TM - 26. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Sara

Lahodně vonící mořské plody na másle a pražený česnek mě pozdraví, když vejdu do domu, kabelka mi visí přes rameno. Jak jsem doufala, jídelní stůl je opět prostřen se svíčkami a láhev bílého vína se chladí v kbelíku s ledem. Jen jídlo je dnes jiné; Vypadá to, jako bychom měli na hlavní chod linguini s mořskými plody a kalamáry a salát z rajčat a mozzarelly na předkrm.

Načasování by nemohlo být dokonalejší, i kdybych to zkusila.

Chovej se normálně. Zůstaň v klidu. Nemůže vědět, co plánuješ.

„Italská noc, huh?“ Říkám, když se Peter otočí od kuchyňského pultu, kde krájí něco, co vypadá jako bazalka.

Srdce mi zběsile tluče proti hrudi, ale podaří se mi udržet klidný sarkastický tón. „Co bude zítra? Japonský? Čínský?“

„Pokud si přeješ,“ říká a přejde ke stolu, aby posypal nakrájenou bazalku na mozzarellu.

„Jelikož jsem s těmi pokrmy méně obeznámen, možná bychom si je měli objednat.“

„Dobře.“ Můj pohled spadá k jeho rukou, jak si stírá zbytky bazalky z prstů a musím myslet na to, jak se mě ty prsty dotýkaly zničujícím potěšením, přiměly mě v jeho náručí rozpadnout.

Ne. Na to nemysli.

Zoufale se snažíc rozptýlit se, soustředím se na jeho oblečení. Dnes má na sobě černou košili, rukávy si vyhrnul a v hrdle mi vyprahne při pohledu na jeho opálené, svalnaté předloktí, levé je pokryté tetováním až k zápěstí.

Potetovaní muži nejsou normálně mou slabostí, ale složité tetování mu sluší a zdůrazňují sílu, která se ohýbá pod hladkou pokožkou pokrytou chloupky. Vždycky jsem byla přitahována k silným, mužským předloktím a Peter má to nejlepší, co jsem kdy viděla. George cvičil, takže měl také pěkné ruce, ale nebyly tak dokonalé jako tyto.

Ugh, přestaň. Sebepohrdání mě pálí v krku, když si uvědomuju, co dělám.

V žádném případě bych neměla porovnávat svého manžela, normálního, mírumilovného člověka, s vrahem, jehož život se točí kolem násilí a pomsty. Je zřejmé, že Peter Sokolov je v lepší formě; Musí být, aby zabíjel všechny ty lidi a vyhýbal se autoritám. Jeho tělo je zbraň, vylepšená lety bitev, zatímco George byl novinář, spisovatel, který trávil většinu času se svým počítačem.

Až na to… kdybych věřila Peterovi, můj manžel nebyl novinář. Byl to špion, který operoval ve stejném světě stínů jako monstrum, které se pohybuje v mé kuchyni.

Hromada napětí se mi točí kolem hlavy a všechny myšlenky o údajném podvodu mého manžela vytlačuji, zaměřuji se na zbytek oblečení mého stalkera: tmavé džíny a černé ponožky bez bot. Na okamžik se musím ptát sama sebe, jestli má Peter něco proti nošení bot, ale pak si vzpomenu, že v některých kulturách je považováno za nečisté a nepořádné nosit boty uvnitř domu.

Je taková ruská kultura, a pokud ano, muž, který mě mučil v této kuchyni, ukazuje nějakým nepřímým způsobem, že mě respektuje?

„Do toho, umyj si ruce nebo cokoli, co potřebuješ,“ říká a ztlumí světla, než se posadí ke stolu a odkorkuje víno. „Jídlo začíná chladnout.“

„Nemusel jsi na mě čekat,“ řeknu a jdu do nedaleké koupelny, abych si umyla ruce. Nesnáším, jak se chová, jako kdyby znal všechny mé zvyklosti, ale nehodlám ohrozit své zdraví a naštvat ho.

„Myslím to vážně,“ říkám, když se vrátím. „Vůbec jsi tady nemusel být. Víš, že krmení mě není součástí tvých pronásledovatelských povinností, že jo?“

Ušklíbne se, když se posadím proti němu a pověsím si kabelku o roh židle. „Je to tak?“

„To říkají všechny záznamy o stalkerech.“ Rozkrojím rajče a mozzarellu vidličkou a naberu si je na talíř. Má ruka je stabilní, aniž by ukazovala úzkost, která mě vevnitř sžírá. Chci si dát kabelku k hrudi, držet ji na klíně a mít k ní snadnější přístup, ale když to udělám, bude mít podezření. Riskuju už jen tím, že mi visí na židli, když ji normálně házím na gauči v obýváku. Doufám, že to připisuje skutečnosti, že jsem přišla rovnou do kuchyně / jídelny místo toho, abych obvykle odbočila k pohovce.

„No, jestli tohle říkají, proč bych se měl hádat?“ Peter nám nalije sklenku vína před tím, než si na talíř nabere mozzarellový salát. „Nejsem žádný odborník.“

„Nikdy předtím jsi žádnou ženu nepronásledoval?“

Odkrojí kousek mozzarelly, dá si ho do úst a pomalu žvýká.

„Ne, ne takhle,“ říká, když dojí.

„Vážně?“ Přistihnu se, že jsem najednou zvědavá. „A jak tedy?“ Věnuje mi zvláštní pohled. „Věř mi, nechceš to vědět.“

Pravděpodobně má pravdu, ale protože je tu šance, že ho po dnešku neuvidím, cítím bizarní touhou dozvědět se o něm víc.

„Ne, vlastně chci,“ říkám a čerpám klid z popruhu kabelky, který se dotýká mých zad. „Chci to vědět. Řekni mi to.“

Váhá a pak říká, „Většina mých úkolů byli vždy muži, ale také jsem pronásledoval ženy jako součást mé práce. Různé práce, různé ženy, různé důvody. V Rusku to byly často manželky a přítelkyně mužů, kteří ohrožovali mou zemi; Pronásledovali jsme je a zpovídali, abychom našli skutečné cíle. Později, když jsem se stal uprchlíkem, jsem pronásledoval několik žen v rámci své práce pro různé vůdce kartelu, prodejce zbraní a podobně; Obvykle to bylo proto, že představovaly hrozbu nějakého druhu, nebo zradily muže, pro které jsem pracovala.“

Sousto rajčete, které jsem právě snědla, cítím uvíznuté v mém krku. „Prostě jsi je… vysledoval?“

„Ne vždy.“ Natáhne se k linguini, vrazí do nich vidličku a dá si značnou část těstovin na talíř, aniž by rozlil máslovou omáčku. „Někdy jsem musel udělat víc.“

Špičky mých prstů začínají být chladné. Vím, že bych měla být zticha, ale místo toho se slyším ptát, „Co jsi musel udělat?“

„Závisí na situaci. Jednou mou kořistí byla zdravotní sestra, která zaprodala mého zaměstnavatele - prodejce zbraní, o kterém jsem se předtím zmínil - jeho teroristickým klientům.

Výsledkem bylo, že jeho tehdejší přítelkyně byla unesena a téměř ho zabili při její záchraně. Byla to ošklivá situace, a když jsem našel tu sestru, musel jsem se uchýlit k ošklivému rozřešení.“ Odmlčel se a jeho šedé oči se zaleskly. „Chceš detaily?“

„Ne, to je…“ Natáhnu se pro sklenici vína a napiju se. „To je v pořádku.“

Kývne a začne jíst. Už nemám žádnou chuť k jídlu, ale přinutím se následovat jeho příkladu a naberu si na talíř těstoviny. Je to vynikající, mořské plody a těstoviny jsou dokonale vařené a pokryté bohatou, slanou omáčkou, ale sotva si ji mohu vychutnat. Umírám, abych se dostala ke své tašce a vytáhla malou lahvičku, která tam je, ale pro to potřebuji, aby byl Peter rozptýlený a odvrátil se od své sklenice s vínem alespoň na dvacet vteřin.

V nemocnici jsem si to nacvičovala s láhví vody: pět sekund na otevření lahvičky, dalších pět, abych se dostala přes stůl a vylila obsah lahvičky do sklenice na víno a další tři, abych vztáhla ruku zpět a schovala ji. To je asi třináct vteřin, ne dvacet, ale nemůžu dovolit, aby měl podezření, takže potřebuju víc času.

„Řekni mi o svém dni, Saro,“ říká, když většina linguini na jeho talíři je pryč. Když vzhlédnu, probodne mě chladným stříbrným pohledem. „Stalo se něco zajímavého?“

Můj žaludek se stáhne kolem linguini, které jsem pozřela. Peter nemůže vědět, že jsem narazila na Joea, že ne? Můj trýznitel nic neříká, ale pokud v jeho mysli, je tato divná věc mezi námi nějaký druh dvoření se, může mít problém, že mluvím - a dělám plány – s jinými muži.

„Um, ne.“ K mé úlevě můj hlas zní poměrně normálně. Pracuje se mi lépe v extrémním stresu. „I když, jedna žena přišla s extrémně těžkými vředy a ukázalo se, že potratila dvojčata, pak přišla patnáctiletá dívka, která přišla s plánovaným těhotenstvím - vždycky chtěla být matkou,“ řekla, „ale určitě ti to nepřijde moc zajímavé.“

„To není pravda.“ Položí vidličku a opře se do židle. „Tvou práci považuju za fascinující.“

„Vážně?“

Přikývne. „Jsi doktorka, ale ne jen kdo zachraňuje život a léčí nemoc. Přivádíš život do tohoto světa, Saro, pomáháš ženám, které jsou v nejzranitelnějším a nejkrásnějším období.“

Nadechnu se a jen na něj zírám. Tenhle člověk - tenhle vrah – to nemůže chápat, že ne?

„Myslíš si, že… jsou těhotné ženy krásné?“

„Nejen těhotné ženy. Celý proces je krásný,“ říká, a uvědomuji si, že to chápe.

„Ty si to nemyslíš?“ Zeptá se, když se na něj stále dívám v čirém šoku. „Jak funguje život, jak malý svazek buněk roste a mění se, než se objeví ve světě? Nepřijde ti to krásně, Saro? Dokonce zázračné?“

Zvednu sklenku vína a napiju se, než odpovím. „Přijde.“ Můj hlas zní těžce, když se mi konečně podaří mluvit.

„Samozřejmě že ano. Jen jsem nečekala, že to tak cítíš taky.“

„Proč?“

„Není to zřejmé?“ Položím sklenici. „Ty život bereš. Ubližuješ lidem.“

„Ano, to dělám,“ souhlasí. „Ale tím je mé uznání za to silnější. Když chápeš křehkost bytí, její naprostou přechodnost - když vidíš, jak snadné je s něčím skoncovat - oceníš život víc, ne méně.“

„Tak proč tedy? Proč ničit něco, co oceňuješ? Jak se můžeš smířit s tím, že jsi zabiják, když-“

„Když mi přijde lidský život krásný? Je to snadné.“ Nakloní se a jeho šedé oči ztmavnou v blikajícím světle svíček.

„Víš, smrt je součástí života, Saro. Ošklivá část, jistě, ale žádná krása není bez ošklivosti, stejně jako štěstí bez utrpení. Žijeme ve světě kontrastů, ne absolutních. Naše mysl je určena ke srovnání, vnímání změn. Všechno, co jsme, vše, co děláme jako lidské bytosti, spoléhá na základní skutečnost, že X je jiné než Y - lepší, horší, teplejší, chladnější, temnější, lehčí, ať už to je jakkoli - ale pouze ve srovnání. V prázdnotě, X nemá žádnou krásu, stejně jako Y nemá žádnou ošklivost. Je to kontrast mezi nimi, který nám umožňuje ocenit jeden nad druhým, učinit volbu a čerpat z toho štěstí.“

Hrdlo mám nevysvětlitelně napjaté. „Tak co ty? Svou prací přivádíš do světa štěstí? Všechny učiníš šťastnými?“

„Ne, samozřejmě, že ne“ Peter zvedne sklenici vína a víří tekutinou uvnitř. „Nemám žádné iluze o tom, co jsem a co dělám. Ale to neznamená, že ve tvé práci nerozumím kráse, Saro. Člověk může žít v temnotě a vidět světlo slunce; Je ještě jasnější.“

„Já…“ Moje dlaně jsou kluzké potem, když zvednu svou sklenici s vínem a tajně se natáhnu do tašky volnou rukou. Ať už je to jakkoliv fascinující, musím jednat, než bude pozdě. Neexistuje žádná záruka, že si nalije druhou sklenici. „Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala.“

„Žádný důvod, proč bys měla.“ Položí sklenici a usměje se na mě. Je to jeho temný, magnetický úsměv, ten, který vždy přenáší teplo do mého jádra. „Vedeš velmi odlišný život, ptichka. Jemnější život.“

„Správně.“ Moje dechy jsou mělké, když pozvednu svou sklenici a přivedu ji k mým rtům. „Myslím, že jsem vedla - dokud ses neobjevil.“

Jeho výraz je ponurý. „To je pravda. Za to, co stojí za to-“

Moje sklenice mi sklouzne z prstů a obsah se rozlije na stůl přede mnou. „Jejda,“ vyskočím, jako bych byla v rozpacích.

„Omlouvám se. Nechej mě-“

„Ne, ne, seď.“ Vstane, právě tak, jak jsem doufala. I když je v mém domě, rád si hraje být dobrým hostitelem. „Postarám se o to.“

Trvá mu jen pár kroků, aby dosáhl k stojanu na papírové utěrky na pultu, ale to je vše co potřebuju, abych otevřela lahvičku. Šest, sedm, osm, devět… v duchu počítání, když vyliji obsah do poháru. Deset, jedenáct, dvanáct. Otočí se zpátky, v ruce má papírové utěrky a já mu věnuju pokorný úsměv, když klesnu zpátky do židle, prázdná skleněná lahvička spadla zpět do tašky. Moje záda jsou nasáklá ledovým potem a mé ruce se chvěje z adrenalinu, ale můj úkol je hotový.

Teď už jen potřebuju, aby vypil víno.

„Dovol mi ti pomoct,“ řeknu, když utěrkou nasává vylité víno na stole, ale on mě odmávne.

„Zvládnu to. Nedělej si starosti.“ Odnese můj vínem nasáklý talíř ke koši a vyklepe z něj zbytek těstovin - to by mohla být další příležitost, poznamenávám si do mysli - a pak se vrátí s čistým talířem.

„Děkuju,“ říkám, snažím se znít vděčně, místo abych zněla radostně, když mi vymění víno za nové a nalije i sobě.

„Promiň, že jsem tak nešikovná.“

„Nic se neděje.“ Vypadá pobaveně, když se znovu posadí.

„Obvykle jsi velmi ladná. Je to jedna z věcí, které se mi na tobě nejvíce líbí: jak přesné a řízené jsou tvoje pohyby. Je to kvůli tvé lékařské praxi? Klidná ruka pro chirurgické zákroky a to všechno?“

Nepůsob nervózně. Ať uděláš cokoliv, nechovej se nervózně.

„Ano, to je část z toho,“ odpovím a snažím se zachovat svůj tón. „Také jsem chodívala na balet, když jsem byla dítě a moje instruktorka byla držitelem přesnosti a dobré techniky. Naše ruce musely být umístěny právě tak, naše nohy se pochybovaly přesně tak. Opakovaly jsme každou pozici, každý krok, dokud to nebylo úplně v pořádku, a pokud jsme někdy zkazily dobrou formu, musely jsme se vrátit a cvičit to, dokud to nebylo perfektní, někdy po celou hodinu.“

Zvedne sklenici a znovu zavíří tekutinou. „To je zajímavé. Vždycky jsem si myslel, že vypadáš jako tanečnice. Máš takový postoj a tělo.“

„Ano?“ Napij se. Prosím, napij se.

Položí sklenici dolů a zaujme mě záhadným pohledem.

„Rozhodně. Ale už netančíš, že ne?“

„Ne.“ No tak, zvedni tu sklenici. „Skončila jsem s baletem, když jsem začala chodit na střední školu, ačkoli jsem na vysoké škole trochu tancovala salsu.“

„Proč jsi skončila s baletem?“ Jeho ruka se posune blíže ke sklu, jako by ho chtěl znovu zvednout. „Musela jsi v něm být opravdu dobrá.“

„Ne dost dobrá, abych ho dělala profesionálně, alespoň ne bez dalšího trénování. A mí rodiče tohle pro mě nechtěli.“ Můj puls se zrychluje v očekávání, když se jeho prsty ovinou kolem stopky sklenice.

„Výdělečný potenciál tanečnice je poměrně omezený, stejně jako délka její kariéry. Většina přestane tančit ve svých dvacátých letech a musí najít něco jiného ve svém životě.“

„Jak je to praktické,“ mluví a zvedá sklenici. „Záleželo na tom tobě nebo tvým rodičům?“

„Na čem?“ Snažím se nedívat na sklenici, jak se vznáší pár centimetrů od jeho rtů. No tak, napij se.

„Na platu.“ Znovu víří vínem a zdá se, že je mu příjemný pohled na jemně zbarvenou tekutin, která obklopuje skleněné stěny. „Chtěla jsi být bohatou a úspěšnou doktorkou?“

Přinutím se odvrátit od hypnotického pohybu vína. „Jistě. Kdo by nechtěl?“ Očekávání mě zaživa sžírá, a tak se odvrátím, zvednu svou vlastní sklenici a napiju se.

Prosím, napodobni mě a napij se. No tak, stačí pár kapek.

„Nevím,“ zamumlá. „Možná malá holčička, která by spíše byla baletkou nebo zpěvačkou?“

Zamrkám a krátce se odvrátím od jeho ne napití se.

„Zpěvačka?“ Proč by to řekl? Nikdo kromě mé poradkyně ze sedmého ročníku o této konkrétní ambici neví.

I v deseti letech jsem věděla lépe, než abych rodičům přinesla něco tak nepraktického - zvláště poté, co mi řekli, jaký je jejich názor na balet.

„Máš krásný zpěvavý hlas,“ říká Peter, který si stále hraje se skleničkou na víno. „Je logické, že v určitém okamžiku jsi možná zvažovala, že bys zpívala a vystupovala. A na rozdíl od tanečnice, úspěšná kariéra zpěvačky nemusí skončit brzy. Mnoho starších zpěváků je vysoce respektovaných.“

„Předpokládám, že je to pravda.“ Znovu pohlédnu na jeho sklenici a moje frustrace roste. Je to jako kdyby mě mučil, sledoval, jak dlouho dokážu vydržet, dokud neprasknu. Abych potlačila svou netrpělivost, vezmu si velký doušek vlastního vína a řeknu, „Jak víš, jaký zpěvný hlas mám? Oh, počkej, nevadí. Tvoje odposlechové zařízení, že?“

Přikývne, ani trochu pokorně. „Ano, často zpíváš, když jsi sama.“

Napiju se ještě o něco víc. Kdykoliv jindy, by mě jeho neformální nerespektování mého soukromí pohoršilo, ale právě teď se jen věnuji všemu, co se týká hloupého vína.

 Proč ho nepije?

„Takže si opravdu myslíš, že mám dobrý zpěvavý hlas?“ Zeptám se a pak si uvědomím, že bych měla pravděpodobně znít více pobouřeně. S trochu intenzivnějším tónem dodávám,

„Jelikož jsem to nevědomky pro tebe udělala, mohl bys mi dát svůj upřímný názor.“

Oči se mu zaleskly, než znovu položil sklenici. „Tvůj hlas je krásný, ptichka. Už jsem ti to řekl a nemám důvod lhát.“

Ach, bože, napij se už toho pitomého vína! Abych zabránila tomu, abych to hlasitě zakřičela, zhluboka se nadechnu a nasadím na rty pěkný úsměv.

„Ano, dobře, snažíš se dostat do mých kalhotek. A každá žena ti řekne, že tomu pomáhají lichotky.“

Zasměje se a znovu zvedne sklenici. „Pravda. Kromě toho mám pocit, že bych ti mohl skládat lichotky od nynějška až do věčnosti a nic by se nezměnilo.“

„Nikdy nevíš.“ Zachovávám lehký a flirtující tón, a to i přes studený pot, který se táhne po mé páteři. Pokud se nepije sám, musím ho přimět.

Tuto večeři nemůžeme ukončit, dokud se nenapije aspoň pár kapek.

Zvednut sklenici, široce se usměju a řeknu, „Proč se na to nepijeme? Na ženskou marnost a tvé lichotky?“

„Proč ne?“ Zvedne sklenici a přitiskne ji k mé. „Na tebe, ptichka a tvůj nádherný hlas.“

Oba přivedeme své sklenice ke rtům, ale než se mohu napít, jeho prsty se uvolní kolem stopky jeho sklenice.

„Jejda,“ zašeptá, jak mu sklo vyklouzne z prstů a víno se rozlije přímo na místo, kde se předtím rozlilo mě. Jeho oči se temně zablesknou. „Moje chyba.“

Přestávám dýchat, krev ve mně vře.

„Ty…ty…“

„Věděl, že jsi mi něco přidala do vína? Ano, samozřejmě.“ Jeho hlas zůstává jemný, ale teď můžu rozpoznat smrtící vzkaz uvnitř. „Myslíš, že se mě nikdo nikdy předtím nepokusil otrávit?“

Můj puls je hyper zrychlený, ale nedokážu se pohnout, když vstane a obejde stůl, blíží se ke mě s elegantní milostí dravce. Jediné, co mohu udělat, je zírat na něj, když vidím hněv, který v těch kovových očích svítí.

Teď mě zabije. Za to mě zabije. „Já ne…“ Teror mě pálí v žílách. „To nebylo…“

„Ne?“ Zastaví se vedle mě, natáhne se do tašky a vytáhne prázdnou lahvičku. Měla bych utíkat, nebo alespoň se o to pokusit, ale nejsem natolik odvážná, abych ho ještě více vyprovokovala. Takže zůstávám klidná a sotva dýchám, když si přiloží lahvičku k nosu a čuchne si.

„Ach, ano,“ zamumlá a skloní ruku. „Trochu diazepamu. Ve víně jsem to necítil, ale je to jasné.“ Položí lahvičku na stůl před mnou. „Sehnala jsi to v nemocnici, předpokládám?“

„Já… Ano.“ Nemá smysl to popírat. Důkazy jsou doslova přede mnou.

„Hmm.“ Opře se bokem o stůl a podívá se na mě. „A co bys udělala, když by ses mě zbavila, ptichka? Poslala mě FBI?“

Přikývnu, slova mi zmrznou v krku, když se na něj podívám. Jeho velké tělo se nade mnou vznáší a cítím se jako malý ptáček, ke kterému mě srovnává: malý a vyděšený ve stínu jestřábu.

Jeho smyslná ústa se stočí do úšklebku. „Chápu. A myslíš, že by to bylo tak snadné? Jen mě poslat k zemi a omráčit?“

Zamračím se na něj, nerozumím mu.

„Myslíš si, že pro to nemám plán pro případ nouze?“ Cuknu sebou, když zvedne ruku. Ale jediné, co udělá, je, že zvedne pramen mých vlasů a přejede jim po mé čelisti, to gesto je neklidné a zároveň se mi tím krutě posmívá. „Kdyby ses mě pokusila zabít nebo omráčit?“

„Ty… ty máš?“

Jeho víčka klesnou a pohled upře na má ústa.

„Samozřejmě.“ Pramen vlasů se otře mé rty, konečky lechtají citlivé místo a můj žaludek se uzavírá do tvrdé koule, zatímco tiše říká, „V tuto chvíli moji muži monitorují tvůj dům a vše v dálce desíti bloků, stejně jako malá obrazovka, která zobrazuje mé životně důležité funkce.“ Jeho pohled se setká s mými. „Chceš hádat, co by udělali, kdyby mi neočekávaně klesl krevní tlak?“

Mlčky zavrtím hlavou. Jestli jsou Peterovi muži podobní jemu - a oni musí být, aby ho poslouchali na slovo - radši bych neznala specifika toho, čeho jsem se těsně vyhnula.

Jeho úsměv má temný okraj. „Ano, to je asi moudré, ptichka. Nevědomost je blaženost a to tak dále.“

Shromáždím zbytky své odvahy. „Co mi uděláš?“

„Co myslíš, že ti udělám?“ Nakloní hlavu a jeho úsměv potemní o další zlomek. „Potrestám tě? Ublížím ti?“

Moje srdce bubnuje v krku. „Ublížíš?“ Dívá se na mě pár dlouhých okamžiků, úsměv mu ještě víc potemní a pak zavrtí hlavou. „Ne, Saro.“ V jeho hlase je podivně vyčerpaná poznámka. „Dnes ne.“

Odstoupí od stolu, začne shromažďovat talíře a já na židli ochabnu, uvolněná a zbavena všech nadějí.

Pokud nelže o svých mužích - a nemám důvod se domnívat, že lže - jsem ještě víc uvězněná, než jsem si myslela.