Stay - 32. kapitola

Překlad: Clarissa

DAN

DRŽEL JSEM JI ASI HODINU po tom, co se rozplakala v mé posteli. Ta skutečnost, že si myslela, že bych mohl být nemocný a ona by mě mohla ztratit, mě donutila zadržet více slz, než bych kdy přiznal. Nikdy bych nečekal, že bude dneska večer u mě doma. Nikdy bych nečekal, že mě chce tak moc, jako jsem ji chtěl já. Dnešní večer byl můj nový nejlepší večer  v životě.

Podíval jsem se na ni, když jsme zastavili na červenou. Osvětlení zbarvilo její kůži tak, že to vypadalo, jako by se červenala, když se dívala před sebe. Vybavil jsem si pohled na její zčervenalou tvář na mé posteli. Přistihla mě, jak se usmívám a zeptala se mě, kvůli čemu. Zavrtěl jsem hlavou, naklonil jsem se přes palubní desku a políbil ji na tvář.

Nebe bylo tmavé, když jsem zaparkoval před jejím domem. Otevřel jsem její dveře a všechno ve mně ji chtělo odnést nahoru po schodech k jejímu bytu, ale místo toho jsem ji vzal za ruku a následoval jsem ji nahoru.

Ve vteřině, kdy odemkla dveře jejího bytu, spěchala k Jaseovi, který byl ještě vzhůru. Nikdy nebylo pochyb, že tohle dítě mělo výbornou matku. Držela ho ve své náruči, když se s ním zatočila, jen aby si ho přitiskla k její hrudi a objala ho, jako kdyby byla týdny pryč. Jase se chichotal a rozzářil v minutě, kdy to udělala.

Mel vypadala vyčerpaně, ale ne kvůli Jaseovi. Vypadalo to, že ji trápilo něco jiného. Popřála nám dobrou noc a odešla do svého pokoje. Cassie mě přiměla, abych ji následoval do toho jejího. Nebyl takový, jaký jsem čekal. Měla královsky velkou postel s rozměrným tmavě třešňovým čelem. V jejím pokoji měl místo běžný ložnicový nábytek, společně s jemnými dekoracemi, které nebyly ani květinové ani holčičí. Byly moderní, současné a osvěžující. Zastrčil jsem si ruce do předních kapes, mé prsty hrající si s klíčema.

Ona vzhlédla. „Je pozdě, proč prostě nezůstaneš tady?“

„Snažíš se mě přemluvit, abych tu přespal, jo?“

„A funguje to?“ zakývala obočím.

Vzdychl jsem. „Víc, než bych rád přiznal.“

Nebylo tak pozdě, ale ať se propadnu do pekla, kdybych ji chtěl opustit. „Zůstanu na gauči.“

Její pohled klesl. „Myslím, že už jsme překonali tu fázi s gaučem.“

Zasmál jsem se pod vousy. „Myslím, že máš pravdu.“

Nechtěl jsem nic víc, než si vlézt do postele vedle ní. Bůh věděl, jak těžké pro mě bylo vůbec zmínit ten zatracený gauč, ale to byl ten gentleman ve mně.

Její rty se zkroutily do úsměvu. „Půjdu dát Jase do postýlky.“

„Dobrou, chlapíku.“ Zamával jsem usínajícímu Jaseovi, který byl přitulený na Cassieině hrudi.

Klesl jsem na její načechranou postel, opřel jsem lokty o svá kolena a svou hlavu do dlaní. Čím déle jsem seděl sám v pokoji, tím více rostla vina v mém žaludku. Její hlas mě vylekal z mého snění.

„Víš, většina lidí preferuje spánek, když v posteli leží, a ne když na ní sedí.“

Zvedajíc svou hlavu, ukázal jsem jí dvěma prsty, aby ke mně přišla. Stála mezi mýma nohama, když jsem jí držel kolem pasu.

„Nejdeš pryč, že ne?“ Její hlas byl váhavý.

„Ne,“ ujistil jsem ji znovu. „Jen se chci ujistit, že je v pořádku, když tu zůstanu. Nemusím. Bydlím jen deset minut odtud.“

Přistoupila ke mně blíž, její stehna otírající se o mě. „Chci, abys zůstal. Prosím. Nejsem ta holka, která by si brala kluky na noc domů. Prosím, to si nemysli. Taková já nejsem. Ale tohle, cítím, že to je …“

„Správné,“ řekl jsem, dokončujíc její větu.

Její pohled se zatřpytil. „Přesně tak.“

„Vím, že nejsi taková holka. A proto chci, abys věděla, že já nejsem takový typ chlapa. Já nikde nepřespávám, ale taky nechci odejít.“

Moje pravá ruka pustila její pas a pohladila její hebkou tvář. „Chci tě vidět, až se probudím.“

„Je to trochu strašidelný pohled, abych byla upřímná.“

Vstal jsem z postele, uchopil její obličej do dlaní a přitiskl své rty na její čelo. „To posoudím sám.“

Odešla k její skříni a vrátila se v dlouhém, úzkém tričku, které jí končilo v půli stehen. Ona nebyla ta holka, která by do postela musela chodit ve spodním prádle nebo nahá – ne že bych nebyl v sedmém nebi, kdybych ji takhle viděl, ale mohla si obléknout tričko, a stále byla pekelně sexy. Z hluboka jsem se nadechl a šel za ní do koupelny. Podala mi zubní kartáček a ručník.

Odešla z koupelny a já si vyčistil zuby a pak se svlékl do boxerek. Vešel jsem do ložnice. Její pohled se uzamkl na mně, když stáhla deku na její perfektně ustlané posteli. Mrkl jsem na ni, zhasl světlo a vklouzl jsem vedle ní. Její povlečení bylo šíleně studené.

Zahihňala se, když jsem si ji přítáhl blíž k mému třesoucímu se tělu.

„Při tomhle je lezení do studené postele mnohem lepší.“ Její hlas byl milý a sladký.

Vzdychl jsem. To určitě ano.

„Dobrou, Aidane.“ Její prsty mě lechtaly, když nakreslila kruh na mém boku.

Zasmál jsem se pod vousy, když jsem si uvědomil, že to nebyl kruh, ale O. „Dobrou, Sweet Tea.“

Přitiskl jsem prst na její záda a nakreslil jsem X.

Spokojeně vydechla a přísahal jsem, že její tělo proti tomu mému roztálo. Upadl jsem rovnou do spánku s ní přitulenou k mé hrudi a mýma rukama obmotanýma kolem ní.

***

Probral jsem se ze smrtícího spánku a mrkl jsem na Cassie, spící tváří ke mně, s jejími víčky pevně zavřenými, zatímco hluboce dýchala. Nebyl to sen. Opravdu jsem usnul v její posteli. Přejel jsem si dlaní po tváři a hluboce vzdychl.

Mé oči přejížděly po tmavém pokoji. U mého pravého ucha znělo neustávající fňukání, ten stejný zvuk, který mě vyděsil ze spánku. Zvedl jsem se, opírajíc se o svůj loket, abych se podíval na monitor na nočním stolku vedle Cassie.

Jase. Pohlédl jsem na Cassie. Byla stočená do klubíčka s dekou pevně omotanou kolem sebe. Snažíc se ji neprobudit, vyklouzl jsem z postele, vzal jsem své džíny a oblékl si je. Neměl jsem tušení, co Jase potřeboval, ale moje mysl už na něco přijde. Zavřel jsem za sebou dveře a stiskl kliku k Jaseově pokojíčku, vcházejíc dovnitř.

Nevěděl jsem, proč jsem se snažil našlapovat tiše, když už byl vzhůru, ale stejně jsem k jeho postýlce šel po špičkách a podíval se do ní. Šel jsem ho zvednout a zachytil pohled na pyžámko, které mu Cassie oblékla. Ztuhl jsem.

Bylo červeno-zelené a pokrývala ho malá R. Vždyť to bylo Robinovský pyžamo. Ach jo. Rozesmutnělo mě to. Mé srdce zrychlilo, když jsem si vzpomněl na to, že Jason takové měl spolu s mým černo-žlutým Batmanovským pyžamem.

„Pojď sem, chlapáku.“ Zvedl jsem ho z jeho postýlky.

„Tvoje maminka spí, pojďme se víc poznat, ty a já. Zní to dobře, kamaráde?“

Jakmile jsem ho zvedl, jeho pláč ustal. Jeho malá očíčka se rozšířila, když jsem mu opatrně setřel slzy. Jemně jsem ho hladil po zádech, když jsem mířil k houpacímu křeslu, sedajíc si do něj. Nemohl jsem si pomoct, a usmíval jsem se, když jsem se na něj díval. Jeho tmavě modré oči vykukovaly nahoru, jak zkoumal moji tvář. Opřel jsem svou nohu o podnožku před křeslem a začal jsem nás pohupovat dopředu a dozadu.

Jeho ručička uchopila můj ukazováček a já si byl jistý, že jsem se zamiloval do toho chlapečka, který se tulil k mé hrudi. Malé o. Objímajíc něco tak malého a vzácného bylo pohlcující. Upřímně jsem si nebyl jistý, jestli budu schopný, dát ho zpátky do jeho postýlky. Všechno, co jsem chtěl, bylo držet ho blízko, když jsem mu vyprávěl příběhy. Nechtěl jsem, aby tato chvíle skončila. Malý Robin právě roztavil mé srdce.

„Víš, po kom se jmenuješ, Jasei?“ Dal si svojí ručičku k puse, snažíc se jí strčit dovnitř.

„Jmenuješ se po mém bráchovi.“ Usmál jsem se, když se jeho tvářičky smrštily dohromady, jak se na mě usmál zpátky s jeho ručičkou pořád částečně vloženou v jeho pusince.

„Sedával jsem se svým bráchou, když byl malý a vyprávěl jsem mu příběhy. Většinou strašidelný, protože tohle velcí bráchové dělají. Děsí svými kecy svoje malé brášky. Ale já ti nechci povídat strašidelný příběh, chlapečku. Jednou budeš velký brácha, a pak ti budu vyprávět ty nejlepší strašidelné příběhy, které znám. Co bys prozatím řekl na ukolébavku?“

Nadechl jsem se a přemýšlel jsem nad ukolébavkou. Začal jsem recitovat tu jedinou, která mi přišla na mysl, Rock-a-bye Baby. Když jsem došel k 'kolébka spadne', přestal jsem. Co to sakra je? Co je to za písničku?

„Jo, nic se neděje, Jasei. Promiň.“

Přemýšlel jsem nad další. Začal jsem s Itsy Bitsy Spider, ale znovu jsem přestal. Co to sakra je s těma písníčkama? Malé dítě by mělo jít do postýlky po tom, co mu řeknete o padající kolébce a pak o bloudícím pavoukovi? Sakra ne. Polkl jsem své znepokojení a hledal, kde je  v jeho pokoji knihovna. Raději bychom měli zvolit pohádku.

Můj pohled nedošel daleko před tím, než zachytil pár očí, který mě přišpendlil ke křeslu. Cassie stála ve dveřích; její hlava se jemně opírala o její ruku, kterou měla na dveřním rámu. Udělal jsem to ještě jednou, moje hruď se dmula, když jsem vnímal její něžný výraz. Nenuceně jsem pokrčil ramenem, když se přiblížila; její dlouhé tričko otírajíc se o její stehna s každým měkkým krokem.

Stoupla si za křeslo a naklonila se dopředu. „On miluje Sviť mi, sviť mi hvězdičko.“

Její teplý dech mě zašimral na krku, jakmile promluvila.

Moje mysl mě zavedla zpátky na verandu před domem, kde jsem jí pozoroval, jak ho uspávala touhle písničkou. Začal jsem se slovy a ona jejím sametovým hlasem broukala se mnou, když si položila její tvář na mou hlavu. Mé tělo opustila jakákoliv úzkost, která se ho držela, přemýšlejíc, jestli bylo vůbec v pořádku, že jsem byl tady s jejím synem. V tu chvíli jsem věděl, že jsem byl přesně tam, kde jsem měl být.

„Jak mě zajímá, co jsi zač.“ Když jsem dokončil první sloku, Jaseova těžká víčka se úplně zavřela.

„Vždycky to funguje,“ zamumlala. Moje kůže brněla, když mi svou dlaní přejela po ruce. Vstal jsem z křesla. Cassie dala pusu Jaseovi na hlavičku, než odstoupila, takže jsem ho mohl přenést k jeho postýlce. Moje paže si nemohly pomoct, když jsem ho pevně stiskl a zašeptal do jeho ucha. „Vždycky budu tvým Batmanem, Jasei.“

Položil jsem jeho spící tělíčko do postýlky a sešel se s Cassie u dveří. Kráčel jsem za ní, moje ruce pevně kolem jejího pasu a nemohl jsem si pomoct, a divil jsem se, jak chlap jako já mohl být požehnán takovou dívkou a jejím chlapečkem. Co jsem udělal, že jsem si je zasloužil?

Svlékl jsem si své džíny a vklouzl jsem zpátky do postele. Cassie se přetočila na bok, aby byla čelem ke mně.

„Jak to, že sis ho sem nepřinesla?

Na jejích rtech hrál úsměv. „Šílená síla vůle.“