TGGS - 27. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

ASHER HART

No, tohle je na prd. Večer začal skvěle a rychle se to změnilo. Protože jsem přemýšlel svým debilním ptákem.

Když jsem si objednával poslední vodu, byl jsem zase střízlivý. Remy sedící vedle mě byl zamyšlený.

Od té omluvy, kterou mi zachránil život, mi moc toho neřekl. Seděl zády k baru, aby mohl sledovat dav. Myslel jsem si, že vím, proč se tak chová a posledních pár minut jsem to ignoroval. Ale teď, teď je načase, abych něco udělal.

Odložil jsem prázdnou láhev a plácl vedle něj do baru, aby se na mě podíval. Chvíli jsem neviděl Holdena ani Gallyho, ale je to v pohodě. Chci se rozloučit jen se Stickem.

„Myslím, že půjdu.“

Trhne ke mně hlavou a tváří se vyděšeně. „Co? Ne. Kam jdeš?“

„Domů.“ Sklouznu ze židle a zkontroluju si kapsy, jestli mám klíče a peněženku. „Prostě…pojedu domů.“

„Proč?“ Sticks vrtí hlavou a zmateně seskočí ze židle. „To to vzdáš po jednom takovém konci? A co tvoje…potřeby?“

Povzdychnu si a cítím se jako idiot, že jsem to vůbec přiznal.

„Jsem v pohodě. Dobře. Mám ruku; dobře zná mého ptáka.“

To ho šokuje. „Podívej se.“ Povzdychnu si. „Prostě…mám pocit, že…by ti vadilo, kdybych šel domů se ženou. A jsi můj kamarád. Nechci tě rozrušit tím, že ti budu strkat nějakou holku do ksichtu.“

A řekl jsem to.

A dostal mě svou reakcí.

Trhl sebou dozadu, vytřeštil oči a otevřel pusu. Chvíli tak zůstal, než odpověděl. „Co? Co tím myslíš?“

Vypadá uraženě a okamžitě si uvědomím, že jsem to posral.

„Kurva.“ Zvednu ruce a snažím se ho uklidnit. „Neměl jsem to říkat. V hlavě mi to neznělo tak arogantně.“

„To je kurevsky neuvěřitelné,“ zamumlá a hledí na mě, jako kdybych mu řekl, že je lhář a podvádí.

„Opravdu si myslíš, že tě chci pro sebe, že? No, naser si. Je mi jedno, jestli si domů vezmeš deset žen. Šukej, jak chceš. Je mi to u prdele.“

Začne se otáčet, ale chytnu ho za ruku. „Hej. Kurva. Promiň. Vážně, Rem.“ Zvednu zase ruce. „Omlouvám se. Já…byl jsem idiot.“

Věnuje mi pět sekund, než zamumlá něco ve španělštině a přejede si dlaněmi po tváři. Když spustí ruce, unaveně se na mě dívá a zamumlá: „Sakra. Máš asi pravdu.“ Když nakloní hlavu na stranu, přizná: „Vadilo by mi to.“

Svěsí hlavu a vypadá provinile; chci jej uklidnit. Dokonce natahuju ruku k jeho rameni. Ale zarazím se, protože nechci, aby to špatně pochopil.

Tak vyhrknu. „To jsem si myslel.“

„Ale hlavní je,“ řekne a nakonec se na mě podívá. „Že je jedno, jak moc tě chci a jak zatraceně milé je, že se staráš o mé city, jsi taky můj kamarád, Ashere, a chci, abys byl šťastný. Tak se kvůli mně nechovej jako zoufalý mnich. Ujišťuju tě, že to přežiju.“

Kývnu a zblízka jej sleduju. Když se přesvědčím, že je v pořádku, řeknu: „Tak dobře, od teď prostě…ohledně toho budu diskrétní.“

Zašklebí se. „Vlastně…raději bych to věděl.“

„Co?“

Pokrčí rameny a vysvětluje: „Pokud bys to tajil, šílel bych a zajímalo by mě to. Pokaždé, když by ses usmíval, nebo byl neobvykle šťastný, myslel bych si, že je to tím, že jsi zasunul. Stresoval bych se kvůli tomu a přemýšlel nad nejhoršími scénáři. Ale kdybych to věděl…no, pak bych to věděl. A mohl bych se s tím vypořádat.“

Kývnu. „Dobře. Podivně to dává smysl. Tak to před tebou nebudu tajit.“

Vážně přikývne a řekne: „Díky.“

„Takže…jak to bude fungovat?“ utřu si ruce do boků. „Nechci ti způsobovat přehnané trápení.“

Zasměje se a vrtí hlavou. „Nemám ponětí. Možná přede mnou neolizuj holkám krk. To by bylo skvělé. Neumím si tě představit, že tak na veřejnosti projevuješ city.“

Pokrčím rameny. „Nikdy jsem to nedělal.“

Sticks přikývne. „Tak je to v pohodě. Prověřím je a vyhodím ty prohnilé?“

Zakloním hlavu a začnu se smát. „Co kdybys mě dal dohromady s nějakou, která projde tvým testem, a pokud se mi bude líbit, budeme pokračovat.“

„Ne. Promiň.“ Zašklebí se. „To by bylo nemožné. Upřímně pochybuju, že bych našel ženu, která je pro tebe dost dobrá.“

Zavrtím hlavou a povzdychnu si. Nebyl jsem si jistý tím, že by pro mě nebyla dost dobrá, protože nedokážu najít žádnou, která by byla ochotná být se mnou…na déle, než noc. Ale nebudu na to myslet. Podívám se na svého kámoše a přiznám: „Víš, že je to nejpodivnější rozhovor, který jsem kdy s klukem vedl?“

„To mi povídej.“ Převrátí oči. „Nevěřím, že jsem to přiznal nahlas.“

Pokrčím rameny a nejsem si jistý, co na to říct. Už se do mě i předtím kluci zakoukali a vyvedlo mě to z míry. Ale z nějakého důvodu, když vím, co si Remy myslí, je v pohodě. Možná je to tím, že po mně nejede, nebo čeká, že vycouvám. Byl v pohodě a připadalo mi, že se mu ulevilo, tak jsme se smáli, místo abychom kvůli tomu byli nejistí.

Tak mu řeknu: „Upřímně jsem polichocen.“

Mávne na mě, jako kdyby mě chtěl praštit do paže. „Sklapni. Je to ostuda.“

Zasměju se a řeknu: „Není to tak zlé.“

„Cokoli. Teď mi musíš říct ty něco, za co se stydíš.“

„Sakra.“ Zamračí se a vzdá se. „Fajn. Na rodném listu jsem měl jméno Ashley.“

Nejdříve mi to nedojde. Pak se zamračí a nakloní hlavu na stranu.

„Ani náhodou.“

„Ach…ano. Moje matka byla tak rozhodnutá, že bude mít holku, že mě pojmenovala Ashley Jean. Je to na mém rodném listu a schválili to, než se to otec dozvěděl. Byl tak nasraný. Odmítl mi tak říkat, tak se to změnilo na Asher. A když si mě vzal do opatrovnictví strýc, pomohl mi, aby to změnili i na úřadech.“

Remy otevře pusu. „Sakra. Opravdu tě pojmenovala Ashley…a ne po Ashley Wilkesové z Jihu proti Severu, ale Ashley, protože chtěla, abys byl holka?“

„Jo. Předpokládal jsem, že mě nebude vychovávat jako holku v růžových šatech, i kdyby jí to otec dovolil.“

„Dios mío! To je prostě…“

Zavrtí hlavou a povzdychnu si: „Seru na to. Já vím. Ale no tak. Zasměj se, blbečku.“

Směje se, ale mávne rukou. „Ne. Vlastně je to smutné.“ Vydechne. „Vyrostl jsem namíchnutý, protože jsem měl takové gayovské jméno.“

Podivně se zamračí. „Co?“

Začne otevírat pusu a divně se tváří. Po chvíli vykoktá: „Prostě…víš, vždycky jsem měl raději jména jako Alex, nebo –“

„Remy taky jde,“ hádám se. „Jméno Remy pro holku by bylo taky super.“

„Myslíš?“ zeptá se.

Zamračím se na něj a rychle si odkašle. „Takže a co holky, které dnes budeme hledat.“ Tře si ruce a hledá v davu možné cíle, ale zvednu ruku.

„Ne. Dnes si dáme pauzu. Kromě toho mám hlad. Pojďme se raději najíst.“

Remy mrkne, jako kdyby tomu nevěřil. „Najíst se?“

„Do Taco Bell,“ řeknu. „Jen tam mají ještě otevřeno.“ Pak se zakřením, když řeknu jejich slogan: „Yo quiero Taco Bell.“

„Ne.“ Nakrčí nos a vrtí hlavou. „Ne. Ne. Ne. No Quiero Taco Bell. Jediné mexické jídlo, které jím, je z Castanedy.“

Vzpomenu si na Chimichangy(chimichanga – smažené burrito), o které se se mnou podělil a hladím si břicho. To zní dobře. Ale… „Asi už nemají otevřeno.“

Zavrtí hlavou. „Můžu zavolat bratranci Velkému T, aby rozehřál gril. Dělá ty nejlepší tostadas de tinga (kukuřičná tortilla plněná pikantním kuřecím masem s cibulí, česnekem, rajčaty, chipotle). Ach, nebo chicarrón preparado (smažená vepřová kůže, nebo břicho s hlávkovým zelím, krájenými rajčaty, smetanou, Cottage, avokádem a pálivou omáčkou) pokud budeš chtít studenou svačinu.“

Povzdychnu si. „Ne. Neobtěžuj ho. Najdeme si nějakou restauraci, kde mají otevřeno po celou noc.“

Takže o půl hodiny později sedíme v boxu v restauraci naproti sobě a máme objednanou slaninu s vejci a maso s omáčkou.

„Dnes jsme to rozjeli, co?“ řekne Remy a palcem si utře koutek úst. „Mnohem líp, než v Chicagu.“

„Jo,“ souhlasím. Předvedli jsme náš talent a naučili jsme se hrát lépe jako skupina. Ale Chicago ve mně zanechalo vzpomínku a přemýšlel jsem nad více věcmi. Luskl jsem prsty.

„Hej, zapomněl jsem ti to předtím říct. V Granadě jsem viděl tu holku ze sprchy.“

Remy spustí vidličku a mrkne na mě. Pak pomalu řekne: „Holku ze sprchy?“

Převrátím oči, protože komu jinému bych to měl říct?

„Ta žena, kterou jsem našel v naší sprše v Chicagu…v hotelu,“ dodám, když se na mě dál dívá, jako kdyby neměl ponětí, o čem mluvím.

Nakonec si olízne spodní ret a pomalu odpoví.

„A ona…byla v Granadě? Dneska?“ když kývnu, zašklebí se. „Jsi si jistý?“

„Absolutně na 100% jsem si jistý,“ řeknu. „Byla to ona a měla stejný fialový melír a všechno.“

„To je…to je…“ Vrtí hlavou a potutelně se usměje. „Je to trochu těžko uvěřitelné. Že by byla ta samá holka v Ellamoru a Chicagu?“

Má pravdu. Bylo to trochu mimo. Kousnu se do spodního rtu, protože jsem si jistý, že to byla ona, ale pochybuju o sobě.

„Nemyslíš si, že šílím, že?“ zeptám se nakonec. „Myslím tím nedostatkem sexu, častým honěním poslední dobou…co když blázním? Sakra.“ Opřu se. „Co když ve sprše žádná holka nebyla? Co když neexistuje a tato malá posedlost bude horší, než ta posedlost holkou s tričkem Inkubusů a nakonec skončím uslintaný a houpající se v rohu, protože jsem se zbláznil?“

„Ehm…“ Remy nemá slov, několikrát pohne pusou, ale nic neřekne.

„To je jedno,“ řeknu mu, aby nemusel dál odpovídat. „Asi máš pravdu. Nemůže to být ta samá holka. Asi jsem chtěl, aby to byla ona, víš, protože mezi námi v Chicagu bylo tolik chemie.“

„Chemie?“ Remy se zájmem zvedne obočí. „Opravdu? Řekni mi to.“

Povzdychnu si a převrátím oči. „Sklapni, blbečku. Raději bych mluvil o tvé frustraci, než své.“

Něco zamumlá a nakloní hlavu na stranu. „Ach, ale víme, kdo je mým poblouzněním, že?“

Polknu a vzpomenu si, že jsem to já. Sakra. Nechtěl jsem do toho znova zabředávat. Otevřu pusu, abych se omluvil, ale odmávne mě.

„Kromě toho je to už staré. Vraťme se k tobě. A té holce ze sprchy. Buď upřímný. Cítil jsi k ní víc chemie, než k té holce v tričku Inkubusů?“

Otevřu pusu a jsem ohromený, když si uvědomím, že na to nemám co říct.

„Nejsem si jistý,“ odpovím upřímně. „Je to divné. Obě setkání byla…jiná, ale asi stejně intenzivní. Dává to smysl?“

„Tak trochu,“ zamumlá: „ne tak docela.“

„Víš,“ řeknu a mračím se. „Když už mluvíš o té holce v tričku, měly toho obě hodně společného. Stejnou postavu, stejně tmavé dlouhé vlasy, obě byly Latinoameričanky. Škoda, že jsem si tu v tričku nemohl prohlédnout víc zblízka.

Remy plácne rukou do stolu, jako kdyby ho něco napadlo.

„Možná je to ta samá holka.“

Odfrknu si. „Jasně…protože se ukázala ve Forbidden, Granadě a Chicagu v tu samou noc, kdy jsem tam byl. To určitě. Jistě.“ Pak převrátím oči.

„Je to…trochu možné,“ dodá Remy.

Usměju se a zavrtím hlavou. „Jo a dej je dohromady s tou punkerkou a máme ženu snů…Bum.“

Remy se narovná a řekne: „Ta punkerka. Kdo je punkerka?“

Sakra. Prostě mi to ušlo. „Nikdo. Prostě…nějaká holka, která se ucházela o místo bubenice, než ses ukázal.“

Remy si mne bradu. „Myslel jsem, že se u vás objevila jen jednaholka.“

„Jo…vypadala jako punkerka s blond parukou jako Tina Turner a vypadala trochu ujetě v tom potrhaném oblečení…“ když si uvědomím, kam tím mířím, zarazím se.

„Víš, nebudu na to dál myslet, myslel bych na sex, nebudu mluvit o sexu, ženách a prostě…o všem. Půjdeme ke mně a povraždíme pár zombie. Co na to říkáš?“

Remy otevře pusu a pak zavrtí hlavou. „No sé, je pozdě. A někteří z nás netrpí nespavostí. Potřebuju víc, než dvě hodiny spánku, takže…jo. Půjdu domů a odpadnu.“

Jsem zklamaný. Nechci jít sám domů. Ale kývnu a přinutím se k úsměvu. „Fajn, nulo. Budu cvičit, abych ti nakonec příště nakopal prdel.“

Odfrkne si. „Sni dál, blbečku. Měl bys čelit faktům. Nikdy mě neporazíš, protože jsem…legenda.“

***

Když přijdu domů, cítím se osaměleji, než obvykle. Pustil jsem Mozarta z klece, aby se proběhl a skryl pod postel. Nakonec jsem začal skládat melodii k nové písni a vyčistil mu klec.

Nakonec jsem usnul okolo páté ráno a v osm volal Pick.

„Čau, jdu se podívat na další dům. Chceš jít?“

Zívnu, posadím se a projedu si prsty vlasy. „Jo, jistě. Ale myslel jsem, že se na ně budeš dívat s Evou.“

„Odmítla. Říká, že se na něj mám podívat sám. Takže…mám tě vyzvednout v deset?“

„To zní jako plán.“ Zavěsím a vylezu z postele. Mozart buší do klece a připomene mi, že ho musím nakrmit. Ale když mu hodím brokolici, dá mi najevo, že tu zdravou sračku nebude. Tak si povzdychnu, dám mu starší kukuřici a na tu se vrhne.

Když se ukáže Pick a nasednu na sedadlo spolujezdce, hned se mě zeptá: „Slyšel jsi něco nového o tátovi?“

Zasténám a posadím se hlouběji do sedadla. „Ježíši, jsi stejný jako Sticks.“

„Sticks?“ zvedne obočí. „Jak to?“

Když mu řeknu o tom, jak jsem potkal starouše v Chicagu a jak mu Remy vyhrožoval slzným plynem a pískáním, Pick zakloní hlavu a začne se smát. „Líbí se mi. Musíš se s ním dál bavit.“

Pokrčím rameny a rozhodnu se mu neříkat o přestřižené palivové hadici a Remyho teorii. Opravil jsem to hned další den. Nemám důvod to Pickovi říkat.

„Takže do jakého fajnového sousedství míříme dnes?“

Pick se na mě zamračil, že si dělám srandu z jeho nového bydliště a řekl: „Do Glendale.“

Kývnu a rozhodnu se, že není tak fajnové jako poslední, ale je vhodné pro rodiny.

„Zvonilčina teta a strýc – Reesini rodiče – tam poblíž žijí.“

„Ach,“ zamumlám. „Super.“

Tentokrát Pick nic neřekne. Když zahlédneme makléře, oba řekneme. „Dvůr?“

Když jdu za Pickem a projdeme skleněnými dveřmi, zeptám se: „Takže kdy je svatba?“

„Přespříští neděli.“

Ztuhnu, když jde Pick doprostřed zahrady a pomalu se otočí.

„Promiň, říkal jsi přespříští neděle?“ zeptám se, vrtím hlavou a jsem si jistý, že jsem špatně slyšel. „Protože to je jen za –“

„11 dní,“ řekne. „Jo, já vím.“

„Sakra. Proč ten spěch?“

Pokrčí rameny. „Rozhodli jsme se, že už nechceme čekat. Uděláme to ve Forbidden, takže…nemusíme klub moc dekorovat a plánovat párty. A bude to malé, spíš pro zaměstnance Forbidden a jejich rodiny, možná Zvonilčinu tetu a strýce. A to mi připomíná.“ Nakonec se na mě podívá. „Protože jsi svědek, budu si muset najít jiného DJ, aby se postaral o hostinu?“

Zavrtím hlavou.

„Ne. Zeptám se Remyho. Už se to naučil sestavovat; určitě bude souhlasit.“

„Super.“ Pick kývne, když mžourá na starý strom v rohu zahrady.

Ukážu palcem přes rameno, abychom se vrátili dovnitř.

„Už můžeme jít?“

Ale můj bratr tam stojí, dívá se na strom a pak se rozhlíží okolo, jako kdyby něco hledal.

Mrknu. „Sakra. Je…je to tady?“ ukážu pod sebe; najednou mám pocit, jako bych stál na posvěcené půdě.

„Nevím,“ zamumlá Pick a přejede si dlaněmi po obličeji.

„Vypadá to…jinak.“ Ukáže na dřevěný plot dělící pozemek od sousedů. „Ten plot byl bílý a tam byl malý strom…přesně tam. Pak houpačka a v rohu byly fialové a žluté tulipány.“

Křením se a plácnu jej do ramene. „No, zdá se, že budeš malovat, sázet a stavět, takže ti gratuluju, velký brácho, našel jsi svůj dům snů.“

„Sakra,“ zamumlá a nemá slov, když si projede prsty vlasy a hledí na zahradu. „Ano.“ Pak se otočí na mě. „Neumím zasadit zatracený strom.“

Zasměju se. „Tak se to asi budeš muset naučit. Jdeme. Podíváme se dovnitř. Kolik má ložnic? Budete mít čas od času i místo pro strejdu Ashera?“

„Nevím.“ Řekne ohromeně Pick a dál stojí na zahradě.

„Neobtěžoval jsem se díváním se na počet ložnic.“

Když si uvědomím, že je pořád jak přikovaný, postavím se vedle něj, chytnu jej za paži a táhnu k domu.

„Tak jdeme, starouši. Podíváme se na hlavní ložnici, kde se budeš sladce milovat se svou ženou po zbytek života, jak se zdá.“

Pak se pohne. Projdeme všechny pokoje a Pick se kření, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Má pár komentářů k tomu, který pokoj bude Juliana a Skylar, nebo Chloe, i když nevím, kdo Chloe je. Ale nemusím to chápat – je to rostoucí nadšení vyzařující z mého bratra, které je úžasné. Má svou budoucnost, rodinu a perfektní domov, na který se může těšit. Mám z něj radost.

A strašně žárlím.

Nechci se po tom všem vracet do svého bytu a nemít do večera co na práci. Nemáme zkoušku. Jako bych nic neměl.

Když mě Pick vyloží, seběhnu schody a napíšu Remymu, jestli se mnou nechce zajít na jídlo. Blíží se poledne a nesnídal jsem. V žaludku mi kručí a připadá mi to jako perfektní plán.

Ale odepíše, že musí pracovat, tak mu odepíšu, že je nula a hodím telefon na stůl. Padnu na pohovku, zapnu televizi, ale nemám náladu se na ni dívat. Ani se mi nechce hrát Call of Duty, protože je to se Stickem lepší zábava.

Ehm. Potřebuju život. Zakloním hlavu a dívám se do stropu, když mi znova zakručí v žaludku. Nemám náladu si vařit, tak se rozhodnu zajít do Remyho restaurace. Castaneda, nebo jak se jmenuje.

Vstanu, vezmu telefon, peněženku, klíče a vyrazím.