Lucian - 8. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Lucian svou Jordyn odvedl do bezpečí a teď mu nezbývá než doufat, že i ona sama mu dokáže důvěřovat, že on ji nikdy neublíží. Její srdce tomu věří, ale dokáže to i její rozum? Sinnel 

Byt, do kterého vzal Lucian Jordyn, aby byla v bezpečí a zotavila se, patřil jeho otci. Byla to jedna z mnoha rezidenčních nemovitostí, kterou vlastnila jejich rodina. Být realitním magnátem mělo své výhody. Pro případ, že se něco stalo a potřebovali bezpečné útočiště, měli v celém městě apartmány připravené ihned k nastěhování. A na rozdíl od Jordynina bytu, který byl jen krůček od zhroucení, tenhle Brooklynský byt byl dobře udržovaný, bezpečný a k dispozici na tak dlouho, jak jen bude Lucian potřebovat.

Lucianův vlastní byt na Manhattanu byl až příliš daleko, než aby mohl dávat pozor na Jordyn a zároveň pokračovat ve svých obchodech, takže dokud na tom nebude tak dobře, aby mohla znovu cestovat, budou muset zůstat tady.

Paulie si odkašlal, aby získal Lucianovu pozornost. Tiché bzučení televize v obývacím pokoji mu připomnělo, že jeho bratři tu stále ještě byli. Odmítli odejít a to i poté, kdy je Paulie ujistil, že s Lucianem péči o Jordyn zvládnou sami.

Antony měl teprve dorazit. Ještě musel vyřešit nějaký problém s řízením podniku. Ten muž byl stejně tak dobrý jako zločinecký šéf jako i normální šéf. Děsivě dobrý.

„Nemá na pažích žádné stopy, takže nepoužívá jehly.“ Paulie teď položil Jordyniny bezvládné, zničené ruce a zaměřil se na její ústa. Na doktora vykoukly perfektní, bílé perličky. „A ani nic nebere orálně. Na to má ústa až v příliš dobrém stavu. Jestli chceš, můžu jí odebrat vzorek krve a nechat ho otestovat, abys měl jistotu, že je čistá i od všeho ostatního.“

Lucian nabídku se zavrtěním hlavy odmítl. „Myslím, že kdyby byla na čemkoli závislá a často to užívala, bylo by to zřejmé i bez ohledu na to, co by to bylo.“

„To ano, máš pravdu.“

„Co…?“ Lucianův hlas se vytratil. Otázka zůstala viset ve vzduchu, i když hlavou kývl ke svým vlastním tříslům. Při pomyšlení na možnost, že mohla být znásilněna… děsilo ho to. Dokonce to ani nechtěl vyslovit.

„Řekl bych, že ne,“ odpověděl Paulie se svou obvyklou profesionalitou. „Ale stoprocentně bych to mohl potvrdit, pokud bych provedl test. Ale s tím nesouhlasím do té doby, než se probere. Upřímně řečeno, od okamžiku, kdy jsme jí sami sundávali šortky, se spokojím s tím, jestli mi ona sama řekne, že ne. Na stehnech nebyly žádné modřiny, které by naznačovaly, že jí někdo nutil roztáhnout nohy. A věř mi, že by tam byly, kdyby se silně bránila. Pozůstatky by byly velice zřejmé. Stejně tak, jako by jí na pažích zůstaly modřiny po prstech. Na šortkách nebyly žádné tekutiny ani krev. A povrch dané oblasti nemá oteklý ani podrážděný. Ne, rozhodně ne.“

Lucian si tiše vydechl úlevou. Bylo to malé vítězství.

„Při tom příšerném bití si prožila peklo,“ poznamenal lékař. „Opakovaně byla tvrdě zasažena. Ať už použili cokoli, zanechalo ji to po celém těle otisky.“

„Pásek. Jeden ležel na podlaze. Ty podlitiny mu odpovídají. Mužský, rozhodně ne její.“

„Slyším v tvém hlase hněv. Luciane, musíš se uklidnit a o všem popřemýšlet. Nemůžeš odvést polovičatou práci, ať už jí to udělal kdokoli.“

„Paulie, není to jen tak kdokoli. Vím, kdo to udělal.“

„Vypadáš provinile,“ řekl tiše Paulie.

Lucian pokrčil rameny. Samozřejmě, že vypadal provinile. Cítil se příšerně jako kus sraček. To, že se zpozdil o jediný den, stálo Jordyn strašně moc.

„Ty jsi nebyl tím, kdo jí ublížil,“ pokračoval rádce jeho otce. „Kdyby nic jiného, pomohl jsi tomu, aby se ta infekce nerozšířila ještě do něčeho odpornějšího. Samotná bolest pro ni musela být nepředstavitelná. Netuším, jak se jí podařilo zůstat natolik při vědomí, že dokázala zamknout řetízek a dostat se do koupelny.“

Po Lucienově páteři přeběhl mráz. Nejednou byl svědkem zaslouženého zmlácení. Viděl, jak bylo mužům jako forma trestu nebo mučení vypalováno tetování. V jejich podnikání – ať už byli jakkoli tvrdí – nikdy takhle nezacházeli s ženami.

„Zůstanou jí nějaké jizvy,“ informoval ho Paulie a ještě jednou zkontroloval rány na jejich ramenou. Gázu nesundal, prostě ji tam nechal a volně ji na noc obvázal, aby mohly hojivé masti odvést svou práci. „Zvlášť ty, které vedou přes její tetování a pak ta šílená spálenina na jejím boku. Nebude to tak zlé. Pokud bude chtít, později bude možná určitá kosmetická korekce. Viděl jsem skvělou práci, Luciane. Ne, že by nebyla znovu zdravou, krásnou mladou ženou, kterou je.“

Lucian zmateně naklonil hlavu na stranu. „Jizvy mi nevadí. Je krásná. Stále je nádherná.“

Paulie se hluboce zasmál. „Neříkal jsem to kvůli tobě, synku. Chtěl jsem to vysvětlit jí. Pokud by byla natolik při smyslech, aby mi rozuměla, tak aby si nedělala starosti kvůli jizvám. I když je dobré vědět, že si myslíš, že je krásná i v tomhle stavu. To pro tvoje city mluví jasně.“

Co?

„Nejsem… Paulie, neznám ji. Prostě...“ Lucian si frustrovaně povzdechl, že ani nedokáže dokončit větu. „Rád bych ji poznal, ale vzhledem k tomu, že já jsem pravděpodobně tím, kdo způsobil, že ji takhle zbili, pochybuji, že mě ráda uvidí, až se probere.“

„Ale, přestaň se tak shazovat, Luciane. Když mi před pár dny volal tvůj otec kvůli tomu… poblouznění… byl kvůli tobě velice znepokojen. Myslím, že ho znepokojovala ta dívka, protože tím způsobem života žila tak dlouho. Jak by mohla zvládnout žít jinak? Dokonce, i když jí způsobili všechno to utrpění, stále k nim byla loajální. Není se čemu divit. Je to Antonyho práce jako dona naší rodiny i jako tvého otce.“

„Pobláznění? Tak to nazval?“

Paulie se přes rameno ušklíbl. „Jo. Protože ses to před ním snažil skrýt. Připomněl jsi všem, že už nejsi chlapec a přesto máš stále pocit, že před svým otcem a matkou musíš skrývat věci, které by je mohly zranit. Takže jo, nazval to pobláznění, protože přesně tohle z tvého chování vypozoroval.“

„A?“ zeptal se Lucian.

„A já mu připomněl, že před dávnou dobou on byl také tím, komu stačil jediný pohled na ženu, aby se rozhodl, že ji chce, i když si dělal starosti, co si bude jeho rodina myslet o jeho vysokém očekávání. No, myslím tím, že Antony se rozhodl, že ji skutečně chce poté, co mu Cecelia pohrozila, že mu prostřelí nohu, jestli nevypadne z její ložnice. Víš, tehdy hledal záchod a skončil u ní, když špatně zahnul.“

Lucian se zasmál. Tohle bylo poprvé, kdy slyšel tuhle verzi příběhu. Podle Antonyho a Cecelie se potkali náhodou, což zřejmě nebyla úplná nepravda. Pak rychle pokračovali ve vztahu, scházeli se a brzy následovalo i manželství. I když oba přiznávali, že se jednalo o lásku na první pohled, či něco tomu velice blízkému.

Lucian si nebyl zcela jistý, zda na něco takového věří.

„Ohledně Jordyn jsem se ještě o ničem nerozhodl.“

„Ale tvoje srdce možná ano, Luciane. Přemýšlel jsi o tom?“

„Ani ji neznám,“ řekl Lucian a měl pocit, jako by to bylo snad po tisící.

„No, teď na to budeš mít spoustu času. Vzhledem k tomu, jak je rozbolavělá, bude potřebovat něžnost a zvláštní opatrnost při jakémkoli zacházení s ní, takže se toho spoustu dozvíš. Pán ví, že ty, stejně tak jako tvoji bratři, jsi tak zatraceně netrpělivý, když musíš čekat na něco, co chceš.“

Paulie se ani nepokoušel zakrýt sugestivní podtón svého komentáře. Lucian měl poprvé od dětských let pocit, že mu hoří tváře. Proboha, ten muž ho donutil červenat se.

Lucian potřeboval změnit téma a to rychle. „Kdy se probere?“

Paulie s Lucianovou pomocí pečlivě odstranil z Jordynina těla zbytek šortek. Prohlédli a ošetřili všechna její zranění a ovázali je. Do pravé ruky jí nastavili kapačku, která představovala koktejl antibiotik, tekutin a lehké příměsi morfinu proti bolesti. Paulie narkotika pečlivě dávkoval.

„Pokud morfin odvede svou práci, což odvede, bude spát ještě několik hodin. Zítra v noci se zastavím a odpojím ji od morfinu. Pravděpodobně už ho pak nebude dál potřebovat. Budou stačit už jen prášky proti bolesti. Snaž se jí donutit minimálně příští týden co nejvíc spát, aby brala správně antibiotika i prášky na bolest. Potřebuje odpočívat, aby se její tělo mohlo vyléčit. Spoustu tekutin. Obvazy je nutné měnit dvakrát denně. Čekám, že minimálně čtyřikrát se o ni bude pokoušet horečka. Upřímně řečeno, v nemocnici by se o takovéto zranění dokázali postarat mnohem lépe, ale chápu, proč tam nemůžeme.“

Lucian si zastrčil ruce do kapes a sledoval, jak Paulie položil bezvládnou ruku Jordyn zpátky na postel. „Budeš v dosahu, že?“

„Jednou denně budu chodit kontrolovat její kapačku, měnit infuze, všechno doplňovat a zajišťovat vše potřebné, než se beze všeho obejde. Neboj, budu v dosahu. Všechno bude v pořádku.“

V to Lucian doufal.

*****

Jordyn měla pocit, jako by její tělo přežilo hurikán. Už jen pohyb rukou vyžadoval takové úsilí, že zjistila, že to nestojí za tu neskutečnou námahu, aby to udělala. Něco jí tahalo za ruku, díky čemuž v té oblasti na kůži cítila nepříjemné bodavé pocity, ale ve srovnání s bolestí zbytku ostatního těla to nic nebylo.

Z boku přicházel hluboký, téměř melodický hlas, který ji uklidňoval. „Piccolina, musíš být opatrná. Jestli si tu infuzi vytrhneš, sám ti ji zpátky nasadit neumím a Paulie se nevrátí dřív, než zítra odpoledne. Potřebuješ tekutiny.“

Jordyn se s každým nádechem třásla. Ten hlas, jeho přízvuk a to, jak reagovala na jeho slova – poznávala ho.

Lucian.

„Vzpomínáš si, co se včera stalo?“ zeptal se Lucian.

Jordyn otevřela oči. Její vidění se pomalu přizpůsobilo temnotě místnosti, na kterou nebyla zvyklá. V mozku měla obrovskou změť myšlenek. Ale nic jasného. Pomalu potřásla hlavou, ale té akce ihned zalitovala. Zaútočila na ni nevolnost.

Po celém těle cítila horkost. Stále tam byla i bolest, i když taková otupělá. Cítila závrať a byla celá unavená.

„Srdíčko, spi,“ zašeptal Lucian. „Je v pořádku spát. Tady jsi v bezpečí.“

Jordyn to nějak věděla ještě dřív, než to řekl. Dokonce, i když bojovala s ospalostí, která hrozila, že ji znovu stáhne zpět. Měla až příliš otázek.

„Ale -“

Jordyn se okamžitě odmlčela. Bolelo ji i jen mluvit. Když si Lucian sedl na pravou stranu postele, matrace se zhoupla. Navzdory své velikosti si sedl velice graciézně jako by ten přes metr osmdesát vysoký muž, jak věděla, nevážil víc než jen polštář.

„Ale nic,“ řekl Lucian pevně. „Počkej, až nejdřív splasknou otoky. Pak budeme mluvit tolik, kolik jen budeš chtít. Víš, jak moc bych s tebou chtěl jen tak mluvit, srdíčko?“

Jordyn sebou tentokrát netrhla, i když to u ní bylo běžné, když se jí někdo bez varování dotkl. Ta hladká, horká Lucianova dlaň jí přejela podél brady a krku. Pasovala tam perfektně. Vypadá to, že si dával pozor na tlak, který vyvinul na její bradu. V těle pocítila něco sladkého, co se jí rozvinulo až k hrudníku. V jeho dotyku se rozplývala, polykala svá slova i pocity, protože nevěděla, co říct, nebo co to znamená.

Ten dotek a její reakce na něj mluvila za vše.

Lucian se sklonil, díky čemuž získala Jordyn mnohem lepší výhled na jeho rysy, které částečně ukrývala temnota. Čelo svraštěné obavami, smutek a zamračení, který nahradil jeho obvyklý úšklebek. Jeho tmavé oči si jí beze studu prohlížely. Chtěla před tím pohledem uhnout.

Lucian jí jemně přejel palcem po spodním rtu. Při té jednoduché činnosti jí naskočila po celém těle husí kůže. „Omlouvám se.“

Za co?

Jordyn ani nezajímalo, za co se omlouval. Byla až příliš rozptýlená tím, jak zírala na jeho obličej a přemýšlela, jak by chutnala jeho ústa, kdyby byla přitisknuta na její. Jak by líbal – pomalu a kontrolovaně, jako když se pevně budují základy nebo rychle s destruktivní vášní, jako když zuří lesní požár?

„O tom samém jsem uvažoval už od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl v té zpovědnici,“ řekl Lucian jen s drobným úšklebkem.

Copak to řekla nahlas?

„Aha,“ zamumlala slabě Jordyn.

Dřív, než se Lucian sklonil ještě níž, dal pryč palec z jejího rtu a věnoval jí ten nejměkčí, nejjemnější polibek na rty, měla stěží čas na jakoukoli reakci. Připadalo jí, že to teplo, které cítila uvnitř, se jí rozšířilo do celého těla. Celý polibek trval stěží dvě vteřiny a pak se odtáhl.

Lucian znovu přitiskl na její rty palec a přejel po té vlhkosti, která zbyla po jeho polibku. „Spi. Příští polibek bude mnohem lepší. A já mám v úmyslu, aby sis ho zapamatovala.“

Jordyn připadalo, že nedokáže zapomenout ani na tento.

******

Když se Jordyn znovu probrala, v místnosti už nebyla tma. Jedním oknem do místnosti proudilo měkké světlo a místnost se v něm koupala. Rychle zaznamenala, že už nebyla tak unavená ani zmatená, jako v předchozím případě.

Ložnice nebyla nijak obrovská, ale ani malá. Zdi byly vymalovány bledou béžovou. Na stěnách nevisely žádné fotografie, ale bylo na nich stylově zavěšeno několik uměleckých děl. Pohodlná postel měla plyšové čalounění a ještě měkčí přikrývky.

Okamžitě si také všimla, že to jediné, co jí zakrývalo, byla přikrývka. Pod ní na sobě neměla žádné oblečení. Zvedla pokrývku jen natolik, aby to zjistila. Ramena měla samou modřinu, navíc všude, kam dohlédla, měla tělo omotané obvazy.

Tentokrát nebyla tak otupělá proti bolesti. Když se pokusila pohnout, doslova zasyčela bolestí. Jordyn měla celé tělo od hlavy až k patě bolavé.

„Ach, principessa je vzhůru,“ zaslechla někoho z rohu pokoje. „Rád vidím, že jsi mnohem živější, než včera ráno. Lucian z toho bude mít radost.“

Jordyn sebou při hlasu toho neznámého vetřelce trhla. Při tom pohybu v celém těle pocítila agónii. Z hrudi se jí vydralo kňučení, a když se v tom povlečení pootočila, způsobila si tím jen ještě větší bolest. Její tělo se bránilo a z toho strachu, který cítila, hrozilo, že se jí znovu zvedne zbylý obsah žaludku. V lebce na ni zaútočila náhlá masivní bolest hlavy.

„Cazzo merda. Omlouvám se! Nechtěl jsem tě vyděsit.“

Jordyn zhluboka dýchala, aby se pokusila zmírnit bolest. Pomalu se uklidnila. Přes pokrývku přimhouřenýma očima vyhlédla ven, aby uviděla, kdo je ten neznámý muž. Nejdřív spatřila jeho zelené oči a tmavé vlasy. Jeho rysy ji nic neříkaly.

Pak se podívala podruhé.

Jordyn si matně vzpomněla na mladého muže, který byl jedním ze čtyř Marcellů, kteří se objevili v Legs and Leather.

To s sebou přineslo celou záplavu dalších vzpomínek.

Zlost ve Willově tváři. Krutost v jeho slovech. Pásek, který bez jakékoli milosti nebo dohledného konce dopadal na celé její tělo. Horký nůž, který se zařezával do její kůže, vypaloval její tetování. Zvracení. Panika. Bolest. Krev.

Nekonečný cyklus vzpomínek, který se jí stále dokola opakoval v její ohromené mysli.

Snažila se vyčistit si zranění. Jordyn si zřetelně vzpomínala, že ve své lékárničce neměla nic na silné popáleniny. Tak přemýšlela, jestli se má rány nejdřív umýt nebo jestli by to jen napáchalo ještě větší škody.

To bylo všechno, co dokázala. Poté se ta bolest stala tak příšernou, že si myslela, že by jí pomohlo, kdyby na okamžik prostě jen spala.

Zřejmě to nepomohlo.

Na Jordynino srdce tvrdě útočila úzkost, díky které panikařila. Začala lapat po dechu, neměla dost vzduchu.

„Ježíši, uklidni se. Je to v pořádku. Jsi v pořádku. Luciane! Luciane, pojď sem!“

V okamžiku, kdy vstoupil do místnosti, Jordyn cítila jeho přítomnost.

„Dante, co jsi sakra udělal?“ zavrčel Lucian.

„Nic! Probrala se a měla zatracený záchvat paniky, či něco takového.“

„Vypadni nebo ti hned teď nakopu zadek!“

Když se za ním dveře ložnice tiše zavřely, Jordyn ucítila, jak k ní Lucian vklouzl do postele. Jeho silné ruce objaly její paže, které svíraly pokrývku a pak ji uvolnily. Zas a znovu pokrýval klouby jejích prstů polibky a po každém z nich se cítila klidněji. Jordyn tak prudce zavřela oči, až jí to zabolelo. Když je znovu otevřela, byla tváří v tvář Lucianově panice, která se mu zračila v jeho rysech.

„Je to v pořádku,“ řekl jí. „Jsi v bezpečí, vzpomínáš? Se mnou jsi vždycky v bezpečí, srdíčko.“

Jordyn mu dovolila, aby jí pomohl do sedu a držel ji v pevném objetí. Teprve teď si uvědomila, co měl na sobě. Prakticky vůbec nic. Jen boxerky a ručník kolem krku. Měl dokonce i vlhkou pleť a vlasy, což jí prozradilo, že právě musel vyjít ze sprchy.

Nezajímalo ji to. Ani se nestarala o to, že na sobě pod pokrývkou nic neměla. Jordyn všechna zranění pálila jako čert, ale pevně se držela té jediné věci, která ji připadala tak důvěrně známá a bezpečná. Lucian.

„O-on… mlátil mě,“ zachraptěla. „Jako zvíře. Prostě mě… bil mě.“

„Will Veta?“ zeptal se Lucian temným tónem.

Jordyn zběsile přikývla. „Ti ostatní, oni… nic neudělali. Drželi mě na zemi a nechali ho, aby mi ubližoval. Dokonce jim to bylo jedno.“

Lucian jemnými dotyky a vybranými slovy uklidnil Jordyninu paniku. Poté, co byla dost klidná na to, aby dokázala racionálně přemýšlet, se jí na obličeji objevil nach. Ta přikrývka, která zakrývala její nahotu, při záchvatu jejího strachu spadla dolů, obnažila jí prsa a teď ležela mezi nimi.

Lucian, každým coulem gentleman ji zakryl, aniž by ani jednou sjel dolů pohledem.

„Omlouvám se za nedostatek tvého oblečení. V tomhle bytu jsem nic neměl a poté, co jsem tě našel v tom stavu, ve kterém jsi byla, jsem neztrácel část tím, abych ti něco popadl. Později se tu zastaví moje máma, aby ti přinesla nějaké věci a koupila ti vše, co bys potřebovala a chtěla mít, jo?“

Ta slova vyvolala v Jordyn celé nové kolo emocí. Našel ji po tom útoku. Zkrvavenou, pohmožděnou, zmlácenou. Jestli to, jak se teď cítí, může brát jako indikátor toho, co se stalo, musela být na pokraji smrti.

„Navíc,“ pokračoval Lucian, který si nevšiml Jordynina rozrušení, „…. Paulie naznačil, že by pro tvoje zranění nebylo příliš dobré prvních pár dní tělo něčím omezovat, zvlášť oblečením, které by to mohlo ještě víc rozdrásat. Takhle se minimalizuje riziko infekce na tvých zádech a boku.“

„Paulie?“ zeptala se Jordyn.

Lucian se na ni povzbudivě usmál. „Velice dobrý přítel, náš lékař, naše rodina.“

„Vaše rodina… Cosa Nostra. Myslíš tohle.“

„Takže sis vzpomněla,“ řekl, ale nevypadalo, že by mu to vadilo. „Nebyl jsem si jistý, zda si to budeš pamatovat.“

„Svým způsobem,“ připustila. „I když tomu nerozumím.“

„Později. Právě teď to není důležité.“

„Ale pak mi to řekneš, že?“

„Ano,“ souhlasil Lucian. „Až ti bude lépe. Tohle v sobě zahrnuje mnohem víc, než jen mě.“

Jordyn to chápala. Pomyslela na muže, kterého Lucian vykopl z pokoje, a zeptala se: „To byl jeden z tvých bratrů?“

„Ano, to byl Dante. Je o rok mladší než já. Dneska ráno měl být s našimi rodiči v kostele, ale využil mě jako záminku k tomu, aby se ulil. Podle něj potřebuji chůvu a vypadá to, že s tím můj táta souhlasí.“

„Proč?“

„Aby mě zabránil někoho zabít,“ řekl upřímně Lucian. „Měli by mě znát lépe. Navíc ze tří bratrů já nejsem tím největším cholerikem a to ani v případě, že jsem tak nasraný jako právě teď.“

Aha. Dobře…

„Co mi to řekl?“ zeptala se.

„Co to bylo?“

„Když jsem se probudila, něco řekl. Nerozuměla jsem tomu. Caz… murder, myslím.“

Lucian se zhluboka zasmál. „Cazzo merda?“

„Jo.“

„Cazzo je ve své podstatě obrovsky urážlivé slovo pro mužský penis, ale také se používá místo slova kurva, případně jeho různých variací. Merda doslova znamená hovno. Takže...“

„Zasrané hovno,“ doplnila Jordyn s přikývnutím. Samozřejmě, že to byla nějaké forma zaklení. „Rozumím. Myslím, že tam bylo ještě něco dalšího. Princi… princa-něco či tak nějak.“

Lucian prudce zvedl hlavu, jako by ho někdo praštil, a zadíval se na ni planoucíma očima. „Principessa?“

„Jo. To je ono. Co to znamená?“

Lucian si musel naprázdno polknout. „V italštině to znamená princezna. Pro muže jako jsme my, to znamená něco úplně jiného. Řeknu mu, aby s těmi nesmysly okamžitě přestal.“

„Nemyslím, že by tím něco myslel,“ snažila se říct Jordyn.

„Ano, myslel.“

Vypadalo to, že Lucian už v té diskuzi nechtěl dál pokračovat, takže rozmotal hadičky od infuze, které měla stále zamotané kolem ruky.

„Děkuji.“

„Nikdy mi neděkuj. Ne za pomoc, srdíčko. To, co od tebe potřebuji je pouze, abys mi řekla, co potřebuješ, když to potřebuješ. Pokud budu moci, vždycky ti to dám.“

„Bezpečí,“ zašeptala Jordyn.

Lucian přikývl a zlehka přejel prsty po modřinách, které měla po celé ruce. „To můžu udělat.“