Untamed - 16. kapitola

Překlad: Tsukiko Haruka

Ztracené dny… zase

Emery

Rána. Rána. Rána.

“Donutil jsi mě k tomu,” řekne otec, jeho hlas zní od schodů, až k nám do kuchyně. Rána. Rána. Rána. “Dělám to kvůli tobě.”

“Co tam táta dělá?” Zeptám se matky, jak zírám na zavřené dveře od sklepa. Ruce i nohy mám přivázané ke kuchyňské židli. Od doby, kdy jsem se vykradla z domu, mě přivazují, kromě času, který trávím ve škole.

Rána. Rána. Rána.

“Jak se opovažuješ pokládat takové otázky.” Matka si sedne naproti mně a uchopí přívěšek, který jí visí kolem krku. “Moc dobře víš, že nemáš zpochybňovat nic, co tvůj otec dělá.”

Rána. Rána. Rána.

“Mrzí mě, jak se věci vyvinuly, synu,” mumlá otec. “Ale myslím, že to tak bude lepší. Nyní už ti duši nestravuje temnota.”

Rána. Rána. Rána.

Matka sebou cukne, pak odklopí víčko na přívěšku. Zvedne ho k nosu a nasaje bílý prášek. Nosní dírky má zarudlé, navíc jí na ně zasvítí červené světlo, které z přívěšku vychází.

“Co to je?” Zeptám se a kývnu hlavou směrem k přívěšku. “To světlo.”

“Tím mě tvůj otec sleduje,” odpoví, její slova jsou spěšná, jak několikrát popotahuje.

“Neměla bys to dělat.” Netuším, proč jí to říkám. Možná je to tím řinčením. Možná protože hluboko uvnitř vím, co se děje ve sklepě. Nebo jenom protože jsem bláznivá.

Zorničky se jí rozšíří, když se nahne přes stůl a tvrdě mě udeří. “Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit.” Odtlačí židli od stolu, obejde mě a sehne se dolu. Švihnutím prstů mi odváže kotníky, potom se zvedne a uvolní mi zápěstí.

“Děkuji ti,” povím jí ohromeně.

Samolibě se ušklíbne. “Otec ti teď možná udělá to samé, co provedl mému synovi, potom už se nebudu muset starat.” S tím opustí místnost.

Rána. Rána. Rána.

Vím, že bych měla jít nahoru do pokoje, držet se od sklepa dál, ale moje nohy samy následují to řinčení. Zaberu za kliku a sejdu betonové schody. Ten povrch je proti mým chodidlům studený a vzduch je ledový, jako půlnoc během zimy, zatímco stojíte v mrazáku.

Rána. Rána. Rána.

Dostanu se na konec schodů a uvidím tu stát otce s lopatou v ruce. Část betonu je v jednom místě odstraněná a odhaluje hlínu pod ním. Vedle otvoru je můj bratr, roztažený na podlaze. Jeho paže jsou bez života, nohy ohnuté v podivném úhlu a kůže bledě modrá.

Rána. Rána. Rána.

“Emery, neměla bys tu být,” řekne otec klidně, mezitímco pokračuje v kopání.

“Omlouvám se.” Couvnu ke schodům, neschopná odtrhnout pohled od Ellise.

“Mohla bys mi pomoc, když už jsi tu.” Otec zapíchne lopatu do hlíny.

“Já…” Hlas se mi vytratí, jak sleduji Ellise otočit hlavu mým směrem.

Má široce otevřené oči a pootevřené rty. Pomoz mi, řekne nehlasně.

Když mrknu, jeho hlava je otočená na druhou stranu a už se nehýbe. Nevím, jestli to, co jsem viděla, bylo skutečné, ale chci mu pomoc.

“Nemůže dýchat,” zašeptám s hrůzou.

“Emery, popadni lopatu a pomoz mi kopat,” požádá otec a ukáže na lopatu opřenou o zeď. “A přestaň kňourat.” Když neodpovím, praští lopatou o zeď a jen o kousek mine moji hlavu. “Pomoz mi, nebo se připoj ke svému bratrovi.”

Třesu se, když procházím místností, zatímco otec pokračuje v kopání.

Rána. Rána. Rána.

Obtočím prsty kolem dřevěné násady. Cítím se tak studená, jakmile se otočím. Pohled mi ihned klesne na Ellisovo tělo. Nechci to dělat.

Oči má stále otevřené a jeho rty se znovu rozpohybují. “Tak to nedělej. Nech mysl, aby tě vzala někam jinam.”

Nasaji vzduch a zavřu oči. Všechno okolo zmizí.

Jsem obeznámená s drogami stejně jako mé plíce se vzduchem, mé tělo s krví, má zápěstí s pouty a má mysl s halucinacemi. Když mě Evan nadrogoval, věděla jsem, že budu mimo na několik dní. Tak to bývá s Donnyho experimentálními drogami. Viděla jsem z první ruky, když jsem se vykradla z domu, jaké škody páchají jeho drogy na lidech. Všichni ti lidé žijící v zchátralé části města byli podvyživení, mimo a trpěli závislostí, kterou Donny ochotně krmil.

I přestože jsem věděla, co se mi stalo—že jsem byla na droze—když otevřu oči popadne mě panika.

Jsem vzhůru.

Jsem vzhůru.

Jsem vzhůru.

Co se stalo?

Co se stalo?

Co se stalo?

Nadzvednu se na posteli, ale okamžitě toho lituji, když mě rozbolí hlava. „Bože… jak dlouho tentokrát?” zamumlám, jak si prohlížím okolí.

Rozestlaná postel, která není moje, stůl, židle, televize a jediné okno se zataženým závěsem. Na oranžovém koberci je špína a stěny jsou flekaté. Jsem v levném motelovém pokoji.

“Jak jsem se sem dostala?” Strhnu si z těla přikrývku a nadskočím při pohledu na tričko a kraťasy, které mi rozhodně nepatří a můj náramek je pryč.

Později pocítím úlevu. Potom, co řekla matka o svém vlastním přívěšku—že ji pomocí něho otec sleduje—se obávám, že můj slouží ke stejnému účelu. Stále se divím, jak jsem na to mohla zapomenout… A jak jsem mohla zapomenout na bratra.

Ellisi, tak moc mě to mrzí.

Napínám hlavu, abych si vybavila, jak jsem se sem dostala, pravděpodobně ta vzpomínka zahrnuje krev na mých rukou, nebo mě s lopatou. Naposledy se to stalo, když jsem viděla mrtvého bratra… Bože, jak jsem mohla zapomenout na to, co mu udělal? Jak jsem mohla pomáhat ho zakopat.

“Mrzí mě, že jsem na tebe zapomněla,” zašeptám a zatlačím slzy. “Opravdu mrzí.”

“Udělala jsi, co jsi musela,” Ellisův hlas mi naplní hlavu. “Nedělej si starosti, odpouštím ti. Nebyla to tvoje chyba. Musíš mě nechat jít.”

Přemýšlím o tom, jak ho vidívám, jak s ním mluvím—mluvím s mrtvým. Asi to ze mě dělá blázna, ale zrovna teď se cítím podivně příčetně, jako by má mysl našla vnitřní klid.

Stejně chci vědět, co je skutečnost a co není.

“Je to skutečnost?” Zeptám se sama sebe, mezitímco se rozhlížím po motelové místnosti. “Naposled si pamatuju, že jsem byla nadrogovaná.”

Ticho je moje jediná odpověď. Nejistá, co dalšího dělat, zkontroluji svoje paže, jestli nenajdu další vpichy, ale všimnu si jen toho jediného, který obklopuje nažloutlá modřina. Natáhnu se k lemu trička a zvednu ho, abych zkontrolovala čerstvé rány na těle. Až na pár malých stop po modřinách se zdá všechno v pořádku. Vypustím výdech a postavím se na nohy. Nohy se mi třesou jako dvě mokré nudle, když se natahuji ke dveřím. Po odstranění západky uchopím kliku, ale než za ni stihnu zabrat, dveře se otevřou.

Ukročím a narazím do zdi, když do místnosti vstoupí muž, co je o něco mladší než můj otec a drží šálek kávy. Má na sobě bílou košili s uvolněnou kravatou kolem límečku. Na kalhotách má skvrnu a jeho boty vypadají opotřebovaně.

Poleká se, když mě uvidí, pak se rychle uklidní. “Ach, už jsi vzhůru.”

Ustoupím od něj, ale moje nohy stále přicházejí na to, jak správně pracovat, takže upadnu na skříň.

“Klid,” řekne muž a zvedne ruku. “Nejsem tu, abych ti ublížil, ale abych ti pomohl.”

Chytnu se rohu skříně, abych se udržela na nohou. “To říkají všichni.” Chraptím a mám pocit, že mi v krku uvízl brusný papír. Zakašlu, abych si krk pokusila pročistit.

Muž zavře dveře a nabídne mi kávu. “Tady, nejspíš ji potřebuješ víc než já.”

Zatřesu hlavou. “Myslíte si, že jsem hloupá?” Zeptám se a podívám se na šálek jako na nepřítele. “Zrovna jsem se probudila. Nenechám se znovu nadrogovat.”

S pozvednutým obočím pohlédne dolu na šálek, potom si musí něco uvědomit, protože mu to vidím na očích. “Dobře. Chápu. Důvěra, správně?” Zvedne hrnek, napije se a sleduje moji reakci přes okraj. “Vidíš, dokonale bez drog.”

“Nic není dokonalý,” povím mu a couvnu několik kroků. Svět se zatočí a já si uvědomím, že nemám kam jít. “Kdo jste? A kde jsem?”

Povzdechne si a položí hrnek na stolek. “Bude tady, pokud změníš názor.” Odstrčí židli a sedne si na ni. “Tohle se nemělo stát,” zamumlá, mezitímco si mne tvář. “Kdyby jen dodržoval mé zatracené pokyny,” zatřese hlavou, spustí ruku a povzdechne si, “nic z tohohle by se nestalo.”

“Povězte mi, kdo jste,” požádám důrazně a přihrbím se z toho, jak se mi třese hlas. Strach ze mě sálá a nutí mě se vzdát.

“Nemusíš se mě bát,” řekne jemným tónem. “Nejsem tu, abych ti ublížil.”

Opřu se o zeď a pozoruji ho jako dravec. “Co kdybyste mi řekl, kdo jste, a já se rozhodnu sama… Pracujete pro tátu? Nebo jste jeho nepřítel?”

“Ani jedno.” Zase si něco zamumlá pod vousy a asi tisíckrát zakleje. “Jsem federální agent Stales. Pracuji pro FBI.”

Mé rty se oddělí šokem. To jsem absolutně nečekala. “Já… ne, vy nemůžete…” Zatřesu hlavou. “Lžete.”

Strčí ruku do kapsy a vytáhne koženou peněženku. Potom vstane ze židle, otevře peněženku a ukáže mi stříbrný kov uvnitř—jeho odznak.

Nevěřícně na něj zírám. “Mám zase halucinace?”

Obličej se mu zkroutí zmatkem. “Máš je často?”

“Já…” Nemám slov. Když mi Evan píchl drogu, nečekala jsem, že se probudím u agenta FBI. A kde je k čertu Ryler?

Prohledávám pohledem pokoj, abych našla známky o jeho přítomnosti, moje oblečení, telefon, cokoliv, co souvisí s mým starým životem, ale je to jako bych—už neexistovala. Pohybuji se na hranici záchvatu paniky, dech se mi zrychluje, jak se mé srdce pokouší si vytlouct cestu ven z hrudi.

“Emery, slibuji, že ti neublížím,” řekne agent znepokojeně. “Vlastně jsem tu, abych ti pomohl.”

“Pomohl s čím?” Zalapám po dechu a snažím se couvnout, ale už jsem přitisknutá ke zdi. Nemohu jít dál. “Nikdo už mi nemůže pomoc.”

“To není pravda. Slibuji, že ti mohu pomoci.”

Zúžím pohled. “Jistě že můžete, ale jen za něco, že? Tak to chodí, ne?”

Nervózně si promasíruje zadní část krku. “Nebudu ti lhát.” Nechá ruku padnout k boku a narovná se. “Něco od tebe chci, ale máš mé slovo, že budeš pod ochranou, když mi to dáš.”

“Mám vaše slovo.” Prudce se zasměji. “Ani vás neznám a přesto vám mám jen tak věřit?.”

“Ano.”

“No, ale já vám nevěřím.”

Zatváří se zamyšleně. “Nejsi zvědavá, co chci?”

“Ne.” Přiblížím se k oknu, abych mezi nás dala vzdálenost.

“Proč ne?”

“Protože už vím, co chcete.” Povyskočím k oknu, abych ho otevřela, ale nemá petlici.

“Jak proboha můžeš vědět, co chci?” Zeptá se a zní maximálně klidně.

Otočím se a čelím mu. Panika do mě ještě víc udeří, když se mi rozostří vidění. “Myslíte si, že jsem hloupá?” Mrknu, abych se udržela v realitě, bojuji, aby si ze mě panika nevzala to nejlepší.

Tvář mu zkříží vyjevený výraz. “Ne, vůbec. Proč bys to říkala?”

“Protože jste se mě zeptal, jestli vím, proč jsem tu. Ovšemže vím. Vím, kdo jsem, odkud pocházím, takže když se u mě ukáže federální agent, jsem si celkem jistá proč.”

“Aha, dobře, tak fajn. Nemusím ti to popisovat.” Nabídne mi hřejivý úsměv a tvrdě polkne.

Stále nemám dobrý pocit.

“Přesto pořád nevím, proč jsem v tomhle pokoji,” poznamenám opřená o zeď, “namísto policejní stanice. A nejsem si jistá, jak jsem se sem dostala.”

“To protože se celá situace extrémně zkomplikovala.” Na moment se odmlčí. “A je teď trochu nebezpečná.”

“Všechno je vždycky komplikovaný a nebezpečný,” povím mu. “To je život.”

Povzdechne si, potom se vrátí na židli a ukáže na postel. “Posaď se a já ti vysvětlím pár věcí. Doufejme, že se nám podaří odehnat nějaký tvůj zmatek.”

Mrknu na dveře, potom na postel.

“Neublížím ti,” řekne, když přečte mé ticho.

“Vím, že mě fyzicky nezraníte.” Dalších pár minut zůstanu nehybná, zatímco detektiv trpělivě čeká, než si všechno urovnám v hlavě. Konečně, protože nevidím jinou alternativu, přejdu pokoj a posadím se na postel. “Proč jsem tady v motelovém pokoji?”

“Protože pro tebe není policejní stanice bezpečná,” odpoví bez zaváhání. “Vzít tě sem byla jediná další možnost.”

“Proč tam není bezpečno? Je policie zkorumpovaná?” Nebyla bych překvapená s Donnyho vlivem. “Jste zkorumpovaný?” Zeptám se, když si uvědomím, jak snadno může pracovat pro Donnyho nebo otce.

Detektiv zavrtí hlavou. “Ne, nejsem. Jsem opak.” Opře se a překříží si nohy. “Mimoto korupce není důvod, proč nejsme na stanici.”

“Tak jakej?” Chci znít pevně, klidně a stabilně jako skála, ale jsem klubko nervů a ukazuje se to i na mém hlasu.

“Protože je tam někdo, koho znáš,” odpoví, mezitímco mě pozorně sleduje. “A pro teď jsme usoudili, že je nutné, abychom vás od sebe drželi dál.”

Dech se mi zadrhne v krku. Ryler? Co když byl zatčen? Byl poslední člověk, co byl se mnou. Alespoň z toho, co si pamatuji.

Detektiv si položí ruku na opěradlo. “Pověz mi, kolik toho víš o Evanovi Eldermanovi.”

Srdce mi bije tak silně, až se dusím. Použil jméno Evan Elderman, ne jeho falešné, Evan Moleney.

“Nevím, o kom mluvíte,” odpovím lhostejně, puls mi stoupá na maximum.

“Ano, víš.” Natáhne se pro kávu, napije se a potom pokračuje. “Možná ho znáš pod jménem Evan Moleney.”

Chytnu se okraje postele, abych nespadla, protože se zdá, že znovu padám dolu králičí norou, kam mě Evan poslal. “To je test?”

Šok překryje detektivův obličej. “Co?”

Pohlédnu na zrcadlo na zdi. “Sleduje nás někdo přes to, aby zjistil, kolik informací vypustím?“

Zírá na mě, jako bych ztratila rozum. “Nevím, o čem mluvíš, Emery. Je to jen zrcadlo a tohle je jen motelový pokoj. Nic víc.”

Seskočím z postele, moje mysl závodí rychlostí milion kilometrů za minutu. Všechno je špatně. Stále budu trestána—testována—jestli vyzradím víc tajemství. “Nic vám neřeknu.” Zajedu si prsty do vlasů a zatahám. Neměla jsem otevírat pusu. Vůbec. Skončím jako Ellis, pohřbená ve sklepě, aniž by mě někdo našel.

Ale možná si to zasloužím za všechny hříchy, co jsem spáchala.

“Sakra,” detektiv zakleje a vyskočí na nohy. “Emery, prosím, uklidni se. Není to tak, jak si myslíš.”

Otočím hlavu jeho směrem. “Jak můžete vědět, co si myslím.“

Ruce má zvednuté před sebou, jako bych byla vystrašená kočka. “Protože vím, co je tvůj otec zač… vím, o některých věcech, co ti udělal. Ublížil ti. Hodně. Ale musíš pochopit, že já tu nejsem proto, abych ti ublížil. Teď jsi v bezpečí. Všechno bude v pořádku.”

S každým jeho pohybem ke mně, couvám až ke dveřím. “Jak byste o mně mohl něco vědět, pokud byste nepracoval pro tátu? Nedává to smysl.”

“Nikdy předtím jsi nikomu neřekla, co se ti stalo? Vůbec nikomu?” Jeho naléhavý pohled se mi snaží napovědět.

Rylerovi. Nechám ústa zavřená, i když si myslím, že detektiv zná odpověď na svou otázku.

Vyfoukne frustrovaný výdech. “Jak tě můžu přimět, abys mi věřila? Pověz mi to, protože si chci vážně získat tvou důvěru, Emery.”

Zakousnu se do nehtů a rozhlédnu se po místnosti. Důvěra. V životě jsem zatím věřila jen jediné osobě a částečně. “Chci… chci mluvit s Rylerem. Znáte… znáte ho?”

Opatrně přikývne. “Samozřejmě, že ho znám.”

“Dobře. Můžete mu říct, aby sem přišel?” Podívám se na noční stolek. “Nebo ještě líp, dejte mi můj telefon a já mu napíšu. On je jedinej, komu teď dokážu věřit.”

“Přesto ti právě teď nemohu dát tvůj telefon.”

Můj pohled znovu přistane na něm. “Proč ne?”

Poškrábe se na hlavě a povzdechne si. “Protože pro mě Ryler pracuje a kdyby se teď s tebou zkontaktoval, mohl by umřít.”