WIA - 28. kapitola

Překlad: Sim

KELSEY

O dva měsíce později…

Mrholí. Už stojím venku nějakou chvilku, schovaná pod velkým černým deštníkem.  Roy mě požádal o soukromí před dvaceti minutami a už začínám mít opravdu starost. Pomalu se zhoupnu na podpatkách a vydechnu. Sáhnu do kapsy svého kabátu, abych zkontrolovala čas na telefonu.
5:15 odpoledne.
Jo. Začíná být pozdě. Čas, abychom šli a dostali se domů. Už jsme tady hodinu a půl.
Sevřu držátko deštníku pevněji a pomalu se vydám kamenitou cestičku hřbitova. Trochu vytáhnu krk, abych viděla a spatřím Royovo vysoké, štíhlé tělo. Hlavu má skloněnou a ve vlasech se mu pomalu střádají kapky vody. Povzdychnu si a zastavím se. Nevidí mě, ale já ho můžu slyšet. Pomalu se k němu vydám, ale když řekne moje jméno, zastavím se.
„Kelsey je úžasná, mami,“ pokračuje Roy. „Je sladká. Upřímná. Krásná. Skvělý člověk, s kterým můžu mluvit, když se cítím na dně. Je taky vtipná. Občas jí napadají ty nejhloupější věci.“ Tomu se musím usmát. „Milovala bys jí. Opravdu. Ani jí nemůžu srovnávat s Rose.“ Povzdychne si a přejede si dlaní přes vlhké vlasy. „Jenom si přeju, abys tady byla a všechno to viděla. Vím, že chceš, abych byl šťastný – a to jsem – ale chybíš mi, mami. Hrozně moc. Kdybych tě mohl nějak přivést zpátky, udělal bych to.“ Potom se začne Roy smát, jeho tělo se třese a vrtí hlavou. „Udělal jsem spoustu špatných věcí, to jo, ale byla bys pyšná na to, kam to FireNine dotáhly. Byla jsem překvapená, jak moc jsem teď šťastný. A budu takový dál, kvůli tobě. Vím, že bys to tak chtěla.“
V očích se mi začnou hromadit slzy. Všechno se najednou zdá zamlžené, ale můžu rozeznat jeho další gesto. V ruce drží kytici květin, pomalu se skloní k náhrobní desce a položí květiny na mramor, hned potom se znovu narovná. „Miluju tě, mami.“ Vydechne a otře si rychle oči. A jakoby si najednou uvědomil mou přítomnost, otočí hlavu a uzamkne se mnou pohled.
Lehce pohodí hlavou a naznačí mi tak, abych šla k němu. Pomalu k němu přejdu a on se na mě hřejivě usměje. Jakmile u něj stojím blízko, všimnu si jeho červených očí z toho, jak se mu v nich objevovaly slzy.
Roy lehce potáhne a přitáhne si mě do náruče. Skloním deštník a uvelebím se v jeho objetí. Potřebuje to. Vím, že mu jeho matka chybí. Hodně často o ní mluví. Očekávám, že se sesype, ale udělá naprosto pravý opak. Pomalu mě začne tlačit od jejího náhrobku pryč a přitom se na mě podívá.
„Měli bychom odtud vypadnout dřív, než se rozprší ještě víc,“ zašeptá.
Přikývnu na souhlas.
Zamíříme zpátky k autu, Roy mi otevře dveře spolujezdce a jakmile se vyšplhám dovnitř, zavře za mnou dveře. Jakmile se usadí na svém místě řidiče, podívá se na mě a usměje se. Musím uznat, že když si nechal ostříhat vlasy, vypadá víc jako úplně jiný člověk, ale stejně je pořád neodolatelný.
„Můžu tě někam vzít?“ zeptá se.
„Kam?“ zeptám se a zakřením se.
„To ti zatím nechci říct. Chci tě překvapit.“
Zamrkám a potom dychtivě přikývnu hlavou. Miluju jeho překvapení. S jedním koutkem pozvednutým do úsměvu, Roy nastartuje auto a pomalu vyjede pryč od hřbitova.

***

„Oh, Royi, tohle je úžasné,“ vydechnu a zírám z okýnka. Projíždíme skalnatou oblastí a nad námi jsou všude papírové lampiony. Zahne doprava a světýlka pokračují. Zakloním se ve svém sedadle a bojuju s úsměvem, když se na mě podívá.
„Co máš za lubem?“ zeptám se.
Mrkne na mě. „Uvidíš.“
Světla se pomalu blíží ke konci a uvidím před námi lesknoucí se hladinu vody a jak se v ní odráží velký měsíc. Před námi je malý přístav, ale jsou tam nějací lidé. Je příliš tma na to, abych viděla, kdo tam je,  a tak se znovu uvelebím ve svém sedadle.
Roy zaparkuje auto vedle vysokého dubu a řekne mi, abych počkala. Sleduju ho, jak pomalu odchází pryč, směrem k přístavišti, k místu, kde stojí ta skupinka lidí. Přimhouřím oči a snažím se znovu podívat z okýnka, jestli neuvidím líp. Vidím Roye, jak zvedne ruku a naznačí, abych se podívala nahoru. Vzhlédnu, ale jediné, co vidím, je obloha plná hvězd.
O chvilku později Roy pomalu klusá mým směrem. Otevře moje dveře a úsměvem mi podá ruku. Chytnu se ho, ale snažím se být na pozoru, abych zjistila, co se děje. Přesně, co se děje, to je otázka.
„Chci, abych počkala přííímo tady,“ řekne Roy, jakmile jsme u vchodu do přístaviště.  „Dej mi chvilku.“
„Royi…“
Nezastaví se, aby se na mě podíval. Spěchá zpátky přes přístaviště k těm lidem. Kdo to sakra je? A co mají?
Najednou se nad námi objeví vrtulník a já zalapám po dechu.
„Co to do háje?“
Je to moc hlasité a tak si dětinsky zakryju uši. Dívám se, jak pomalu stoupá výš a výš a ten hluk se pomalu snižuje. Potom se přes celý přístav rozprostře světlo. Podívám se dolů a uvidím všechny členy FireNine, jak tam stojí každý se svým nástrojem. Ihned začnou hrát a já zalapám po dechu. Vážně? Co to sakra dělají?
Helikoptéra vystoupá ještě výš a teď už můžu slyšet tu písničku naprosto jasně. Je to něco známého. Podívám se na každého z kluků. Gage se směje, zatím co zpívá, Montana na mě mrkne a Deed pokyvuje hlavou do rytmu hudby.
Roy dokončí sólo a vystoupí o krok přede všechny, pomalu pokládajíc kytaru do stojánku.
„Royi…co to je?“ zeptám se, když se ke mně přiblíží.
Jednoduše pokrčí rameny a potom mě lehce uchopí za bradu.
Podívám se mu přes rameno na ostatní kluky, kteří zrovna dokončili melodii. „Hrajeme tvou oblíbenou písničku od nás…“
„To je…sladké,“ řeknu nejistě. Jakmile dokončím svá slova, objeví se modrý Mercedes a vystoupí z něj Eliza i s Daltonem. A najednou mi to dojde. Něco se děje. Něco, co nechápu. „Okay…proč jsou tady sakra všichni? CO jsem provedla?“ Zeptám se a podívám se na všechny, obzvlášť na Elizu. Potom se podívám zpátky na Roye, který kolem mých ramen omotá svou paži a pomalu mě vede přes trávník.
„Když myslíš na svou babičku, co děláš?“ zeptá se Roy.
„Co tím myslíš?“ zamračím se.
„Chci říct…když jsi sama a chceš, aby tady byla, abys s ní mohla mluvit, co děláš?“
„Já…já nevím. Brečím..“ Pokrčím rameny, nejistá tím, co mám říct. Cítím se hloupě a cítím se ještě víc hloupěji, když na mě všichni zírají, jako bych byla hloupá.
„Když myslím na svou mámu a na to, jak si přeju, aby tady byla…“ řekne Roy tak, abych to slyšela jenom já. Postaví se za mě, omotá kolem mě paže a políbí mě na tvář. „Podívej se nahoru,“ zašeptá. Zvednu lehce hlavu. Vzhlédnu společné s ním a zalapám po dechu.
Jsem…okouzlená. Šokovaná, že vůbec zašel až tak daleko. Nevšimla jsem si, že helikoptéra zmizela. Nevšimla jsem si, že ten hluk někam zmizel. A rozhodně jsem si nevšimla toho nápisu, který se nad námi teď vznášel. Nad námi se pomalu vznáší zpráva. „Přečti to,“ zašeptá Roy.
„Vem si mě, Kelsey,“ řeknu nahlas.
Roy se usměje, ale já pořád zírám nahoru. Je tam obrázek mě a Roye, když jsme se poprvé potkali. Drží mě své náručí a smějeme se. Vypadá tak bezstarostně a já vypadám šťastně. Vypadáme jako opravdový pár. Patříme k sobě.
Wow.
To je… Nemám slov.
Cítím jak se Roy pomalu skloní a poklekne na jedno koleno vedle mě, a já zalapám po dechu. Tohle asi nebude vtip. Tohle je doopravdy. TOHLE. JE. DOOPRAVDY. SAKRA.
„Kelsey, vím, že nejsem perfektní, vím, že nejsem dokonalý přítel, dokonalý v objímání, nebo v líbání,“ řekne Roy a povzdychne si. Nemůžu bojovat s pousmáním. Usměje se. „Ale není na světě jiná žena, s kterou bych chtěl být víc, než ty. Říkám ti to každý den, ale jsi můj vzduch, Kelsey. Jsi moje holka. Můj život. Bez tebe bych nemohl být šťastný. Upřímně jsem si nikdy nemyslel, že můžu být zase takhle šťastný,“ zasměje se. „Já jen….jestli je spousta jiných věcí, o kterých si nejsem jistý, tohle je ta jediná, kterou jsem si jistý na sto procent. To, že tě chci ve svém životě teď a po celý jeho zbytek. Nezáleží na tom ,co bude. Takže, splníš můj sen o tom, být s tebou navždy? Vezmeš….si mě, Kelsey Michelle Prior?“
Nevím, co říct. Nevím, jak mám reagovat, ale moje tělo reaguje samo za sebe. Vrhnu se Royovi kolem krku a pevně ho obejmu. Spadneme na zem a všichni se nám směji, ale mě je to jedno. Nezajímám se teď o nic, jenom o nás.
Přitisknu své rty na ty jeho a líbám ho. Směje se a pevně kolem mě utáhne paže. S úsměvem a dalším polibkem, zašeptám „Ano, Royi, vezmu si tě“.
Jeho úsměv se ještě víc rozzáří a potom vyskočí na nohy, vytáhne mě k sobě, obejme mě a potom se se mnou zatočí do kolečka. Slyším, jak se Dalton směje a když mě Roy postaví na nohy, vidím Gage, jak běží ke svému synovi a zatočí ho stejným způsobem.
Setkám se s Eliziným pohledem a vidím, jak bojuje se slzami, které se jí tvoří v koutku očí. Roy zvedne palec a já se zmateně vzhlédnu. O chvíli později se ozve hvízdavý zvuk a všude kolem nás propukne ohňostroj.
Zalapám po dechu a usmívám se. Roy se pomazlí s mým krkem, zatímco fascinovaně sleduju barvy tančící po noční obloze.
Wow….a já se toho málem vzdala. Mých přátel. Mého přítele – no, snoubence. Jednou věcí jsem si teď jistá – na sto procent – už nikdy se tohohle nevzdám. Nikdy. Roy Sykes vlastní m srdce. Roy Sykes je můj svět. Možná si spousta lidí myslí, že to není normální kluk, ale pro mě je normální až dost. Pro mě dostatečný. Je stvořený pro mě. Proto jsme spolu. Protože si navzájem rozumíme. Oba jsme někoho ztratili, ale bez ohledu na to, jak moc nám chybí, máme teď jeden druhého. Známe ten pocit, kdy vám chybí někdo, kdo vám byl blízký a drahý, takže víme, jak se s tím vypořádat, když se to zhorší.
Když ho znovu políbím a Gage začne znovu zpívat mou oblíbenou písničku od FireNine vím, že věci mezi mnou a Royem už budou jenom dobré. Jasnější. Možná to nebude jednodušší, ale nedovolím ničemu, aby nás to srazilo.
Nezáleží na tom, co je před námi, protože tohle je to, co chci. Tohle je to, co jsem vždycky chtěla.
Blaho.
Mír.
Štěstí.
Tohle všechno a lásku svého života.
Nic víc. Nic míň
To je to, co si zasloužím.