Elicit - kapitola 56,57

Překlad: Mili

56. kapitola

Definice mafie by mohla říct. „Tady končí šťastné konce.“

Tex

Musím přiznat, že sledovat, jak Sergiovi zmizel ten jeho zkurvenej úsměv z obličeje, který se mu pak zbarvil do duchově bílé, byl pravděpodobně zlatý hřeb celýho mýho týdne, možná i měsíce.

Se zavrčením jsem mlátil do boxovacího pytle a přidával na síle. Potřebuju něco, čím ze sebe dostanu vztek, a sedět u stolu vedle Mo a předstírat, že je mi ukradené, jak kouká do svého kafe, jako by obsahovalo veškeré tajemství světa? Nejtěžší věc, kterou jsem kdy dělal.

Zatracená dohoda. Vrazil jsem pěst do boxovacího pytle.

Zatracený Luca. Dva kopy s nápřahem. Další rána pěstí.

Po tváři mi teče pot.

„Dostal jsi zprávu?“ Vyděsil mě Phoenix, když vešel do posilovny a přidržel pytel. Pokračoval jsem v boxování.

„Myslíš tu zprávu se všema těma fotkama?“

Phoenix pomalu zakýval hlavou.

„Víš, že mám dobrou paměť, kámo. Tento čtvrtek mou rukou chcípne šest Alfonsových mužů.“

„A těch dalších čtrnáct?“

Na chvíli jsem přestal a popadl dech, než na pytli přistál nejdřív můj pravý hák a potom levý. „Ti jsou všichni staří.“

Phoenix si povzdechl. „A to je právě ono, Texi.“

Přestal jsem mlátit a svěsil hlavu. „Chceš po mně udělat čistku u starých, abych vydláždil cestičku novým.“

Phoenix pustil pytel. „Jak bys vypil jed? Rychle nebo pomalu?“

„Proč mluvíme o pití jedu?“

Phoenixovi zableskly oči. „Odpověz na otázku.“

„Rychle, musíš z toho dostat co nejvíc, jinak ta osoba ztrácí čas.“

„Tak budeš střílet rychle... Texi. Ani jeden nesmí přežít. Jestli se ti to někdy vrátí, nebo mně, nebo nám?“ Zanadával a projel si rukama vlasy. „Je to skoro jako velezrada, víš?“

„Jo.“ Kousal jsem se do rtu. „Jsem si dobře vědom toho, co děláme.“

„Proto taky nemůže nikdo nic vědět.“ Phoenix znovu chytl pytel. „Teď udeř.“

Pravá, levá, pravá, levá, sázel jsem rány, dokud jsem nebyl dočista vyčerpaný. Dokud mi pot netekl z čela do očí.

„Dobře.“ Phoenix se vzdálil. „Někteří z našich cílů se budou dnes večer vyskytovat venku. Napíšu ti adresu v smsce. Sleduj je, zapamatuj si jejich pohyb, jejich způsoby i opilecké drby, které si budou povídat. Ale nedovol, aby tě spatřili.“

„Rozumím.“

„A Texi?“ Phoenix se zastavil uprostřed cesty ke dveřím.

„Jo?“ Utřel jsem si obličej do ručníku. „Když se ocitnu uprostřed přestřelky... nebudu tě za to nenávidět... Jen, abys to věděl. Nikdy tě nebudu nenávidět. Radši, ať zemřu já, než aby nějaký z těch parchantů žil.“

Polkl jsem. „Phoenixi... byli toho součástí? Musím to vědět.“

„Není to osobní pomsta, Texi.“ Phoenix zaklel a praštil rukou do zdi. „Kdyby byla, byl bych já ten, kdo bude střílet. Jenom prostě... ti chlapi... byli jak s mým otcem, tak i s tvým. Jestli neumřou, ta prostituční kruh tu bude pořád. Jestli neumřou, budou sem z Kolumbie pořád proudit zbraně. Jestli neumřou, budou to naše hlavy, které padnou. Oni nepřestanou, dokud nás všechny nepochytají.“

„Přeju si, aby to šlo jinak.“

Phoenix dlouze vydechl. „Nepřejeme si to všichni?“

„Ještě jedna věc.“

„Kámo...“ Phoenix svěsil hlavu. „Jsem unavený.“

„Co bys dělal ty?“

Otočil se, v očích zamyšlený pohled. „Co bych dělal?“

„Kdybys věděl, že ti zbývají čtyři dny života.“

„Každý zatracený den, než by nastal čas, bych dělal to, co mi nejvíc chybí.“

„I kdyby ses měl točit jako baletka?“ Zavtipkoval jsem.

„Jasně.“ Phoenix vyprskl smíchy. „Hlavně tohle, tančil bych piruety kolem tebe, nechtěj, abych ti to dokázal.“

Zvedl jsem ruce nahoru. „Tohle nikdo nepotřebuje vidět.“

Zasmál se.

„Jsem rád, že nejsi mrtvý, chlape.“

Zvážněl. „To mi řekni, až skončí čtvrtek.“

Mlčel jsem, když odešel z místnosti. A potom jsem zašeptal. „Řeknu. Slibuju.“

57. kapitola

A když padnete... zvednete se... a zkusíte to znovu.

Mo

Nejsem zvyklá lhát lidem, které miluju. Většinou lžu jen lidem, které neznám. Rozhodla jsem se, vzala do ruky nože a připnula si je na vnitřní stranu stehen. Přes hlavu jsem si natáhla černé šaty a nazula si kozačky značky Chanel, které sahají nad kolena. Mají nahoře trochu místa na to, abych do nich ukryla zbraň. Jsem si jistá, že šlapky v podobných hadrech všude na světě by byly pyšné, kdyby viděly můj výsledek, a nato jsem si vsunula další dva nože pod svůj top, jen pro případ.

Popadla jsem černou koženou bundu, hodila si ji přes ramena a křupla jsem si krk.

Na posteli leží moje pětačtyřicítka. S odhodláním jsem vzala pistoli do rukou, nabila ji a zajistila. Musím být připravená na všechno.

Nakonec jsem se podívala do zrcadla.

Tu dívku, co na mě zírala v odraze, nepoznávám. Vypadá, že se bojí, a já se odmítám bát.

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a soustředila se na svou misi. Jestli si nikdo nevšimne toho, co se chystám udělat, bude to na mně, jenom na mně.

Bez ohledu na to, kam mě dnešní noc zavede, i kdyby to  mělo znamenat, že vkročím do vlastního hrobu nebo do uvědomění toho, že Tex vůbec neměl být ten, se kterým jsem si měla začínat? Aspoň budu mít odpovědi, budu mít klid a budu vědět, že jsem udělala všechno, co jsem mohla, abych si zajistila své štěstí, bezpečí své rodiny a možná dokonce Texe.

Když jsem otevřela oči.

Spatřila jsem.

Sebe.

Mo Abandonato, dvojče jednoho z nejmocnějších mafiánských bosů v zemi, zamilovanou do zatracenýho Kmotra, dceru zavražděného parchanta a nejlepší přítelkyni rodiny De Lange, Alfero i Nicolasi, křupla jsem si krk. Bůh mi pomáhej.

Udělám to, co musím.

Konec konců, zabiják se stane zabijákem po pár vraždách díky své schopnosti stisknout spoušť bez zaváhání.

Já teď konečně stojím před tím samým.

A bylo to příjemné. Je dobrý pocit vnímat, jak všechno to drama a bolest v srdci prchají pryč, teď se soustředím na něco většího.

Komise a Texova nenadálá proměna se odsouvají do pozadí, stejně tak jako jeho a Phoenixovy plány.

Poslala jsem všem smsku se zněním, že si jdu ven zaběhat, otevřela okno a s tichým žuchnutím jsem dopadla do trávy.

Tex se připravoval na odjezd, o tom jsem přesvědčená. Lhala jsem holkám o střílení, protože jsem věděla, že bych promarnila příležitost ho špehovat, kdybych tady zůstala.

Přeběhla jsem k černému Mercedesu a skočila dovnitř. Je nový, Tex ho moc nezná, vždycky mě viděl řídit Range Rover, i když je tento Mercedes moje auto.

Rychle jsem vyjela z pozemku a jela zadem, aby mě nikdo neviděl, projela skrz bránu a čekala na konci pozemku, kde se pásly krávy.

Během deseti minut kolem prosvištěl Tex v Range Roveru, s brýlemi na očích a svou pozornost plně věnoval cestě před sebou.

Usmála jsem se, když další věc zapadla do skládačky. Počítala jsem s tím,že bude řídit Range Rover. Moje plány by byly totálně v háji, kdyby neřídil zrovna tohle auto.

Projel mnou záchvěv čiré geniality, když jsem si vzpomněla, že to stejné sledovací zařízení, které předtím nasadil Phoenix na mě, byl mezi všemi nádobíčky, které má Nixon ve zbrojovně, jak já s oblibou říkám. Bylo strašně jednoduché vsunout jedno z nich schovat do zadního sedadla v SUV a do telefonu si nainstalovat aplikaci.

Čekala jsem dobrých pět minut, než jsem vystartovala.

A víte, co? Tex zastavil o patnáct mil později u pěkně luxusní restaurace, baru jménem Tapas.

Zaparkovala jsem naproti přes ulici pár aut dozadu a čekala. Je to teď nebo nikdy a mám všechen čas světa.