WIA - EPILOG

Překlad: Sim

ROY

O šest měsíců později…

Všude po pokoji jsou rozházené bílé a červené okvětní plátky růží. V chladícím kyblíku je několik lahví šampaňského, některé už otevřené, některé stále zapečetěné. Plamen svíčky pomalu osvětluje Kelseyinu olivovou kůži.
Pozoruju jí, jak se pomalu svléká a přitom se na mě dívá. Ucítím lehký závan tepla a pak slyším jak vydechne, ale nespouští ze mě oči. Svléká se pro mě. A já si užívám každou vteřinu.
Pomalu vystoupí ze svých kalhotek a řekne: „Bazén. Dokončíme to tam.“
Rychle zamrkám, když se podívám přes její rameno na křišťálovou vodu. Znovu se setkám s jejím pohledem. Její pohled je plný naděje, prosí mě. Je mi upřímně jedno, kde se to stane, hlavně, že se to stane.
Dychtivě vylezu z královsky velké postele a zamířím k ní, zvědajíc si jí do náruče. Směje se, omotá mi ruce kolem krku a když s ní projdu balkonovými dveřmi, zakloní hlavu a zadívá se na oblohu. Venku je teplo. Vítr mě lehce hladí po kůži, ale je to uklidňující. Jsme v Thajsku, v pohodlí našeho soukromého domku na pláži. Kelsey si dala práci s tím, aby vybrala, kde budou naše líbánky.
Vejdeme do bazénu, ale já se zatím neobtěžuju, abych si sundal svoje kraťasy. Konec konců, Kelsey je celkem opilá, takže tohle bude sranda.
„Zajímalo by mě, co v tomhle bazénu můžeme dělat,“ řekne a podívá se kolem. Její oči se soustředí na vodopád, který ten bazén oživuje. Vypadá to exoticky.
„Spoustu věcí,“ zašeptám a přitulím se jí ke krku.
„Ukaž.“ Její hlas je plný svůdnosti. Oči má přivřené, ale vím, že si mě prohlíží.
Nejspíš jsem to taky s pitím trochu přehnal, protože jsem líný a nadržený. Nedokážu se ovládat. Moje tělo nebude schopné se držet na uzdě. Potřeba být uvnitř ní je příliš veliká. Postavím jí na nohy, vyklouznu z kraťasů a otočím se na ní. Vypustí bezdechý sten a oči má stále přivřené. „Royi…“ vydechne, prosí mě.
„Řekni mi, co chceš, Kells.“
„Tebe.“ Voda se rozstříkne všude kolem, když se ke mně prudce přitáhne a omotá mi paže kolem krku.
„Mě? Na jak dlouho?“
„Teď….a navždy.“ Skousne si ret. Cítím, jak můj pták ožije. „Máš mě tak dlouho, jak jen budeš chtít,“ řeknu, přitáhne si jí blíž a otřu se o její vstup. Zalapá po dechu, tohle očividně nečekala. Zakřením se a přiblížím se svými rty k jejímu uchu. Mám toho tolik, co jí chci říct. „Budu tady, kdykoliv mě budeš potřebovat,“ zamumlám a stisknu jí stehna. „Budu tady. A kdykoliv budeš potřebovat, abych tě opíchal-“ zalapá po dechu a já se usměju. Nečekala, že zrychlím, pospíším si k nejbližší zdi za ní a když jsme blízko, vytáhnu se z ní, otočím jí a je teď ke mně zády. Nedám jí čas na to, aby přemýšlela nad tím, co dělám. Jsem zpátky uvnitř ní. Ruce má v mých vlasech, záda přitisknutá k mé hrudi.
„-Udělám ti to tak, jako by nebylo zítřka,“ pokračuju. „Jako když nemám další hodinu života. Tak, jak to chceš. Cokoliv si tvé srdce přejde, Kells, dostaneš to. Všechno. Ze. Mě.“ S každým dalším slovem oddechuju a zvedám svoje tempo. „A já mám všechno z tebe“. Její steny jsou teď výkřiky. Pískání. Vrčení. Vidět jí takhle je úžasné. Tak moc úžasné, že už s tím dál nemůžu bojovat. Zvlášť, když cítím, jak se celá napne a její stěny se kolem mě sevřou. Ztuhnu, zatřesu se a opakovaně do ní buším, zatímco syčím její jméno skrz zatnut= zuby do jejího ucha. Kurva. To bylo skvělý. Když už není slyšet nic jiného, jen zvuk vodopádu, Kelsey se chytne zdi a já jí obejmu zezadu. Naše těla jsou jako z gumy. S posledním kouskem sil, který mi zbyl, se nakloním a políbím ji na tvář. Tohle jí donutí se usmát. Posadí se, otočí se mi v náruči, usměje se na mě a její pohled je naplněný jen čistou láskou.
Jsem si jistý, že v mých očích vidí to samé – lásku, kterou pro ní mám.
Znovu ji zvednu, zamířím ke schůdkům a znovu ji nesu do ložnice. Oba dva jsme stále nazí, posadím se s ní na postel a potom si lehnu, přitahujíc si Kelsey na sebe. Naše dechy se zpomalí. Jsme úplně v klidu. Bez pohybu. V míru.
Před tím, než úplně vypnu, jsem si vědom toho, jak moc si to užívám. A toho, jak moc ji potřebuju.
Nedokážu se jí nabažit. Miluju jí. Jsem do ní naprosto, a totálně zamilovaný. Nikdy jí nenechám odejít. Ne znovu. Nikdy.
Ona je láska mého života.
Ona je moje naděje a osud.
Ona je moje motivace.
Ona je můj deník.
Ona je můj svět.
Ona je štěstí, v které už jsem nikdy nedoufal.
Ona je můj lék.
Ona je, kdo jsem já.

A je tady konec.  Hrozně moc vám děkuju za všechny komentáře a taky za to, že jste to se mnou nevzdali, i když moje přidávání kapitol bylo občas na ránu, děkuju moc ^^ doufám, že se vám knížka líbila a teď nastává otázka…. Chcete si přečíst knížku o Montanovi? Řekla bych, že jeho díl je, sice nejkratší, ale rozhodně mě bavil, když jsem ho četla, asi ze všech nejvíc, protože Montana je prostě bezstarostný torpédo :D  (nebo se mám pustit do něčeho jiného?)