Antony - 10. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Cecelia je čím dál tím víc náladovější. A Antony se dovtípí proč. Ale proč mu to nechtěla přiznat ona sama? Má s tím co do činění její telefonát, kterým jsme posledně skončily? Sinnel

Duben 1987

„Grovattiovi mají problémy s některými capo v rodině,“ informoval Vinnie své muže. Olízl si palec a pokračoval v počítání účtů. „Chci, abyste se všichni drželi stranou těch sraček. Nepotřebujeme válku s jinou rodinou. Rozhodně ne teď. Ať si to vyřeší jejich boss.“

Antony se naklonil k Johnovi. „Od kdy má tvůj otec tyhle problémy?“

John si odmítavě odfrkl. „Měsíce. Calabreseovi chtějí jeho místo. Obvyklé sračky jako jindy. Můj otec se s tím vypořádá, ale asi zatím ještě nechce. Předpokládám, že na něco čeká.“

Antony to svému přítelovi nechtěl přiznat nahlas, ale když Carl Calabrese chtěl, dokázal být pořádně hnusný hajzl. Pak znovu pomyslel na to, že se o to John možná nestará, jestli si jeho otec v Grovattiho rodině udrží své místo před uzurpujícím capo.

Těžko říct.

Navíc to pro rodinu Catrolli nebylo důležité.

„A to ty?“ zeptal se Antony.

„Co já?“ zasmál se John pod vousy. „Udělal jsem všechno to, co můj zatracený otec chce. Jsem pro něj jen hovno. Může si vyřešit svoje sračky sám. Já mám svou vlastní rodinu, kterou chráním, jak jistě víš.“

„Jo, to chápu,“ odpověděl Antony.

„Kde je dneska Cecelia?“

„Doma.“

Sama, dodal Antony v duchu sám pro sebe.

„V poslední době jsi byl často pryč,“ poznamenal John.

„Práce.“

„Možná až moc.“

„Věnuj se svým problémům a já budu řešit ty své, Johne.“

„Jen jsem to řekl, Tony.“

Bože.

Antony si rozmrzele promnul čelo. Za uplynulý rok koupil další dvě restaurace a investoval do nové investiční a developerské společnosti. Společnost byla sice již rozběhlá, ale spolu s restauracemi to Antonymu zabralo mnohem víc času, než počítal. Stále ještě pracoval na svém cíli – ve výsledku tak či onak vlastnit polovinu New Yorku.

Pak k tomu bylo nutné připočíst Cosa Nostru. La famiglia nežádala o váš čas, prostě si ho vzala, ať už Antony chtěl nebo ne. Být capo znamenalo, že Antony musel být pro svého bosse, své muže a ostatní capo, kteří byli starší než on, bez ohledu na okolnosti stále na telefonu. Jakmile zazvonil telefon, tak bez ohledu na okolnosti musel jít, a to třeba i uprostřed víkendu. Pokud to byla Cosa Nostra, musel jít.

Cecelia toho moc neřekla, ale muselo to pro ni být těžké.

Zatraceně.

Antony si přál, aby měl čas se zeptat.

Manželství bylo těžké. Zjistil, že proto, aby fungovalo, musel člověk něco udělat. Zatraceně, dokonce neměl ani čas na to, aby to fungovalo.

„Jo. Musím najít pár důvěryhodných chlapů, aby převzali pár mých sraček,“ zamumlal Antony Johnovi.

Celou tu dobu Vinnie nahlas mluvil o poctách, hotovosti a obvyklých nesmyslech. Antony by za normálních okolností svému bossovi věnoval pozornost – pravidla byla nastavena z nějakých důvodů – ale dneska večer neměl na nic takového náladu.

„Možná bych ti s tím mohl pomoci,“ odpověděl mu John. „Nemůžeš všechno zvládnout, Antony. Přenechej mi trochu kontroly. Trochu se stáhni, užívej si to, co máš a donuť je zaplatit.“

„Zbožňuji práci.“

John se uchechtl. „No, v tom případě tuším, že potřebuješ najít rovnováhu.“

„Jak dlouho to trvá?“

„To se ptáš špatného člověka. Já jsem tu svou stále ještě nenašel. Mezi Kate, mou rodinou a Linou -“ John se při zmínce o své milence zarazil a hodil po Antonym omluvný pohled. „Promiň, omlouvám se.“

Antony si povzdech. „Stále se s ní scházíš, co?“

„Miluji ji,“ řekl John jednoduše. „Miluješ Cecelii. Pro mě je to přesně to samé.“

„Skutečně?“

„Pro mě ne. Miluji ji přesně tak, jako ty miluješ Cecelii. Co se jí týká, musím to zvládnout. Nemůžu se k ní jen tak otočit zády. Zvlášť teď ne.“

Antonyho zmatek se zvýšil. „Co je teď tak důležitého?“

„Nic,“ odpověděl John rychle.

„Johne.“ Antony se otočil ke svému kamarádovi přímo tváří v tvář. K ostatním lidem byl zády, jako by chtěl pro ostatní jejich rozhovor blokovat. Věděl, že to byl jen náznak soukromí. Antony ztišil hlas a znovu se zeptal: „Co je teď tak důležitého?“

John se svými oříškově hnědýma očima se vyhnul Antonyho pohledu. „Dal jsi jasně najevo, co si myslíš ohledně mých rozhodnutích směrem k Lině, Tony, tak to nech být. Navíc, čím míň toho budeš vědět, tím líp.“

„Něco se děje?“

„Nic špatného.“

„Něco dobrého?“ zeptal se Antony, teď už klidněji.

„Něco skutečně dobrého,“ řekl John s drobným pousmáním. „Něco úžasného, i když z mé strany naprosto hloupého. Ale i tak to nemůžu nikomu říct.“

*****

Srpen 1987

„Tu noc před Paulieho svatbou jsme se zřídili,“ řekl John a prořízl hodní část silné lepenkové krabice. „Tu noc, než ses ženil ty, jsme se zřídili.“

Antony pomohl svému kamarádovi otevřít vršek další ze čtyř krabic a vyndal věci, pod kterými se ukrývaly zbraně. „Kam míříš?“

„Proč zatraceně pracujeme v noci před mou svatbou, co?“

„Johne -“

„Vždyť si dokonce na rozdíl od vás dvou zatraceně ani neberu ženu, kterou bych miloval. Mám všechny důvody proč se zřídit, ale místo toho tady pracuju.“

„Antony!“

„Sakra,“ zasyčel Antony a rychle do krabic vracel ty věci, které ukrývaly zbraně. Cecelia už byla na vrcholu schodiště, které vedlo do podkroví. „Ahoj, bella. Něco potřebuješ?“

Cecelia si dala ruce v bok a podezřívavě sledovala krabice, před kterými stál Antony a John.

„Kolik dalších jich sem ještě chcete dát?“

„Ještě pár,“ odpověděl Antony.

„Co v nich je?“

„Nic -“

„Antony.“

„- důležitého,“ dokončil.

Cecelia své růžové rty frustrovaně našpulila. „Proč to nemůže jít… někam jinam?“

Protože ostatní sklady byly plné sraček, kterých se zatím Vinniemu nepodařilo zbavit, protože byly označeny jako horké zboží, a kdyby se objevily na ulici, vyvolaly by zbytečnou pozornost. Nikdo nestál o to, aby policajti našli stopy, které by je dovedly zpátky k nim. A Antony měl největší podkroví. Tak to chodilo.

„Cecelio, běž zpátky dolů,“ řekl Antony pevně.

Ani se nehnula- „Antony.“

„Tesoro, prostě se dívej jinam.“

„Antony, tohle je můj domov.“

„Můj také.“

Cecelia se zamračila. Antony to zasáhlo až do morku kostí. Nic nesnášel víc, než to, že ji ještě víc rozrušil. Na rozdíl od většiny žen Ceceliu Marcello nedělalo šťastnou to, když jí koupil něco hezkého. Ne, že by neměla ráda šperky a podobné věci, ale nemohlo jí to vynahradit to, že domů dorážel pozdě v noci, často byl mimo domov a ona tu na něj tiše čekala.

Po pravdě řečeno, poslední dobou byl hodně často pryč.

La Cosa Nostra na prvním místě. La famiglia byla zatraceně náročný bastard.

Antony nevěděl, jak to své ženě vysvětlit.

„Během několika týdnů se toho zbavíme,“ řekl John.

„Plus mínus,“ dodal Antony.

Cecelia stále nevypadala příliš potěšena. „Dobře, jak chceš.“ Následně se otočila na podpatku a zmizela po schodech dolů pryč.

John si zamumlal pod vousy. „V poslední době je nějaká náladovější. Není to ta Cecelia, kterou znám.“

To byla pravda. Cecelia se obvykle tvářila, že jejich pochybné obchody nevidí. A Antony to vždy oceňoval.

Antony si povzdechl. „Je těhotná.“

„Cože?“

„Nenuť mě to opakovat, chlape.“

„Vážně?“

„Jo.“ Antony pokrčil rameny. „Ještě mi to, ale neřekla.“

John svraštil obočí. „Jak to pak do pekla můžeš vědět?“

„Prostě svou ženu znám. Je těhotná. Pravděpodobně vyděšená. Stále ještě nedokončila výzdobu všech pokojů v tomhle domě, protože je až příliš velký, než abychom ho zvládli naplnit. A to tu bydlíme už rok. Ví, že zbraně máme v podkroví a v suterénu jsou drogy. Nežijeme tady zatraceným životem snů. Je to skutečné. Každé ráno tu nejsem, abych s ní vstával. Tohle bude obrovská změna.“

„Wow.“

„Jednoho dne to pochopíš.“

John si odkašlal a slabě se zasmál. „Jo… jednoho dne.“

Antony se zvědavě otočil přímo na svého přítele. „Co tím myslíš?“

„Nic, Tony. Nic tím nemyslím. Pojďme dodělat tyhle sračky, jo?“

„Jo. Pak bychom možná mohli začít s oslavou ztráty tvé svobody.“

John si odfrkl. „Buď si jistý, že v tom jsem dobrý a zítra budu zatraceně ožralý.“

Antony si přál, aby jeho kamarád jen žertoval. Zatraceně dobře věděl, že to myslel vážně.

*****

„John odešel,“ informoval Antony svou ženu. „Asi jsem ho neměl nechat tolik pít, ale nemůžu říct, že bych mu to měl za zlé.“

Cecelia vypadala, jako by neslyšela ani jedno slovo. Stále se věnovala mytí nádobí v kuchyni velikosti vhodné tak pro královnu.

„Cecelio?“

„Co, Antony?“

„Omlouvám se za to… předtím.“

Cecelia upustila hadr na nádobí a otočila se ke svému manželovi. Její krásné rysy kazila bolest v nich vepsaná. „Co na tom bylo tak těžkého, abys mi to řekl?“

„Ehm?“

„Přesně tohle, Antony. Omluva. Bylo to tak těžké?“

Antony pokrčil jedním ramenem. „Ne.“

„Dobře. Tak to dělej mnohem častěji. Používej slova. Cokoli. Cokoli, než jen ticho a drahé dárky, které nechci ani nepotřebuji. Nechci, aby ses omlouval za cokoli, co děláš, ale musíš se mnou taky mluvit. Prostě… chápeš, co tím právě teď chci říct?“

Antony nevěděl, co na to říct.

„Nevzpomínáš si, co jsem ti řekla?“

„Kdy?“

„O naší svatební noci,“ řekla, evidentně rozzlobená.

Byl naprosto zmatený. Netušil, na co naráží.

Cecelia mávla rukou, jako by ho propouštěla. „Nevadí. Nech mě teď, prosím na chvíli o samotě. Jsem unavená a chci to dodělat, abych mohla jít do postele.“

Ne, to si Antony nemyslel.

„Cecelio, nedělej to. V poslední době jsem se ti moc nevěnoval. Mnohem víc času jsem trávil mimo domov, než abych tady byl s tebou, ale nemůžu si pomoci. Věděla jsi, kým jsem a to dřív, než jsme se vzali. Věděla jsem, že tohle bylo součástí toho všeho, Tesoro.“

Cecelia si ztěžka povzdechla. „Vím. Prostě…“

„Co?“

„Potřebuji tě tady mnohem víc, Antony.“

„Kdy mi to chceš říct, co?“

Cecelia přešlápla z nohy na nohu. Vypadala, že jí je hovor každým okamžikem nepříjemnější. „Říct co?“

„Ty víš, co. Možná jsem tu celý ten zatracený čas nebyl, ale když tu jsem, tam jsem to všechno zaznamenal, Cecelio. Třeba to, že už měsíc nevaříš vejce a místo toho, abys vstávala za svítání tak, jako obvykle, tak ráno vyspáváš až do desíti. Protože jo, i když tu ráno, když se probouzíš, nejsem, volal jsem ti, abych ti popřál dobré ráno. Nikdy jsi to nezvedla. Měl jsem o tebe strach. Jednou nebo dvakrát jsem tě přišel zkontrolovat. Jsi vyčerpaná, není ti moc dobře, a když jsem doma, tak o mě nemáš sebemenší zájem.“

„To není pravda!“

„Ale je,“ argumentoval Antony. „Kdy jsme spolu naposledy spali, Cecelio?“

„J-Já -“

„A teď k tomu,“ ostře se do toho vložil. „Proč mi nechceš říct, že jsi těhotná?“

„Protože jsem před osmi měsíci potratila, ale ty jsi byl vším až příliš zaměstnán, než aby sis mě vůbec všímal.“

Antonymu se zastavilo srdce. „Potratila?“

„Nebyla jsem moc daleko. Zřejmě to pro první těhotenství není nic neobvyklého,“ řekla Cecelia, jako by mluvila o namazání chleba a neříkala mu srdcervoucí zprávy. „S oznámením jsem chtěla počkat, až uplyne prvních pár měsíců.“

„Cecelia, já -“

 „Ne,“ přerušila ho jeho žena. „Nechci poslouchat tvoje omluvy, Anony. Prostě chci, aby sis uvědomil, že k našemu životu toho patří mnohem víc, než jen práce, mafie a drogy. Ty si myslíš, že netuším nic o tom, co máme v podkroví a v suterénu. Tohle je o nás, Tony.“

Dřív, než Antony stačil cokoli říct, Cecelia odešla od dřezu a špinavého nádobí, které ještě stále potřebovala umýt. Pak se protáhla kolem svého ohromeného muže do chodby a zmizela v dálce.

Už od doby, kdy se vzali, se snažili o dítě. Ve skutečnosti tomu vlastně nikdy aktivně nebránili. Antony i Cecelia byli oddaní katolíci a věřili tomu, že pokud by nějakým způsobem bránili možnosti početí, šli by proti Boží vůli. Děti byly darem, pokladem, o který je nutné pečovat, milovat je a uctívat je.

Chtěl děti. Co nechtěl, bylo to, aby jeho žena trpěla v celém tom procesu jejich pořízení.

Zabralo mu spoustu času vzpamatovat se ze své strnulosti. Pak se vydal za svou ženou. Když už to Antony konečně udělal, neměl ani zatracené tušení, kam mohla v jejich obrovském domě zamířit. Vydal se nejdřív do jejich ložnice. Dveře byly zavřené a zamčené. Takže tušil, že ho napadlo to správné místo. Zaklepal a ramenem se opřel o dveře.

„Cecelio, pusť mě dovnitř.“

Nic.

Antony znovu zaklepal. „Cecelio. Pusť mě dovnitř. Jinak ty dveře vyrazím.“

Stále nic.

Antony ustoupil od dveří o krok dál a pak do dveří, přímo pod kliku, kopl nohou. Pod silou nárazu dveře zapraskaly a otevřely se. Cecelia stála uprostřed místnosti. Ruce měla založené na prsou. Tvářila se nesmiřitelně.

„Šla jsem otevřít!“

Pokrčil rameny. „Trvalo ti to až příliš dlouho. Ptal jsem se třikrát.“

„Ne. Požadoval jsi to. Byla jsem v koupelně.“

Aha, no…

„Omlouvám se?“ nabídl Antony.

Cecelia si odfrkla. „Skutečně se mi náš domov líbí. Dala bych přednost tomu, kdyby ses ho nesnažil zničit na cucky.“

„Omlouvám se,“ zopakoval Antony, tentokrát mnohem upřímněji. „Skutečně se omlouvám… za všechno, Tesoro. Něco vymyslím, abych tu s tebou mohl být mnohem častěji.“

„Je v tom víc než to,“ řekla.

„Je to taky o nás. Já vím.“

„Chápu, že si nemůžeš pomoci, ale zkus to.“

Antony souhlasil. „Zkusila jsi mi říct o… ztrátě těhotenství?“

„Ano,“ řekla jeho žena. „Volala jsem ti do práce. Zarazil jsi mě a řekl jsi mi, že se mi ozveš zpátky. Ale neudělal jsi to. A doma ses ukázal až o tři dny později.“

„V prosinci?“

„Pár týdnů před vánocemi.“

Antony si připadal jako naprostý idiot. „Ví to i někdo jiný?“

„Nikdo jiný, než nás kněz, který řekl, že šlo o vůli Boží a lékaře, který mi řekl, že jsem o to přišla.“

Antony sebou trhl. Cecelia nikdy nekladla takový důraz na své náboženství nebo kostel. Ve svém životě se držela Jeho přikázání, stejně tak jako do jisté míry i Antony. Antony v tom svou ženu respektoval, protože to bylo součástí toho, čím Cecelia byla.

„Cecelio -“

„Proč se držíš ode mě tak daleko?“ zeptala se tiše. V očích se jí leskla vlhkost. „Proč?“

„Nevím. Nemám pro tebe ty správné odpovědi.“

„Nechtěla jsem od tebe odpovědi. Chtěla jsem tě tady.“

Jo, to už pochopil.

„Neměla jsi tím vším projít sama, Cecelio. Já… nedovolím, aby se tohle zopakovalo.“

„Ve skutečnosti to však tak asi dopadne. Měl jsi pravdu, vím, že tohle je součástí našeho života. Věděla jsem to dřív, než jsem se za tebe provdala. Řekla jsem ti, že dokud mě budeš milovat tak, jak jsi mě miloval, bude to pro mě v pořádku. Přicházíš a odcházíš. Zkus mezi tím mnohem víc myslet na mě, Antony.“

„To můžu. Tak jako tak vím, že na to nikdy nezapomenu. Ale můžu tě o tom víc ujišťovat.“

„Dobře,“ zašeptala. „To je to jediné, o co tě žádám.“

„Tak, dítě, jo?“

Cecelia se usmála. Byl to skutečný, opravdový úsměv. Naprosto rozehřál jeho až do morku kostí ledové tělo. „Dítě. Čekáme ho v dubnu.“

Dítě.