SL - 18. kapitola

Překlad: Cukýna

LILY

„Tyhle jsou dokonalé, Lily.“

Sklopím pohled na světle modré šaty a cítím se jako princezna. Horní část má výstřih ve tvaru srdce, který přesně sedí a je ozdobený falešnými drahokamy. Spodní část se rozšiřuje do zvonu a vytváří iluzi postavy přesýpacích hodin. Cítím se v nich jako Popelka. Dokonce tak trochu vypadám jako ona, s mými blond vlasy a modrýma očima.

„Tohle jsou ty pravé.“ Janet, Renova maminka, má tak velký úsměv, že si nemůžu pomoct a vrátím jí jej. Její nadšení je nakažlivé.

Celé ráno jsme nakupovaly šaty. Nejsem si jistá, kdo si to užívá víc, jestli já, nebo ona. Otočím se a pohlédnu do zrcadla, přičemž si koušu ret a uvažuji o tom, co si bude Ren myslet.

„Říkám ti, jsou dokonalé.“ Krátce tleskne rukama a překypuje vzrušením. „Mám boty, které k těmhle šatům půjdou. Máš velkost sedm, že?“

„Ano, ale nejsem si jistá, jestli dokážu chodit s podpatky. Nikdy jsem to nezkoušela.“

Mávne rukou ve vzduchu, jako by o nic nešlo. „Nejsou moc vysoké, plus z tohohle důvodu máš muže, kterého se můžeš na těchhle botách držet. O nohy se nemusíš obávat.“

To je pravda. Když o tom teď přemýšlím, nejsem si jistá, jestli bude Ren v pohodě, když si vezmu podpatky. Chová se ke mně, jako bych byla ze skla. Nenechá mě dokonce ani nosit vlastní podělaný batoh. Ta myšlenka mě přiměje k úsměvu. Všechno ohledně něj mě přiměje k úsměvu. Ve skutečnosti si nemůžu vzpomenout na dobu, kdy jsem byla naposledy takhle šťastná. Je to až neskutečné.

„Vlasy si vyčešeš, nebo si je necháš rozpuštěné?“ ptá se Janet, když si s nimi hraje.

„Rozpuštěné.“ Takhle se Renovi líbí. Vím to, protože nedokáže udržet ruce mimo, když se líbáme. Jeho ruce jsou vždycky plné mých vlasů. Ale tohle jeho mamince říkat nebudu.

„Bereme je,“ řekne prodavačce, než rozepne háček vzadu tak, abych z nich mohla v převlékárně vyklouznout. Podívám se na cenovku a jsem šťastná, že šaty nejsou příliš drahé, a že za práci v železářství dostávám zaplaceno v hotovosti. Tohle není něco, za co bych za normálních okolností utratila peníze, ale je mi jasné, jak moc chce Ren jít. Teď si začínám myslet, že chtěl, abych šla, protože se mu líbí představa, že takhle strávím čas s jeho maminkou.

Zdá se ohledně toho nejvzrušenější, a lhala bych, kdybych řekla, že jsem si s ní neužila příjemně strávený čas. Byl to hořkosladky strávený den a příprav s ní. Ale bylo to zábavné, být vzrušená ohledně něčeho, jako je tohle, něčeho, co bych dělala s vlastní maminkou.

Když se vrátím z místnosti, prodavačka si ode mě bere šaty a dá je do tašky. Vytáhnu peněženku, ale Janet mě zastaví.

„Už je to zaplaceno,“ pronese se spokojeným úsměvem na tváři. Tváře jí teď musí bolet, protože uvažuji o tom, že moje bolí taky.

„Ach. To jste nemusela. Mám…“

„To jsem nebyla já. Byl to Ren. Věř mi, snažila jsem se, aby mě je nechal koupit, ale řekl, že pro své děvče zaplatí šaty on.“

To mě přiměje zčervenat. Vždycky takhle mluví, dokonce i před jeho maminou a tatínkem. Pořád se ohledně toho cítím rozpačitá. Dokonce mě líbá přímo před nimi, jakoby o nic nešlo. Myslím si, že by to bylo nepříjemné, kdyby jeho rodiče nesouhlasili, ale Renova maminka je tak nadšená, že nás vidí spolu.

Myslela jsem si, že maminky partnerů mají být nejhorší. Takováhle ale vůbec není. Vlastně se vůči mně někdy chová téměř víc mateřsky, než vůči němu. Včera do železářství přinesla večeři a zapomněla donést něco chlapům. Ohromeně tam stáli, načež je poslala ven, aby něco donesli, zatímco my dvě budeme jíst. Myslím si, že to udělala úmyslně, abychom spolu mohly strávit trochu času o samotě.

„Děkuji Vám,“ řeknu prodavačce a vezmu si od ní tašku.

„V pořádku, pojďme si dát k snědku něco z nákupního střediska, pak půjdeme domů a připravíme se.“ Odcházíme z obchodu a zamíříme k rychlému občerstvení. Objednává od každého trochu. Už chápu, kde Ren pochytil své stravovací návyky.

„Doufám, že sis dnešek užila. Já rozhodně ano. Vždycky jsem chtěla dceru.“ Natáhne se a položí ruku na mou. „Vím, že jsi přišla o maminku a nikdy bych nechtěla zabrat její místo, ale pokud by ti to nevadilo, jestli mi to dovolíš, ráda bych se pokusila zaplnit prázdný prostor.“

V očích mám slzy. „Netušíte, jak jsem kolem Vaší rodiny ráda. Myslím si, že jsem zapomněla, jaká by měla rodina být.“

„No, pokud to bude na Renovi, nikdy nás neopustíš. Je stejný jako jeho otec. Najde to, co chce a nikdy se toho nevzdá.

„Nechci nikam jít.“

„Dobře. Zlomila bys mému chlapečkovi srdce, a nevím, zda bych tě mohla vůbec nechat jít. Od chvíle, kdy jsi vešla do jeho života, se hodně otevřel. Je to skoro, jakoby na tebe po celou tu dobu čekal.“

Sklopím hlavu a snažím se skrýt ruměnec. Miluji každé slovo, které řekla.

„Lily, chci si s tebou o něčem promluvit.“

Opře se v židli. „Víš, že jsem zdravotní sestra.“

Přikývnu. Je to vlastně povolání, o němž jsem sama uvažovala. Vím, že je to stabilní práce a kreslení pravděpodobně není něco, čím bych se mohla živit.

„Tobě i Renovi je osmnáct let, a no, vím, co se často na tanečních zábavách stává.“

Po jejích slovech zčervenám v obličeji. Tohle s ní nemůžu probírat. To je také to, co jsem plánovala. Nad čím jsem dnes uvažovala pokaždé, kdy jsem si zkoušela šaty. Jaké to bude, až mi je Ren sundá? Tak moc to chci.

„Paní Hendricksová.“ Snažím se ji zastavit, ale pokračuje. „Jen se chci ujistit, že jste oba chránění. Že používáte ochranu. Vím, že se tyhle věci stanou a chci se ujistit, že se chráníte před těhotenstvím. Ne že bych nechtěla vnoučátka, ale vše ve správný čas.“

Myšlenka na děti s Renem mi v těle vyvolá příjemné vzrušení. Ale má pravdu. Všechno ve správný čas.

„Dostala jsem injekci. Maminka mi ji nechala dát, když mi bylo šestnáct.“

„To je dobře, zlatíčko. Jsem ráda, že jsme to probraly. Teď bychom si mohly nechat udělat nehty, co?“