Elicit - kapitola 66,67

Překlad: Mili

Děvčata, onen přelomový den přichází. A protože konec nebude dvakrát veselý, tak si citlivější povahy můžou k ruce připravit kapesníček... :‘(

66. kapitola

S poškozeným srdcem vypluje na povrch všechno, 

co je v nás špatné...

Mo

Čekala jsem, než kluci odjedou s tím, že se vydám za nimi. Tex už mi dal instrukce ohledně toho, kam mám jet. Zrovna jsem se chystala nastartovat, když jsem uslyšela zaklepání na okýnko.

Stála tam Trace s rukama zkříženýma na prsou a upřeně hleděla.

Stiskla jsem tlačítko a okno sjelo dolů. „Co se děje?“

„Jedeš na Komisi, že?“

„Ne.“

„Ano, jedeš.“

„Ne, nejedu.“

„Jsi mizerná lhářka.“ Trace otevřela dveře a vytáhla zbraň, aby se ujistila, že ji má nabitou.

Zanaříkala jsem.

„Neboj, počkám v autě, ale nenechám svou nejlepší kamarádku jet bez zálohy.“

„Co?“ Zasmála jsem se. „Ani nevíš, o co jde, Trace. A je to tak lepší.“

„Je tam Mil.“ Polkla Trace. „Ty tam jdeš taky a Nixon může umřít. Budu tam, sice v autě, ale budu tam taky. Když uslyším výstřely, nevrhnu se doprostřed přestřelky, Nixon už mi kvůli tomu vyhrožoval, ale jestli budu jediná nezraněná, aspoň můžu každého odvézt do Stephenovy nemocnice a ujistit se o tom, že nikdo neumře.“

Zavřela jsem oči a zakývala. „Fajn.“

„Jedeš mu pomoct, že?“ Schovala zbraň do kabelky a zvedla ke mně hlavu. „Myslím tím Texovi.“

Nepohodlně jsem se ošila a nastartovala auto. „Možná... když budu moct.“

„Ty tam prostě jen tak vejdeš?“

„Jsem Nixonovo dvojče.“ Zakřenila jsem se. „Mám úplně stejné právo tam být, jako má on. Konec konců, jsem mafiánská princezna, kluci budou vytočení, ale budou mít na starosti větší problémy, plus mám dobrou výmluvu.“

„Jakou? Že jsi šílená?“ Obrátila Trace oči v sloup.

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Vytáhla jsem z kapsy Nixonův mobil. „Místo svého telefonu má můj, zpropadené iPhony, člověk nemůže pořádně říct, který je čí.“

„Děsivě duchaplné.“ Zakývala souhlasně a stiskla rty k sobě. „Snaž se neumřít, dobře?“

„Modli se, aby to tak bylo.“

„Poslední dobou jsem se modlila hodně.“

„Tomu věřím.“ Vyjela jsem z příjezdové cesty a zamířila ke skladu. Co se týče Komise... bude tam až moc lidí na jednom místě na to, aby se setkání uskutečnilo v nějakém hotelu, kromě toho celá ta věc s pravděpodobným střílením z toho dělá trochu problém. Takže setkání bude v jednom z obchodních míst rodiny Abandonato. Sklad v zadní části se normálně užíval pro balení zásilek a prodejní politiku, ale hodilo se a je to extrémně čisté místo, navíc tomu napomáhá i fakt, že při stavbě budovy se použily dvakrát tvrzená okna a po celém místě jsou rozmístěné kamery.

Máme pod kontrolou okolí, ale rozhodně nemůžeme mít pod kontrolou výsledek. Jak jsme přijížděly na pozemek, začaly se mi potit ruce. Jsme pouhých dvacet minut od domu, ale připadne mi, jako bych každou z těch minut vyloženě cítila, tak pomalu čas utíkal.

„Tak - “ Trace semknula ruce. „ - jsme tady.“

„Jo.“ Olízla jsem si suché rty. „Jsme tady.“

Venku na parkovišti stály rozmístěné mercedesy a několik černých SUV.

„Sednu si na místo řidiče, abychom se mohly rychle dostat odsud.“

„Jasně.“ Zasupěla jsem. „Jako ve filmech.“

Trace se smutně usmála. „Jo.“

„Mám tě ráda.“ Rychle jsem ji objala a vyskočila z auta zrovna, když zašeptala, „Mám tě ráda.“

Boty mi klapaly po dlažbě, zatímco jsem přicházela k předním dveřím. S hlubokým nádechem jsem zatlačila na kovovou kliku a vešla dovnitř. Není cesty zpět.

Žvanění se kolem mě rozléhalo jako bzučení roje včel. Popošla jsem dál do místnosti. Dlouhé obdélníkové stoly byly poskládány do velkého písmene U. Na každém ze stolů stály šálky s kávou a čajem. Všechno pokrývaly černé látky. Kdybych nebyla ve skladě, myslela bych si, že se nacházím v restauraci.

Odkašlala jsem si. Mluvení přestalo, když se na mě zaměřily pohledy všech.

Jednoduše jsem pokrčila rameny a přešla k Nixonovi, abych mu podala telefon. „Myslela jsem si, že bys tohle mohl potřebovat.“

Zamračil se a vzal mi telefon z ruky. „Stejně bych telefon nebral, Mo, to víš.“

„Jo, ale jsem tvoje sestra.“ Plácla jsem ho pro efekt z boku do hlavy. „Mám o tebe strach.“

Pár mužů se zasmálo, zatímco jiní zašeptali, „Ženský.“

Nixon vzal jedním mrknutím oka na vědomí moje černé oblečení, sjel pohledem k mým vysokým kozačkám a musel si všimnout stříbrného záblesku v nich, protože ztuhl a podíval se mi do očí. „Jakou hru to hraješ, sestřičko?“

„Moji oblíbenou,“ zašeptala jsem. „Lovci a lišky.“

Zakýval hlavou a potom se otočil. „Pánové, ujistím se, že odejde ještě, než začne schůze.“

Mávli nad tím rukou a já jsem přešla ke stolu, abych si nalila kafe.

Z ničeho nic se mě dotkla něčí ruka. „Podívejme, podívejme, jak ses vyfikla.“

Z Alfonsova hlasu mi ztuhla krev. Prudce jsem ucukla z jeho sevření a jízlivě se ušklíbla, „Vypadá to, že na tenhle večírek pozvali úplně každého, hmm?“

„Pozvaní byli jen ti důležití, smetí dorazilo až teď.“ Zapálil si doutník a opřel se v židli, na které seděl. Vážně jsem ho málem praštila do ksichtu, místo toho jsem obrátila oči v sloup, vzala si svůj plný šálek a odešla zpátky za Nixonem. Zvedla jsem kafe k ústům a očima prolustrovala celou místnost, vrývala si do paměti každý jednotlivý detail. Campisi byli usazeni v čele stolu; Tex stál vedle nich, ale nemluvil. Klan Nicolasi byl po pravé straně od Campisi a ostatní tři - rodiny Alfero, De Lange a moje rodina seděli po straně levé. Nixon a Chase mluvili šeptem a další muži se smáli a předstírali, jako by žádný konec světa nepřicházel.

Už každou chvíli, Texi.

Každou chvíli.

Měl by to spustit ještě před zasedáním. Ale taky je předtím musel rozptýlit, v této chvíli by musel začít střílet do celého zástupu chlapů, což znamená, že by byl zastřelený dřív, než by se dostal k číslu dva.

Sakra. Položila jsem kafe na blízký stůl a vykroutila se z bundy. Byla jsem připravená na nejhorší. Se zazíváním jsem natáhla ruce nad hlavu a potom jsem si křupla krk, abych zaujala pozornost mužů vpředu. Když jsem se natáhla pro svůj šálek, nemotorně jsem ho převrhla na zem. Rázem se roztříštil, s nadávkou jsem si klekla, vršek šatů mi sjel dolů a poskytl tak každému chlapovi přede mnou plnohodnotný výhled na moje prsa.

Ozvaly se šoupající židle a najednou mi několik společníků pomáhalo sbírat střípky rozbitého hrníčku.

„Opatrně.“ Jeden z mužů mi pomohl na nohy. „Nechtěli bychom, aby se ti zašpinilo oblečení od krve.“

„Jde to pak špatně dolů.“ Zakývala jsem nevinně.

„Ano, jde to špatně.“ Odpověděl chraplavě a očima si mě prohlížel od hlavy k patě. „Opravdu ano.“ Fujtajbl, je aspoň dvakrát starší než já a plešatý. Sladce jsem se usmála. „Mockrát vám všem děkuji za pomoc, omlouvám se, cítím se hloupě.“

„Ne, ne.“ Ruka dalšího muže vystřelila dopředu a vzala mě za zápěstí. „To není problém.“ Měl silný přízvuk, málem ještě silnější než Alfonso. Jestli je můj odhad správný, odlákala jsem aspoň tři z cílů pryč od Texe. Musí to stačit. Drahý bože, ať to stačí.

Něco bouchlo do jednoho ze stolů. Vzhlédla jsem a podívala se do očí Texovi, který se hrozivě nahýbal přes stůl. „Rád bych svolal zasedání.“

Alfonso vyprskl smíchy, zrudl a odstrčil se od stolu. „Jenom Cappo di Cappi může svolat zasedání.“

Texovy rty se zkroutily do dravého úsměvu. „Právě jsem to udělal.“

Alfonso přimhouřil oči. „Ještě to nebylo rozhodnuto.“

„Tak rozhodneme teď.“ Tex prošel kolem stolů a došel až doprostřed, kde zvedl ruce nahoru. „Konec konců, nejen, že ses pokoušel mě unést a zabít mě i Nixonovu sestru, ale vyhlásils zatracených deset milionů za moji hlavu.“ Hodil hlavou dozadu a zasmál se. „Rodina stojí za pětkrát tolik, jestli ne za víc.“ Posměšně se zašklebil. „Což znamená jedno... nemáš přístup k penězům, protože tě můj otec v prvé řadě nikdy nejmenoval. Jsi tady, protože to dovoluju, dýcháš, protože to dovoluju, žiješ, protože to dovoluju.“

Šéfové vstali... Luca, Nixon, Mil i Frank, a pomalu přecházeli dopředu.

„Ty,“ odplivl Alfonso a ukázal na Texe prstem. „Jsi prokletý a opovrženíhodný, vůbec ses neměl narodit!“

„Nicméně.“ Povzdechl si Tex a máchl kolem sebe rukama. „Jsem tady.“

„Jsi příliš mladý.“

„A ty moc šeredný, a stejně neslyšíš, že bych to hlásal veřejně. Jsem to já. Jsem tvůj tvůrce, tvůj stvořitel, zprostředkovatel tvý smrti, tvoje zatracená spása. Ber nebo nech být.“

„A když budeme hlasovat a prohraješ?“ Pokrčil Alfonso rameny. „Podrobíš se?“

V Texově čelisti se pohnul sval. Musí něco udělat, muži už si mezi sebou začínají šuškat. Vím, co řeknou. Že je Tex mladý, není jistota, není příčetný.

„Tvůj vlastní otec si myslel, že jsi prokletý!“ Plivl Alfonso. „Je to pravda,  pravda, kterou všichni dobře známe. Poslal tě pryč, který otec tohle udělá svému jedinému synovi? Nikdy si pro tebe nepřišel.“ Zasmál se Alfonso sám pro sebe a pozvedl ruce k mužům kolem sebe. „Máte v úmyslu vložit důvěru do pouhého dítěte, jehož vlastní otec ho ani nechtěl? A abychom nezapomněli... Tex zabil šéfa všech šéfů, chladnokrevně ho zavraždil.“

„Měl pomoc.“ Zatnul Luca zuby.

„Vinný.“ Pokrčil Alfonso rameny. „Kdokoliv, kdo mu pomáhal, by měl být shledán vinným. Smrt je jediné řešení. Zabiješ Cappo di Cappi a budeš zabit. Pomáhal jsi mu s plánem ho zabít? Pak bude tvoje smrt má.“

Všichni Campisi stáli a kývali hlavami.

Tex se napřímil.

A já věděla, že se rozhodl. Názorně předvede ukázku síly.

„Rodina Abandonato mě nechce, Nicolasi ze mě mají strach, Campisi neví, co se mnou a rodiny De Lange a Alfero se do toho nechtějí zaplést. Tak co má člověk udělat?“

Alfonso si složil paže na hrudníku. „Může zemřít se ctí a nechat rodiny, ať panují v míru.“

Tex se zarazil a zakroutil hlavou. „Víš strýčku, to je ten problém, proč stvořit mír, když válka je větší sranda. Přinese ti mír peníze? Ne. A myslím, že na konci všeho, tam, kde budou peníze, bude rodina. Mluvíš o míru, kážeš o cti, a zatím ze Sicílie řídíš prostituci, kradeš dívky z rodin a nabízíš jim za jejich platbu ochranu. Říkáš, že jsem moc mladý, ale já říkám, že ty jsi moc starý, příliš starý na to, aby sis uvědomil, že středověké způsoby už dávno nefungují. Strach plodí ještě víc strachu, manipuluj až příliš a ukážeš, že jsi slabý. Mír? K čertu, ani náhodou, mám v úmyslu přivést na zem pekelný oheň pěti erbů - a začnu s tebou.“

ČÁST TŘETÍ: ČISTKA

67. kapitola

Krev očistí všechno zlé, co je v nás.

Tex

Potřebuju, aby se Mo posunula trochu doprava, ale není žádná možnost, jak jí to říct. Taky potřebuju dostat pár chlapů pryč od Nixona, ale to jim říct taky nemůžu. Místo toho jsem pokračoval ve vyhrožování Alfonsovi, nutil ho k reakci. Ale byl tak klidný, tak dobrý v překrucování slov.

Mo má pravdu.

Je čas na akci.

„Jsi hloupé, hloupé dítě.“ Alfonsovi zazářily oči, zatímco se pár mužů znovu odmlčilo.

Zakřenil jsem se. „Můj otec řekl něco podobného, než jsem mu do hlavy vpravil tři kulky.“

Bylo slyšet zvučné lapání po dechu a někteří chlapi na sebe začali hulákat. Zvedl jsem ruku na znamení ticha.

Alfonso zatnul pěsti u svých boků.

„Říkal, že jsem prokletý a myslím, že na samém konci to byl on, kdo byl prokletý, přece jen už ode mě utíkal. Už se bál pravdy, kterou viděl v mých očích, to, že s ním skoncuju. Že budu jeho smrt. Myslím, že to věděl už, když jsem se narodil. Myslím, že cítil v kostech, že si pro něho jednou přijdu.“

Zavřu oči a dovolím hořkosti a zlosti, aby mě naplnily, použiju to, použiju tu temnotu pro vyšší dobro, i kdyby mě to mělo zabít. Myslel jsem na svého otce, na to, jak jsem byl opuštěný a prokletý. Když otevřu oči, pohltí mě vztek, jak se rozhlížím po budově. Moře známých tváří se dívá přímo skrze mě. Jako by těch předchozích dvacet pět let mého života nemělo vůbec žádný smysl.

Neznamenám pro ně nic?

Nic, než jen vtip?

Realita mojí situace mě zasáhla plnou silou, když jsem potlačil zasténání při boji s dlouhým klidným nádechem, zatuchlým od prašného vzduchu.

„Je to tvoje volba.“ Ozve se hlas s klidným pevným tónem, který s konečnou platností protne vzduch.

„To je špatně.“ Zíral jsem na betonovou podlahu; tlumená šedá barva je protkaná kapkami krve. „Kdyby to skutečně byla moje volba, vybral bych si zemřít v děloze. Utopil bych se, když mi byly tři. Zastřelil bych se, kdybych měl šanci. Nedáváš mi žádnou zatracenou volbu a ty to víš.“

„Nebojíš se smrti?“ Vysmíval se mi hlas.

Pomalu jsem zvedl hlavu a uzamkl svůj pohled s Mo, když jsem zašeptal. „Je to život. Život mě kurva děsí.“

Jediná slza jí ukápla z brady a v té chvíli jsem věděl, co musím udělat. Konec konců, život je otázka volby. A já se chystal udělat tu svou. Bez zaváhání jsem z opasku zezadu vytasil zbraň, namířil ji na Mo a stiskl spoušť.

Padla s výdechem k zemi. Do ramene mě škrábla kulka, když jsem si klekl, abych měl čas zvednout ze země pistoli. Když jsem si stoupl, vypustil jsem řetězec střel; zvuk jejich dopadu na beton, cihly, těla, židle a cokoliv dalšího, co stálo v cestě střelby, mě naplnil větším klidem, než jsem kdy za život v boji zažil.

Vydávám se k němu, k chlapovi, kterého se snažím zabít, chlapovi, díky kterému se cítím, jako by celá moje existence neznamenala vůbec nic. Podržel jsem zbraň před jeho hrudníkem a naposledy jsem zmáčkl spoušť. Když se přede mnou zhroutil, na rtech mu pohrával úsměv a oči měl otevřené v úžasu.

Kolem mě zavládl chaos a najednou všechno přestalo.

Když jsem se otočil, viděl jsem aspoň dvacet mrtvých a Nixona, který na mě zíral, jako by mě vůbec neznal - a možná, že neznal. Nestálo to za hovno?

Vykročil ke mně a držel ruce ve vzduchu. „Texi - “

„Ne,“ řekl jsem s úšklebkem. „Žádný Tex. Pro tebe?“ Namířil jsem zbraň a stiskl spoušť. „Jsem kápo.“

Nixon zamrkal, ale ani se nepohnul, když mu střela prolítla kolem hlavy a zasáhla muže za ním - toho, který mu mířil zezadu přímo na hlavu.

Pomalu jsem se otočil, sedmnáct mých cílů je mrtvých, tři pořád žijí a tři nevinní byli oběťmi křížové palby.

„Co to sakra děláš?“ Zařval někdo.

„Vysávám jed.“ Stiskl jsem spoušť a zabil muže, který položil tu otázku. Ještě další dva.

Poslední dva, kteří patřili k Alfonsovi, se podívali jeden na druhého a potom na mě, načež oba dva odhodili své zbraně a zvedli ruce nahoru.

„Já jsem váš soudce, vaše porota i váš kat,“ odplivl jsem. „Vlastním vás, vás všechny,“ zařval jsem a otočil jsem se tak, aby se mi každý z vůdců rodin mohl podívat do očí. Mo se zvedla ze země a potichu přešla k Nixonově boku. Ta střela ji stěží škrábla do ramene, ale stejně to určitě pekelně pálilo. „Myslíte si, že nebudu váhat zabít své nejlepší přátele?“ Pokynul jsem směrem k Phoenixovi a Nixonovi. „Jsem Campisi, jsem váš vůdce, zraďte mě a nic vás nezachrání. V mých očích vás nic nespasí. Nebudu váhat zabít vás zrovna tam, kde stojíte. Buď jste se mnou nebo jste proti mně.“

Nixon vystoupil dopředu jako první a odhodil zbraň na zem. „Jsme s tebou.“

Následoval Chase, potom Mil, Luca, Frank a zbylí společníci souhlasně kývali hlavami.

Z ramen mi spadla tíha. „Už stačí.“ Hlas jsem měl ochraptělý. „Vito Campisi je mrtvý, jeho odkaz zemřel spolu s jeho muži, zemřel s Alfonsem, stojím před Komisí a žádám novou éru. Takovou, která bude hrdá, ne plná tajemství a klamu. Takovou, která rodině přinese zpět její sílu.“ Uzamknul jsem svůj pohled s Phoenixem. „Namísto hanby.“

Muži zakývali na znamení souhlasu.

Dva zbývající cíle od Campisiho stály se svěšenými hlavami přede mnou. Už nechci víc zabíjet, jsem otupělý pocitem viny, hněvem i smutkem... Udělal jsem to, co jsem musel udělat a budu s tím muset žít po zbytek svého života.

Polkl jsem a namířil zbraň na prvního z nich. „Vrátíš se se mnou jako svědek nebo to tady s tebou mám skončit? Zalži mi a bude to poslední věc, která ti vyjde z pusy.“

„Vrátím se.“ Zachvěl se ten chlap. „S hrdostí se vrátím, Cappo di Cappi.“

Pokýval jsem a nově jsem namířil zbraň na toho druhého. Zvedl hlavu a jízlivě se mi vysmál. „Chcípni - “

Zmáčkl jsem spoušť, jen jednou, a on padl k zemi.

S úšklebkem jsem se otočil. „Někdo další?“

Místnost utichla. Luca byl celý bledý, když se vydal mým směrem, člověk ani nezaregistroval, že pokulhával. S napětím v obličeji vzal do dlaní můj obličej a políbil mě na obě tváře. „Bůh žehnej novému Cappo di Cappi, ať naše rodiny ochraňuje až do konce.“

Muži zopakovali. „Až do konce.“

„Amen.“ Zašeptal Luca a po tváři se mu skutálela jediná slza. Pevně jsem ho uchopil za paži, když se na mě svalil. Se smrští sprostých slov jsem ho položil na zem a pátral po zranění.

Když jsem mu prudce roztrhl kabát, bylo už příliš pozdě.

Břicho měl potrhané od dvou kulek. Oči měl zavřené.

Luca Nicolasi, šéf druhé z nejmocnějších rodin na Sicílii mi právě umřel v náručí - poté, co mi požehnal jako novému vůdci pěti rodin.