TB - kapitola 39 - 43

Překlad: Verča

A finišujeme, holky J Epilog bych dneska už nedávala, takže ten bude zítra ;) Aspoň se budete víc těšit.

Hezké čtení! J

39. kapitola

Delilah

15. leden – Drew by dnes oslavil dvacáté šesté narozeniny. Tohle byl první rok, který jsem nestrávila s jeho rodinou. Pan Martin před několika měsíci odešel do důchodu a nakonec přesvědčil paní Martinovou, aby se odstěhovali do Atlanty, kde žila Drewova sestra. Byla jsem za ně šťastná, ale když se balili, znamenalo to, že museli zabalit i Drewovo věci. Dokonce i minulý rok, šest let poté, co Drew zemřel, byl jeho pokoj nedotčený, když jsem přišla oslavit jeho narozeniny.

Jízda autem na hřbitov byla dlouhá. Byla jsem sama se svými myšlenkami a snažila se vybavit vzpomínky na dobré časy, které jsme s Drewem sdílely. Homecoming, poslední seniorský ročník na škole. Usmála jsem se. Někteří kluci z týmu měli zarezervováno několik hotelových pokojů a tam jsme všichni šli po zápase.

Poprvé, když mě Brody políbil v jeho hotelovém pokoji, zasáhlo mě to tak tvrdě, že by jsem nebyla schopná stát, pokud by mě tak pevně nedržel.

Přinutila jsem odejít Brodyho z mé hlavy. Znovu. Byla to práce na plný úvazek v poslední době. Letadlo z nedalekého letiště letělo nízko nad mou hlavou. Vzpomněla jsem si, jak jsme Drew a já letěli do Alabamy setkat se s fotbalovým trenérem z vysoké školy, kam se chystal nastoupit. Byl to můj první let, a mé nervy byly na hraně. Drew mě držel za ruku a uklidňoval mě sprostými vtipy.

Brody mi vzal dech v letadle polibkem a snažil se vtipkovat o tom, že mi sundal kalhotky.

Zapnula jsem rádio. To pomíchalo mou mysl víc.

Zahýbala jsem na hřbitov, a v tom okamžiku mi zazvonil telefon, takže jsem ho dala na hlasitý odposlech.

„Ahoj, paní Martinová.“

„Kolikrát ti musím říkat, abys mi říkala Jana, drahá?“

Usmála jsem se. „Ahoj, Jana.“

„To je lepší. Jak se máš, srdíčko?“

„Jsem v pohodě. Jak jdou věci v Atlantě?“

„Horce.“

Podívala jsem se na přístrojovou desku. Třicet pět (Jsou to tak 2°C ). „Kéž bych mohla říct to samé.“

Povídaly jsme si chvíli o cestách a jak se usadili v Atlantě. Pak mě překvapila. „Jak to jde mezi tebou a tím hezkým quarterbackem?“

Boj mezi Brodym a Colinem přivedl můj vztah s Brodym do zpráv. „Um.. nejde…“

„Ach. To je mi líto, zlato. Myslela jsem….No, viděla jsem nějaké fotky vás dvou, a to jak ses na něj dívala….Jen jsem si myslela, že sis někoho našla.“

„Jak jsem se na něj dívala?“

„Vypadala jsi šťastně. Myslela jsem, že vidím ten způsob, jakým ses dívala na Drewa. Byla jsem plná naděje.“

Nevěděla jsem co říct. „Nefungovalo to.“

Byla potichu. Myslela jsem, že byl hovor přerušen. „Paní Martinová? Jana?“

„Jsem tu.“

„Ach. Myslela jsem, že to bylo přerušené.“

„Miláčku, můžu být mimo čáru, ale tak jako tak ti to řeknu. Vzpomínáš si na pár týdnů před draftem, když ses s Drewem rozešla? Protože jsi chtěla, aby se zaměřil na školu a fotbal, a on tě nechtěl nechat jít?“

„Ano.“

„Starala ses o něj tolik, chtěla jsi, aby uspěl a byl šťastný, i kdyby to znamenalo, že bys to nezažila s ním.“

„Pamatuju si. Řekla jsem mu, že už s ním nechci jít víckrát ven. Byl naštvaný asi deset minut a pak zaútočil zpět, uvědomujíc si, co jsem dělala. Vždy skrz mě viděl.“

„Dobře, víš, že to k tobě cítil stejně.“

„Vím.“ Věděla jsem, že mě Drew miluje.

„Ale chápeš, co říkám? Drew by chtěl, aby ses s někým seznámila. Chtěl by, aby ses posunula dál. Byla šťastná. Zamilovala ses. Měla jednoho dne rodinu.“

„Samozřejmě, že by to chtěl. Jen jsem nepotkala nikoho, kdo by mohl nahradit Drewa.“

„To je to, co mi dělá starosti, Delilah. Nikdo nenahradí Drewa. Vždy bude mít místo ve tvém srdci. Ale můžeš milovat dva muže současně. Prostě jen jinak.“

Bylo to v podstatě to samé, co mi řekl Brody.

„Díky, Jana.“

„Neboj se znovu milovat, drahá.“

Strávila jsem dlouhou dobu odpoledne u Drewova hrobu. Na rozdíl od jiných chvil, kdy jsem přišla na návštěvu, můj čas jsem nestrávila pláčem. Místo toho jsem myslela na to, co mi Jana řekla. Bála jsem se znovu milovat? Začal padat slabě sníh, než jsem odešla. Na rozdíl od většiny New Yorčanů jsem milovala zimu. Horká čokoláda, jasná světla, teplé svetry, sníh a fotbal.

Naklonila jsem hlavu dozadu, otevřela pusu a natáhla ruce, chytajíc vločky, které padaly. Po několika minutách jsem popřála Drewovi všechno nejlepší k narozeninám a zamířila zpět k mému autu. Když jsem byla skoro u mého Jetta, uklouzla jsem na bílém sněhu, který jsem si užívala. Přistála jsem na zadku s oběma nohama ve vzduchu. Z nějakého důvodu jsem se začala hystericky smát. Starší muž procházející s jeho ženou se zastavili, aby mi pomohli, ale odmávla jsem je pryč, protože jsem nemohla mluvit přes můj záchvat smíchu.

Posadila jsem se, sníh padal na mé vlasy a chechtala jsem se tak, až jsem začala brečet. Pláč se změnil na vzlyk, než jsem se dostala nahoru. Moje zuby cvakaly, mé rty byly oteklé ze zimy a moje tělo se třáslo. Byla jsem nepořádek…ale z nějakého důvodu, vše se najednou zdálo být jasné. Nebála jsem se, že se zamiluju. Byla jsem si jistá, že to se už stalo. Bála jsem se, že pokud se znovu něco stane, nebyla bych schopná dostat se znovu nahoru.

40. kapitola  

                                                                                               

Brody

„Připraven jít, ty zatracený mrzáku?“ Groupera dostával čas, jeho kosti vrzaly, když se zvedl ze židle v jídelně.

Zavrtěl na mě kostnatým prstem. „Měl bys být šťastný, pokud budeš vypadat jako já, až se dostaneš do zralého věku šedesáti let.“

„Šedesát? Z koho si děláš srandu? Máš stařecké skvrny starší než šedesát.“

Grouper si zabručel něco pod vousy. Zvedl krabici ze stolu. „Toto je poslední Marlenina věc. Je to pěkný, malý náhrdelník se zlatým křížem a nějaké staré mince – nejsem si jistý, jestli mají nějakou hodnotu. Vše ostatní je papírování. Darovali jsme všechno Phoenix House, jak jsi chtěl. Byli velmi rádi, že dostali tolik oblečení. Víc než polovina z toho, stále na sobě měla visačky. Rozmazloval si jí.“

„Zasloužila si to.“ Vzal jsem krabici od Groupera a zamával na rozloučenou Shannon na sesterně, když jsme šli ke dveřím.

„Byl bys překvapený, že to místo není plné dětí. Na drogové a alkoholové rehabilitace chodí více než třicet procent žen kolem padesáti let.“ Zavrtěl hlavou. „To by mě nikdy nenapadlo.“

Neznal jsem statistiky, ale věděl jsem, že by Marlene chtěla, aby její věci pomáhaly lidem, kteří to potřebují. „Díky, za tvoji ochotu.“

„Odneseš Willow ten kříž?“

„Pošlu jí to poštou. Včera odjela na sever. Její spolubydlící z rehabilitace si koupila místo poblíž Saratogy, a Willow se potřebovala dostat pryč z města. Místo, kde žila, bylo velkým pokušením pro opětovné braní. Bylo snazší koupit tam drogy, než mléko. Marlene jí něco málo zanechala, takže doufám, že začne její nový život.“

Přikývl. „To je dobré. Marlene by byla šťastná.“

Vyzvedli jsme Groupera III a jeho kamaráda na cestě do Media Day. Měli na sobě Easton dresy a celou cestu ke stadionu nezavřeli pusy. Jejich nadšení bylo nakažlivé.

„Vždy jsou hlasití?“ Mé oči se pohnuly ke Grouperovi.

Přikývl. „Dobrý Hospodin udělal staré lidi hluchými z nějakého důvodu.“

Přijíždějíc do Media Day čtyři hodiny před začátkem, bylo místo obleženo. Více než dva tisíce členů médií z celého světa a čtyři tisíce fanoušků čekající na účast na celodenní akci, která zahrnovala neoficiální výkop na Super Bowl, který se konal příští týden. Blázniví fanoušci byli oblečení jako superhrdinové, ženy měly pomalovaná těla.

Liga zřídila extra ochranu a obsluhu, s parkovištěm pro každý tým. „Jakmile se dostaneme dovnitř, bedlivě sleduj ty dva. Fanoušci mohou být celkem hluční.“

Grouper se usmál. „Tak velká měkkost pod tak tvrdým zadkem. Vědí tví spoluhráči, co za kočičku jsi?“

„Kousni mě, Platýzi.“

Obsluha odjela s mým autem a my čtyři jsme šli ke vchodu přes policejní zátarasy. Obě strany byly lemovány fanoušky, kteří tu pravděpodobně tábořili celou noc. Zvedl jsem Groupera III na záda a přistoupil k davu, abych jim poskytl autogramy.

Dítě ve věku kolem čtrnácti nebo patnácti se půlkou těla naklánělo přes barikádu. Vzal jsem ho jako prvního, načmáral své jméno a pak jsem přidržel blok a pero k mému cestujícímu. „Chceš oba naše podpisy, že?“

Dítě přikývlo, i když nemělo tušení, kdo ten kluk na mých bedrech byl.

„Podepiš se tady, malá rybko.“

„Nevím, jak se takto podepisovat.“

„Jen předstírej. To je to co dělám. Udělej nějakou čmáranici.“

 Guppy si dal blok na mou hlavu a udělal to, co jsem mu řekl. Podepisovali jsme se patnáct minut a pak šli dovnitř. A díky zpoždění jsem dostal pokutu.

Podal jsem Grouperovi a klukům VIP odznaky, které si daly kolem krku a vstupenky. „Tady šestka vzadu?“

„Máte to mít, šéfe.“

„Šéfe?“ Usmál jsem se na Groupera. „Líbí se mi to.“

***

Patnáct minut před začátkem akce, jsem stál sám v luxusním boxu vysoko nad rojem lidí. Podíval jsem se ven a napil se vody z lahve. Obě strany arény lemovaly velké boxy pro hráče. Ze zkušenosti jsem věděl, že zástupy reportérů  budou brzo řvát jejich dotazy a strkat více mikrofonů do našich tváří.

Tento týden byl vrcholem toho, pro co každý hráč pracoval – Super Bowl. Necítil jsem se na slavení se zbytkem týmu po našem setkání. Místo toho jsem se přikrčil do první soukromé oblasti, abych mohl hledat. Ji. Bylo to dlouhých deset dní, co jsem viděl její tvář. Nyní jsem věděl, co znamená fanoušek pronásledující hráče.

Část mě byla na ní stále naštvaná, že řekla, že mě nemiluje. Ale větší část mého já jí nevěřila. Její oči říkaly něco jiného než její prolhané rty. Poté, co ustoupil můj hněv, přehrával jsem si posledních několik měsíců dokola v mé hlavě. Jediná dobrá věc byla, že když jsem přišel vyčerpaný z tréninků, vzpomněl jsem si na Langleyho a jeho ruku na zádech mé holky a najednou se do mě vlila čerstvá dávka energie. Vzteklé energie, ale fungovalo to při mé práci.

Najít ji v davu tisíců fanoušků mi trvalo méně než minutu. Nalil jsem do sebe poslední lok vody, sledujíc jí. Měla na sobě černé šaty, červené sako a vysoké kožené boty na podpatku, které se táhly až k lemu šatů. Kurevsky sexy, a to neukazovala žádnou kůži.

Najednou se zastavila a dívala se kolem arény, jako kdyby něco hledala. Když její oči našly mé, i přes půl stadionu, bylo to znamení, které jsem potřeboval. Tohle nebyl konec. A šel jsem zjistit jednou provždy, proč předstírala, že byl.

41. kapitola

                                                                                     

Delilah

Přemýšlela jsem během týdne, že Brodymu zavolám. Dokonce jsem našla jeho kontakt, ale pokaždé to skončilo tím, že jsem hleděla na jeho jméno. Co bych řekla? Nebylo toho moc, co jsem si pamatovala z poslední noci v hotelovém pokoji, ale vzpomínka na to, jak se díval, když jsem mu řekla, že ho nemiluju, se vryla do mé paměti. Byla to jediná věc, kterou jsem si nechtěla pamatovat, a přesto to byla jediná věc, která mě neustále pronásledovala.

Znáte ten pocit, když víte, že vás někdo sleduje? No, znásobte intenzitu, asi tak tisíckrát. Cítila jsem to v kostech, v akceleraci tlukotu mého srdce, v lesku potu, který se objevil na mé kůži. Otázkou bylo, kdo vás sleduje? Netrvalo mi dlouho zjistit to, a nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí. Když se otočil pryč, aniž by se na mě zpětně podíval, bylo to jako nalít sůl do otevřené rány, která se odmítala vyléčit.

Masa lidí se rojila ve všech různých směrech, a narazila jsem do zad nějakého reportéra. A musela to být zrovna Angie Snow.

„Delilah Maddox.“ Její úsměv byl sladce sladký, ale intonace v jejím hlasu byla falešná.

„Angie. Jak se máš?“ Bylo velmi málo žen ve světě mužských profesionálních sportovních reportérů. Nebylo to, jako kdybysme měly klub nebo tak, ale všichni jsme znaly jména a tváře. Angie jsem potkala na jedné akci před několika lety. Obě jsme ještě pokrývali vysokoškolské hry.

„Mám se dobře. Ačkoli, trochu zklamaně.“

„Zklamaně?“

„Easton. Jsi šťastná holka. Myslela jsem si, že jsi s ním skončila a je zpět na trhu. Neuvědomila jsem si, že jste pořád spolu.“

„Už spolu nejsme.

„Ach. To je dobré vědět.“ Usmála se a já si založila mé ruce a nehty ryla do kůže. „Dobře. Hodně štěstí dneska.“ Blonďatá puma si přehodila její vlasy a otočila se k odchodu.

„Počkej. Angie. Co způsobilo, že si myslíš, že jsme stále spolu?“

„No, obvykle, když mi kovboj ukáže jeho koně, nechá mě zajezdit si na něm.“

Zděsila jsem se. „A Brody ne?“

„Obalil si ručník kolem pasu hned poté, co ho nechal úmyslně spadnout. A po mém rozhovoru, když jsem mu navrhla, že by mi mohl dát soukromou prohlídku toho, co má pod ručníkem – u mě doma – odmítl mě.“

Vydechla jsem. „Ach. Jsem si jistá, že to se ti často neděje.“

Zvedla jedno perfektně vytrhané a obarvené obočí. „Často? Nikdy se mi to nestalo.“

Cítila jsem přijít Brodyho dřív, než jsem uslyšela jeho hlas. Angie zvedla oči nad mou hlavu a on mě vzal za loket jeho rukou. „Omluvíte nás na chvíli, Andy, že?“

„Je to Angie.“

Další věc, kterou jsem věděla byla, že jsem byla tažená z arény do haly. Brody byl stále v pohybu, tisknouc si mě k jeho boku. Když jsme se dostali ke vchodu do pánské šatny, byl tam bodyguard Henry Inez.

„Hi.“ Vyšlo to ze mě stejně nervózně jako, když jsme se setkali poprvé.

Přikývl. „Dam. Pane Eastone.“

Brody svraštil jeho čelo. „Musím použít šatnu na několik minut.“

„Neměl bych tam nikoho pouštět. Dokonce i hráče.“

Vycítila jsem Brodyho úzkost. „Nebudeme tam dlouho. Je naprosto nemožné vyhnout se všem novinářům. Mohou být dost nepříjemní,“ zažertovala jsem.

Henry ustoupil a zavrtěl hlavou. „Pár minut.“

„Díky, Henry.“ Brody neztrácel čas a otevřel dveře. Ale já se zastavila.“ Jak se má Larissina paže?“

Sekuriťák se usmál. „Zítra přijede. Je jí dobře.“

„To je skvělé.“

Brody mě zatahal za ruku a zatáhl mě do šatny. Zírala jsem na něj. „To bylo neslušné. Mluvila jsem.“

„Máme jen pár minut.“

Založila jsem si ruce na prsa.

Usmál se. „Ale nikdy mi to vlastně netrvalo dlouho.“

„Brody…“

Jeho oči potemněly, když se ke mně přiblížil. S každým jeho krokem jsem ustoupila zpět, až jsem narazila na kachlovou zeď. Sklonil jeho tvář k mé, naše ústa byla palce od sebe. „Myslím, že jsi lhala.“

„O čem?“ Měla jsem obrovské nutkání naklonit se a přitisknout mé rty na jeho.

Přesunul se k mému krku, běžíc nosem podél žíly, která pulzovala. Za chvíli závodil i můj dech. „O tom, co ke mně cítíš. Myslím, že jsi lhala.“ Přešel k uchu a jeho hlas zdrsněl. „Myslím, že cítíš všechno, co cítím já.“

Nic jsem neřekla, ale zadrhnutí mého dechu bylo výmluvné.

„Vsadím se, že kdybych teď vklouzl rukou do tvých kalhotek, byla bys tak mokrá, jako jsem já tvrdý.“

„Brody…“

Vzal můj obličej do jeho rukou. „A není to jen tvoje tělo, které reaguje na mé. Myslím, že to cítíš…“ Sklouzl jeho rukou z mé brady dolů na krk a zastavil se dlaní na mém srdci. „Tady. Myslím, že to tady taky cítíš.“

Srdce mi pod jeho rukou bušilo.

„Čeho se bojíš, Delilah?“

Díval se mi do očí, tak otevřené a zranitelné, zavřela jsem je. Ani jeden z nás se dlouhou dobu nepohnul.

Dveře do šatny zaskřípaly. „Eastone. Rozhovory začínají. Čas vypršel,“ zakřičel Henry a pak se dveře zavřely.

Otevřela jsem oči. Moje slova byla sotva slyšitelná. „Promiň.“

Zastrčil mi vlasy dozadu a jeho palcem mě pohladil po tváři. Jeho úsměv byl skutečný, ale smutný. „Není tu nic k omluvě. Přijdeš na to.“

Pustil mě a udělal několik kroků ke dveřím, než se otočil. Domýšlivý úsměv se mu vrátil. „Jo, a Delilah? Teď jsi na řadě. Přijď.“

42. kapitola  

                                                                                   

Brody

Cítil jsem se jako dvanáctiletý chlapec. Za dva dny, bych mohl vyhrát zasraný Super Bowl, mohl mít několik ženských, které nosí mé jméno na zádech, a byl jsem tady, sám ve sprše. Říct, že jsem byl frustrovaný, bylo slabé slovo.

Když jsem minulý týden Delilah řekl, že má míč v její moci, nepřemýšlel jsem jak bych jí často mohl vidět. Super Bowl znamenal týden mediálního šílenství, a já viděl její krásnou tvář každý den. Po našem rozhovoru v šatně se něco změnilo – hněv a tvrdé pocity mezi námi byly pryč. Byli jsme přátelští. Což udělalo neuvěřitelně těžší držet od sebe ruce.

Minulou večer, byla při tréninku na hřišti a měla rozhovor s trenérem. Čekal jsem kolem jako zatracené štěně jen proto, abych jí doprovodil k autu poté, co skončili. Když jsme se dostali k jejímu Volkswagenovi, opřela se zády o dveře a já věděl, že kdybych se naklonil a políbil ji, neměla by námitky. Byl jsem si jistější než kdy jindy, že mě chtěla. Ale potřeboval jsem, aby si byla naprosto jistá, co chce. Potřebovala odtlačit minulost pryč a rozhodnout se být se mnou. Takže jsem záměrně nadhodil Marlene a jak jsme s Grouperem vyklízeli její věci, než jsme vyzvedli kluky a jeli do Media Day. Mimochodem jsem zmínil, že jsem poslal Willow Marlenin kříž, a kde nyní žije. Říkala, že věřila, že se mezi mnou a Willow nic nestalo, ale potřeboval jsem aby věděla, že Willow by nebyla součástí našeho života.

Tu noc v hotelu jsme s Willow měli dlouhý rozhovor. Přiznala se, že přišla do mého apartmá, protože doufala, že nás dá zpět dohromady. Stejně jako jsem nenáviděl, že ubližuju Delilah, rozhovor mezi námi byl potřebný. Potřeboval jsem se s ní jednou provždy rozloučit a ona ode mě potřebovala slyšet, aby šla dál. I když jsem jí popřál štěstí, už tu není mezi námi žádná spojitost. A byl jsem s tím v pohodě. Trhlina ve dveřích, které jsem nechal otevřené pro Willow, byla konečně jednou provždy zavřena.

Nabídl jsem Delilah, že jí vezmu na stadion, kvůli závěrečné tiskové konferenci, protože se jí oba zúčastníme a byl jsem šokován, když souhlasila. Řekla mi, že jí mám napsat až přijedu, abych nemusel parkovat, ale jízda ke stadionu mi s ní neposkytovala dostatek času. Tak jsem se objevil hodinu před naším plánovaným časem a zazvonil, předstírajíc, že si popletla časy.

„Omlouvám se. Myslela jsem, že jsi řekl v jedenáct.“

Řekl. „Ani náhodou. V deset.“

Když mi otevřela dveře, bylo zřejmé, že právě vylezla ze sprchy. Její vlasy byly mokré a byla oblečená v teplákách s logem Steel a růžovém žebrovaném tílku – bez podprsenky.

„Pěkné kalhoty.“ A prsa. Ty zatracené věci mi salutovaly.

Ustoupila stranou, abych vstoupil. „Nejsem připravena. Ale budu rychle. Můžu být rychlá.“

Pozvedl jsem obočí.

Delilah se zasmála. „Takovej perverzák.“ Mávla rukou směrem do obývacího pokoje. „Udělej si pohodlí.“

Sledoval jsem houpání jejích boků, dokud nebyla z dohledu. Celý její byt voněl jako její parfém. Sedl jsem si na pohovku s dálkovým ovladačem a zapnul televizi. Každá stanice mluvila o nadcházející hře. Sportovci byli pověrčiví – neměl jsem rád, vědět šance před zápasem, tak jsem stiskl tlačítko pro vypnutí a rozhlédl se. Na konci stolu bylo foto album, které jsem nikdy dřív neviděl. Nemyslíc dvakrát jsem ho popadl a začal listovat.

Stránka za stránkou obsahovala Delilah a nějakého chlapa, což byl jak jsem předpokládal Drew. Byl ve fotbalovém dresu a samozřejmě Delilah nemusela růst do krásy, jako mnoho jiných žen – byla zasraně žhavá v každém věku. Většina fotografií byla nejspíš ze střední školy, ale některé vypadaly jako z vysoké. Většinou byli na fotkách ruku v ruce. Usmívající se. Zasáhlo mě bodnutí žárlivosti, když jsem došel k fotce, kde se líbali. Bylo to pravděpodobně asi osm let staré, a chudák chlap byl stejná léta mrtvý. Bože, byl jsem hajzl.

Položil jsem album zpět na konferenční stolek a na několik minut jsem zavřel oči, abych si pročistil hlavu. Ucítil jsem, když se vrátila do místnosti.

„Chceš něco k pití?“ Smála se, ale její tvář najednou poklesla. Sledoval jsem její pohled, který směřoval na album. Přistoupila ke stolku a zvedla ho, ukládajíc do skříně pod televizi.

„Ne, děkuji,“ řekl jsem.

Její tvář byla bez výrazu.

„Ptala ses mě, jestli chci něco k pití. Jsem v pohodě.“

„Ach. Jo. Jasně.“ Odmlčela se a rozhlédla se po místnosti. „Budu za pár minut.“

Když zmizela, podíval jsem se na skříň, do které právě Delilah dala album. Mladá láska. Ztráta. Fotbal. Bylo to, jako kdyby žárovka zapadla na místo hned napoprvé. Moje hlava spadla zpět na gauč. Jak to, že jsem na to nepřišel dřív? Byl jsem hodněkrát zasažen do mé hlavy při tréninku? Plácl jsem se po hlavě a zasténal. Ježiší Kriste, Brody. Je to tak zřejmé.

Vstal jsem a přecházel sem a tam po dobu několika minut, snažíc se shromáždit mé myšlenky dřív, než jsem vešel do ložnice.

„Hej.“ Opřel jsem se o rám dveří a čekal, až vyjde z jejího šatníku.

Vyšla v tmavé sukni s bílou košilí a sadou perel. Klasika a přesto sexy. I když jsem dával přednost růžovému tílku bez podprsenky. „Trvá mi to?“ Nesla v rukou boty na podpatku v námořnické barvě.

„Ne. Můžeme si sednout?“

„Tady?“

„Chci si promluvit.“

Zaváhala, ale pak přešla k posteli a sedla si na okraj. Poklekl jsem, vyvažoval se na jednom koleni a vzal jí její boty z rukou, nazouvajíc jí jednu po druhé. Zmateně se na mě podívala. „Děkuji.“

„Kdykoliv.“ Bylo toho tolik, co jsem chtěl říct, ale nebyl jsem si zcela jist slovy.

„Všechno v pořádku?“ Zeptala se.

„Kromě toho, že jsem pitomej hňup? Jop, všechno je v pohodě.“

„Nerozumím.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě.“

„A odpovíš mi?“

„Pokusím se.“

„Proč už nejsme spolu?“

Zavřela oči. Když je znovu otevřela, její oči byly smutné. „Nevím, jak to vysvětlit.“

„Pokus se. Budu poslouchat.“

„Dobře. Tu noc, kdy jsem přišla do tvého apartmá a Willow tam byla, byla jsem rozrušená. Dokonce jsem žárlila. Nenáviděla jsem myšlenku jiné ženy ve tvém okolí. Ale když jsi mi řekl, že se nic nestalo, věřila jsem ti. Nikdy jsem o tom nepochybovala.“

„Ale přesto si stále myslíš, že k ní mám city. Stejný druh pocitů, které mám k tobě.“

Odvrátila se. „Nevím, co si myslím.“

„Podívej se na mě, Delilah.“

Měla slzy v očích.

„Chceš vědět, co si myslím? Myslím, že jsi milovala Drewa stejně jako já miloval Willow. A když jsi ho ztratila, bolelo to opravdu dlouhou dobu. Tak moc, že ses bála znovu to udělat.“ Utřel jsem jí osamělou slzu z tváře. „Celou dobu jsem si myslel, že se bojíš zamilovat do mě, to byl ten problém.“

„Tím nejsi ty.“

„Teď to vím. Prostě ses bála propadnout/zamilovat.“

„Omlouvám se.“

„Neomlouvej se. Díky tomu je moje práce mnohem jednodušší.“

„Jednodušší? Jak?“

„Změnit mě bude potřebovat hodně práce, ale dokážu ti to, pokud mi dáš šanci. Přiznejme si to, jsem vůl. Není snadné změnit vola.“

Smála se skrz slzy. „Myslím, že potřebuju čas.“

„Budu čekat.“

Objala mě kolem krku a držela mě dlouhou dobu. Nebyl to výsledek v jaký jsem doufal, ale aspoň jsem věděl, že jsem na správné cestě.

43. kapitola   

                                                                                  

Delilah

Dva týdny poté, co Steelové vyhráli Super Bowl, se život konečně začal uklidňovat. Brody dodržoval jeho slib – byl tu pro mě a nechal mi můj čas. Jediný čas, kdy se mě dotkl, byl, když vyhráli hru. Všichni slavili na hřišti, a jemu se podařilo najít mě. Zvedl mě, točil se mnou a pak mi zasadil polibek na rty. Oba jsme strávili dalších několik dní v pomátnutí. Mezi mediálním pokrytím, týmovým průvodem a desítkou rozhovorů jsem byla překvapena, že si našel čas vidět mě. Každý den si na mě udělal čas. Nebyla to žádná velká gesta, nesnažil se pohnout věcmi – ukazoval mi, že tu pro mě je.

Zazvonil zvonek právě ve tři hodiny. Požádala jsem Brodyho, jestli by mu nevadilo udělat krátký rozhovor pro stanici. Řekl ano, bez zaváhání.

Otevřela jsem dveře a tam stál ten nejchutnější muž, kterého jsem spatřila. Měl na sobě modrý svetr, námořnicky-a-světle-zelený kostkovaný šátek, který zvýrazňoval zlaté skvrny v jeho zelených očích. Ráno po Super Bowl mi volal, že musí vytáhnout jeho zadek z postele, aby se oholil, kvůli dni plných rozhovorů. Zmínila jsem se, že se mi líbí s několikadenním porostem. Takže od té doby je to jeho trvalé příslušenství.

„Nestíháš?“

„Ne. Ty jsi tu dřív.“ Byla jsem zabalená v županu a vlasy měla v ohonu.

Podíval se na hodinky. „Říkala jsi ve tři.“

„Ne, řekla jsem ve čtyři.“ Hrála jsem jeho hru. Opravdu si myslel, že bych mu uvěřila, že jsem neustále zapomínala čas? Myslel si, že byl mazaný. Ale dnes jsem byla mazaná já.

Obrátila jsem oči v sloup a ustoupila stranou. „Vážně máš problémy s časem.“

„Mohl bych přísahat, že jsi řekla ve tři.“ To proto, že jsem řekla.

„Dobře. Víš, jak to chodí. Udělej si pohodlí. Jdu si dát rychlou sprchu.“ Zmizela jsem do koupelny a moje rychlá sprcha se proměnila v relaci péče. Oholila jsem si každý chloupek od pasu dolů, s výjimkou tenké čárky mezi nohama. Poté jsem se natřela hydratačním mlékem a vysušila mé vlhké vlasy. Nejdřív jsem si myslela, že do obýváku vstoupím nahá, ale pak jsem se rozhodla udělat věci v Brodyho stylu. Zabalila jsem kolem sebe suchý ručník a byla připravena vykročit.

„Změna plánů,“ zařvala jsem z ložnice, jak jsem se prohlížela v zrcadle. „Nevadilo by ti udělat ten rozhovor tady?“

„Jasně. Cokoli chceš.“

Brody sledoval televizi, zády ke mně, když jsem vešla do místnosti. Zhluboka jsem se nadechla, obešla gauč a stoupla si před něj. Schlíple se díval dolů, ale ožil ve chvíli, co mě uviděl zabalenou v ručníku.

„Myslíte, že bych vám mohla položit pár otázek, pane Eastone?“ promluvila jsem do kartáče na vlasy.

Zamračil se, ale hrál dál.

„Jaký je to pocit být dvojnásobný Super Bowl MVP?“

„Je to cítit zatraceně dobře. Ale na tuhle otázku jsem byl tázán tisíckrát, slečno Maddoxová. Nemáte nějaké originálnější otázky?“ Připomnělo mi to náš první rozhovor, milovala jsem ho.

Vyklenula jsem obočí. „Vlastně mám originálnější otázku.“ Nonšalantně jsem zatáhla za uzel ručníku, který jsem měla omotaný kolem mého těla. Spadl na zem. „Pokud bych vám řekla, že vás miluju víc než cokoli na světě, dal byste mi druhou šanci?“

Brody vstal. Jeho odpověď byla vážná, promluvil mi přímo do očí. „Dal bych ti každou kurevskou šanci, abych mohl být zase s tebou.“

Srazili jsme se, uzavírajíc vzdálenost mezi námi. Brody mě políbil dlouze a tvrdě, ovinul jeho silné ruce kole mě tak pevně, že jsem mohla stěží dýchat. Ale nikdy jsem se necítila lépe. Zvedl mě do vzduchu a kolébal mě na hrudi. Předtím než jsem si uvědomila co dělá, mě nesl do ložnice. „Doufám, že to byl jediný rozhovor, který jsem měl udělat. Prosím, řekni mi, že nemusím jít do tvé kanceláře.“

„Jediné co musíš udělat v příštích několika dnech jsem já.“

Položil mě na postel a začal se svlékat. Zavtěl jeho hlavou a jeho oči sledovaly mé tělo. „Takže sis konečně přiznala, že mě miluješ, ale nemůžu se s tebou milovat.“

„Proč ne?“

„Protože tě potřebuju tvrdě šukat, cítím se jako zvíře.“

„Chci to. Bože, chci to taky.“

Zvedl mě, obalila jsem mé nohy kolem jeho pasu a obrátil nás ke zdi. „Postel si budeme šetřit na milování. Ale teď si tě vezmu o zeď.“

Políbil mě a já zalapala po vzduchu. Moje záda byla pevně přitlačena na zeď, Brodyho ruka sklouzla z mého zadku a ponořil do mě dva prsty. „Ježiši, jsi promočená.“

Sevřel boky a vrazil do mě. Mé oči se zavřely; byl cítit tak dobře, tak správně.

„Delilah, otevři oči.“

Pumpoval do mě tvrději, jak jeho pohled držel můj. „Řekni mi. Řekni mi to znovu.“

„Miluju tě.“

Zašeptal mi do úst. „Znovu.“

Mé tělo pomalu začalo směřovat k vyvrcholení. Můj dech se stal těžším a moje slova se stala chraplavými. „Miluju tě, Brody Eastone.“

Říkal mi, že mě miluje znovu a znovu, když do mě vrážel hlouběji a hlouběji. „Kurevsky tě miluju,“ zasténal, když se uvnitř mě udělal.

Zůstali jsme u zdi dlouhou dobu s našimi čely u sebe. Přišlo mi, jak jsme se dívali jeden druhému do očí, že naše hrudě stoupají a klesají naprosto stejně. Posledních sedm let jsem hledala mír. Myslela jsem, že mír byl místo, kde nejsou žádné turbulence nebo strach. Místo, kde nebyly žádné vzestupy nebo pády a kde bylo štěstí a klid. Ale v tuto chvíli jsem si uvědomila, že mír nebyl o vyhýbání se věcem. Bylo to o uskutečnění volby žít život s chaosem kolem vás a mít klid ve vašich srdcích.

Brody Easton, muž, který vstoupil do mého života jako bouře, se ukázal být mým klidem.