SF - 21. kapitola

Překlad: Tanulka

Sela

Je tři čtvrtě na pět ráno, když jdu na policejní stanici Sausalito. Opustila jsem tvrdě spícího Becka, naprosto vyčerpaného. Nechala jsem ho spát s iluzí, že budu po jeho boku, až se probudí.

Jediný způsob, jak jsem mohla z bytu vyklouznout bylo, když ho dostanu do hlubokého a vydatného spánku. Takže po sexu v šatně jsem ho vyzvala, aby mě vzal do postele, kde jsme se líbali, objímali a šeptali si sladké nic. Nechala jsem ho se se mnou pomilovat a naše pohledy se setkaly, když jsme se proti sobě houpali. Zatímco mě něžně šukal, nechala jsem ho říkat sliby, které nebyli nic jiného než lži.

„Slib mi, Selo…že se vzdáš myšlenky na svoje udání.“

„Slibuji.“

„Přísahej mi.“

„Přísahám.“

„Přísahej na svou lásku ke mně.“

„Přísahám na svou lásku k tobě.“

Vyvrcholili jsme spolu a bylo to tak krásné, skoro jsem se rozplakala. Beck si mě přitáhl do náručí, spokojený, že jsem zpátky na svém místě, alespoň pro tuto chvíli a usnuli jsme.

No, on usnul.

Já to předstírala.

Nepohnula jsem se a nechala ho pár hodin mě objímat, snažila si vrýt do paměti jeho pleť, vlasy, tempo jeho dechu…jeho vůni. Vdechla jsem ho hluboko do sebe a zadržela to hluboko ve své paměti, abych to neztratila.

Ani se nepohnul, když jsem vyklouzla z postele a oblékla se.

Fakt, že mi nevolá, znamená, že stále spí v naší posteli…

Pravděpodobně se spokojeným úsměvem na tváři.

Bolest na hrudi…svírání lítostí.

Vypnu svůj telefon, abych nebyla v pokušení mu to zvednout, když zavolá.

Uniformovaný policista sedí za recepčním pultem a zvědavě se na mě podívá, když vejdu dovnitř. „Mohu Vám nějak pomoci?“

„Ano, musím mluvit s detektivem Denningovou nebo DeLatemerem…jeden z nich.“

„No, ani jeden z nich tu ještě nejsou,“ říká s úsměvem. „Obvykle chodí kolem sedmé. Můžete přijít později…je tu nedaleko non stop McDonald, kde si můžete dát kafe nebo tak něco.“

„Potřebuji, abyste jim zavolal,“ řekla jsem pevně. „Řekněte jim, že je tady Sela Halstead.“

Nemá tušení, kdo jsem a není pochyb o tom, že je šílené to, že jsem přišla v tak ranních hodinách a nechám si volat detektiva.

V jeho obličeji se zablýskne podráždění. „Slečno Halstead…nemůžu…“

„Zavolejte jednomu z nich a řekněte jim, že jsem tady přiznat se k vraždě Jonathona Townsenda,“ řeknu jemně a s takovou poctivostí, že se okamžitě otočí ke svému počítači, který je před ním.

Naťuká něco na klávesnici a říká: „Moment…najdu si jejich čísla.“

Policista si je najde rychle, pak zvedne telefon, oči má stále přišpendlené na mě a volá detektivu Denningové. „Ehm…Mám na recepci Selu Halstead, která žádá, abyste přišla na stanici. Řekla, že se chce přiznat k vraždě Jonathona Townsenda.“

Chvilku poslouchá a pak zavěsí. Vstane od stolu a říká: „Slečno Halstead…následujte mě. Usadím Vás ve výslechové místnosti a detektiv Denningová je na cestě sem.“

Přikývnu a následuji ho přes dveře, které se otevřely na kód a pak dál do velké místnosti s konferenčním stolkem. Rozsvítí a ukazuje mi, kam se posadit. „Mohu Vám donést kávu?“

 Zavrtím hlavou. „Ne, děkuji.“

„V pořádku,“ říká, když vytáhne kartu z náprsní kapsy a podívá se na mě s rozpačitým výrazem. „Normálně to nedělám, ale detektiv Denningová mě požádala, abych Vám přečetl Vaše práva.“

Jen mu pokývnu, můj jazyk je těžký strachy a nic neříkám.

„Máte právo nevypovídat…“

***

„Chápejte, slečno Halstead,“ říká mi detektiv Denningová, když sedí naproti mně se založenýma rukama na prsou a s výrazem nemůžu – uvěřit – že – jsi – mě – vzbudila – k – vůli – takové – kravině, „zní to jak pouhý pokus zoufalé přítelkyně, která chce zachránit svého přítele.“

„Rozumím Vám,“ říkám a přeji si, aby nevypadala tak nevěřícně. „Ale až uslyšíte můj příběh, uvěříte mi.“

„Tak poslouchám,“ říká znuděně a ukáže do rukou k hornímu rohu místnosti, kde vidím kameru s červeným světlem. „Rozhovor bude nahráván.“

Kývnu, polknu a řeknu: „Před deseti lety mě Jonathon Townsend znásilnil.“

Tím jsem si získala její pozornost a poznala jsem to i tak, že si sedla vzpřímeně. „Pokračujte.“

„Alespoň jsem si myslela, že to byl on. Bylo mi šestnáct, omámili mě na večírku Rohypnolem a znásilnili tři muži. Pamatuji si jen kousky. Byl ze mě odebrán vzorek ejakulátu, ale moji útočníci nebyli nikdy identifikováni.“

Nenabízí mi soucit, ale myslím si, že je to proto, že buď mi moc nevěří, nebo mě nechce přerušovat.

„Téměř před rokem, jsem se dívala na televizi a viděla jsem tam Jonathona Townsenda a jeho tetování, kterým byl červený fénix na jeho hrudníku. Vzpomínám ti na to tetování…bylo to přesně takové, jaké jsem si pamatovala z toho útoku.“

„Takže jste identifikovala pana Townsenda za svého násilníka?“ Zeptá se mě.

„Ano,“ řekla jsem jí. „Byla jsem přesvědčena, že byl jedním z nich. Další z nich měl stejné tetování na zápěstí.“

„Co jste udělala?“

„Měla jsem v plánu pana Townsenda zavraždit,“ řekla jsem jí upřímně. „Trvalo mi šest měsíců se na to připravit. Změnila jsem si barvu vlasů, odstranila jsem si piercingy z obličeje a zhubla. Pak jsem se přihlásila do Cukřenky a mým záměrem bylo se s ním setkat, být s ním o samotě a zastřelit ho poté, co se mi přizná a dá mi jména ostatních útočníků.“

„Takže jste na místo toho šla do jeho domu a bodla ho?“ Ptá se nevěřícně.

Zavrtím hlavou. „Ne, na místo toho jsem se seznámila s Beckem a nakonec jsem mu o JT řekla pravdu. Přesvědčil mě, abych se vzdala svého plánu na vraždu a šla na policii. Byli jsme takhle rozhodnutí předtím, než byl pan Townsend zbit.“

„No víte, jestli je to opravdu pravda, že Vás pan Townsend znásilnil, tak to přidává další motiv panu Northovi,“ řekla mi.

„To ano, ale Beck na to ani jedinkrát nepomyslel. Ve skutečnosti jsem se ho zeptala, zda mi s tím pomůže a on to jednoznačně odmítl. On je ten, kdo mi to rozmluvil. Věděl, že to není správná věc.“

„Dobře,“ říká skepticky. „Tak proč jste ho zabila?“

„Volal mi ten den, co se to stalo. Právě jsem vyšla ze školy a měla jsem od něho zprávu v hlasové schránce. Zavolala jsem mu zpátky a řekl mi, že má nápad, který by chtěl se mnou probrat. Požádal mě, abych přijela k němu.“

„A vy chcete, abych věřila tomu, že jste byla tak hloupá a šla do domu muže, který Vás znásilnil?“ ptá se skepticky.

„Během vyšetřování jste přišla na jednu správnou věc a to, že Beck chtěl dostat JTho ze společnosti. Hodně jsme spoléhali na to, že když mu Beck nabídne pět milionů výměnou za vlastnictví Cukřenky, tak to vezme, aby se dostal ze svého dluhu z hazardu. Chtěli jsme ho dostat ze společnosti, než půjdu na policii. Šla jsem tedy do jeho domu, protože jsem doufala, že bych tím mohla něčemu pomoci. Např. aby viděl, že je to dobrý obchod. Chtěla jsem pomoci s tím, aby dal Cukřenku Beckovi, který je dobrý a slušný člověk. Pak jsem chtěla jít na policii a dostat JTho do vězení.“

„Řekněte mi, co se stalo, když jste přišla do jeho domu,“ pobízí mě a tím až do tohoto bodu nezpochybňuje můj příběh. Beru to za určitou míru znamení, že mi věří.

Zhluboka se nadechnu, než odpovím a v ten okamžik někdo zaklepe na dveře místnosti. Stejný policista, který byl na recepci, strčí do dveří hlavu. „Detektive…Beck North je tady a domáhá se toho, že chce vidět slečnu Halstead.“

Detektiv Denningová se na mě podívá a pozvedne obočí. „Chcete si dát pauzu a mluvit s ním?“

Zavrtím hlavou. „Ne. Je tady, aby mi to rozmluvil.“

Denningová přikývne a otočí se zpátky k policistovi. „Řekněte panu Northovi, že ho slečna Halstead nechce vidět.“

Policista přikývne, odstoupí a zavře dveře. Denningová se ihned přeorientuje na mě. „Mluvili jsme o tom, co se stalo v domě JTho.“

Další hluboký nádech. „Uvítal mě a šli jsme do pracovny. Začal…“

„Počkejte,“ přeruší mě Denningová. „Neznal Vás dlouho a viděli jste se jen párkrát.“

Dávím se suchým smíchem. „To mě nenapadlo, ale ano, patrně to stačilo. Řekl mi, že ví, že je Beck jeho bratr a že když ho Beck nechá v Cukřence, tak se vzdá svých práv na dědictví Northa staršího.“

„Co jste mu řekla?“

„Že to Beckův názor nezmění,“ řekla jsem jí.

„A co pak?“

„Naštval se…nazýval mě kundou…šel ke mně, tak jsem sáhla do kabelky a vytáhla na něho pistoli,“ říkám jí otevřeně.

Zamrká překvapením. „Máte zbraň?“

„Byla mé matky,“ řekla jsem jí. „Není registrována na mě. Je v mém autě a dám Vám ji.“

Opět na mě překvapením zamrká, jako by nemohla uvěřit tomu, co slyší.

„Tak co se stalo?“

„JT byl šílený vzteky. Nezajímalo ho, že na něho mířím pistolí. Šel rovnou ke mně, dokud mu zbraň netlačila do středu hrudníku. On mě vlastně nutil ho zastřelit, přísahám bohu, detektive Denningová, bez ohledu na to, jak jsem ho nenáviděla, jsem nedokázala stisknout spoušť.

Přikývne na souhlas, protože ví, že JT nebyl zabit pistolí.

„Vyrazil mi pistoli z ruky a pak mě zatlačil na svůj stůl. Dusil mě s jeho zlomenou rukou na krku. Připustil, že ví, kdo jsem.“ Na moment se zastavím, nadechnu se a polykám ty prohnilé vzpomínky. „Řekl mi, že to bylo jedno z jeho nejlepších šukání, jaké kdy měl a nikdy nezapomněl na někoho jako já.“

Denningová nic neříká, ale nakloní se nad stolem a fascinovaně poslouchá můj příběh.

„Každopádně…mě dusil,“ řekla jsem jí a odkryla si okraj roláku, tak aby viděla modřiny, které mi zůstaly na krku ještě týden poté, co mě dusil, ačkoliv většina z nich už vybledla.

„Nemohla jsem dýchat…umírala jsem. Nějak jsem se dostala k noži na dopisy a zaútočila na něj. Vrazila jsem mu ho do krku a vytáhla ho. Pak jsem zaútočila ještě jednou, asi reflex…nejsem si jistá. Byla jsem schopná ho ze mě odstrčit a padl na podlahu. Dívala jsem se, jak umírá. Netrvalo to dlouho.“

„Proč jste nezavolala policii?“ Ptá se Denningová. „Pokud to, co říkáte, je pravda, byla by to sebeobrana.“

„Věřili byste mi, vzhledem ke skutečnosti, že jsem šla do domu svého násilníka s pistolí a pak ho bodla do krku?“

„Ptáte se mě teď?“ Zeptala se. „Nejsou tu žádné důkazy. Krev na Vašem oblečení, zbraň…místo, kde zbraň přistála. Nic z toho teď nevidím.“

„Já vím,“ šeptám a dívám se na ruce.

„Co jste udělala s nožem na dopisy a Vaším oblečením?“ Ptá se.

A to je místo, kde jsem zjistila, že je rozhovor u konce. Nikdy jí neřeknu, co se s těmi věcmi stalo. „Odvolávám se na své právo mlčet.“

„Cože?“ Ptá se překvapeně.

„Řekla jsem vám to, co potřebujete vědět. Mám svou hlasovou schránku, kde mě kontaktoval a modřiny na krku. V případě, že můj příběh nevyhodnotíte jako sebeobranu, budu se muset vyrovnat s tím, co přijde.“

„Pomáhal Vám Beck North s odstraněním důkazů?“

Nic neříkám, ale dívám se na ni s kamenným výrazem.

„Přiznal se Vám pan Townsend, že znásilnil Caroline North?“

Neodpovídám ani na tohle.

„Pomáhal Vám pan North zakrýt Váš zločin?“

Ticho.

„Řekla jste panu Northovi, co jste udělala?“

Cvrkot.

„Slečno Halstead, pokud chcete, abych tomuto příběhu uvěřila, který začínal tím, že Vás pan Townsend znásilnil, proč se DNA z Vašeho případu neshodovalo s DNA pana Townsenda, když jsme ho dali do systému?“

Dívám se na ni smutně a rozhodnu se jí odpovědět sebe pohrdajícím šeptem. „Nevím. Možná jsem se mýlila.“