Unforgettable - 8. kapitola

Překlad: Peťa

Když Bailey vystoupila ze sprchy, zírala na sebe do zrcadla. Byla rozbolavělá. Byla fyzicky uspokojená a emocionálně ne. Taky si nebyla už vůbec jistá, co má sakra dělat. A osamělá? Sakra ano, to byla. Hodila svůj kartáč do umyvadla po tom, co se zvládla dostat přes uzlíky a ve chvíli, kdy se prostrčila dveřmi do ložnice, se doslova škrábala na hlavě, jak se pokoušela přijít na to, jak se ksakru udrží, aby mu nezavolala. Chtěla s ním mluvit, ale byl rozčilený nebo tak něco, když odcházel.

Když pohledem zachytila Michelle schoulenou na její posteli, vykřikla: „Co… co! Tohle prostě nemůžeš dělat!“ Přitiskla si ruku na břicho, jak nechávala srdce, aby vykoumalo, jak znovu bít.

„Musíme si promluvit.“ Michelle vypadala zcela vážně a na ženu, která nikdy nevypadala tak přísně, to bylo divné. I když byl pro to důvod, snažila se příliš dlouho udržovat určité dekorum.

„Okay.“ Podezřívavě se dívala na Michelle, když z tašky popadla spodní prádlo a pod županem si ho nasunula po nohou.

„Mučíš ho. Musíš přestat.“

Bailey chvíli zírala na podlahu, vůbec si nebyla jistá, jak na to odpovědět. Když narovnala svůj postoj, otevřela pusu a chvíli si místo mluvení protahovala čelist. „Nesnažím se mu ubližovat.“

„Teď tomuhle věřím.“ Michelle se posadila, přičemž si sedla na postel s překříženýma nohama. „Vím, že ho miluješ. Taky vím, že se ho bojíš.“

Bailey zavrtěla hlavou, když ze židle zvedla pyžamové kalhoty a vlezla si do nich a nakonec se k Michelle otočila zády, když si přetahovala přes hlavu tričko. Když se otočila zpátky, Michelle ji studovala. „Nebojím se ho. To je“-

„To je logické. Chápu to. Jeho chování bylo neomluvitelné a máš právo nikdy mu znovu nevěřit nebo mu neodpustit. Nezaslouží si to.“

Bailey spadla pusa a zírala v šoku. Bylo to matoucí jako peklo. „Michelle, nechápu, co se snažíš říct. Myslela jsem, že jsi v pohodě, co se týče Darrena a mě“-

„Jde o to…“ Michelle pokračovala, když se její pozornost na moment přesunula z okna. „Ani ty sis nezasloužila jeho odpuštění.“

Baileyiny oči okamžitě zeskelnatěly a nosní dírky jí vzplály a pálily, jak její emoce bojovaly, aby se osvobodily. Klesla na nedalekou židli.

„Odpuštění nemá zatraceně nic společného s tím, co si člověk zaslouží.“ I Michelliny oči se leskly. „A jeho volba odpustit ti byla asi tím nejtěžším rozhodnutím, jaké kdy Darren udělal.“ Přikývla a slabě se usmála, jak jí po tváři stekla slza. „Vím to, protože je to to stejné rozhodnutí, které jsem musela udělat i já.“ Viditelně se jí zachvěla hruď, když jí oči na moment klesly na podlahu. „Jess byla i moje kamarádka, víš.“ Pak byla Michelle potichu a zírala na podlahu. Bylo to o mnoho dlouhých sekund později, než pomalu vzhlédla zpět k Bailey a jemně se usmála. „Teď je to v tvých rukou. Držet mu důvěru a odpuštění nad hlavou je prostě kruté. Asi tak kruté jako byl on k tobě. A znám tě líp, než abych si myslela, že bys mu to někdy mohla chtít udělat úmyslně.“

Bailey přikývla, zatímco tiše brečela.

„Musíš mu věřit a musíš mu odpustit úplně stejně, jako musel odpustit i on tobě. Jinak…“ Michelle pokrčila rameny, když vstávala. „… váš vztah odumře.“ Když nakonec přistoupila k Bailey, otřela si vlhkost z tváří a zasmála se. Michelle nebyla náchylná k slzám a bylo skoro bolestivé vidět ji, jak je emocionální.

Michelle vzala její ruce do svých, vytáhla Bailey na nohy a usmála se. „Na co čekáš?“ Michelle našpulila rty.

Bailey zavřela oči a vzpomínala, jaké to přesně bylo, když ji nenáviděl a jaký přesně to byl pocit. Jeho činy a chování dokázaly řezat jako nůž a jeho slova ji dokázala roztříštit na tisíc kousků.

„Šetři si svou hanbu pro tu zasranou mrchu nahoře, která ji vzala pryč! Nezaslouží si ode mě ani hovno, a pokud budu mít chuť protáhnout její bezcenný zadek mým peklem a zničit ji, pak to tak bude!“ 

Lapala po dechu, jak do ní bušila pořád tak čerstvá vzpomínka, a když jí Michelle sevřela ramena, Bailey se zachvěla a zavzlykala. „Co když mi znovu ublíží? Nemyslím si, že bych to byla schopná zvládnout.“ Tělo jí sužovaly vzlyky, jak ztěžka vydechovala slova a rozpadala se.

Michelle ji uklidňovala, když si ji vtáhla do náruče. Nechala Bailey vyplakat a hltat uklidňující nádechy vzduchu. Bailey nemohla přimět hruď, aby se přestala dmout a trvalo to mnoho dlouhých minut, než se dokázala kontrolovat.

Ale když se Michelle nakonec odtáhla, byla klidná a její úsměv byl příjemný. „Je to skok víry.“

Bailey přikývla. Nebylo pochyb.

„Musíš se rozhodnout. Pohnout se vpřed nebo to skončit.“

Bailey byla chvíli potichu. „Pohnout se vpřed.“ Její hlas vyšel sotva jako šepot.

Michelle se tiše zasmála. „Pak jdi domů.“

      -•●•-

Když se vplížila do jeho ložnice, bylo to o dvě hodiny později a Michelle ji zrovna vysadila. Zněl, jako by spal. Rozsvítila světlo v koupelně a nechala dveře otevřené. Chtěla ho vidět, ale nechtěla ho probudit tím, že by rozsvítila lampu u postele. Položila tašku na podlahu vedle sebe, vytáhla svůj deník a klesla na židli, která stála blízko postele. Byla čelem k němu a vytáhla si nohy nahoru, aby na židli seděla s překříženýma nohama.

Studovala to, jak pomalu dýchal a při pohledu na něj jí proběhlo hřejivé mravenčící chvění. Začala ho načrtávat. Nebyla žádná umělkyně jako její máma, ale byla lepší než většina a nechala tužku kreslit jeho obrys. Byl na břiše a jeho paže byly nahoře a na polštáři. Hlavu měl do strany a spočíval na svých rukách. Byl bez trička a byla si celkem jistá, že i bez kalhot, vzhledem k tomu, jak mu pokrývka ležela nízko na zádech – tak nízko, že mohla skoro vidět rýhu jeho půlek. Chtěla pokrývku stáhnout a vidět z něj zbytek. Jeho koleno bylo trošku vytáhnuté a tak moc chtěla vědět, jak by vypadal ten úhel.

Ale zůstala na místě na židli, jen si užívala ticho a pohled na něj a skicovala. Byl ohromující, a když pohlédla od papíru na klíně na jeho postavu v posteli, rozehřála se a kůže jí mravenčila. Kreslila silnou linii jeho zad, roztažené paže, všechno. Dokonce v hlavě stáhla tu pokrývku a kreslila okrouhlé půlky jeho zadku, které byly, popravdě, skryté pod pokrývkou.

Jsi neslušná, miláčku. Jižanským přízvukem k ní mumlal mámin hlas a Bailey se usmála, konečně zavřela deník a upustila ho nahoru na svou tašku.

Bylo to míň než měsíc, co souhlasila, že zůstane v Savoy. Prvních pár týdnů bylo jako zamlžený sen – aspoň když se teď na to zpětně dívala. Bojovala se ztrátou své mámy a on ji perfektně podporoval. Miloval se s ní, když to bylo vhodné, držel ji, když to potřebovala, dokonce ji prostě ignoroval a dovolil jí ignorovat zase jeho, když toužila po tichu. Ale co nedělali, byl i jen pokus škrábnout povrch jejich minulosti. Prostě předstírali, že neexistuje a odváděli v tom zatraceně dobrou práci.

Bylo to pohodlné, ale hráli tím pádem jen divadlo. Nevypořádávali se s věcmi, se kterými bylo potřeba se vyrovnat, a musela přiznat, že bylo snadné ty démony číhající pod povrchem ignorovat. Teď si myslela, že to možná bylo tím, že oba cítili takovou úlevu, že jsou spolu.

Ale během dvou týdnů dovolili, aby byl jejich svět otřesen a to jí určitě tvrdě otřáslo až do samotného jádra. A jakmile byl její svět otřesen, už nebyla schopna jejich minulost ignorovat, minimálně tu naléhavou a bolestivou část, která zahrnovala to úplně nejhorší z Darrena. Byl výjimečně dobrý v tom, jak být krutý, chladný a přímo sadistický. Byl chlap poháněný roky bolesti a Michelle měla pravdu, Bailey byla vyděšená. Jak daleko to Darren nechal zajít? Jak dlouho se bude držet dál? Dokáže to přežít, když jí znovu ublíží? Zvláštní věc byla, že znala toho hodného Darrena stejně dobře, jako poznala toho zlého a to ji pořád zaráželo, když si představila ten neúprosný kontrastující rozpor. V určitém smyslu to byl důvod, proč jí tak snadno ublížil, protože nikdy nevěděla, že je schopný být tak hrozný a to ji trhalo na kusy vidět někoho, komu kdysi tolik věřila, jak je tak hnusný.

Tiše zasténal a posunul se na posteli, čímž přitáhl její pozornost zpět k přítomnosti. Když se natáhl, stáhlo to pokrývku přes jeho zadek a ona ztuhla. O tomhle, o tomhle všem, snila roky. Přemýšlela o tom, jak vypadá nahý, jak by zněl, když by sténal při milování. O těchto věcech přemýšlela neustále a pokaždé, když mu byla nablízku, v ní tyto myšlenky vířily a představovala si tohle – intimitu.

Tiše vstala a po špičkách přešla k nohám postele. Její máma měla pravdu, byla neslušná, ale chtěla se podívat a než zvedla svou pozornost k tomu místečku mezi jeho nohama, kousla se do nehtu na palci. A pak se podívala. Jeho varlata těžce ležela na posteli mezi jeho nohama a sledovala tu linii nahoru přes hladkou kůži přes jeho koule, která končila u jeho půlek. Mohla vidět skoro každou jeho část. Bylo špatné, že chtěla vidět víc? Nezdálo se, že by považoval nějakou její část mimo limity, ale platilo to samé pro ni?

Když se jeho noha trochu posunula nahoru, jeho varlata se napnula a pak uvolnila a ona tiše zalapala po dechu. Do prdele. Tohle bylo zlé. Nemohla ho prostě okukovat celou noc. Byla si celkem jistá, že to by z ní dělalo divnou, takže se vzdala toho výhledu a šla podél postele, zatímco si svlékala oblečení, když se pohybovala a nechávala ho na podlaze.

Sedla si na stranu postele a posun matrace ho rozrušil. Zabručel. „Ne,“ zamumlal. „Neříkej to.“ Jeho slova zeslábla, když zasténal. Nedokázala říct, jestli je to dobré zasténání nebo špatné.

Natáhla se k jeho rameni a nechala dlaň, aby mu jemně přejela po zadní straně bicepsu a pak sebou jeho tělo na moment trhlo, když se jeho oči kvapně otevřely. Přetočil se na bok a zíral na ni. Jeho rty byly oddělené, jako by byl v šoku.

„Jsi skutečná?“ zašeptal.

Přikývla. „A ty?“ Hrála si s ním, zatímco se kousala do strany rtu.

Jeho obličej se konečně uvolnil a jeho rty se vytáhly nahoru v malém úsměvu. Natáhl se nahoru a přejel jí rukou po tváři ke krku. „Jsi tak trochu nahá,“ okomentoval to ospale.

„To i ty.“

„To jsem.“ Jeho rty se vytáhly výš. Když na moment odvrátil pohled, jeho pozornost se zarazila na její tašce, která byla pořád na podlaze u židle, a zhluboka se nadechl.

Bailey byla najednou nervózní, ale zasloužil si, aby se ho spíš zeptala, než aby jen předpokládala odpověď. „Můžu se vrátit domů?“

Moment ji vážně studoval a její srdce panikařilo. Záblesk jeho ošklivé stránky ji udeřil jako pěst do obličeje. Tohle byla chvíle, kdy používal její potřebu po něm, aby jí ublížil. Pohrával si s ní nejhorším možným způsobem a ona byla roztříštěna. Ale jak zápasila s polknutím a vyfoukla uklidňující výdech, vrhla se dál.

„Mýlila jsem se. Omlouvám se.“

Posadil se a vzal její tvář do dlaně. „Tento domov bez nás dvou spolu, tady, neexistoval. Jasně, že se můžeš vrátit domů.“

Její oči slzely a přikývla.

„Ale znovu ode mě neutíkej.“

Přikyvovala dál a on ji jemně políbil na rty, když ji jeho palec hladil po tváři. Když se odtáhl, pohlédl na hodiny a zasténal a vtáhl si ji na postel a do náručí. Poslouchala, jak se jeho dýchání znovu zpomaluje a pak rychle usnula.

-•●•-

 Vzbudila se na jeho budík a do jemně růžového zabarvení skrz větve stromů venku. Praštil do zastavovacího tlačítka a přetočil se zpět k ní. Jeho prsty jí přejely po paži a polechtaly ji a ona se ho dotkla a pohladila ho po spodní části zad. Sklonil se, políbil ji na vršek ramene a ona tiše zasténala.

Věděla, že není čas, ale nechala prsty sjet níž. Chvěly se jí a on se odtáhl, sledoval ji. Její dlaň klouzala přes silné svaly jeho zadku a její prsty se otíraly podél rýhy. Zdálo se, že nedokáže zakrýt třas svých prstů, když je nechávala pohrávat si s tím absolutně nepatřičným a soukromým místem a to, jak se na ni bezvýrazně soustředil, bylo trochu děsivé. Neměla zdání, co to dělá a přemýšlela, jestli se v tu chvíli dopouští nějakého velkého zadkového hříchu. Kdyby jen něco řekl, dal jí nějaký náznak, že není cvok, možná by dokázala zarazit třepotání v hrudi, ale byl zamrzlý s rukou stále na její paži. Jeho prsty se pomalu stáhly na vrchní části její paže, což naznačovalo, že uvnitř se děje něco víc, než co mohla vidět.

Když začal těžce oddechovat, bylo to sotva patrné, ale jeho rty byly oddělené a celé jeho tělo bylo zpevněné. Její prsty se vlekly dál, přejížděly podél rýhy, ale nikdy se nezanořily. Chtěla se tam ponořit, ale byla si dost jistá, že je to špatné. Bez ohledu na správnost nebo špatnost, čím níž její prsty klesly, tím víc se mu zadrhával dech a tím víc hrdelním se stával jeho zvuk.

Znovu se spustil budík a poslal tak oběma do těla trhnutí a on na ni zíral, když znovu a znovu a znovu zvonil, dokud konečně nezatřásl hlavou a nepřetočil se od ní. Umlčel budík a vstal, přičemž se podíval zpátky na ni. Byl velký a stál mu, a když ji nachytal, jak zírá, zasmál se.

„Jdu připravit kafe.“ Nesměle se usmála, když vylezla z postele a on zmizel v koupelně. O chvíle později se spustila sprcha. Hodila na sebe šortky a tílko a seběhla schody a posadila se na kuchyňský ostrůvek, když čekala na kávu. Když o dvacet minut později sešel dolů, nalil si trochu kávy a pak si protlačil cestu mezi její nohy.

Pořád se chovala trochu potrhle a mohla cítit, jak se jí na tváře plíží horko, když ji sledoval. Zdál se jejím útokem blízko štěrbině jeho zadku spíš pobavený než dotčený, a když ji políbil na krk a pak nechal rty vyjet pomalu po straně jejího krku, vrčel.

„Víš, že mému tělu můžeš dělat všechno, co chceš.“ Jeho hlas byl hluboký a jeho dech proti jejímu uchu teplý, ale když se odtáhl, aby se na ni podíval, jeho oči byly vážné.

„Co to znamená?“ Její hlas byl šepotavě tichý.

Ale on se pak usmál. „Víš přesně, co to znamená.“ Pohlédl na nástěnné hodiny. „Ale nemáme čas, abychom to teď probrali,“ okomentoval to, když se naklonil k jejím rtům. „Jsem rád, že jsi doma. Macy taky. Neutíkej znovu.“

Přikývla a on ji rychle letmo líbnul na čelo, než odešel.

Bloumala po domě, sbírala jejich prádlo a připravovala si ho a o dvacet minut později jí zazvonil mobilní telefon.

„Takže…“ řekl, přičemž jí nenabídl pozdrav.

„Takže… jsi zavolal, abys mi řekl, že mě miluješ a teď mi zavěsíš?“

Zasmál se. „To není důvod, proč jsem zavolal.“

„Dobře teda. Proč jsi přerušil moje chystání prádla?“

„No, řeknu ti proč… Celou cestu do práce jsem přemýšlel o sexu.“

Zasmála se. „To mě mrzí, že to slyším.“

„Každopádně mi to něco připomnělo. Můžeš jít do mojí kanceláře a otevřít kalendář, který tam leží, na tento měsíc?“

„Jasně.“ Našla kalendář a rychle listovala stránkami, dokud nenašla září. „Okay, co hledám?“

„Měl by tam být den, který má červenou hvězdičku napsanou v“-

„Joo. Příští úterý.“

„O vlásek. Ten den je termín tvojí antikoncepční injekce.“

„Takže můžeš injekci přinést domů?“

„Neměl bych. Byla to jednorázová záležitost a na rovinu, stejně to bylo trochu neetické. Potřebuješ mít lékařský záznam a najisto se rozhodnout, že chceš zůstat na injekcích.“

„No, jsem si pěkně jistá, že tomu mám vděčit za těch pět liber, které jsem během předešlých tří měsíců nabrala.“ Pleskla si na otáčecí židli.

Zasmál se. „S velkou pravděpodobností máš pravdu. Poslyš, můžeš si zavolat a objednat se, ale pravděpodobně tě tam můžu dostat dřív, když zavolám já. Znám Dr. Haladyho na porodnické klinice dost dobře.“

„Nic zvláštního, že?“

„Jo. Je nějaká doba mezi teď a příštím úterý, kdy nejsi volná?“

„Ne, oh… Počkej…“ Ztuhla, jak se snažila rychle přijít na to, co říct. „Uh… Zítra mám oběd s Michelle v… Nino´s, takže v poledne nemůžu…“ Znovu ztuhla, přičemž vrtěla hlavou a doufala, že není jasnovidec. „… a v pondělí máme naši schůzku.“

„Okay. Naplánuju to a napíšu ti den a čas. Uvidíme se večer.“

Položili to a o chvíle později jí zazvonil telefon.

„Fakt tě miluju.“

„Já miluju“-

„Zadrž. Teď ti to musím položit.“ Klik.

Zasmála se a znovu položila telefon a Macy poskakovala kolem, očividně to chápala tak, že smích je příležitost k poskakování.

Darren měl schůzku objednanou během třiceti minut na hned po pondělní schůzce s doktorem Greenem.