Checkmate:TIE - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

Drew

Jakmile vyjdu z výtahu, vidím Courtney zoufale běžet chodbou bez bot. „Díky Bohu,“ zamumlám si pro sebe.

Přidám do kroku, dokud mi nevpadne do náručí, slzy jí tečou po obličeji. Když ji obejmu a přitisknu ji pevně k hrudi, cítím, že se třese. Odtáhnu se a podívám se na ni. „Court, jsi v pořádku? Nejsi zraněná?“

Prohledávám její tvář, když se její ústa otevřou a znovu zavřou. Její chybějící slova mě drásají.

„Mluv se mnou, prosím,“ šeptám.

„Cítím, jako bych nemohla dýchat. Potřebuju vzduch.“  Má záchvat úzkosti a nemůže se uklidnit.

„Zhluboka se nadechni,“ řeknu jí. „Jsem tu, zlato.“

Udělá, jak říkám a sleduju ji, jak se zhluboka nadechne a pomalu vydechuje. Nechá pevně zavřené oči a zopakuje to ještě dvakrát.

„Mia je tady,“ řekne mezi kostrbatými nádechy. „To ona celé tohle zorganizovala.“

„Já vím,“ řeknu jí. Svraští obočí a vím, že je zmatená.

„Pojďme odsud,“ řeknu, chci, abychom opustili tohle patro. „Promluvme si někde v soukromí,“ vysvětlím.

Ona se otočí a podívá se za sebe, paranoiu vepsanou ve tváři a já rozumím, odkud vzešla. Kurva, vím přesně, jak se cítí. Vezmu ji za ruku a strčím do výtahu. Natáhne se a zmáčkne tlačítko pro přízemí.

„Nech mě ti obout boty,“ řeknu, skloním se a zuju se. Vklouzne svýma bosýma nohama dovnitř a ačkoli jsou jí o hodně větší, nestěžuje si. Projdu vestibulem s její rukou v mé, na nohou jen ponožky. Je to Vegas, ale mám pocit, že tady ta sračka nezůstane. Ne, tahle noční můra nás bude pronásledovat domů.

Vyjdeme ven a záře slunce je skoro příliš. Zastíním si oči a sleduju, jak Courtney zhluboka hltá vzduch, jako by to bylo poprvé, co ho dýchá.

„Jsem tak zasraně vyděšená,“ přizná, hlas jí přeskakuje, když si uhlazuje vlasy.

Popadnu ji za ruku a políbím ji na čelo, chci, aby věděla, že jsem tady.

„Vyhrožovala mi; vyhrožovala, že mi ublíží.“

„Co? Jak?“ vychrlím. „To se nikdy nestane. Nedovolím, aby se ti cokoli stalo,“ zkouším ji ujistit, ale ona se mi vysměje.

„V tomto bodě nevím, jestli ji vůbec můžeš zastavit, Drew. Co se sakra stalo minulou noc? Jak se k nám vůbec dostala?“ Courtney začne pátrat, tak ji držím ještě pevněji.

„Mia se stala.“ Řeknu s povzdechem. „Řeknu ti všechno, co vím, později. Ne tady.“

Lidé na nás zírají, když procházejí a vím, že nevypadáme normálně – ani na Vegas. Courtneyin nos je červený a je očividně rozrušená. Já na sobě nemám boty, a čím více je ona rozrušená, tím hlasitěji pláče.

Pojďme nahoru do pokoje a promluvme si.“ Usměju se na ni, zkouším ji jemně nasměrovat z prostředku chodníku, ale dívá se na hotel jako by to byla mučírna. Popravdě, to je určitě.

„Nechci se tam vrátit zpátky,“ prohlásí, energicky na mě třese hlavou.

„Budu s tebou a nespustím tě z dohledu. Ochráním tě, zlatíčko,“ slibuji. Všimnu si jejich napjatých ramenou a nejistého pohledu v očích, nabídnu jiný nápad. „Pojďme si vzít naše věci a vypadněme odtud.“

„Náš let je až za několik dní,“ připomene mi.

„To je mi jedno. Můžeme si pronajmout auto a jet. Můžeme zrušit lístky. Ať to stojí cokoli.“

Obejme mě rukama těsně okolo pasu. „Byla jsem tak vystrašená a zmatená. Myslela jsem si, že se stalo něco opravdu zlého.“

Vypustím trhavý výdech, když si proplétám Courtneyiny blond vlasy okolo mých prstů, a pak si vzpomenu na chladné tmavé oči, do kterých jsem se díval dnes ráno. Nevím, jak jí mám říct, že Mia byla se mnou v posteli. Jako nekončící noční můra je má mysl naplněná zvuky střelby a vzpomínkami na Miu.

„Drew?“ Courtney na mě zírá a já si uvědomím, že jsem znovu vypnul. „Slyšel jsi mě?“ ptá se jemně.

Odmrknu své myšlenky a dívám se do jejích jasně modrých očí, barvy oceánu a ona mě vrací zpátky. Ona mi vždy vrátí zpátky. Zatřesu hlavou, když se znovu zeptá.

„Líbí se mi tvůj plán s najmutím auta. Zabalím rychle. Budeme to jen my dva, sami – žádný ruch a shon a oslnivá světla.“ Donutí se k úsměvu, ví, že jsem byl znovu ztracen ve svých myšlenkách. Je to něco, co se poslední týden stávalo často, což dělá Miinu malou hru zasraně odpornou. Prošel jsem si hodně věcmi a toto je jen třešnička na zasraném dortu.

Obalím kolem Courtney ruce a přitisknu si ji pevně ke svému tělu. Když vejdeme do hotelu, permanentně přejdu do průzkumného módu, pamatuju si všechny obličeje, zaznamenávám vzdálené zvuky a náhlé pohyby. Mia je pořád tady a pravděpodobně nás sleduje právě v tomto momentu. Výtah se zavře, já se otočím a vezmu Courtneyinu tvář do rukou a políbím ji. Je to smutný polibek, který je plný emocí.

„Tak moc tě miluji,“ řeknu jí a ona mi to zašeptá zpátky do mých úst.

Vejdeme do pokoje a z rozházených prostěradel na posteli je mi zle od žaludku. Všechno je tak, jak jsme to nechali, jen naše vzpomínky byly nahrazeny Miou. Jen být v této místnosti mi způsobuje nevolnost, protože přísahám, že je tu pořád cítit slabá vůně jejího parfému. Courtney nečeká, pohybem boků ze sebe setřese oblečení a převleče se do jiného. Pak začne brát oblečení a kosmetiku a dávat je do kufru. Následuji jejího příklad a trvá jí to všechno tak pět minut a má sbaleno.

„Nelhala jsi, když jsi říkala, že se umíš sbalit rychle,“ řeknu, zkouším vtipkovat.

„Jen mám pocit, jako by nás někdo sledoval a je to děsivé jako peklo. Připraven?“ Rozhlédne se po místnosti a vidím, že zírá na dlouhé závěsy u okna. Nerozpakuju se a dojdu k nim a odhrnu je, abych jí ukázal, že tam nic není. Otevřu toaletu, která je prázdná, vejdu do sprchy a rozhlédnu se kolem a zkontroluju celý apartmán. Lehce se uklidní, ale pokračuje směrem ke dveřím. Když zabalím svůj kufr, následuju ji, což upřímně nemohlo přijít dříve. Jsem stejně tak šťastný, že odcházíme, jako ona.

Pronajmeme si auto, a když si sedneme dovnitř, Courtney tak hluboce vydechne, že přísahám, že zadržovala dech od doby, co se probudila v cizím pokoji. Umístím svou ruku těsně na její stehno a ona přikryje mou ruku svou.

„Děkuji ti,“ zamumlá. Otočí se a podívá se na mě, její hlava je opřená o sedadlo, konečně vypadá klidně.

„Nemusíš mi děkovat. Byl jsem dnes ráno stejně vyděšený a zmatený jako ty. Obával jsem se nejhoršího.“ Mám pocit, že je to teprve začátek, ale neřeknu to nahlas.

„Než odjedeme, musíme jít na místní policejní stanici a vyplnit policejní protokol. Vlastně, musíme tam jít hned teď.“

„Dobře,“ řekne pokorně a můžu říct, že znovu prožívá každý moment.

Mia může zkusit sabotovat můj vztah s Courtney, ale nic tím nezmění. Když se dívám na Courtney, vím, že nic nemůže nikdy změnit city, které k ní chovám. Ani Mia, ani samotná smrt.

Courtney

Moje hlava tepe ve stejném rytmu jako mé srdce, a cítím se, jako bych vypila kamion vodky. Celý den jsem se těžce snažila si vzpomenout každý krok toho, co se stalo minulou noc, ale po tom, co jsme opustili bar a šli do pokoje, mám okno. Slyšela jsem o výpadcích paměti, když lidé příliš pijí, ale toto bylo něco zcela jiného a to mě děsí. Pokud je Mia schopná uskutečnit něco tak závažného, co dalšího ještě udělá? Její nevypočitatelnost je děsivá a po minulé noci nepochybuju ve své mysli o tom, že by mi ublížila. Když si vzpomenu na vzkaz a co v něm bylo napsáno, zalapám po vzduchu. Panika z toho všeho je téměř příliš.

Nemůžu říct, že by mě vyplnění policejního protokolu přimělo cítit se lépe. Pořád se to zdá rozmazané, takže musím projít scénář několikrát, abych se ujistila, že mám každý detail. Abychom to urychlili, Drew a já jsme vyplnili naše výpovědi zvlášť. Vím, že si o tom potřebujeme promluvit spolu a detailně, ale jen myšlenka na opětovné přehrání mi způsobuje napětí.

Příštích několik dní mělo být o nás – o tom, aby Drew našel svou pohodu – a teď jsme vrženi do zasrané změti dramatu. Cítím úlevu, když se dívám do postranního zrcátka u auta a vidím, jak Vegaské panorama mizí.

Jsme pryč. Jsme v bezpečí. Usměju se, když se rozjedeme po dálnici 15 a zamíříme do Kalifornie. To je všechno, na co právě teď myslím, že Drewova ruka odpočívá na mém stehně.

„Musíme si promluvit o tom, co všechno se stalo,“ řekne Drew a vytrhne mě z myšlenek.

„Já vím. Ale právě teď na to chci jen zapomenout.“

„Tím, že na to zapomeneme, to nezmizí,“ řekne sladce, ale pravda stále bodá.

„Myslíš, že jsem blázen, kdybych řekla, že si chci nechat udělat krevní testy? Chtěla bych vědět, co právě teď koluje v mém krevním oběhu.“

Drew vyhledá můj obličej a vidím, že je zpátky v policejním režimu. „Vůbec ne. Až se vrátíme zpátky do Sakramenta, půjdeme na ně oba.“

„Páry, které se jdou společně testovat, spolu zůstanou?“ směju se, ačkoli to není k smíchu.

„Tak mě to mrzí, Court.“

Podívám se na něj, ale on očima sleduje cestu. V jeho tváři je bolest a nenávidím, že se sám obviňuje nebo že možná cítí nějaký druh viny.

„To není tvoje chyba. Je jen jedna osoba, která je za to zodpovědná, ano? Měli jsme se úžasně a zkazila nám to psychopatická děvka.“

Na chvíli naplní auto ticho a myslím, že my oba rozpitváváme minulou noc a jak byla dokonale zorganizovaná. Jak mě přestěhovali do jiného hotelového pokoje, aniž by to někdo postřehl? Rozumím, že je to Vegas, ale byla jsem v bezvědomí. Mám tolik otázek, že si nejsem jistá, jestli na ně někdy dostanu odpovědi. Bože, jsem tak ráda, že odjíždíme.

„Děkuji.“ Drew si proplete prsty s mými. „Vždy mě držíš nohama na zemi.“

Můj žaludek začne kručet a ten zvuk zaplní auto. Oba se začneme smát. „Toto je nápověda?“ Zvedne obočí.

„Myslím, že to byl požadavek.“

Zastavíme u malé restaurace, která vypadá, že přišla přesně z roku 1950. Jakmile jsme venku z auta, sleduju Drewa, jak prohledává parkoviště.

„Co?“ ptám se.

„Jen se ujišťuju, že nás nesledovali.“ Obalí své svalnaté paže kolem mých a přitiskne mě k sobě blíž, když vejdeme dovnitř.

Když sedíme, starší paní nám přinese vodu a my si objednáme kávu a snídaňové talíře. Nakloním se dopředu a zkoumám jeho tvář. „Myslíš, že jsme byli sledováni?“ Má paranoia je na stupni deset.

„Ne, ale nikdy nemůžeme být dost opatrní.“

„Nebudeš mě právě teď vyšetřovat, že ne?“ Mrknu na něj a usrknu si své kávy. On se směje. A já si nemůžu pomoct, ale přemýšlím, jak moc miluju způsob, jakým se mu celá tvář rozzáří. Miluju způsob, jakým se na mě dívá. Ačkoli jsme spolu měsíce, stále se to zdá být jako sen, že je můj. Drew dopije svou kávu a dá prázdný šálek na kraj stolu pro přídavek.

„Drew…“ Podívá se na mě a já zkouším najít slova, když mi zírá do očí. „Opravdu jsem vyděšená.“

„Já vím, zlato. Zvládneme to.“

Jeho slova mě utěšují, ale skoro to nestačí. „Chci proti ní podat žádost na zákaz přiblížení. Pořád přemýšlím o tom, že přijdu domů a ona bude v mém pokoji nebo něco. Děsí mě to.“

„Zákaz přiblížení je nutný. Ona už nemá klíče od domu. Když se minule rozhodla je použít, vzal jsem si je od ní.“

„Ale jak víš, že si neudělala kopii?“ Moje mysl uhání rychlostí milionu mílí za minutu.

Drew zhluboka vydechne. „Nevím. Ale myslím, že bychom měli nechat vyměnit zámky, nainstalovat bezpečnostní kamery, cokoli pro tebe – pro nás – pro pocit bezpečí.“ Jeho slova mi dovolují snadněji dýchat. „Měli bychom ti opatřit zbraň, když očividně víš, jak používat různé jejich druhy.“

„Jackson ji právě proto dostal.“ Směju se. „Pravda je, že mít zbraň je pro mě ještě nebezpečnější. Co když se sem někdo vloupá, přemůže mě, vezme mou zbraň a použije ji proti mně?“

Drew mlčí a myslím, že jsem moc mluvila. „Hej,“ řeknu, „nechoď tam.“

Kývne a můj žaludek zakručí. Právě když nám naše číšnice dolévá další kávu, přinesou nám jídlo a já nemůžu být šťastnější, protože hladovím.

Chci změnit téma a mluvit o všem a ničem. „Máma nás pozvala, abychom přijeli a navštívili je před tím, než Benita porodí. Očividně se jim snížil prodej pečiva a ona upeče své speciální muffiny. Ale říkala jsem jí, že to pravděpodobně nebude možné kvůli práci.“

„No, doufám, že nám nějaké pošle. Musím otestovat její recept oproti tvému.“ Koutky jeho rtů se zakřiví do samolibého úsměvu.

„Dobrý pokus, kovboji. Ale můžu slíbit, že nebudeš schopný mezi těmi dvěma najít rozdíl.“

„Myslím, že to posoudím sám.“ Strčí si do pusy míchaná vejce, zatímco já si na svůj toast namažu borůvkový džem. Jakmile dojíme, cítím se zase jako člověk. Na chvíli tam sedíme a po čtyřech šálcích kávy stále nejsem připravená odejít. Chci zůstat tady – v bezpečí – jakoby se nic nestalo.

„Court?“ Drew se postaví, vezme účet a dá na stůl peníze, než zamíříme ven. Jakmile jsme venku, jdeme k autu, Drew se zastaví a otočí na mě. „Co bys řekla na to, kdybychom nejeli přímo domů?“

Zastavím a dívám se na něj, jako by byl můj spasitel.

„Když budeme unavení, zastavíme. Jestli je něco, co chceš vidět, zajedeme tam. Nic nás nehoní a nechci, aby nás společný čas už skončil.“

Obejmu ho kolem pasu a zmáčknu. „Miluju ten nápad.“

On se skloní a políbí mě. Ztrácím se v jeho jemných rtech, když mi vklouzne jazykem do pusy. „Bože, chyběly mi tvé rty.“

„No, je tam toho ještě mnohem víc.“

Nasedneme do auta a jsem tak šťastná, že nespěcháme domů, že nemůžu na tváři skrýt úsměv. S návratem domů je spojeno tolik úzkosti, a čím déle od toho všeho můžeme zůstat, tím lépe. Tohle je dokonalé rozptýlení.