Dirty - 27. kapitola

Překlad: Lucie

JULIUS

„Neodcházej ode mě,“ zavrčím a následuju ji domem. Zatracený vrabčáček mi nechává vybuchovat hlavu s každým tichým pohledem. Jestli chce i nadále držet jazyk za zuby, donutím ji promluvit. Možná, že říct jí, že bych prostě měl nechat Gia odvést si ji, bylo kruté, ale její reakce byla něco, co jsem potřeboval vidět. Jediná osoba, na kterou měla takovou reakci, byl Dinův bratr, kdykoliv byl zmíněn.

Rty se mi zvlním vztekem, bojuju s touhou, abych se po ní nenatáhl a nepopadl ji za zápěstí, abych ji udržel v klidu, a obviním ji, „Máš s ním poměr, s Giem? Že ano? To je důvod, proč jsi chtěla Dina mrtvého.“ Zastavím se, abych sledoval její reakci, ale je pryč, tak daleko ode mě, jak jen může být. „Měl jsem to uhodnout. Nevypadal, že by byl ze smrti svého bratra rozrušený.“ Sleduju její vzdalující se záda. „Vsadím své levé varle, že to je důvod, proč se nabídl, že tě najde sám. Že je to tak?“ Stále odchází, z čehož mi hoří žaludek, je napjatý a stočený rozrušením. „Mluv se mnou.“

Kulhá, jak rychle odchází, i když ne tak špatně, jako včera, ale dost špatně na to, aby se mi stáhl žaludek potřebou ji zvednout a odnést ji k pohovce, někam, kde ji bude pohodlně. Moje pýcha mi to samozřejmě nedovolí, ale pro záznam, chtěl jsem.

„Naser si,“ zavrčí a dělá kolečka kolem domu, tohle bylo naše podruhé v kuchyni. Tajemně se usměju, protože nemá ani tušení, kam jde, ale to nijak nezpomalí její tempo.

Pokusím se o jemnější přístup.

„Alejandro.“ Do prdele. Můj tón je stále příliš drsný. Zkusím to znovu. „Zlato, zastav se. Promluvme si.“

Když ji nazvu zlatem, otočí se na podpatku, škubne s sebou bolestí, a já ji málem srazím, jak se náhle zastaví. Zamračí se na mě, zvedne ruku a dloubne mě do hrudi jedním pevným prstem. Oči má v plamenech a promluví skrz zatnuté zuby.

„Přestaň.“ Dloubnutí. „Mi.“ Dloubnutí. „Říkat.“ Dloubnutí. „Zlato.“ Dloubnutí, dloubnutí, dloubnutí.

Kurva.

Ten přístup.

Se mnou dělá věci.

Péro se mi zvedne zpoza černých kalhot, posunu se a hodím po ní hrozivý pohled. „Budu ti říkat, jak jen budu chtít, zlato.“ Pomalu se přesunu, vpadnu do jejího prostoru, dokud se skoro nedotýkáme nosy. „Pro všechny záměry a účely patříš mně.“

A, drahý Bože, přeju si, aby to byla upřímná pravda, že ji mohu využít takovým způsobem, jakým opravdu chci. Spaní vedle ní je už tak dost těžké. Moje péro brečí mokré, husté slzy ve sprše každé ráno, ale to mě jen těžko uspokojovalo.

Ling mi to řekla včera večer, a přestože jsem to obvinění popřel, měla pravdu. Začínám na ni lpět. Byla to nováčkovská chyba dát ji přístup do mého prostoru. Jakkoliv moc jsem se jí chtěl zbavit, žaludek se mi stáhne nad myšlenkou na to… na to…

Moje mysl vysloví slova, která já jsem se neodvážil.

Být zase sám.

Ling je také kamarádka, ale je více spolupracovnicí. Má své vlastní zájmy a ty mě nezahrnují. Upřímně řečeno, nehrabu se v hovnech okolo Ling. Nijak se společensky neovlivňujeme, nechodíme na večeře a nedostáváme se do ničeho hlubokého a smysluplného. Ne, že by Ling v sobě měla něco hlubokého a smysluplného. Ona má svůj prostor nahoře a já dole. Jíme spolu jen příležitostně jenom proto, že je to pohodlné, ale většinou jíme v tichosti, občas to přerušíme jen pracovníma sračkama.

Alejandra je komplikované stvoření a, Pane buď milostiv, mě to k ní opravdu přitahuje. Celý den nepřestane mluvit, ale jakmile se přesuneme do ložnice ke spánku, je potichu a stává se nervózní a ztuhlou. A to mě kurevsky zabíjí.

Chápu to. Nezná mě a v noci možná fantazíruju o všech různých způsobech, jak bych ji mohl přimět křičet rozkoší, ale neudělám to. Ani když mě taky chce.

Zatraceně.

Dobře, asi bych nějakou dobu odolal, ale kurva, jsem jenom člověk. Nevím, zda v sobě dokážu zapřít ženu jako je Alejandra. Je drobná, přesně taková, co se mi vždy líbilo. Je krásná, což je bonus. A je chytrá, není vůbec hloupoučká, jak chce, abych si myslel.

Písek v jejích přesýpacích hodinách se zkracuje každou minutou. Zítra je její termín.

Pokud mi něco nedá – cokoliv – potom ji budu muset poslat zpátky domů, jako jehňátko na porážku.

Dávám jí příležitost, aby se zachránila, ale dělá to zatraceně těžké.

Lehce uchopím lem její plátěné košile, dívám se, jak se jí její velké hnědé oči rozšíří jako dva talířky a já ji se zavrčením varuju, „Čas skoro vypršel, maličká. Tak co to bude?“

Oči se jí rozjasní, těžce polkne a podívá se mi do očí, když prohlásí, „Jsi stejný jako oni.“

Stáhne se mi obočí. „Jako kdo?“

Udělá krok zpátky. „Oni.“ Pak dodá. „Všichni.“ Najednou se přes ni přelije čistý smutek. „Nechceš mi pomoct. Chceš jenom pomoct sám sobě. Jediný člověk, na kterého se můžu spolehnout, jsem já sama.“ Její oči se setkají s mými, a něco v nich je. Možná žal. „Myslela jsem si, že bys mohl být jiný, ale ani nevidíš, co je přímo před tebou.“

Udělám k ní krok, vezmu ji bez dovolení za obě ruce a pevně je stisknu, když poprosím, „Dej mi důvod, abych ti pomohl.“ Pustím její ruce a natáhnu se po jejích chladných tvářích. „Jsem jedno ucho. Jenom mi to řekni, zlato.“

Její oči se plní slzami a ona je zavře těsně předtím, než mají šanci ji zradit. Popotáhne, než chraplavě zašeptá. „Přeju si, abych ti mohla věřit, Juliusi.“ Když skloní hlavu, pustím ji a ruce mi spadnou podél těla. Svými dalšími vyřčenými slovy mě tvrdě zasáhne. „Vypadáš jako ten typ chlapa, co by pro něj holka udělala cokoliv, jen aby ho měla na své straně.“ V jejím hlase slyším známky zamyšlenosti.

A s těmi slovy to ucítím. Chci, aby se mnou zůstala. Natrvalo.

Do prdele.

To je to, co se stalo Twitchovi s Lexi?

Co mi to kurva tenhle vrabčáček dělá?

Protože to teď chápu. Chápu to. A dlužím Twitchovi omluvu za to, jak jsem si ho dobíral.

Když se otočí, aby se vydala do mé ložnice, projde mnou pocit strachu, když si uvědomím, že mám ve svých spárech někoho speciálního a že ji možná budu muset nechat jít. S tímhle poznáním panikařím.

Moje další nabídka omráčí dokonce i mě. „Co kdybych řekl, že tě ochráním?“

Zastaví se u dveří bez toho, aby se otočila, a odpoví, „Řekla bych ti, ať neděláš sliby, které nemůžeš splnit.“

Tělo mi ztuhne znepokojením, když za sebou zavře dveře, a tiché cvaknutí západky se mi ozývá myslí.

„Volal jsi,“ řekle Ling, když vkráčí do mé koupelny.

Nemám ohledně toho dobrý pocit, ale taky nemám na výběr. „Dnes jsi na řadě. Mám schůzku, kterou nemůžu zmeškat.“

Její oči se nebezpečně zúží. „Takže jdeš ven si s klukama dát drink, zatímco já tu zůstanu, abych hlídala tu malou kundičku, která tak ráda odmlouvá?“

Upravím si vlasy v zrcadle a nevzrušeně odpovím. „Neříkej jí tak. A ano, někdy budeš muset dělat věci, které nechceš. Říká se tomu práce, Ling.“

„Ne,“ prohlásí. „Tohle není práce. Práce jsou zbraně a muži v oblecích a střílení.“ Opře se bokem o pult a přesune se na místo, aby její obličej byl v mém zorném poli. „Tohle je kravina.“

Tohle je to nejbližší k podrážděnosti, jak jsem kdy Ling slyšel, že se dostala. Podívám se na ni, obočí se mi zvedne překvapením.

Sklopí hlavu a odfrkne si. „Nebudu ji mít ráda, jenom protože se tvůj pták postaví do pozoru, kdykoliv je v místnosti.“

S očima na ní se nakloním a varuju ji, „Jsem opravdu unavený z tvého mrzutého postoje, Ling. U pětileté by to bylo roztomilé. Ale na tobě?“ Přejedu ji pohledem. „Ani moc ne.“

Otevře pusu, aby mohla vypálit další kolo, ale já ji přeruším, „Předpokládám, že ti nemusím říkat, že pokud jí bude jakýmkoliv způsobem ublíženo, někdo za to zaplatí.“

Pusa se jí stáhne do vážné linky a přikývne. „Chápu to.“

„Ne, nechápeš,“ řeknu jí. „Nechápeš to. Tyhle hovna, o kterých mluvím, jsou vážná.“ Udělám krok blíž, a uzamknu ji u pultu. Snížím svůj chraplavý hlas. „Pokud na ni vztáhneš ruku, zkřivíš jí jediný vlas na hlavě, nebo se na ni špatně podíváš, přísahám ti, Ling“ – Hlas mám zapálený, stejně jako jsou její tváře – „půjdeš na ulici s holým zadkem. Vykázaná.“ Zvednu ruku a pohladím ji po tváři. „Teď už mě chápeš?“

Na chvíli následuje ticho.

„Jo.“ V očích ji svítí čistá nenávist. „Chápu tě.“

„Dobře.“ Spustím ruku, přesunu se k zrcadlu, naposledy se na sebe podívám a klinicky zamumlám, „To je opravdu dobře.“