TD - 25. kapitola

Překlad: Marťa

V pondělí ráno jsem měla dvě mise:

1. Přijít do kanceláře, setkat se s Alanem, Markem a Peterem, abychom dokončili architektonický návrh, který jsme chtěli podat za naši společnost.

2. Přijít o dvacet minut dřív, abych stihla podat svůj vlastní návrh.

To ráno jsem si na sebe vzala černou hedvábnou halenku a černé kalhoty ve snaze vypadat a cítit se, jako ninja, ale když jsem jela výtahem do dvacátého patra, začala moje sebedůvěra mizet.

Přede dvěma týdny, před týdnem, k čertu, ještě před čtyřiadvaceti hodinami jsem myšlenku na podání svého vlastního návrhu považovala za dobrý nápad. Pak jsem se dozvěděla o posledním požadavku, který jsem do svého návrhu musela zahrnout. Byl to požadavek, na který jsem nebyla připravená, a který jsem si v hlavě nedokázala ospravedlnit. Každý návrh musel být schválený a doplněný podpisem výkonného ředitele firmy,což potvrzovalo firemní přijetí a ověření návrhu. Vzhledem k tomu, že výkonný ředitel mé společnosti byl Grayson… znamenalo to, že potřebuji jeho podpis. Nebo alespoň něco, co jako jeho podpis vypadalo.

Snažila jsem se vymyslet nějaký způsob, jak to obejít. Zpočátku jsem si myslela, že si vytvořím svou vlastní falešnou architektonickou firmu, což by znamenalo úplně opustit Graysona a Cole Designs, ale věděla jsem, že by to stejně nefungovalo. Kdybych opravdu chtěla pokračovat s podáním svého návrhu, musela bych vstoupit do jeho kanceláře, najít hlavičkový papír a padělat jeho podpis. Z pochopitelných důvodů mi ta myšlenka neseděla. Nikdy bych se něčeho takového nedopustila, kdyby to znamenalo stáhnout s sebou ke dnu i Graysona, pokud by se na to přišlo.

Jak výtah stoupal nahoru, promyslela jsem snad všechny způsoby, které mohly skončit tím, že všechno lehne popelem.

Podání vlastního návrhu a krádež hlavičkového papíru bylo v rozporu s politikou společnosti. Už tak byly tyto věci dost špatné, ale obě bledly, ve srovnání s myšlenkou, že zradím Graysona.

Bylo pro mě podání mého návrhu opravdu tak důležité? Dokončila jsem ho s vědomím, že je opravdu dobrý. Proč to nemůže stačit?

Nedovedla jsem to úplně vysvětlit. Jedna moje část potřebovala ten návrh předložit už jen proto, abych dokázala Alanovi, že jsem něčeho tak velkého schopná. Další část mně měla pocit, že musí čelit každému „Alanovi“, kterého v architektonickém světě potká. Na vysoké škole jsem byla nucená sledovat své spolužáky, jak přijímají stáže a ocenění za návrhy, ne kvůli jejich talentu, ale proto, že byli součástí „klubu chlapů“. Misogyní muži vládli světu architektury a mě už bylo špatně z toho, že sedím jen na vedlejší koleji.

Když se otevřely dveře výtahu, shlédla jsem se dolů, na konopnou obálku ve svých rukou. Byla jsem si jistá, že všechny mé návrhy jsou patřičně označené a orazítkované a byla jsem připravená obálku zalepit, jakmile do ní přidám hlavičkový papír. Zděsila jsem se při představě, že budu muset svůj návrh hodit do koše, zvláště když jsem věděla, že mám reálnou šanci na výhru. Na druhou stranu, ohrozila jsem Graysona i sebe už před několika týdny, kdy jsem se rozhodla do toho projektu jít.

Vstoupila jsem do kanceláří a chvíli tam v té tmavé místnosti stála. Nikdo tam ještě nebyl. Moji kolegové neměli začít přicházet dřív, než za dvacet minut, ale Alan pravděpodobně dorazí o pět minut dřív, takže jsem si musela pohnout a najít ten hlavičkový papír.

Dala jsem si věci na svůj stůl a rychle se porozhlédla kolem, jestli náhodou nepřišli dřív účetní nebo designérky.

Kancelář byla prázdná a já si nebyla jistá, jak bych se měla cítit. Kdyby tam někdo byl, rozhodlo by to za mě. Místo toho jsem tam byla sama, se svými možnostmi a stále jsem nevěděla, co mám dělat.

Ať tak, či onak, čas se krátí. Kdybych chtěla ve svém plánu pokračovat, musela jsem to udělat hned.

Ruce se mi třásly a moje svědomí válčilo s tím, mě zastavit.

Vnikneš-li do jeho kanceláře, zničíš jeho důvěru k tobě.

Vnikneš-li do jeho kanceláře, nikdy ti to neodpustí.

Ačkoli, nemohla jsem to ještě vzdát. Můj návrh byl dobrý a já chtěla, aby to někdo uznal. Blížila jsem ke Graysonovým dveřím, pomalu a bez jasného záměru. Pořád se můžu kdykoliv vrátit. Když jsem se před nimi zastavila, ohlédla jsem se přes rameno a zkusila kliku.

Bylo odemčeno.

Povzdechla jsem si. Další věc, za kterou bych se měla cítit provinile. Technická: je to vloupání, když jsou dveře odemčené?

„Ano!“ Křičelo na mě moje svědomí.

Ale možná to bylo znamení, že mám pokračovat?

Moje střeva mi říkala, že dělám něco špatného. Grayson pro mě znamenal víc, než pitomé odevzdání mého návrhu. Opravdu? Ale i když se dostanu k hlavičkovému papíru, neznamená to, že ten plán musím dokončit. Pořád ho můžu kdykoliv zastavit.

Vezmu si ten papír, a pak se rozhodnu.

Podívala jsem se na hodinky a otočila se k jeho stolu. Levá horní zásuvka byla úplně plná kancelářských potřeb. Byla tam: pera, tužky, sponky a sešívačka. Přesunula jsem se k šuplíku pod ním, ale byl zamčený, tak jsem pokračovala na ten úplně spodní. Zaklela jsem a přesunula se ke druhé straně stolu. Cítila jsem, jak mi po zádech stéká studený pot a já věděla, že se můj čas krátí. Pokud se Alan rozhodne ukázat o deset minut dřív, namísto pěti, chytí mě při činu.

Pravá horní zásuvka byla odemčená, ale byla plná harampádí. Modely autíček a gumičky. Šuplík jsem prozkoumala, ale nebylo tam to, co bych potřebovala.

Sakra. Sakra. Sakra. Kdybych nenašla hlavičkový papír, nepřijmou můj návrh a já tohle celé dělala marně. Musela jsem najít alespoň jeden.

Snažila jsem se otevřít druhou zásuvku, ale opět byla zamčená, což znamenalo, že se musím vrátit k plánu B. Sáhla jsem po sponce, kterou jsem měla ve vlasech, abych pomocí nich zkusila zámek odemknout. Po pěti vteřinách se zámek ani nepohnul. Deset vteřin. Dvacet. Třicet. Otáčela jsem sponkou všemi směry a pokusila jsem se jí do zámku různě strkat, ale ani se nepohnul. Nic nepomohlo. Možná, že otevírání zámků není až tak jednoduché, jak to vypadá ve filmech.

Strčila jsem si sponku zpět do vlasů a přemýšlela, co bych ještě mohla zkusit. Možná, že psací potřeby ukládá někam jinam? Ne, určitě budou v jedné z těch zásuvek. Povzdechla jsem si a otevřela znovu pravou horní zásuvku a hledala cokoliv, co by mi mohlo pomoci.

Odstrčila jsem stranou zvýrazňovače a ořezané tužky, a pak se mé prsty dotkly chladného kovu.

Klíč.

Bez váhání jsem ho vytáhla ven a snažila se jím otevřít zámek. Fungovalo to. Zásuvka se otevřela a uvnitř ní na mě čekaly úhledné hromádky Graysonových kancelářských potřeb. Vyjekla jsem, když jsem odstrčila dvě krabice vizitek, abych se mohla dostat k nedotčenému stohu hlavičkového papíru v zadní části zásuvky. Logo Cole Designs bylo vytištěné na samotném vrcholu a pod ním stálo tučným černým písmem: „Grayson Cole, generální ředitel“.

Sáhla jsem po jednom, a pak jsem si pro jistotu vzala dva. S mým štěstím, bych ten první omylem roztrhla nebo na něj vylila kávu a celý proces bych musela opakovat znovu.

Dokázala jsem to. Měla jsem hlavičkový papír a mohla jsem předložit svůj návrh. Znovu jsem zásuvku zavřela a zamknula, klíč jsem vrátila na původní místo a v té chvíli začal telefon na Graysonově stole vyzvánět.

Pronikavý zvuk mě málem donutil vyskočit z kůže, protože se odrážel od stěn kanceláře. Zazvonil znovu a mně se zdálo, že ještě hlasitěji, než předtím.

Bez přemýšlení jsem se natáhla po telefonu a stiskla první tlačítko, které jsem našla. Zvonění přestalo a já ztuhla, nejistá, co mám dělat. Proč jsem na to vůbec sahala? Měla jsem to nechat zvonit!

O vteřinu později se ozvala hlasová schránka na hlasitý odposlech a ozval se Graysonův hlas.

„Zdravím, dovolali jste se Graysonu Coleovi. Nejsem teď v kanceláři, tak mi nechte své jméno a číslo a já vám zavolám, až si to poslechnu. Díky.“

Slyšet jeho hlas ve mně probudil pocit, ostrý pocit viny za to, co dělám. Grayson mi důvěřoval a jak jsem se mu odvděčila? Tím, že jsem se vloupala do jeho kanceláře. Nemohla jsem s tím plánem pokračovat. Nemohla jsem zfalšovat jeho podpis. Když jsem se začala zvedat, ozvalo se pípnutí hlasové schránky a pak ten, kdo volal, zanechal zprávu.

„Ahoj Graysone, tady Mitch. Musím s tebou probrat nějaké věci ohledně…“

Ukončila jsem čtení zprávy. Nemohla jsem poslouchat jednoho z jeho klientů. Nepotřebovala jsem nic dalšího, abych se cítila provinile. Sáhla jsem po telefonu a stlačila stejné tlačítko, jako předtím, doufajíc, že vypnu hlasovou schránku. Potřebovala jsem se dostat ven, ale Mitchova zpráva neztichla. Pořád jsem mačkala tlačítka a klela u toho, jako dlaždič, až jsem nakonec Mitchův hlas přerušila.

Vypadni. Vypadni. Vypadni. Opakovala jsem si tu frázi znovu a znovu, když jsem vše vracela na své místo.

„První uložená zpráva,“ začal číst hlas z telefonu.

„Ne! Sklapni!“ Koktala jsem.

„Zdravím, Graysone. Tady Frank z Whitmoor Apartments.“

Chtěla jsem zastavit zprávu, ale zarazila jsem se s rukou nataženou nad stolem.

Whitmoor byla moje budova.

„Byli jsme schopni nainstalovat bezpečnostní systém, který jste požadoval pro byt 450.“

To byl můj byt.

Frank pokračoval a já cítila, jak mi z tváří mizí barva.

„Emailem vám pošlu fakturu s částí nájemného, které jste požadoval.“

Co to sakra je?

Sáhla jsem po telefonu a bouchala rukou do všech tlačítek, než se zpráva nevypnula. Popravdě řečeno jsem chtěla telefon vytrhnout z kabelu a hodit jím přes celou místnost, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem tam stála, jako omámená a snažila se přehrát si v hlavě několik posledních sekund. Možná jsem neslyšela to, co jsem slyšela.

Ne, určitě jsem to slyšela.

Proč by, pro všechno na světě, Graysonovi volal můj domácí? Jak to, že Graysona vůbec zná?

Tak klidně, jak jen to bylo možné, jsem sebrala dva papíry s Graysonovou hlavičkou a opustila jeho kancelář. Ještě jednou jsem se ohlédla, abych se ujistila, že je všechno na svém místě, a pak jsem se zarazila, když můj pohled přistál na telefonu na stole.

Během dvou minut se mi svět převrátil vzhůru nohama.

Proč se sakra Grayson zabýval instalací bezpečnostního systému k mému bytu, aniž by se mě zeptal? A co to Frank říkal o mém nájmu? Hannah a já jsme si měsíční nájemné rozdělily 50/50.

Nic z toho nedávalo smysl a nebyl čas, abych se to pokoušela dešifrovat. Alan, Mark nebo Peter mohou každou minutou přijít a já nechtěla, aby měv Graysonově kanceláři načapali.

Vzadu na krku jsem měla vrstvičku potu, srdce mi bušilo o hrudní koš a žaludek se mi zkroutil do těsného, znepokojivého uzlu. Celé ráno jsem si nebyla jistá, zda bych měla pokračovat a svůj návrh poslat. Ale pak jsem uslyšela tu zprávu a můj svět už nebyl jen černobílý. Ta zpráva účinně rozhodla za mě. Chystala jsem se podat svůj návrh. Příštích deset minut jsemjednala,jako robot. Schovala jsem všechny emoce pod povrch, když jsem dělala to, o čem jsem věděla, že musím udělat.

Vložila jsem hlavičkový papír do kopírky pod Alanovým stolem a přidala svůj originál souhlasu s projektem, který jsem zpracovala tento víkend.

Jakmile byl originál přenesený na hlavičkový papír, zhluboka jsem se nadechla a na dolní část stránky jsem padělala Graysonův podpis. Tam, v mokrém černém inkoustu, byl důkaz, že předložením svého vlastního návrhu jsem právě ohrozila vše, na čem mi záleželo.

Odpustí mi Grayson, jestli to někdy zjistí?

Zjistí to vůbec?

Ačkoli, záleželo na tom vůbec? Grayson by se měl starat o svá vlastní tajemství. Bez dalšího přemýšlení jsem vsunula podepsaný hlavičkový papír do obálky a zapečetila jí.

Hotovo. Už není cesty zpět.

Když jsem se vrátila zpět z dvacátého patra, kde jsem dala svou obálku do odchozí pošty z budovy, cítilajsem se otupělě. Měla bych mít pocit viny, smutku nebo alespoň trochu lítosti, ale neměla jsem v sobě ani jedno.

Vstoupila jsem do kanceláře a u našich stolů si už povídali Alan, Mark a Peter. Sledovala jsem, jak si Peter zapíná svou tašku a přes hlavu si jí věší na opěradlo židle. Mark se zatím tiše posadil.

Nevšimli si mě, dokud jsem téměř neseděla na své židli.

„Ahoj, Cammie. Napadlo mě, jestli sis tady v pátek nenechala své věci,“ řekl Peter a ukázal na kabelku na mém stole.

„Ne. Přišla jsem před pár minutami, ještě jsem si odběhla pro kávu.“

Peter se podíval na mé ruce, které byly očividně prázdné.

„Vypila jsem si jí už dole,“ vysvětlovala jsem, i když jsem měla raději držet jazyk za zuby.

Peter pomalu přikývl a Alan se ke mně otočil, aby se na mě podíval.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho. Stroze mi pokývl a posadil se.

Byla jsem poslední, kdo si sedl a jakmile se můj zadek setkal s polstrováním židle, Alan začal hučet o podání společného návrhu.

„Jsme trochu pozadu, musíme náš návrh dokončit a poslat emailem nejpozději v poledne,“ řekl Alan, když otevíral svou zásuvku a vytahoval ven desky s naším návrhem.

Schovala jsem svůj samolibý úsměv. Já dělala všechno sama a stihla jsem to včas, zatímco ve skupinové práci jsme byli pozadu.

„Chci, abyste zrušili veškerou práci, kterou jste na dnešek dopoledne měli a soustředili se. Musíme všechno odeslat nejpozději v 11:30. Ve dvanáct se vyzvedává pošta a nechceme riskovat, že to nestihneme odevzdat, že ne?“

Všichni jsme souhlasili, a pak Alan každému z nás rozdělil úkoly. Mark a Peter se pustili do projekční práce, ale na mě zůstalo papírování.

„Chtějí shrnutí našeho návrhu. Jen vysvětli naší myšlenku a předlož jim obecnou představu o projektu,“ řekl Alan a mávl rukou, abych se pustila do práce.

Zapnula jsem svůj počítač a otevřela prázdný dokument ve Wordu. Byla jsem víc, než ochotná napsat náš souhrn, vzhledem k tomu, že jeden jsem psala i pro sebe.

„A vynechej ty nápady, o kterých jsme na našich setkáních projednávaly. Tyhle kecy nikoho nezajímají,“ dodal Alan s ostrým tónem v hlase.

Zaťala jsem pěsti, abych neřekla nic neuctivého. Jakýkoliv malý plamínek lítosti, který ve mně vůči němu plápolal, účinně udusil svým projektem.

„Jasná věc, Alane.“

Zamračil se na mě koutkem očí, ale byla jsem příliš zaneprázdněná psaním keců, než abych si toho všímala.