potřeboval říct ta slova, dotknout se svými rty jejích a utěšit ji, pokud by se z toho místa nevrátila.

„Její krevní tlak zase padá. Zhroutí se nám, pokud nezastavíme to krvácení.“ Odrazil se k němu hlasitý hlas Dr. Bilkse a Darren okamžitě začal vzlykat, zatímco si v rukách svíral hlavu.

Prosím, Bože, nedělej to. Prosím. Já tě prosím. Udělám cokoli, co chceš. Jen ji nech naživu.

Zvládl aspoň odeslat zprávu tátovi. Nebylo to nic víc než: „V nemocnici. Ruptura vejcovodu. Velká ztráta krve. Teď na operačním sále.“

A pak se vrátil k čekání a modlení. Ignoroval telefon, když začal zvonit a po třech hovorech ho nakonec ztišil. Nedokázal se vyrovnat s ničím víc než s rychlou zprávou, a nebyl ochotný odpovídat, protože to by znamenalo konec pro tu tenkou nitku příčetnosti, které se přidržoval.

Byl tam náhlý rozruch z operačního sálu a on poslouchal, zatínal zuby a svíral ruce do pěstí, aby potlačil potřebu křičet.

„Hroutí se! Potřebujeme krev hned!“ To byl znovu hlas Dr. Bilkse.

Panikařil a šílel, jak tam seděl. Brečel, nadával, stál a přecházel a pak, když si myslel, že si prošel každou emocí ve spektru, v otupění se zhroutil zpět na zeď. Ale ve skutečnosti nebyl vůbec v otupění. Jeho tělo bylo vyčerpanou skořápkou, která už na nic moc nereagovala, ale jeho mysl… Jeho mysl byla temná a děsivá věc, která ho bodala představami Baileyina mrtvého a neživého těla. Viděl ji stát v nějaké groteskní scéně s břichem rozevřeným vedle jeho sestry. Bylo to jako vidět nějaký děsivý hororový film, od kterého nemohl odvrátit pohled, a když ho ty představy zanechaly v nevolnosti, vstal a znovu začal přecházet. Rukama si prohrabával vlasy, když pochodoval po chodbě sem a tam.

„Darrene.“

Darren se otočil na patě na zvuk hlasu Dr. Bilkse, když ten opustil operační sál. Jeho operační plášť byl pokrytý krví.

Darrenovi bzučel mozek a slyšel naříkání. Byl to on. On se rozpadal, zatímco ho Dr. Bilks sledoval, a když si Darren sevřel kolena, nohy se mu chvěly a hrozily, že ho nechají na podlaze.

„Bailey utrpěla masivní ztrátu krve…“