Elicit - 53. kapitola

Překlad: Mili

I když jste bezcitní - pořád uvnitř vás bije srdce. Ta skutečnost leze přinejmenším dost na nervy.

Tex

Všechno jsem dělal mechanicky. Loučil se s muži, potřásl si rukou, přijal doutník a drink, smál se, jako by mě nic na světě nežralo a povídal si se všemi, jako by mě snad zajímalo, jestli budou nebo nebudou zastřelení při Komisi.

Všechno to byla lež.

Protože v tom nebylo moje srdce.

Moje srdce totiž už neexistuje. Vzdal jsem se ho. Slíbil jsem si, že to má vypadat opravdově a přesně to teď dělám. Obrátilo se to proti mně. Dal jsem jí všechno a věděl jsem, že není cesty zpět. V té chvíli v její ložnici jsem věděl, že si naposledy dovolím cítit, jaké to je být milovaný.

A ve chvíli, kdy jsme skončili, věděl jsem, že je úplný konec.

Bylo mi jasné, že moje budoucnost nebude zahrnovat lásku mýho života, ale aranžované manželství s cizinkou, která přivede rodinu Campisi zpátky do důvěryhodného kola.

Moc, je to všechno o moci. Být součástí mafie je jako hrát šachy a nejste si jistý, jestli jste dáma nebo pěšák, až dokud není pozdě, dokud neprohrajete nebo nevyhrajete celou hru.

Nejsem si jistý, jestli vyhraju.

Ale jasně vím, že se o to pokusím.

„Hej.“ Bee si stoupla vedle mě a dotkla se mý paže. „Myslíš, že si můžeme promluvit?“

„Jo.“ Odpověděl jsem chraplavě. „Půjdeme dozadu.“

Vzal jsem ji za ruku a odvedl ji do zadní zahrady. Byl chladný večer, ale Nixon venku zapnul ohřívače pro případ, že by si někteří muži chtěli vyjít ven si zapálit.

„Takže.“ Stála poblíž ohřívače a objímala se pažemi. „Ty jsi můj bratr.“

Můj úsměv mi připadl nucený. K této ženě nemám žádný vztah, nemám na ni žádnou vzpomínku, je pro mě cizí, ale stejně bych pro ni zemřel. Projelo mnou náhlé absolutní šílenství ji chránit a nebyla v tom vůbec žádná logika. Jenom vím, že bych pro ni zabil, aniž bych se dvakrát rozmýšlel.

„To jsem.“

„Jsi vysoký.“

„Jedl jsem hodně špenát, abych vyrostl,“ zavtipkoval jsem.

Luskla prsty. „Jasně, já nikdy nebyla zeleninový typ, vždycky jsem ji házela psovi.“

„A proto jsi menší než já.“

Zakřenila se. „Jo, vůbec to nemá co dělat s tím, že jsem holka.“

„Žena,“ opravil jsem ji. „Jsi už dospělá.“

„Pamatuješ...?“ Kousla se do spodního rtu a podpatky zaklepaly o dřevěnou podlahu, když ke mně váhavě vykročila. „Pamatuješ si na mě?“

Povzdechl jsem si a poškrábal se vzadu na hlavě. „Když ses narodila, jsem byl už dávno pryč, Bee. Mrzí mě to.“

Svraštila na moment obočí. „Jo, mě taky. Bylo by hezké mít někoho, s kým bych si mohla promluvit.“

Znepokojeně jsem si odkašlal. „No, jsem si jistý, že jsi měla přátele, ne?“

Skepticky na mě pohlédla. „Přátele? Drahý bratříčku, definici tohoto slova jsem si musela najít, když mi bylo šest let a viděla jsem v televizi pořad o tom, jak lidi přespí na noc mimo domov. Táta mě nikdy nikam nevzal a jsem si jistá, že jediný důvod, proč jsem žila, byl ten, že máma byla až moc ochranářská, nechtěla ztratit další dítě a tak.“

Hrudníkem mi projela bolest. Jaké by to bylo mít rodiče, který tě bude tak intenzivně chránit? Tohle neznám. A nikdy tento druh lásky nepoznám.

V hlavě mi krátce probleskl obrázek Mo.

Tohle byl jiný druh lásky a s tím už je konec.

„Slyšela jsi o ní?“

Bee zakroutila hlavou. „Poté, co mě Phoenix vzal pod svou ochranu, jsem byla od rodiny úplně odstřižená... Phoenix měl strach, aby se Alfonso přese mě nechtě dostat k tobě.“

„Chytrý.“ Povzdechl jsem si. „Myslím, že toho Phoenixovi hodně dlužím. On, ehm, nedotkl se tě, že ne?“

Bee si se smíchem odfrkla. „Děláš si blázny? Přísahám, že jsem se ho každý den, když byl se mnou, ptala, jestli není gay.“

Jo, vsadím se, že tohle Phoenix dvakrát nemiloval. „Takže nedotkl?“

Bee zrůžověly tváře. „On mě vůbec nevidí.“

Tak o tom pochybuju. Phoenix možná prošel peklem a dostal se zpátky, ale pořád je to chlap a moje sestra už není žádný dítě. Do háje, dokonce já mám problém nechat ji tady na veřejnosti se promenádovat v takových šatech.

Odkašlal jsem si a rozhlédl se. „Zůstaneš tady.“

„Tady?“ Zopakovala. „V Chicagu?“

„Tady.“ Olízl jsem si rty. „Se mnou a rodinou Abandonato, dokud nepřevezmu svý místo.“

Bee náhle poklesla ramena a prohlížela si nehty, jak se snažila vypadat v celé té věci nezúčastněně. „Takže, to je to, na co se chystáš? Pokračovat v tatíčkových šlépějích a poslat nás všechny do pekla?“

„Ne,“ odsekl jsem. „Chystám se to napravit.“

„Ale - “

„Nechej to už být,“ varoval jsem. „Udržím tě v bezpečí a všechno dám do pořádku - všechno.“

„Takže jsi teď Superman?“ Další krok směrem ke mně a potom si nakonec položila hlavu na moje rameno. „Vždycky jsem milovala hrdiny s pláštěnkou.“

„Ne...“ Omotal jsem kolem ní paži. „Superman by našel lepší způsob, jak udělat to, co musím udělat.“

„A to je co?“

„Zabít hodně lidí.“

„Oh.“ Neskrčila se zděšením, namísto toho se ke mně víc přitiskla. „Uděláš mi laskavost?“

„Cokoliv.“

„Nezabij Phoenixe.“

Tomu jsem se zasmál. „Nemůžeš zabít něco, co ani ďábel nechce.“

Znehybněla.

„Řekl jsem něco špatně?“

„Byl ke mně hodný, i když o mně říká, že jsem osina v zadku - a možná, že jsem - ale prostě... přísahám, že tě vlastnoručně zabiju, jestli mu o tomto něco řekneš...“

„Vysyp to, Bee.“

„Je to jediný přítel, jakého jsem kdy měla.“

Srdce mi poskočilo nad tou nespravedlností, když jsem si ji paží přitiskl blíž k sobě. Je smutné, když se zabiják stane tvým přítelem, když ti po nocích dělá společnost samotný satan. Co je to za život? Co je to za dětství? Když tvoje jediné pohodlí a teplo je temnota.

„Nezabiju,“ odpověděl jsem nakonec. „Nezabiju ho.“

„Díky,“ vydechla. „Teda kdyby někdo měl mít tu čest, tak bych to měla být já, víš vůbec, že si dělal srandu z mých bot?“

„Nehorázná drzost.“

„Že?“

„Jsem překvapený, že pořád chodí.“

„Dupla jsem mu na palec.“

„Dospělé chování.“

„To jsem si myslela.“

„Bee?“

„Jo?“

„Ještě tě dobře neznám - ale budu tě chránit, dokud neumřu, víš to, že?“

Povzdechla si. „Jo, Texi. Vím.“