Checkmate:TIE - 14. kapitola

Překlad: Lenuszka

Drew

Nic takového jsem nikdy předtím nedělal a Shadow vypadá jako jeden z těch démonických koní, na kterém jezdí bezhlaví jezdci. Ale věřím Courtney. Podívám se zpátky na třmeny a do jednoho strčím svou conversku, chytnu se za roh sedla a vyšvihnu se. Jakmile mu dám nohu přes hřbet, Shadow se tryskem rozjede a Courtney se celou dobu směje. Obalím jí ruce kolem útlého pasu a modlím se, abych nespadnul a nevzal ji s sebou.

Konečně Shadow zpomalí do chůze a my jdeme po malé stezce. Když se rozhlédnu, nevidím kolem nás nic, než táhnoucí se kopce. Vysoká tráva se vlní ve větru a slunce na nás svítí. Courtney vede Shadowa do lesa, kde je trochu stín, ale slunce žhne i přes větve. Zdá se, že se do té přírodní scenérie nemůžu dost rychle ponořit, protože se to všechno zdá neskutečné. Vyjedeme na druhé straně a překročíme malou říčku, která teče přes pozemky.

Dám své ruce Courtney pod tričko, dokud mé prsty nepřejíždí po její nahé kůži. Opře se o mě, když vede Shadowa na otevřené pole a v dálce vidím malý domek.

„Kdo tam žije?“ ptám se, když otočí svou hlavu ke mně a usměje se.

„Vydrž,“ řekne a vydá zvláštní zvuk, když pobídne Shadowa podpatky. Ten se dá do sprintu, a já se ho držím nohama zuby nehty, doufám, že neodpadnu. Courtney se intenzivně směje, když před domem zpomalíme. Seskočí ze Shadowa, já také a následuju ji.

„Sakra,“ řeknu, když udělám několik kroků ke skromnému domku s oloupanou barvou a opotřebovanými deskami.

„Co?“ Směje se.

„Můj zadek, vážně.“ Třu si kostrč.

„Proč si myslíš, že kovbojové chodí určitým způsobem? Je to proto, že jsou jejich zadky zdřevěnělé z celodenního ježdění v sedle.“

Po tom, co přivážeme Shadowa k stání vedle domu, vytáhne zpod volného prkna klíč a otevře dveře. Následuju ji a připadám si, jako bych se vrátil v čase. Dekorace jsou jako ze starého westernu a stůl a židle v jídelně vypadají jako ručně vyřezané.

„Čí je ten dům?“ ptám se, dívám se přitom na obrázky koní na stěně.

„Byl to starý rančerský dům pro dělníky, které se nepoužívá už desítky let,“ vysvětlí Courtney.

Všimnu si, jak nedotknutý a čistý dům je, skoro jako z autentického westernového filmu. Když se na ni podívám, stojí u dveří s prohnaným leskem v očích. Nemusí říkat ani slovo, než na ni zaútočím, naše těla k sobě přitisknutá, bažící po úlevě.

Naše polibky jsou drsné, plné vášně, a nemůžu čekat už ani minutu, abych ji měl.

„Musíme si pospíšit. Pokud budeme pryč moc dlouho, bude jim to podezřelé a půjdou nás hledat,“ řekne, když si přetáhne tričko přes hlavu a odepne podprsenku. Její bradavky jsou tak zatraceně tvrdé. Skloním se a přejedu po nich jazykem. Saju je a okusuju, dokud jí hlava nepadne dozadu s povzdechem. Když se odtáhnu, odepne si džíny a já si sundám tričko.

„Jsi tak nenasytná.“ Líbám jí ramena a svírám její kůži mezi zuby.

„Ošukej mě, kovboji,“ požaduje a škubne mě za vlasy. Miluju, když je drsná a dychtivá, jako právě teď. Potřebuju být v ní. Potřebuju ji cítit. Uděláme pár kroků zpátky, naše ústa vyhladovělá po tom druhém, a zastavím jen, když Courtneyin zadek bouchne o dřevěný stůl. Natlačím jí záda na chladné dřevo a ona vzdychne.

Skopnu své boxerky a ona mi instinktivně omotá nohy kolem pasu. Zabořím jí prsty do měkkosti jejího zadečku a naplním ji celou délkou. Jsme divocí, vášniví a nemůžu ji přestat sledovat, jak mě prosí o víc. Její lehké naříkání smíchané s našimi steny mě přivádí na hranu naší reality, když jí zmáčknu palcem klitoris. Poklesne proti mně níž a já jí dám všechno, co jsem, dokud se její tělo napíná a prosí o uvolnění. Snížím se na kolena, přitlačím si ji k sobě, dokud její nohy neleží na mých ramenou a ochutnám její vzrušení. Než se udělá, líbám ji na vnitřní stranu stehen, zpomalím tempo, abych se ujistil, že ji ještě víc vydráždím. Vrátím se k jejímu klitorisu, vířím po něm jazykem, dokud se její tělo nenapne a ona se mi udělá v puse. Jsem nenasytný, když ji ochutnávám, chci víc, nikdy nebudu mít dost. Zvedne se na loktech a podívá se na mě se zvednutým obočím a to je všechno svolení, které potřebuju, abych ji ošukal. Nevím, kolik toho vydržím, protože je tak zatraceně dobře cítit. Netrvá to dlouho, než se začnu rozpadat. Když mnou projede orgasmus, omotá kolem mě nohy pevněji a já se ohnu, abych ji políbil. Ztěžka dýcháme, naše srdce divoce tlučou, a všechno, co chci, je ležet s ní nahý po zbytek dne, ale vím, že to není v našich možnostech.

Vstaneme, naše nahá těla přitisknutá k sobě, obalím kolem ní paže, když si položí hlavu na mou hruď. Její vlasy a tělo voní jako květiny a léto. Děláme to, co jsme si dali za cíl dosáhnout – vytvořit nové vzpomínky.

„Budeme muset jet,“ zašeptá, ale nehýbá se. Po několika dalších minutách se donutí začít se oblékat, ale nespustí ze mě oči.

„Honem, myslím, že jsem něco slyšela.“

Srdce mi začne uhánět, a jakmile si zapnu kalhoty, dveře se otevřou a dovnitř vejde Evan. Má na kotnících bláto a špínu na tváři, ale je pobavený, protože máme vinu napsanou všude v našich tvářích i na tělech. Evan se na mě podívá, pak na Courtney, která se směje, jako by jí to bylo srdečně jedno, protože ve skutečnosti jí to jedno je.

„Co děláš, sestřičko?“

Projede si rukou její rozcuchané vlasy a dá si je do culíku. „Právě jsme se připravovali vyjet do západu slunce, co ty? Neměl bys být v nemocnici?“

„Ne, chytráčku, ne dnes, což je důvod, proč mám bláto až na bradě.

Courtney kolem něj projde a vyjde ven. Jdu za ní a Evan mě zastaví. Je zastrašující jako peklo, ale vypořádával jsem se s chlapy jako on ve službě tisíckrát; každopádně rozumím, že chce pro svou sestřičku jen to nejlepší.

„Moje varování pořád platí. Jestli ji někdy—„

„Evane, vycouvej. Jsem dospělá ženská a nepotřebuju, aby mě mí velcí bratři přišli zachraňovat. Pojďme, Drew,“ řekne Courtney přes síťové dveře. Sejde z verandy, odepne Shadowa a pak se sama vyhoupne do sedla.

Vidím Evanovi smrt v očích, než kolem něj projdu. „Nemám v úmyslu ji někdy zranit. To ti můžu slíbit.“

„Tak se toho drž,“ řekne s těžkým akcentem, když se s Courtney setkám venku. Síťové dveře se za mnou zabouchnou a rozléhá se to celým prostranstvím. Courtney se směje, ale kroutí hlavou nad Evanovým pokusem mě zastrašit už podruhé od doby, co jsem ho poznal. Bláto odlétá, když jdu k Shadowovi. Když se na ni podívám, přeskočí přes zadní část sedla a podá mi ruku, abych mohl taky vyšplhat. Nerozpakuju se, ale jsem extra pozorný, abych ji nekopnul, když přehoupnu svou nohu a dám si chodidlo do třmenu.

„Bála jsem se, že kdybych seskočila a ty jsi nasedl sám, utekl by s tebou.“ Dá si ruce kolem mého pasu, umístí mi do rukou otěže a odjíždíme.

„Proč měl být Evan v nemocnici? Je všechno v pořádku?“

Cítím, jak se mi za zády směje.

„Evan je doktor a pracuje na nočních směnách na pohotovosti. Když není v nemocnici, pomáhá na ranči, jak může.“

Přeju si, aby právě mohla vidět mou tvář, protože jsem naprosto v šoku.

„Takže ti může zpřerážet kosti, když ho naštveš, a pak je napraví. To je výhoda, hádám,“ uvažuju a ona se směje.

„Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Ale ano, máš pravdu.“

Courtney

Příští ráno je v domě každý vzhůru dřív, než já. Drew pije kávu s mým otcem a já jsem šokovaná, že je vidím při normální konverzaci.

„Hej, tykvičko.“ Táta mi naleje šálek kávy z karafy a postaví jej na stůl proti sobě.

„Ránko, tati.“ Dám mu pusu na tvář, než se posadím. Máma před nás servíruje talíře míchaných vajíček, slaniny, toastů a sklenice s pomerančovým džusem, ale zamíří zpátky do kuchyně, místo aby se k nám na snídani připojila. Je příliš soustředěná a často to takhle dělá, když peče na nějakou příležitost.

„Ránko, mami,“ řeknu nahlas a ona mi na oplátku vrátí zamumlání „ránko“.

„Asi ta náladovost dobrým nočním spánkem nezmizela,“ řeknu si pro sebe, ale táta mi to kývnutím hlavy potvrdí a já se jí klidím z cesty a udělám dnes to, co řekla.

„Takže jsem přemýšlel, že bych ti ukradl tvého přítele, aby mi pomohl na ranči s nějakými úkoly, zatímco vy ženy jdete na tu dnešní těhotenskou oslavu.“

Podívám se na Drewa, který ani nenaznačí, co si o tom myslí.

„Jo, jasně. Ale není to tvá povinnost, Drew.“ Hodím po něm mrknutí.

„Rád panu Bishopovi pomůžu.“

Mám pocit, že Drew vytáhl tuhle kartu, aby to zkusil a udělal dojem na mého otce, ale taky nemá tušení, do čeho se sám uvrtal. Oni ho tou prací ztrhají, než se dostanu domů.

„Skvěle, synu. Za dvacet minut se sejdeme vpředu.“ Táta dosnídá, vezme svůj prázdný talíř a odnese ho do kuchyně.

Jakmile je táta pryč, podívám se na Drewa, když si dávám doušek čerstvě vymačkané pomerančové šťávy. „Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ Hledám náznak zaváhání, nebo nějaké znamení, ale nic nenajdu.

„Ano. Bude to legrace.“ Dojí svá vajíčka a ukousne si slaniny.

Skoro vyprsknu pomerančový džus přes na stůl. „Ujistím se, že až přijdu, zeptám se tě, kolik srandy jsi zažil.“

„Courtney!“ Máma zaječí z kuchyně právě, když si ze svého jídla naposledy ukousnu. Vezmu svůj prázdný talíř a vstoupím do jejího prostoru. Všude jsou pečené košíčky a ona právě dává na poslední kousky domácí polevu s máslovým krémem.

„Za třicet minut odjíždím, pokud chceš jet se mnou. Budu potřebovat pomoct to všechno naložit.“

„Ano, madam.“ Má odpověď je krátká a sladká. Pod očima má viditelné tmavé kruhy a nepřestala zívat, co jsem vešla do kuchyně. Upřímně budu šťastná, když její košíčky budou všichni chválit, jak jsou vynikající, aby si mohla odpočinout.

Drew vejde a dá svůj talíř do dřezu, a já si s ním spojím ruce.

„Snídaně byla skvělá, Rose. Děkuji.“

„Vidíš, Courtney. Tohle je dobré vychování a já stále čekám, až se to naučí tví bratři.“

Otočí se na Drewa se sladkým úsměvem na tváři, a já jsem překvapená, že byla schopná dočasně nechat zmizet svůj stres. „Není zač, cukrouši. Kdykoliv.“

Bez mrknutí oka se na mě přísně podívá. „Teď se běž obléct, Court. Nemůžeme přijít pozdě.“

Nechci ji provokovat, takže dělám, co mi řekne. Drew a já vyjdeme z kuchyně a on mě vezme za ruku, když jdeme nahoru.

„Vlastně jsem nervózní.“ Drew vypustí dlouhý výdech.

„Budeš v pohodě. Ale možná by sis měl obléct něco jiného.“ Přejedu ho pohledem od hlavy k patě a vím, že conversky nebudou střižené pro dnešní práci.

„Pojď.“ Vezmu ho za ruku a jdeme po schodech dolů do prádelny. Má podobnou velikost jako Evan a vím, že ve skříňkách nad sušičkou je nějaké oblečení navíc. Ačkoli už tu mí bratři nežijí, když jsou špinaví a mají se přidat na večeři, máma jim dá něco na převlečení, vypere jim a dá to sem. Vezmu džíny, které jsou prodřené na kolenou, kostkovanou košili, a najdu nějaké holínky v jeho velikosti u zadních dveří. Jdeme zpátky nahoru a Drew se převleče, zatímco já vklouznu do šatů na ramínka.

Podívám se přes rameno, zachytím jeho výraz a směju se.

„Vypadám jako chodící klišé.“ Drew si vyhrne rukávy k loktům a zastrčí si džíny do holínek.

„No, chybí ti široká spona na opasku a správný kovbojský klobouk, ale kdybys chtěl, zařídím to.“ Prostor mezi námi skoro okamžitě zmizí, protože když se otočím, Drew si mě přitáhne do náručí a jeho rty jsou na mém krku, míří nahoru k ústům. Naberu plnou hrst jeho košile, když mi rukama projede vlasy.

„Pravděpodobně bys měl jít; táta nemá rád lidi, kteří nejsou dochvilní,“ řeknu mezi polibky.

Jeho dech mi tančí po kůži, než se jeho rty vydají po mých holých ramenou. „Takže odtud to máš.“

„Běž už.“ Odeženu ho. „Udělej dobrý dojem a hodně štěstí.“

Usměje se přes rameno, když vychází z mého pokoje a já se za něj pomodlím, aby mí bratři neudělali něco pitomého.

Potom, co si nanesu lehký make-up a sepnu vlasy, jdu dolů a pomůžu mámě naložit košíčky dozadu do auta, pak zamíříme ke kostelu, kde se koná těhotenský večírek. Parkoviště je plné aut a někteří z nich parkují na trávě.

„V kolik že to má začít?“

Máma vypadá zděšeně. „Ne další hodinu.“

Říkám jí něco, abych ji uklidnila, ale nemyslím si, že to pomáhá, protože její tvář má kamenný výraz naštvanosti. „Charlotte mi měla říct, že tu budou všichni takhle brzy.“

„To bude fajn. Jsem si jistá, že je to jen nadšení z dvojčat a prozrazení pohlaví.“

Jakmile zaparkuje, na několikrát nanosíme košíčky do společenské místnosti. Teta Charlotte mi pomůže je vyskládat z auta, zatímco je máma dává na sebe. Místnost je překrásně vyzdobená, s růžovými a modrými barvami. Na opačné straně místnosti jsou dva druhy punče v různých barvách a roztomilé kartičky kolem, které říkají „chlapci nebo děvčata, nebo obojí?“. Jen z pohledu na máminy košíčky se mi sbíhají sliny a jsem v pokušení jeden sníst, ale vím, že bych byla před všemi těmito lidmi zavražděna.

 Bakonec najdu Benitu a vypadá krásně v roztomilých žlutých šatech a s vlnitými vlasy. Tvář jí svítí jako sluníčko, a jakmile mě na druhém konci místnosti zahlédne, hlasitě vřískne a jde ke mně, a já ji zeširoka obejmu.

„Promiň, mé břicho je tak zatraceně velké,“ řekne, pak se nakloní a pošeptá mi do ucha, „Co tu k čertu dělají všichni tak brzy? Oslava neměla začít za skoro více než hodinu.“

Usměju se, znovu ji obejmu a zašeptám. „Protože většina z nich ráda drbe a právě teď je to jediná věc, která se děje.“

Právě když se pustíme, Tobyho matka Theresa přijde ke mně. „Nebesa, Courtney! Neuvědomila jsem si, že sem přijedeš až z Kalifornie?“ Její hlas je sladký, ale oči se dívají skrze mě. Jsem si jistá, že chce něco říct ženě, která hraje každý čtvrteční večer žolíky. Nesnášela mě ode dne, kdy Toby řekl, že odjíždí, aby byl se mnou. Ale tuším, že nakonec dostala, co chtěla, když se přestěhoval zpátky do Texasu.

„Ano, madam. Až z Kal-i-forn-i-e.“ Můj akcent je přehnaný a zním velmi šťastně. Dojde jí to a i Benitě.

Má sestřenice a já si vyměníme tichou konverzaci, když Teresa obrátí pozornost zpátky k sobě. „Oh, slyšela jsi o Tobym a Christině?“

Zeširoka se usměju, ale chci ji říct, že o něm nechci nic slyšet, protože je to lhář a podvodník a spodina. „Ne, neslyšela.“

„Christina s ním čeká na podzim děťátko. Jsme tak nadšení.“

Nepřestávám se usmívat. „To je skvělé, vzali se?“

Teresin úsměv opadne, ale nenechá ho opadnout úplně. Nasadí tak velký falešný úsměv, vidím její kompletní chrup a vím, že jsem zasáhla citlivé místo. Její korálkovité oči prozrazují všechny její myšlenky. Žijeme v malém městě v Západním Texasu a naší tradicí je svatba a potom děti, takhle to dělají Jižani. Když uvážím, že je vedoucí ženské chrámové skupiny, jsem si jistá, že klepy jen víří. To je to, jaké jsou zlaté dívky – starší ženy v kostele. Můžu říct, že zuří, ale dál se usmívám, čekám, až na mě vybuchne. Než může Teresa říct jediné slovo, máma se stane mou kvočnou s rozčepýřenými pírky.

„Thereso,“ řekne a skoro se bojím jen jejího tónu. Nesměje se. Zírá na Tobyho matku, dokud se sama neomluví.

„Měla jsem jí říct, kam si má strčit toho svého ulhaného podvodníka, ale jsem správná Křesťanka,“ řekne máma, než se vrátí na své sedadlo vedle tety Charlotte.

Jakmile zmizí Theresa z dohledu, Benita vybuchne smíchy a je to tak nakažlivé, že se pekelně řehtáme a nemůžeme zastavit.

„Teto Rose,“ řekne mezi smíchem. „Děsivá jako peklo.“

„Ó můj Bože, já vím.“ Slzy nám tečou po tvářích a já se z toho smíchu rozkašlu. To mi připomene naše dětství, když nás pobavily ty nejhloupější věci. Po několika minutách si sotva vzpomenu, čemu jsme se smáli, protože Benitin smích působí, že se směju ještě víc. Není to jeden ze záchvatů smíchu, které vypadají, jako že se smějete vtipu, ale je to smích opravdový. Teta Charlotte přijde a zeptá se, jestli bych neudělala seznam všeho, když začne Benita otevírat dárky. Všechno, co můžu, je kývnout hlavou, protože se očividně bavíme a z toho smíchu mě bolí břicho.

Když začne oslava, Benita pendluje sem a tam. Čas od času se někdo dotkne jejího břicha, ona protočí oči – hodně—a já si nemůžu pomoct, ale řehtám se, když piju punč. Máma se konečně uklidní, jakmile jsou košíčky řádně nakládané a ona měla punč. Nějak přemýšlím, jestli si ho řízla alkoholem.

Benita má na dveřích roztomilé čistě bílé kombinézky a spousty voděodolných fixů, takže je můžeme ozdobit. To byla opravdu roztomilá myšlenka a musím si ji pro příště zapamatovat, až bude jedna z mých kamarádek těhotná. Nakreslím dopředu hvězdu Dallaských kovbojů, protože se na ní prolíná modrá a stříbrná.

Teta Charlotte se postaví a pronese o Benitě, své překrásné dceři, řeč. Já lustruju místnost a každý je za ni opravdově šťastný.

„Ale teď je čas dozvědět se více o mých vnoučatech,“ řekne teta Charlotte.

Máma pochopí signál a postaví se, aby pomohla rozdat košíčky. Rozdělí je a rozdá každému kolem stolu pro dvě děti. Než je každý otevře, Aaron vejde a je Benitou magnetizovaný.

„On je tady jen kvůli odhalení pohlaví,“ řekne teta Charlotte. „Taky to ještě neví.“

Aaron vezme Benitu za ruku a od svatby vidím, jak jejich láska jednoho k druhému vzrostla.

Teta Charlotte kvůli klábosení zvýší svůj hlas. „Takže, bude to fungovat následovně. Každý jste dostali košíčky a na tři je všichni otevřete.“

Neklid a napětí zaplní místnost, když začne odpočet. Všichni se zakousneme do našich košíčků a já začnu hledat, jestli jsou tam jiné barvy než ta, kterou mám.

„Chlapci,“ řekne. „Dva chlapci.“

Když přestaneme s objímáním, Aaron jí dá velkou pusu a pak se omluví. Máma přijde a pevně ji obejme. „Neplač, zlato. Chlapci nejsou tak špatní.“ Setře Benitě slzy, ale obě víme, že to jsou slzy radosti.

Znovu ji obejmu, když se k ní lidé začnou hrnout. „Budu se každý večer modlit, aby nebyli jako mí bratři.“

„Díky! Přála jsem si celou dobu chlapečky.“ Řekne Benita a všichni v místnosti se usmívají. Brzy jí spěchají gratulovat a já jdu do zadní části místnosti, kde si máma utírá oči.

„Čekám na svoje vnoučata,“ obejme mě.

„Já vím, mami. Ale nejdřív bude svatba,“ směju se.

„Dokud nejsi…“ Zastaví se a mrkne na mě, a já vím, že chtěla říct něco o Tobym. Máma je moje největší fanynka, ta, která mi pomáhala uzdravit mé zlomené srdce, ale nemyslím si, že někdy Tobymu prominula, co mi udělal. Každopádně jsem se už dávno naučila nechat vztek jít. Každý den jsem vděčná za to, že podváděl, i když to bylo špatné, protože kdyby ne, Drew a já bychom nikdy neměli šanci.

„Já jsem lepší. Když mi řekla o těhotenství, ani to se mnou nehnulo. Tak vím jistě, že je to zamnou. Drew je můj život, mami. Miluju ho.“

„Já vím, zlato. Já vím. Jsem šťastná za tebe. Můžu říct, že tě miluje taky a udělal by pro tebe všechno. Ten chlapec se na tebe dívá, jako bys byla jeho svět.“

„Jsem.“ Směju se a není to těmi chutnými košíčky, které se prakticky rozpouští na jazyku, nebo milovanými chlapečky, které bude Benita mít. Ne, je to proto, že moje máma ví – opravdu ví—že mě Drew miluje.

„Teď běž tam a zachraň svou sestřenici od zlatých děvčat a pomoz jí otevřít ty dárky.“

Pevně ji obejmu a řeknu jí, jak moc ji miluju. Ona je žena s tou nejsilnější vůli, kterou jsem kdy potkala, a nazývá věci pravými jmény. Čím jsem starší, tím hrdější jsem, že jsem její dcera. Většina žen nechce být jako jejich matky, ale jednoho dne doufám, že budu jako ta moje.

Dárky jsou naskládané na pěkném stolku a někdo Benitě dal jako dárek houpací křeslo, ve kterém se houpe celou dobu, co jí teta Charlotte dává do rukou dárky. Já zůstávám vytížená, dělám svou práci, sepisuju dárky a dárce, aby jim potom mohla poslat děkovnou kartičku. Když se dostane k mému dárku, nemůžu potlačit nadšení. Když roztrhne papír a vidí dětské lehátko pro dvojčata, vykřikne, pak se nahne a obejme mě.

„Jedno dítě na každé prso, však víš,“ zamumlám jen tak hlasitě, aby mě slyšela.

„Doufala jsem, že dostanu nějakou takovou nóbl věcičku!“ Na dně velké tašky jsou botičky a dárková kartička.

Podívá se na ni zmateně. „Jelikož tady není nikde blízko Wal-Mart, myslela jsem, že ti dám dárkovou poukázku, abys mohla nakoupit on-line.“ Mrknu na ni, ona zatřese hlavou a poděkuje.

„To je moc,“ zašeptá.

„Sklapni a pokračuj v rozbalování,“ řeknu jí, a teta Charlotte přinese zbytek.

V době, kdy oslava končí, můžu říct, že je Benita unavená. Dnes byla často na nohou a cukr v košíčcích nikomu z nás nepomohl. Pomůžeme naložit všechny dárky, uklidit a pak se vydáme na cestu.

„Nebuď cizinka.“ Benita mě obejme, než odjedeme.

„Slibuju, že se vrátím a podívám se na kluky,“ řeknu jí. Je to pro všechny hořkosladké loučení. Pokaždé to trošku bolí, ale miluji Kalifornii, takže je to ustavičný boj.

Brzy jsme na cestě a máma je samý úsměv, když dojedeme zpátky domů. Každý jeden košíček se snědl a odhalení pohlaví proběhlo bez problémů.

„Jsem na tebe hrdá,“ řeknu jí a ona se podívá na mě a usměje se.

„Díky, Court. Bála jsem se,“ konečně přizná.

„Jsi nejlepší pekařka v Texasu a každý to ví. Ale jsem trošku smutná, že nezbyly žádné košíčky. Poleva se mi rozpouštěla v puse. Byly tak dobré.“

Otočí hlavu a podívá se na mě s velkým úsměvem.

„Nějaké sis schovala, že?“

Vyprsknu smíchy, uvědomím si, že jsem získala tuhle vlastnost po ní.

„Sníme je po večeři s velkou miskou zmrzliny. Víš, nemohla bych upéct všechny tyhle košíčky, aniž bych schovala nějaké pro tvé bratry. Stěžovali by si celý večer.“

Chechtám se, protože je to všechno pravda. Zastavíme u domu právě, když Drew s tátou zastaví se čtyřkolkou. Drew je pokrytý blátem a chodí, jako by udělal tisíce dřepů.

„Oh, drahá,“ řekne máma, když vypne motor. „Chlapci z města nejsou dělaní na tenhle život.“

Vystoupím a jdu k Drewovi, on se přinutí k úsměvu, ale můžu říct, že je vyčerpaný. „Jsi v pořádku?“

Dá si ruce do kapes a opatrně volí slova. „Připomeň mi, abych nikdy nechodil do pěstního souboje s žádným z tvých bratrů. Jestli takhle tvrdě pracují každý den, no, nakopou mi zadek.“

„Proč si myslíš, že z nich byl každý kluk mého věku vyděšený?“ Otočím se, když zastaví mí bratři, troubí a křičí v džípu se staženou střechou. Všechno je celé od bláta – dokonce i oni.

„Kam jsi k čertu šel, Fishere?“ Jackson řekne s těžkým přízvukem. „Vždyť jsme právě začali.“

John ukáže prstem na čtyřkolku a oni všichni otočí hlavy, kromě Evana, který stojí s rukama založenýma na hrudi a zírá na mě. Udělám krok dopředu a všechny sjedu ďábelským pohledem, protože vím přesně, co se stalo, oni to na Drewa narafičili, aby selhal, a táta ho zachránil.

„Kde jste k čertu vy všichni byli?“ ptám se, vím sakra dobře, že byli u rybníka.

„Jen jsme se bavili,“ vloží se do toho Alex a já na něj zúžím oči.

„Nevím, jak jsem přežila vyrůstat s vámi všemi. Jste všichni oslové.“ Jakmile ta slova opustí moje ústa, slyším, jak táta řekne na verandě nahlas moje jméno.

„Courtney! Jazyk.“ Podívám se na něj přes rameno a on se pokusí o úsměv. Něco pil, předpokládám, že whisky s ledem. Kdybych se měla s Bishopovic kluky vypořádávat každý den, pila bych taky.

„Drew, řekni Court, jak těžké bylo tahat z rybníka plevel,“ řekne Jackson.

„To. Jsi. Neudělal,“ řeknu se zatnutými zuby, protože je to ten nejstarší a nejstupidnější vtip na světě. Všichni se smějí a moc si to užívají.

Otočím se a podívám na Drewa, všechno, co udělá, je pokrčení ramen. „Myslel jsem si, že to myslí vážně. Přišli s tou velkou historkou o tom, že potřebují vyčistit břeh.“

Jdu k mým bratrům, připravena nakopat jim zadky, a táta sejde z verandy a zastaví to. „To stačí. Chlapci, je čas vrátit se do práce. Konec zábavy.“ Nikdo z nich se s tátou nehádá a jejich úsměvy náhle opadnou. Hodím po nich sarkastický úsměv a Jackson na mě vystrčí prostředník, když se nikdo jiný nedívá. Dětinské.

„Běž se umýt, synu,“ řekne táta Drewovi a poplácá ho po zádech. Drew neváhá, ale sundá si u dveří boty. Můžu říct, že je udřený do morku kostí.

„Běž zadem,“ zaječím, než vejde hlavními dveřmi a popíchne mámu.

Šumění větru ve větvích stromů a šustění trávy je vše, co nás obklopuje. Táta má na tváři filozofický výraz, když se dívá na krajinu s táhnoucími se horami. Někdy řekne ticho víc, než slova a já mám skoro obavy. Zhluboka se nadechne, podívá se na mě a můžu říct, že je unavený. Pracuje na téhle zemi od doby, co byl ještě chlapec; a kdyby měl nějakou jinou profesi, byl by v důchodu. Ale jak nám už před dávnou dobou řekl, kovbojové nikdy nechodí do důchodu.

Když otevřu ústa, abych promluvila a přerušila to nervy-drásající ticho, zeptá se táta na jedinou otázku.

„Miluješ ho, tykvičko?“

Neuběhne ani vteřina, než řeknu ano. V mém hlase není zaváhání, prostě jen pravda. Kývne a poplácá mě po zádech, pak se společně otočíme a vejdeme do domu. Neptá se na žádné další otázky, což je normální. Ale jen tahle jedna mě rozhodila.

Po večeři, a potom, co sníme košíčky se zmrzlinou, jak máma slíbila, zamířím s Drewem nahoru do postele. Během celé večeře nepřestal zívat, a já jsem si myslela, že usne s košíčkem v puse. Co jsme přijeli, spíme v oddělených pokojích a to mě zabíjí, protože chci cítit teplo jeho hrudě na mých zádech, když mě drží.

Než mě políbí na dobrou noc, Drew vyhledá mou tvář a rty mu rozšíří úsměv. „Hádej co?“

Padnu mu do náruče a on se sehne a políbí mě. „Chceš být odteď kovbojem?“

Zatřese hlavou a zvedne obočí, v očích nadšení. „Dostali jsme ten dům.“