Bastard - 4. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

Čekal jsem deset minut, ale neukázala se a tak jsem zamířil domů. Tak trochu jsem si myslel, že potom jak jsem se k ní zachoval dnes ráno, se neukáže. Její smůla. I když si přiznám, že jsem zklamaný, nebudu se v tom pitvat.

Když přijedu na naši příjezdovou, natáhnu se a schovám své cigarety do přihrádky. Moje máma nesnáší, když kouřím. Nedělám to často. Jen jsem začal, když jsem zjistil, že si bude brát toho hňupa. Kouření mě uklidňuje a pán ví, že to potřebuju, když jsem kolem něj.

Nemyslím si, že si někdy zvyknu na život tady, v tomhle domě, nebo této čtvrti. Je to příliš zasraně dokonalý.

Nesnáším dokonalost.

Lidé jako já, nebudou nikdy patřit na místo, jako je tohle. Jsem vadný. Rodiny, které žijí v těchto oblastech, jsou obvykle okázalý, domýšlivý a falešný. Příliš dobrý, aby to byla zasraná pravda.

Stejně jako můj nevlastní otec.

Kurva, nenávidím ho.

Vylezu z auta, ve stejný moment někdo přijede na příjezdovou cestu sousedů. Moje první myšlenka je, že je to nejspíš fešák, který jí přivezl domů, ale jsem překvapen, když z auta vystoupí starší muž.

„Dobré odpoledne,“ říká, kráčejíc ke mně.

„Dobrej,“ odpovím. Zajímalo by mě, jestli je to její otec. Možná mi bude chtít nakopat zadek, jestli mu řekla, jak jsem se k ní choval.

„Ty musíš být Elisabethin chlapec. Řekla mi, že ses o víkendu přistěhoval.“

„Ano. Carter. Carter Reynolds“ říkám, když mu nabídnu svou ruku.

„Těší mě, synu. Jsem Ross. Ross Montgomery.“

„Je hezké, vás poznat, pane.“ Jsem překvapen, že mě od něj neštve, když mě nazve synem. Nesnáším, když mi tak můj nevlastní otec říká. Předpokládám, že to dělá, aby mě jen štval.

Kretén.

„Pěkná sada kol. 1975 Holden HJ GTS Monaro.“

„To je. Vyznáte se v autech,“ řeknu překvapeným tónem.

„Jsem velký nadšenec aut,“ zachechtá se. „Můj otec míval takový. Děláš na něm sám?“

„Jo. Něco málo jsem na něm udělal. Některé části jsou těžko k sehnání a trochu drahý pro sedmnáctiletého,“ zasměju se.

„Jednoho dne ho dodělám.“

„Kdysi jsem trávit hodiny pomáháním mému tátovy s prací na jeho autě.

„Pokud někdy budeš potřebovat ruce navíc, s čímkoli, rád bych Ti pomohl.“ Jeho nabídka vyloudí na mé tváři úsměv. Proč si moje máma nemohla vzít někoho jako Rosse Montgomery?

„To bych rád,“ upřímně říkám. Se svými dosavadními výsledky se mám obvykle na pozoru před cizinci, zejména staršími muži, ale z nějakého důvodu to s ním tak není. Koneckonců, můj otec mě nikdy nechtěl, můj děda mnou pohrdal a můj nevlastní otec mě s vášní nenávidí. Ačkoliv Ross se zdá být skutečný chlap.

Už teď se mi líbí.

„Můžu se podívat pod kapotou?“ Ptá se.

„Jasně.“ Dostanu se dovnitř, zatáhnu za páku a následuju ho k přední části vozu.

„Víš toho dost o mechanice vozu?“ Ptá se, když čeká, až otevřu kapotu. Sleduju, jak přejíždí svou rukou po laku. Malý úsměv hraje na jeho rtech. Jsem rád, že oceňuje tento vůz stejně jako já.

„Měl jsem štěstí, že chlápek, od kterýho jsem koupil auto, mi dal manuál, ale ne, moc toho nevím. Ačkoli se učím rychle.“

„No, když budeš mít trochu volného času, rád bych ti ukázal, co umím.“

„Jsem teď volný,“ řeknu příliš dychtivě. Pomýšlení na práci na autě s ním mě z mě neznámého důvodu vzrušuje, ale nejsem si jistý, proč. Možná je to proto, že v mé minulosti si na mě nikdy nikdo čas neudělal, aby mi pomohl.

Kromě mámy, samozřejmě, ale ta ví hovno o autech.

„Dobře. Později mám noční, ale můžu si ušetřit asi tak hodinu. Dej mi pár minut na převlečení a můžeme začít.“

Odstupujíc od auta, znovu k němu natáhnu svou ruku.

„Děkuji vám, pane Montgomery. Opravdu si cením vaši nabídky.“

„Nehroť to, synu. Jsem rád, že pomůžu. A prosím, říkej mi Rossi. Chystám se si to užít,“ říká hladíc kapotu, když ji zavřu.

„Nepracoval jsem na autě několik let. V těchto dnech jsou všechny auta opravována počítačem.“

Jak jsme tam stáli a povídali si, Indi přicházela po trávníku. Musela chytit autobus domů.

„Tykvičko,“ říká její otec, když mu zabalí své malé ruce kolem pasu. On se předkloní a políbí ji na temeno hlavy. „Jak bylo ve škole, holčičko?“

„Škola byla v pořádku.“ Podívá se mým směrem a zúží oči. Cítím, jak úsměv na mé tváři roste. Moc jsem o její povaze nepřemýšlel, ale líbí se mi její odvaha. Jsem rád, že moje dovádění se jí dostalo pod kůži. Taky obdivuju skutečnost, ona dává stejně, né-li víc, než dostává. Většina dívek na jejím místě by plakala.

„Už jsi potkala Cartera?“ Ptá se její otec.

„Ano, už jsme se setkali,“ odpoví suše. „Půjdu si dělat domácí úkoly. Vyndal si maso z lednice ven?“

„Jistě,“ říká.

„Dobře, brzy začnu vařit večeři.“ Když odejde, oba na ní zíráme. Mé oči jsou přilepený na jejím zadku. Jsem si sakra jistý, že jejího otce ne.

„Je to tak dobré dítě,“ říká. „Jsem šťastný, že ji mám.“ Nemám odpověď. Jak mohu? Moje pocity ohledně ní, jsou všelijaké. Nenávidím ji a toužím po ní ve stejnou dobu. Naprosto to vyjebává s mojí hlavou.

••••

Poté, co jsem se převlíkl, jsem zamířil zpátky k autu, kde už Ross čekal. Položil nějaký nářadí na zem. Zřejmě patřily jeho otci. Vypadá hodně natěšeně, že mi pomůže. Už teď můžu říct, že si užiju čas strávený s ním. Doufám, že to bude cítit stejně.

Vzpomíná, zatímco pracujeme a má i nějaké vtipné historky. Čas plyne docela rychle. Opravdu si užívám čas strávený s ním. Není to jen milý chlapík, ale taky mě toho hodně učí.

„Co si myslíte o randění vaši dcery?“ Ptám se z ničeho nic.

„Proč?“ Odpovídá, mračíc se na mě. „Chceš s ní na rande?“

„Já? K… hmmm ne.“ Nemůžu uvěřit, že mi málem před ním vypadla ta bomba na K.

Nakloní hlavu a ptá se: „Proč bys s ní nechtěl na rande?“ Říká to, jako bych ho urazil, že nechci. Ježíši. Proč jsem tohle vůbec vytáhnul?

„Dnes jsem jen něco zaslechl ve škole.“ Vím, že je to ode mě podlý říct jejímu otci, co Brad řekl, ale není žádný způsob, jak bych ji nechal jít k tomu buzerantovi domů. Zvláště nyní, když vím, jaký jsou jeho úmysly. Nežárlím nebo tak něco. No to je to, co si říkám. Prostě se mi to nelíbí.

„Co jsi slyšel?“ Ptá se, otočí hlavu mým směrem, když jsme oba sklonění nad kapotou auta. Vidím, jeho stisk utáhnout kolem klíčem v ruce. Jeho klouby zbělely. Možná, nasrat ho zatímco drží nástroj v ruce, nebyl můj nejchytřejší tah.

„Jeden z kluků, se kterým jsem měl dnes oběd… Brad.“

„Brad Cartwright?“

„Neznám jeho příjmení,“ prohlašuju.

„Vysoký. Blonďák. Fotbalový kapitán. Namyšlený bastard.“

„Jo, to je on,“ zasměju se.

„Nemůžu vystát toho kluka. Chodil jsem do školy s jeho otcem. On byl úplně stejný,“ říká. „Cože říkal o mojí holčičce?“

„Podívejte. Nechci způsobit Indi žádné potíže.“ Protože nechci, jen ji nechci poblíž Brada.

„Chci vědět, co řekl. Pokud někdo říká, hovna o moji holčičce…“

„Tak to není. Jen…“

„Jen co, Cartere?“ Odsekne. Mohu říct, že jeho trpělivost je na hraně.

„Chlubil se jeho kamarádům, že jeho rodiče odjíždí přes víkend pryč. Plánuje ji pozvat k němu domů.“

„On kurva co?“ Křičí, vstávajíc do plné výšky a narazí hlavou o zvednutou kapotu. Cítím se jako blbec, že jsem něco řekl. Donášení není moje věc, ale představa, že ji tam bude mít a využije ji, ve mě z nějakého důvodu vaří krev.

Jeho tvář jasně zčervená, jak tam stojí a mne si poraněnou hlavu.

„Omlouvám se. Jen jsem si myslel, že byste to chtěl vědět.“ Cítím se jako pokrytec.

Zvu holky za jediným účelem, píchat je celou tu dobu.

Doufám, že když to ví, tak ji to zadrhne. Alespoň jsem nezmínil boční sázku, kterou udělal s jeho kámošem.

„To tě mrzet nemusí,“ říká uchopujíc mě za rameno.

„Oceňuji, že dáváš pozor na mou holčičku. Je často sama kvůli mé práci. Bojím se o ni. Díky vědomí, že žiješ vedle, se cítím líp.“

Teď, se cítím jako podvodník. Nejen, že jsem myslel na to samý, co chce Brad udělat, ale chovám se k jeho dceři jako ke kusu hovna. Proč jsem najednou sžírán pocitem viny?

••••

Později v noci sedím v mém pokoji v úplné tmě a sleduju Indianu, jak sedí u okna.

Obvykle nedělám takové věci, takže se cítím, jako stalker. Je zase na svém iPodu. Předpokládám, že si s někým píše, protože občas hodí hlavu dozadu a směje se, než napíše odpověď. Zjistím, že se usmívám, jak ji sleduju.

Co mi to do pekla dělá?

Několikrát se podívá mým směrem k mému pokoji. Logicky vím, že mě nevidí. Je černo. Když můj telefon zazvoní, upozorňujíc, že mám textovou zprávu, moje srdce začíná závodit myšlenkami o tom, že je to ona. Samozřejmě, že to není možné. Nemá moje číslo.

Je to moje píchačka, Jen. Znám její jméno, protože ho napíše do zprávy. Je na cestě. Řekl jsem jí, aby přišla k boční straně domu. Propašuju ji přes okno v mém pokoji. Naštěstí je můj pokoj v přízemí.

Proč se hňup rozhodl žít v tak obrovským domě, jde mimo mě. Je příliš velký pro jednu osobu. Dobře, technicky pro nás tři, ale než jsme se přestěhovali, byl tu jen on. Stačí se jen podívat na jeho zasraně drahý oblečení a neskutečně drahý evropský auto a každý hned ví, že je to vychloubající se kokot.

Není to, jako bych ji mohl přivést předními dveřmi. Hňup mě již informoval, že zatímco žiju tady, tak mám zákaz vodit si holky do svého pokoje. Do hajzlu s ním. Jeho požadavky mě nutí mu jen vzdorovat.

O deset minut později slyším zaklepání na mé okno.

„Cartere. Jsi tam?“ Rychle v pokoji rozsvítím a jdu k oknu.“ Cartere,“ říká znovu. Naštěstí, moje máma a hňup spí v horní místnosti v přední části domu.

„Ztiš se,“ říkám jí, když otevřu okno.

„Promiň,“ říká s úsměvem na mě. Zapomněl jsem, jak pěkná je.

Proč obraz překrásného, otravného děcka se objeví v moji hlavě, jak jí pomáhám oknem?

Moje hlava se otočí směrem k Indianinu pokoji. Překvapuje mě, že ji vidím zírat přímo na mě, mračíc se. Být bastardem, kterým jsem, tak ji opíchám ještě, než zatáhnu žaluzie. Ale nepotřebuju její pronikavý pohled, aby zničila můj výkon.

Ošukám blondýnku se vším, co mám, doufajíc, že si Indianu z mé mysli jednou a provždy odstraním.