Away - 31. kapitola

Překlad: Clarissa

DÁVALA JSEM VŠECHNO, CO UŽ jsem jednou na Jasonovo přání vyndala, zpět do mého kufru. Netrvalo mi dlouho, než jsem si zabalila své věci a zapnula jsem svůj kufr. Bylo na čase. Nedokázala jsem bez něj být ani o vteřinu déle. Tiše jsem táhla všechny své věci dolů po schodech k jeho pokoji. Postavila jsem svůj kufr vedle jeho šatníku. Bylo brzy ráno, takže se do jeho pokoje právě začalo dostávat světlo od sluníčka. A z toho, co jsem mohla vidět, byl stále v posteli.

Skoro jsem minulou noc nespala, protože mi myšlenky na včerejšek pořád proudily hlavou. Bylo by nemožné spát nahoře vědíc, že on byl tady dole. Vědíc, že mě potřebuje stejně tak moc, jako jsem já potřebovala jeho. Chtěla jsem strávit každý okamžik, který jsem mohla s tímhle milým člověkem.

Krok za krokem jsem se přiblížila k jeho posteli a vklouzla jsem pod deku, uvelebujíc se na místě, na kterém jsem byla předtím. Cítila jsem, jak jeho ruka vklouzla kolem mého pasu, když si mě přitáhl blíž k sobě.

„Bylas chvíli pryč. Cítíš se dobře?“ zeptal se mě jeho chraplavým ranním hlasem.

„Je mi dobře, trošku na zvracení, ale dneska ráno to není tak zlý. Jen jsem se musela o něco postarat,“ odpověděla jsem, trochu nejistá z toho, jak vezme to, že jsem se přestěhovala dolů do jeho pokoje.

„Mělo to něco společného s tím, že jsi dolů právě přinesla tvůj kufr? Neopouštíš mě, že ne?“

„Jak jsi věděl o mém kufru?“

„Zaslechl jsem, jak jsi támhle položila něco těžkého, takže jsem to jen odhadnul. Jedině, že ty bys byla ta, které bych se měl bát a právě jsi dolů přinesla mrtvolu.“

„Rozhodně nejsem ta, kdo je tady blázen. I když by sis mohl myslet, že jsem se zbláznila, ale už bez tebe nedokážu být. Nechci strávit jedinou minutu nahoře, když bych místo toho mohla být tady dole. Takže, abych odpověděla na tvou otázku, ano, byl to můj kufr, a ne, určitě tě neopouštím. Ve skutečnosti je to přesně naopak.“

„To není odpověď, kterou jsem čekal,“ odpověděl, když mě pohladíl rukou po tváři. „Ale lhal bych, kdybych neřekl, že jsem už nějakou dobu chtěl, aby sis sem dolů přinesla své věci.“

„Tak, v tom případě považuj tvůj pokoj za oficiálně zabraný,“ řekla jsem.

„Tak, v tom případě to považuj tak, že mi to nevadí,“ odpověděl mi, než se dotkl rty mého čela. „Můj pokoj tě tu vítá s otevřenou náručí. Můžeš použít všechno, kromě spodního pravého šuplíku komody.“ Podíval se na mě jako rodič, říkajíc mi, že je to jediná věc v pokoji zábavy, se kterou si nesmím hrát.

Na okamžik jsem zkoumala jeho tvář, čekajíc na to, až řekne 'Dělám si srandu', ale neřekl to. „Uvědomuješ si, že jsi právě řekl osobě, kterou jsi nazval zvědavou, když jsi ji poprvé viděl, aby se držela dál od konkrétního šuplíku. Proč bys mi věřil? A to se nezmiňuju o tom, že nemám ráda, když máš přede mnou tajemství. Není nejsnadnější to pochopit.“ Zamračila jsem se na něj.

Dal mi ruku na pás a vklouzl s ní pod mou košilku, něžně kroužíc jeho prsty po mé holé kůži. „Nic v něm neskrývám. Jsou to jen osobní věci, o které ještě nejsem připraven se podělit. A věřím ti, protože jsi měla každou příležítost, aby sis prošla celý můj dům, abys něco našla, a já vím, žes to neudělala. To, co je v šuplíku není nic tajného. Je to jen osobní. Nemám před tebou co skrývat. Už nikdy se toho nemusíš znovu bát, dobře?“ Jeho ruka přestala kroužit po mé pokožce a držela mě pevně.

„Dobře, věřím ti,“ řekla jsem mu. I když jsem mu věřila, přesto pro mě bylo těžké, že jsem nevěděla, co bylo v tom šuplíku. Musela jsem mu ukázat, že mi mohl věřit, a upřímně, mohl.

Měl pravdu; měla jsem spoustu příležitostí a ani jednou jsem je nevyužila. Změnila jsem se, a to k lepšímu.

„Takže,“ řekl tiše. „Nemá dneska někdo přijet?“ Vyklenul obočí.

Mé oči se rozšířily a dala jsem si ruku přes mou dokořán otevřenou pusu. Oh. Můj. Bože.

„Tys zapomněla? To se Melanii nebude líbit,“ řekl.

„Opravdu nemůžu uvěřit, že jsem zapomněla,“ řekla jsem, vrtíc hlavou. „Moje myšlenky byly někde jinde.“ Můj úsměv pomalu opadl, protože mé srdce znalo ten důvod, proč byl můj mozek tak zahlcen. Bolelo to ještě víc, když jsem si uvědomila, že jsem ji do toho musela zasvětit.

„Hej, zlatíčko,“ řekl, stahujíc ruku z mého pasu. Dal mi prst pod bradu, zvedajíc mi hlavu, abych se na něj podívala. „To bude dobrý.“ Jeho pohled byl vážný a jeho rty byly stisknuté k sobě. On si opravdu celou dobu myslel, že všechno bude v pořádku. Kéž bych měla jen 20 gramů z té jeho pozitivity.

„Nebo pokud bys raději, tak jí nic neříkej,“ řekl škádlivě. „S tebou to na chvilku fungovalo.“

Zamračila jsem se a odtáhla jeho prst z mé brady. „Doufám, že si teď děláš srandu,“ řekla jsem a věnovala mu přísný pohled.

„Jen jsem tě škádlil,“ řekl, dávajíc ruku zpátky k mému obličeji a přitahujíc si mě k něžnému polibku na rty. „Zřejmě tady bude brzy, takže bychom možná mohli....“ dala jsem mu prst přes pusu a umlčela ho.

„Ona tady bude zcela určitě brzy, ale já chci jen pět minut. Pět minut z toho,“ řekla jsem a ukázala mezi nás. „Dobře?“

Jeho oči našly mé, a ve zlomku vteřiny to udělaly i jeho rty. Hned potom jsem věděla, že mých pět minut bylo schváleno. Věděl, co jsem chtěla a splnil mi to. Jeho ruka znovu vklouzla pod mou košilku, pomalu mířila výš a výš, až dokud nedosáhla k jednomu z mých napnutých vrcholů. Moje pokožka vybuchla husí kůží, když ho něžně masíroval, napínajíc moje bradavky ještě víc. On měl ten nejněžnější dotek. Bylo to dokonalé množství tlaku od jeho ruky a rtů. Způsobily mi brnění od mé hlavy až k patám a na každém místě mezi tím. Měl celé mé tělo na hraně, protože každý kousek mého těla byl citlivý z jeho náklonnosti a promyšleného doteku nebo polibku.

Jeho rty opustily moje, když se pomalu posadil. Spokojený pohled na jeho tváři byl zřejmý, když popadl spodek mé košilky a přetáhl mi ji přes hlavu. Toužila jsem po tom, aby se mě zase dotkl, což bylo neobvyklé, protože má prsa byla velmi citlivá kvůli těhotenství. Zcela jistě měl magickou moc, aby je donutíl toužit po jeho doteku. Obkročil mé tělo, jeho erekci umisťujíc přímo tam, kde jsem jí potřebovala mít. Lehce jsem zasténala, když jsem ucítila, jak se proti mně tiskne. Jeho rty se uculily než je přitiskl k mým. Jednou rukou držel svou váhu nahoře, a tu druhou vrátil zpátky na mé prso. Zvedla jsem své ruce a přejížděla jsem jimi po jeho zádech, používajíc své prsty, abych jimi kroužila nebo dělala jiné náhodné tvary. Moje mysl byla zamlžená, když jeho rty pohlcovaly můj krk, postupujíc dolů k mé hrudi. Už tam skoro byly, když můj telefon začal rachotit vedle jeho na nočním stolku.

Zvedl své rty od mé pokožky a zhluboka se nadechl. „Čas vypršel, zlatíčko,“ řekl, mrkajíc očními víčky přes jeho smyslné zelené oči.

„Sakra,“ řekla jsem bez dechu.

Jason se natáhl k nočnímu stolku a podal mi můj telefon. Podívala jsem se na displej. Měla jsem tam dvě zprávy, obě od Melanie.

4:45 jsem na cestě, nemůžu se dočkat, až tě uvidím

8:21 jsem ve městě, za chvíli jsem tam

Do hajzlu! Věděla jsem, že se nemohla dočkat, až mě uvidí, stejně tak jako já, ale nečekala jsem, že vyjede tak brzy ráno. Každopádně, moje nejlepší kámoška tu bude za pár minut. Odložila jsem svůj telefon na stranu.

„Možná bys ji mohla říct, aby prostě přijela zítra,“ řekl, když mi dal několik polibků na moje nateklé rty.

„Ráda bych, tak ráda bych, ale ona tady bude každou minutou. Už přijela do města,“ řekla jsem mu, když se na mě díval, jako bych si dělala srandu. „Ona se sem opravdu těšila,“ řekla jsem, ze všech sil se snažíc kontrolovat, ale ten výraz na jeho tváři byl hysterický.

„Jak se zdá, tak vůbec neztrácí čas.“ Pomalu vstal z postele. „Pak tedy musím říct, že je určitě čas se připravit. Možná budeš chtít tohle zpátky.“ Hodil mi košilku, kterou mi předtím sundal.

„To je zřejmě dobrý nápad,“ řekla jsem. „Hele, je tvoje máma dneska doma?“

Pohlédl nahoru jako kdyby se snažil vzpomenout. „Ne, měla by být doma kolem sedmé večer. Proč?“

„Jen jsem chtěla, aby se setkala s Melanií. Myslela jsem, že bysme všichni mohli udělat jídlo a sejít se v sedm.“

„To zní dokonale. Jdu si dát rychlou, studenou sprchu. Přijdu nahoru, až budu hotový.“ Zvlnil rty nahoru ke straně, než odešel a zavřel za sebou dveře.

Nemohla jsem si pomoct a smála jsem se při myšlence na to, jak si dává studenou sprchu. Potřebovala jsem taky jednu, ale na to jsem neměla dost času. Rychle jsem popadla svou gumičku do vlasů, hodila jsem své vlasy do drdolu, a oblékla si podprsenku, tílko a bavlněné šortky než jsem zamířila nahoru. Moje srdce bilo jako o závod, jako kdybych se chystala startovat v nějakém druhu mistrovského závodu. Bylo to, jako kdyby se ty nervy usadily, uvědomujíc si, že ona tu mohla být každou vteřinou. Nakoukla jsem skrz přední závěs; ještě tady nebyla. Tohle byly oficiálně ty nejdelší minuty mého života. Zastavila jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem před oknem přecházela sem a tam. Ani ne o pět minut později přijížděla k domu. V minutě, kdy jsem uviděla její auto zaparkovat, všechny mé nervy zmizely a nahradilo je čisté nadšení. Křičela jsem jako malá holka a proletěla jsem skrz přední dveře. Běžela jsem k Melanii, která běžela ke mně, setkávajíc se na půli cesty, když jsme kolem sebe navzájem omotávaly ruce. Jeden by si mohl myslet, že tohle bylo setkání dvou lidí, kteří se neviděli dlouhé roky; pravdou ale bylo, že to bylo pouhých pár měsíců, ale na tom nezáleželo. Mohl by to být jenom týden a to nadšení by pořád bylo stejné.

Po tom, co se zdálo, že to bylo to nejdelší, pevně-svírající obejmutí, které jsme mohly mít, jsme se od sebe odtáhly a ta úleva, kterou jsem cítíla, když jsem viděla její tvář, vyprodukovala okamžité slzy. Nebo to mohly být hormony. Tak jako tak, ty slzy stékaly dolů po mých tvářích. „Tolik jsi mi chyběla,“ řekla jsem, když jsem si utírala své slzy.

Ona si otírala slzy, které jí stékaly pod jejími leteckými slunečními brýlemi a usmála se zpátky na mě. „Tys mi chyběla víc.“

Naposledy jsme se objaly, než jsme popadly její tašku a zamířily dovnitř.

„Nevadí, že tady zůstanu, že ne? Nebo bych měla vzít svojí tašku do toho motelu, který podle tebe zněl tak lákavě?“ zeptala se se samolibým úšklebkem.

Byla jsem připravená jí odpovědět, když jsem uviděla Jasona, jak k nám kráčel chodbou. Podívala jsem se na Mel, jejíž obličej se změnil z nadšeného do ohromeného a užaslého. Zdálo se, že nemohla plně pochopit, jak přitažlivý Jason opravdu byl. Měl na sobě proužkovanou košili s krátkými rukávy zastrčenou do jeho senzačních, zadek-tvarujících džínů, které mu perfektně seděly na bocích. Jeho bicepsy vypadaly v té košili lákavě, a to nemluvím o těch kovbojských botách a kovbojském klobouku, které doplňovaly jeho vzhled. Nemohla jsem si pomoct a zírala jsem na něj taky. Viděla jsem ho hodněkrát oblečeného takhle skvěle jako teď, ale něco na tom mě zastavilo, abych obdivovala, jak úžasný opravdu byl, a to mě přimělo, abych ho ještě více ocenila. Opravdu bych na něm mohla nechat oči celý den, každý den a nikdy by mě to neomrzelo.

„Melanie, předpokládám. Je milé, že tě konečně poznávám. Já jsem Jason. A ano, je více než v pohodě, že tady zůstáváš,“ řekl, přerušujíc naše zjevné zírání, když natáhl ruku k Melanii.

Obě, Mel i já jsme se dostaly z našeho transu. Podívala se tak, že to říkalo více, než by kdy mohla slova říct.

Právě byla přistižena a byla zřetelně ochromená. Snažila jsem se kontrolovat, když se ona sama snažila vzpamatovat.

Odkašlala si a potřásla si s ním rukou. „Opravdu si cením toho, žes mě pozval, abych zůstala, Jasone. Ráda tě poznávám a konečně si můžu přiřadit tvojí tvář k hlasu,“ řekla.

„Já taky,“ odpověděl.

„Um, potřebuju si zajít na záchod, Cass. Byla to dlouhá cesta,“ řekla, dívajíc se na mě.

„Aspoň ses neztratila,“ řekla jsem jí, což jen donutilo Jasona se uculit. „Támhle v chodbě, první dveře po pravé straně.“

„Díky. Hned budu zpátky.“ Spěchala rychle chodbou.

Přiloudala jsem se k Jasonovi, omotávajíc ruce kolem jeho pasu, když jsem se podívala nahoru do jeho stále pobaveného obličeje.

„Copak?“ zeptala jsem se nesměle.

„Není taková, jak jsem čekal.“

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.

„Na holku, která vypadá takhle, používá docela drsný slovník.“

Přesně jsem věděla, co tím teď myslel. Ona nebyla taková, jak byste čekali pouze z poslechnutí jejího hlasu. Její vzhled byl velice uhlazený. Její tvář byla jako z porcelánu. Měla velké hnědé oči. A vlasy měla v dokonalém odstínu čokoládově hnědé. Její drobná postava nikdy neprozrazovala její panovačnou povahu, a že beze strachu říkala, co si myslela. Na první pohled vidíte princeznu; po tom, co otevře svojí pusu, jste svědky její proměny v námořníka. Nikdy jsem to nepochopila. Mně na tom opravdu nezáleželo; získala si mě během jediného dne, když jsme se potkaly na základní škole. Netolerovala tyrany, tak jsem vždycky přepokládala, že to byl důvod, proč byla taková, jaká byla. Nebo to mohly být její rodiče, ten důvod, proč chtěla jít na vysokou tak zatraceně daleko. Oni nebyli jako moji rodiče. Na rozdíl o mých, se oni nikdy o jejich dceru moc nezajímali.

„Drsný slovník?“ zeptala jsem se, odtahujíc svoje ruce od jeho pasu, a přecházejíc k jeho straně.

„Uh, jo. Prostě to tak nechme.“ Uculil se.

„Slyšela jsem celej zatracenej rozhovor, děcka. Vaše zdi jsou tenký jako papír, Jasone. Ano, Cass, použila jsem drsný slova. Vyhrožovala jsem jeho hlavě, a tím nemyslím tu s mozkem. Budu chránit svoji kámošku bez ohledu na to, že říká, jak je ten chlap roztomilej.“ Zvedla Melanie obočí s ušklebkem na její tváři.

„Cože? Ona řekla, že jsem jen roztomilý?“ Jason se na mě podíval, trošku se červenal, ale ne tak moc, jako já.

„No, to je vtipný,“ řekla jsem, snažíc se rozbít ty rozpaky.

„Neboj se, Jasone. Ona použila mnohem víc slov, aby tě popsala, ale není třeba ji uvádět do rozpaků ještě víc, než jsem už udělala.“ Podívala se na mě a mrkla. „A to nezmiňuju tu skutečnost, že ona nikdy nemluví o klucích, kteří se jí líbí, takže se považuj za výjimečného.“

Ten výraz na Melaniině tváři byl čirým potěšením. Vrátí se jí to; během příštích dnů jsem chtěla mít jistotu, že jí provedu stejnou věc.

Prozatím, všechno, co jsem mohla dělat, bylo, že jsem byla ráda, že moje kamarádka byla tady. Bez ohledu na ty rozpaky jsem ji měla ráda víc, než jsem dokázala slovy vyjádřit.

Vešli jsme do kuchyně a posadili se ke stolu.

„Jaký je plán?“ zeptala se, její oči přecházejíc mezi Jasonem a mnou.

Podívala jsem se na Jasona. „Ten výraz na tvojí tváří říká, že máš plán, ale znám tě dost dobře na to, abych věděla, že ty si žádné plány neděláš,“ řekla jsem s nakrčeným obočím.

„No, zlatíčko, na dnešek jsem plány udělal. Půjdu pomoct Moosovi s pár věcmi do obchodu, takže vy, dámy, to můžete dohnat. Vrátím se odpoledne, a pak jsem si myslel, že bychom mohli jít později na večeři.“ Podíval se na nás obě tázavým pohledem, když očekával naše odpovědi.

Podívala jsem se na Melanii, jak pokrčila rameny. „Mně to nevadí. Já se jen vezu,“ řekla.

„Tohle je pro tebe určitě nové,“ řekla jsem, škádlíc ho. „Ale zní to dokonale.“

Dal své ruce na stůl, vstal a podíval se na Mel. „Ještě jednou, rád jsem tě poznal.“

„Já tebe taky, Jasone,“ řekla, pozorujíc ho znovu.

„A ty,“ řekl, když přešel ke mně, dávajíc mi pusu na čelo. „Uvidíme se později. Bavte se, dámy.“

Všimla jsem si, že jsme obě pozorovaly jeho záda, když kráčel chodbou a ven ze dveří.

Melanie se otočila zpátky ke mně. „Moose?“ zeptala se.

„Ten kamarád, který stále přerušoval naše chvíle.“ Připomněla jsem jí.

„Ach, ano, Moose. Ten kazišuk. Zatracenej kámoš,“ řekla, způsobujíc nám oběma chichot.

„Bože, chybělas mi.“

„Já taky,“ odpověděla. „Chci říct, žes mi chyběla ty, ne já sama sobě.“

Smála jsem se na ni. „Potřebuješ nějaké kafe?“

„Ani nevíš, jak.“

„Dobře. Zapnu ti konvici a skočím si dát rychlou sprchu, trochu se upravím. Můžeš se zabydlet a dát si kávu. Pokoj, ve kterém budeš spát je ten poslední na pravé straně.“

Kývla, když jsme vstaly od stolu. „Proč nejsme spolu v pokoji? Nebo jsme?“

Kousla jsem se do spodního rtu. „Um, ne. Nejsme.“ Rychle jsem od ní odběhla, abych zapnula konvici na kávu.

„Kolik je tady pokojů?“

„Tři,“ zamumlala jsem, sledujíc její počítání v hlavě, a vídíc ji, jak jí došlo to, že jsem byla s někým v pokoji, jenom ne s ní.

„Ty malá ďáblice,“ zalapala po dechu. „Tak, nemůžu říct, že ti to vyčítám. Budu potřebovat zatracenej větrák pokaždé, když je v okolí. Obyčejně se mnou kovbojové nic nedělaj, ale on je sexy.“

Otočila jsem se a nemohla jsem si pomoct, ale usmála jsem se, když jsem na něj pomyslela. Nebylo to jen tím, že byl sexy a vypadal skvěle, ať už oblečený nebo svlečený, když už na to přijde. Bylo to v tom, jak se ke mně choval; on byl čistá sladkost. Bylo to, jako by všechny cukrárny na světě naplnily do lahví všechny jejich sladkosti a nalily je rovnou do něj. Nemyslela jsem si, že měl jedinou špatnou kost v těle. A také jsem nikdy v životě s nikým necítila takové spojení jako bylo tohle, to, které přeměnilo mé tělo v louži kaše kdykoliv on byl okolo. Nemohla jsem se dočkat, až zjistím, kam by nás mohl tento vztah zavést v budoucnosti. Mé srdce plápolalo, když jsem pomyslela na ty možnosti. A pak mé srdce pokleslo, když jsem pomyslela na jeho boje a to tajemství, které přede mnou měl. Potřebovala jsem do toho Mel zasvětit. Řeknu jí to dneska až později. Postavila jsem hrnek na kávu na pult a tiše se přesunula z kuchyně.

„Budu hned zpátky,“ zamumlala jsem na ni.

Ona stáhla své obočí k sobě, než řekla dobře a nalila si kávu.

***

Omotala jsem se ručníkem a vyšla jsem z koupelny.

„Co se děje?“ zeptala se Melanie, jak seděla na zemi naproti dveřím koupelny, usrkávajíc svou kávu.

Podívala jsem se na ní, snažíc se rozhodnout, jestli právě tady a právě teď byl čas na to, říct jí, co jsem věděla. Stát nahá pod ručníkem se nezdálo být jako vhodný čas.

„Vím, že se něco děje. Vím to, protože vypadáš, jako by ti právě někdo přejel kočku.“

„Já nemám kočku,“ připomněla jsem jí, snažíc se, aby se mi nezlomil hlas.

Ona naklonila hlavu ke straně. „Fajn, tak tvého psa.“

„Já nemám ani psa, Mel.“

Stoupla si, její vzteklé oči se setkaly s mými. „Oh můj Bože. Vypadáš, jako by ti někdo přejel tvoje zasraný falešný zvíře, a chystáš se každou chvíli rozbrečet. Co se děje?“ Její hlas byl jemnější, když přicházela blíž ke mně.

„Není to zvíře nebo něco falšenýho, co je zraněný, Mel. Je to...“ Polkla jsem, snažíc se, aby knedlík v mém krku zmizel pryč, ale nebylo to k ničemu. Svíral můj krk pevněji. „Je to Jason.“

„Cože?“ Byl její pohled zmatený.

„Potřebuju ti říct, co se s ním děje. Nechci, ale řeknu. Potřebuju svojí kámošku, aby mi řekla, že všechno bude v pořádku.“ Brečela jsem a padla jsem na ni, a ona pevně omotala ruce kolem mě.

„Zlato, co se děje?“

„Jason má nefungující ledviny,“ řekla jsem mezi vzlyky, když se mé slzy vsakovaly do jejího trička.

Tichý šepot slov 'Oh můj Bože' a pocit, jak se její ruce utáhly kolem mě, byla veškerá odpověď, kterou jsem od ní dostala.

Po tom, co jsme si daly chvilku, abychom se daly dohromady, jsem vzala Melanii dolů do jeho pokoje. Oblékla jsem si bílé džínové capri kalhoty a černé tílko, než jsem si sedla na jeho postel. Věděla jsem, že to bude boj, až Melanii řeknu mírně zkrácenou verzi toho, jak jsem to zjistila a toho příběhu, co mi Jason řekl včera v noci.

„Do prdele. Tohle prostě nemůže být pravda,“ řekla, vrtíc nevěřícně její hlavou. „Netušila jsem, že přijde něco takovýho.“ Setřela si pár slz, které se jí koulely dolů po tváři.

„Ty?“ civěla jsem na ni. „Já s ním žila. Mohla jsem říct, že se něco dělo, ale opravdu jsem si myslela, že šlo o rodinné problémy, a ne o tohle.“

„Jo, tohle by mě nikdy nenapadlo, a pak to, jak jsi na to přišla. Bože, je mi to tak líto, Cass.“

„Proto jsem si přestěhovala své věci sem dolů. Není to proto, že bych byla nějaká nadržená pijavice. Je to proto, že ho moje srdce potřebuje. Potřebuju mu být nablízku. Pokud se něco Jasonovi stane, musím pro svůj vlastní zdravý rozum vědět, že jsem udělala všechno, co jsem mohla, abych ho podpořila a strávila s ním tolik času, kolik bylo jen možné. Zní to bláznivě, já vím.“

„Ne. Vůbec si nemyslím, že to zní bláznivě. Myslím si, že to zní beznadějně romanticky. Kéž bych měla Jase v mém životě. Když už o tom mluvíme, musíme prodiskutovat toho jeho bráchu.“

„Jo, no, jeho brácha je tabu. On se svojí rodinou nemluví. Budeme na tom muset společně zapracovat někdy jindy.“

„Fajn,“ řekla. „Hádám, že je to prostě kapitola na další den, co?“

„Přesně.“

„Ale, to jako fakt? Nadržená pijavice? To je nějaký nový výraz nebo tak něco?“

„Prostě mi to nějak vyklouzlo.“

„Co takhle šílená polykačka ptáků? Pak bysme tomu možná mohly říkat hrozba trojitého C,“ navrhla. (pozn. v originále Crazy-Cock Clinger)

„Ale já nejsem žádná hrozba trojitého C. Jsem jen....“ Zaváhala jsem, přemýšlejíc nad tím, jak to říct. Věděla jsem, co jsem byla, ale ta slova měla problém opustit moje ústa.

„Já vím,“ řekla. Ona a já jsme obě věděly, že s Jasonem to nebyla jenom nějaká hrozba trojitého C. Bylo to mnohem víc než tohle.

„Prostě mi to zlomilo srdce. Někdo tak laskavý a něžný, který měl srdce světce si prochází něčím takovým.“

„Jo,“ řekla. „I když, to by musel být svatej, aby byl schopnej tohle všechno zvládnout.“

„Ty vždycky víš, co říct.“

„A na co jsou asi přátelé?“ zeptala se. „Takže teď, když jsme obě obzvlášť depresivní, co bys řekla tomu, kdybychom šly někam nakupovat?“

„Vezmu si svoji peněženku,“ řekla jsem jí, když jsme obě vstaly z postele.

Po tom, co jsem popadla svou peněženku a vklouzla jsem nohama do žabek, zamířily jsme do vedlejšího města na naše nákupy. Melanie vždycky vytušila, kdy změnit náladu, a to nemluvím o způsobech, jak nás obě povzbudit. Jak jsme jely po silnici, nemohla jsem si pomoct a myslela na to, jak moc mi tohle chybělo, jak mi chybělo být s Melanií jako kdybychom byly znovu na střední škole. I když se věci změnily, s tím dítětem na cestě, životem v Keatonu, že jsem netušila, co se tím vyřešilo, a klukem, který každý den bojoval, aby zůstal zdravý. Jedna věc byla jistá, a to byla Melanie. Ona vždycky byla tady a vždycky jsme tu byly jedna pro druhou. Kvůli tomuhle byl úsměv na mé tváři trvalý.

Myslela jsem, že kvůli těmto všem důvodům byla pro mě tahle úžasná holka víc sestra, než by mohl být jakýkoliv můj pokrevní příbuzný. Chtěla bych si tohle odpoledne s ní užít a nemyslet na ty věci přicházející do života, které se zdály být tak nejisté nebo smutné.