TB - 32. kapitola

Překlad: Verča

A je to tady, holky. Radši si vezměte k ruce kapesníky…

Brody

Fotbaloví hráči by měli být tvrdí. Deset tři-sta-padesáti-librových chlapů, škrábajících, kopajících, drží jednoho chlapa za kůži. Byl jsem ten chlap na dně hromady stokrát. Dostali jsme se nahoru, odstranili prach z našich očí, diskrétně narovnali vykloubené palce a skočili zpět do akce.

Ale i tvrdost má meze. Dokonce i diamant, pokud zasáhnete správné místo, místo, které bylo chybné a slabé, by se mohl občas rozbít. Marlene byla moje slabé místo.

Willow brečela, zatímco doktor mluvil. Neprokazovala žádnou mozkovou činnosti. Tiché slzy padaly, když pokračoval o našich rozhodnutích, jedno horší než druhé. Ale já se držel silný. Dokonce jsem mu poděkoval, než odešel a on řekl, že se vrátí odpoledne a prodiskutujeme naše rozhodnutí. Když za sebou zavřel dveře, byla jen chvilka času, než se Willow rozpadla.

Zhroutila se mi v náručí, ramena se jí třásla, vzlykot drásal její tělo. Skřehotání odhalovalo její fyzickou bolest. Držel jsem ji pevněji.

O několik hodin později, se vrátila zpět, tak nejlépe jak to šlo. Sakra, dokonce se i zasmála v poslední hodině, co jsme hráli Kolo Štěstí, každý po jednom boku Marlene, jak jsme zapisovali naše odhady.

Poslední puzzle mohlo být zcela určitě měničem nálady.

Kategorie: Věc.

_UCK _E IN THE A_ _  TONIGHT

Opravdu?

Pouze jeden z nás potřeboval LUCK BE IN THE AIR TONIGHT. A to určitě ne já. (něco jako Štěstí, buď dnes ve vzduchu.)

Po smíchu, šla Willow do jídelny, aby nám sehnala něco k obědu. Přišla asistentka a natřepala Marlene polštář a doplnila růžový plastový džbán novou vodou.  Narovnala se, přikývla a odešla.

Zůstávajíc o samotě, jsem si všiml, že nechala její zásuvku u stolku otevřenou, takže jsem vstal, abych ji zavřel. Ale z nějakého důvodu jsem ji víc otevřel. Uvnitř byla jedna věc – Marlenino pouzdro na zubní protézu. Odstranili její zuby, když jí zaváděli dýchací trubici do krku. Zíral jsem na něj – neměl tušení proč, byla to namátková věc, ale vidět pouzdro mě rozložilo. Zařval jsem jako děvka.

Byly to roky, co jsem brečel.

Když jsem uslyšel, jak se za mnou otevírají dveře, stál jsem stále před zásuvkou. Zavřel jsem ji, sklonil se a políbil Marlene na čelo a šel do koupelny, aniž bych se otočil k Willow.

***

Dnešní ráno s Delilah mi přišlo jako již před několika dny. Mezi emocemi běžící vysoko a maratonem herních show, jsem ji nenapsal po celý den. Vytáhl jsem můj telefon z kapsy a napsal jí.

Brody: Stále v nemocnici. Doktoři ji odpojí od ventilátorů.

Delilah: To je dobře, že?

Brody: Ne.

Delilah: Oh, Bože. Omlouvám se. Myslela jsem, že došlo ke zlepšení.

Brody: To je to, co bych chtěl. Snídaně, zítra ráno?

Naše zprávy plynuly rychle, ale byla tam dlouhá pauza, než odepsala.

Delilah: Mám pracovní snídani, na které nesmím chybět. Oběd?

Brody: OK.

Delilah: Zavolej mi kdykoliv mě budeš dnes večer potřebovat. Na čase nezáleží. Budu na tebe myslet.

Tu noc, jsme se s Willow střídali v rozloučení s Marlene, než přišel lékař. Nevzpomínám si na loučení s matkou – byl jsem příliš malý, když zemřela. Ale představoval jsem si, že to bylo stejně strašné, jako říkat poslední slova Marlene.

Podíval jsem se na její křehké tělo. „Existuje tolik věcí, které jsi mě naučila v průběhu let. Nikdy se nevzdávat. Milovat někoho, kdo si lásku zaslouží, nedostatky a všechny. Naučila jsi mě jednu věc, kterou právě teď potřebuju nejvíc: Když tě život srazí dolů, zastav se a rozhlédni se pro jednu věc, která je dobrá, protože vždycky něco existuje. Pak se toho dobrého drž.“ Políbil jsem ji na čelo a zakryl její ruku mou. „Je tu dobro, které dnes držím. Jsem šťastný, že znám někoho, komu bylo těžké říct sbohem.“

Nemohl jsem skrýt slzy.

Nedlouho poté, co jsme se rozloučili, lékař odstranil dýchací trubici a krmení a vypnul všechny monitory. Nevěděl jsem co očekávat, ale prostě přestala dýchat.

Marlene Elizabeth Garner zemřela v 1:30 ráno.