FC - 27. kapitola

Překlad: Verča

Hurááá, je to tady! :-)

Snad budu mít zítra čas a přeložím poslední kapitolu této knihy. Ale teď si užijte tuto, velmi hezkou kapitolu. A samozřejmě děkuji za komentáře :-)

NECHOĎ

V neděli ráno po boji, jdu do Tagova bytu, odhodlaná zjistit, co se to s ním sakra děje. Zvonek zvoní. Žádná odpověď. Volám a píšu mu. Žádná odpověď. Jdu dozadu a najdu jeho auto zaparkované na jeho místě. Pak se vrátím dopředu a postávám tam, dokud mě jeden z nájemníků nepustí dovnitř.

O několik minut později bouchám na Tagovo dveře. Křičím a křičím, určitě budu rušit jeho sousedy, dokud mě nepustí dovnitř. Tag byl vychován příliš dobře na to, aby rušil jeho sousedy. Trvá jen několik minut, než se otevřou dveře.

Předtím než může protestovat, vtlačím se dovnitř jeho bytu. Pak zamrznu. Obvykle vysoce organizovaný a čistý byt teď vypadá jako po hurikánu. Jeho oblečení je všude. Papíry, knihy a staré CD jsou poházené všude kolem. Ale není to nepořádek, co mě přinutí lapat po dechu a ustoupit o krok dozadu, jsou to fotky připnuté na každé stěně.

Ženy. Mladé. Šestnáct, možná osmnáct. Jejich tváře a těla jsou zbitá a pohmožděná.

„Nechtěl jsem, abys to viděla,“ řekne, jeho hlas je plochý. „Nechtěl jsem, aby ses o tom dozvěděla, zvláště ne teď.“

„Kdo jsou? Co se jim stalo?“

Tag si sedne na jeho gauč. Má na sobě pyžamové kalhoty a tričko, pero za uchem. Pravou ruku má obvázanou nad jeho klouby – klouby, které zasáhly mého Raye.

„Stejná věc, která se stala tobě.“ Kroutí rukama v jeho klíně, pak se setká s mým pohledem. „Stejným mužem.“

Žaludek se mi sevře a ústa vysuší. „Luke? Znásilnil všechny ty ženy?“

„Jsem si dost jistý, že to byl on. Některé před tebou a jiné po.“

Klesnu na jeho papíry posetou pohovku. „Jak ses zapojil?“

Tag si tře jeho rukama stehna, stejně jako to dělá náš otec, když je ve stresu. „Tu noc cos potkala Raye, mi byl přidělen nový případ. Obětí byla osmnáctiletá studentka, kterou potkal v baru – zdrogoval jí pití, ale byla tak opilá, že se složila, když šla do koupelny a on to nevěděl. Vzpomněla si na většinu detailů, ale ne na jeho jméno a podala policejní zprávu. Zpočátku jsem nevěděl, že to byl on. Ale pak začala dostávat hrozby…“

Tře si jeho stehna víc a zírá na podlahu. „Bože, Sio. Bylo tak těžké sledovat to. Věděl jsem přesně, čím si prochází. Tolikrát jsem o tom s tebou chtěl mluvit, ale nechtěl jsem ti to znovu celé připomínat. Trvalo dlouho vysledovat ty hrozby, ale když jsem si uvědomil, že to byl on, bylo to horší, než jsem si představoval. Náš DA (okresní advokát) nám řekl, že není dostatek důkazů pro spuštění případu bez svědectví a ta dívka si to rozmyslela a odmítla vypovídat. Nejen to, ale v době incidentu byl venku na kauci poté, co byl zatčen loni kvůli podobnému případu.“

„Pane Bože.“

„Pracoval jsem na budování případu proti němu. Znovu jsem otevřel staré případy, kdy byl jmenován jako podezřelý. Navštívil jsem oběti a prosil je, aby odvyprávěly jejich příběhy. Nikdo. Některé byly vystrašené. Ntěkteré se přesunuly. Některé byly ohrožené. Dokonce i když jsem jim řekl, že jedna oběť by mohla svědčit, neudělaly to. A neměl jsem jim to za zlé. Rozuměl jsem. Ale stal jsem se tím naprosto posedlý. I když po něm šel Ray a dělal to, co jsem vždy chtěl dělat, chtěl jsem skutečnou spravedlnost. Chtěl jsem ho za mřížemi. Řekl jsem Rayovi, aby se ujistil, že ho nechá naživu, takže jsem ho mohl dát pryč.“

Tag si povzdechne a strčí hromadu papírů stranou, sadajíc se vedle mě. „Konečně jsem našel někoho, kdo byl ochotný svědčit a jeho proces je naplánován na začátek příštího týdne. Ale před několika dny vycouvala. Vytvořili jsme dobrý případ na nepřímých důkazech, ale DA se zdráhá přistoupit na to bez svědectví. Když jsem zjistil, že bude chodit, ztratil jsem to.“

Mé srdce mě bolí pro Taga. On je vše, co je čestné a dobré v systému a požádala jsem ho, aby nesl toto břímě příliš dlouho. Táhlo nás to dolů, drželo zpátky, bránilo nám být tím, kým jsme chtěli být. Čekali jsme dlouhou dobu na spravedlnost, kterou si zasloužíme, spravedlnost, která nás osvobodí. Natáhnu se a zmáčknu jeho ruku.

„Oběť nebo přeživší?“

Tagovo tvář se zmuchlá. „Vždycky jsi přeživší, ale nemusíš to dělat. Neřekl jsem ti to, protože jsem nechtěl, abys do toho byla zapojená. Nechci, aby sis tím znovu procházela nebo byla roztrhána na části týmem obhajoby. Pokud ho nechají jít, najdu jiný způsob.“

„Pokud není příliš pozdě, chci to udělat. Je čas pro nás, být volní.“

Přejede si rukou přes obličej. „Nemůžu…Nemůžu tě tam nechat jít. Zničí tě.“

„Mohou to zkusit.“ Úsměv se objeví na mých rtech. „Ale poté, čím jsem si prošla se jim to nepovede.“

„Jsi ten nejstatečnější člověk, kterého znám.“ Zardousí se nad jeho slovy. Tag není sentimentální chlap. „Nikdy jsem nepotkal nikoho s takovou odvahou. Mohla jsi nechat ho, aby ti zničil život, ale ty ne. Našla jsi novou cestu dopředu. A teďjsi ochotna zkusit to a přivést ho dolů.“

„To protože jsi stál za mnou.“ Něco se nimrá v zadní části mé mysli a zamračím se. „To je moje jediná obava. Možná budeš považován za svědka zločinu. Nedostaneš se do problémů za nenahlášení? A neměl jsi hlásit konflikt, když jsi zjistil, že to byl on? Co se s tebou stane, pokud přijdu?“

Vstane a přejde ke zdi fotek. „Vzdal bych se své kariéry, kdyby to znamenalo, že každá jedna žena bude ušetřena toho, čím sis prošla. Byl bych hrdý na to jít za to do vězení. Možná, že DA ví, proč jsme udělali rozhodnutí, které jsme udělali, a vystoupím jen s varováním. Tak či tak, nenechám tě tam stát samotnou. V případě, že DA bude souhlasit, půjdu také svědčit. Pravda bude venku a právníci mohou klasifikovat, zda za to naše svědectví stojí nebo ne.“

Připojím se k němu u zdi a zabalím kolem něj paže. „Chystáme se to udělat, Tagu. Po všech těch letech, budeme volní. Společně.“

„Ty to uděláš,“ řekne. „Budu podél pro jízdu.“

***

V pondělí ráno jdu do Tormentovo kanceláře.

Bez zaklepání.

Torment vzhlédne a zamračí se. Setkám se s jeho zamračeným pohledem s mým vlastním.

„Beru tu práci vedoucího Redemption studia.“ Založím si ruce a opřu se o zeď. „Začnu v pátek, poté co se postarám o několik právních záležitostí. Tým zanechám. Očekávám, že mě ponecháš o samotě, pokud jde o obchodní rozhodnutí pokud nepožádám o tvou pomoc. Zahrnuje to přijímání a propouštění zaměstnanců, výběr a objednávání zařízení, marketing a výzdobu.“

Zvedne obočí. „Výzdoba?“

„Správně. Pověsím obrazy místních umělců na stěny. Žádný automobilový závod.“

Tormentovo oči třpytí s pobavením, opře se v křesle a složí si ruce za hlavu. „Něco dalšího?“

„Budu potřebovat na několik měsíců volno, asi tak sedm měsíců ode dneška. Postarám se, aby tu byl někdo plně vyškolen k běhu věcí v mé nepřítomnosti. Nediskutovatelné.“

Jeho pohled klesne na mé břicho a pozvedne obočí. Ale ha-ha, Torment. Není tu nic k vidění, zatím.

„Vyber název,“ řekne. Mé srdce vynechá úder, protože si na chvíli myslím, že přišel na moje malé tajemství, ale pak si uvědomím, že mluví o studiu.

Torment navrhne, „Redemption Ink?“

„Ne.“

„Tormet ´s Tats?“

„Rozhodně ne.“

„Trpělivost?“

Povzdechnu si. „Je to vtip?“

„Ano. Jsi stejně těžko zvládnutelná jako Makayla. Co takhle Phoenix, kvůli tvému novému začátku?“

„Hmmm.“

„Je to Phoenix.“ Praští rukou o stůl, až poskočím. „Dostanu sem mé lidi hned. Podívej se na tvůj nový název zítra. Ale mám podmínku.“ Pohladí si jeho bradu a studuje mě dlouhou chvíli. Zhluboka se nadechnu. Moje nervy jsou na pochodu.

„Co je to?“

„První set maleb, které budou tvoje.“

Mé srdce klesá. „Může to chvíli trvat.“

„Tak dlouho, jak bude třeba. Ale doufám, že prázdná stěna bude motivací.“

„Děkuji. Za všechno.“

„Není zač.“ Usměje se zcela Tormentovským úsměvem. „Trvalo ti to dost dlouho. Už jsem si začínal myslet, že budu muset skutečně najmout jednoho z těch lidí, se kterýma jsem měl rozhovor.“

„Musela jsem si jako první dát život dohromady.“

„Jako další musíš dát dohromady chlapa,“ řekne. „ Vytahuje jeho frustraci na mé bojovníky. Musel jsem zařídit ambulanci na neustálý pohotovostní režim.“

Poprvé, co jsem vešla do jeho kanceláře se usměju. „Je to na pořadu dne.“

***

Další den jdu do Rayovo bytu. Mé srdce bije v mé hrudi, jak stojím před jeho dveřmi. Co když mě nechce vidět? Co když nedostanu šanci mu říct, co mi běhá hlavou v několika posledních dnech? Co když nebude chtít dítě?

Zhluboka se nadechujíc stlačím zvonek. Bez ohledu na to, co se stane, přežiju. A budu svědčit proti Lukovi, pak budu opravdu schopna jít dál. Budu žít život, který jsem vždy chtěla žít. Jen doufám, že ne sama.

Zaklepu.

Ticho.

Pak, kroky.

Mé srdce buší, když se dveře otevřou.

Pane Bože. Je tak potlučený – monokl, oteklá tvář, drobný obvaz na spánku a bradě. Instinktivně se ho dotknu a on ustoupí. Pryč.

Polykajíc mé obavy ztuhnu a mráz mi přejede přes záda a zatlačím ho do bytu. „Musím s tebou mluvit. Vezmu ti pět minut tvého času a pak odejdu.“

Přikývne a zavře dveře, otáčejíc se k němu ho vidím, jak si zakládá silné ruce. „Dobře.“

„Dobře.“ Mé ruce se sevřou a rozevřou po mých bocích. Má na sobě nejvíc sexy pyžamové kalhoty, které jsem kdy viděla, v námořnické modré s logem Redemption na bocích a nic jiného.

Nic je rozptylující. Putuju mým pohledem přes tvrdou hruď a jeho břišáky. Tak lahodné. Chci ho lízat, celého.

„Sio?“ Jeho tichý hlas mě vyruší z mé fantazie.

Mé tváře zahoří. „Promiň.“

„Chceš něco k pití?“ Odloupne se od dveří a projde kolem mě, jak míří do kuchyně. Mé tělo se taví, třese se.

„Už nemůžu víc pít.“

Ray se zastaví vedle lednice. Zamračí se. „Vodu?“

„Jistě. Voda je dobrá.“

„Chceš něco k jídlu?“ Naplní sklenici vody z kohoutku a podá mi ji, nepatrný dotyk prstů pošle náraz elektřiny skrze mne.

„Já…uh…nějak moc nejím.“

Ztuhne a pak vytrhne sklenici vody z mých rukou a umístí jí na pult. „Co se děje?“

Mé srdce buší v mé hrudi a kroutím mými prsty pod chladným betonovým pultem. „Já…Já jsem…těhotná,“ vyhrknu. „Ta noc v dešti. Zmeškala jsem pilulku další den, a pak jsem byla v nemocnici a pak jsem si řekla, že je pozdě to dohnat.“

Jeho oči ztmavnou do téměř černé a panika se natáčí na mé srdce. „Nezamýšlela jsem, že se to stane, ale chci to dítě. Po tom, co se mi stalo mě nikdy nenapadlo, že budu schopná mít děti, a je to pro mě neuvěřitelný dar.“

Dívá se, je tichý, nehybný. Jeho tvář nic neukazuje. I když jsem sepřipravovala na jeho reakci, nemohu pomoct mému srdci nenořit se skrz podlahu, ani nemohu pomoci míčí smutku ležící v mé hrudi.

„Nežádám tě, aby ses zapojil,“ řeknu rychle, zoufajíc to dostat rychle ven. „Vzala jsem práci v Redemption, takže budu mít dost, a moji rodiče se rozhodli zmenšit se, takže nepotřebují finanční pomoc.“ Blábolím, ale nemůžu přestat. „Jen jsem..myslela, že je správná věc, abys to věděl. Miluju tě. Víc než cokoli jiného chci mít to dítě s tebou. Nebojím se, už ne. Ne tebe. Ne tvé práce. Ne mě. Jess způsobila, že jsem si uvědomila, že jsem přeživší. A zítra budu svědčit proti Lukovi u soudu a budu opravdu schopná dát minulost za sebe.“

Stále se nehýbá. Vzlyk vybublá do mého krku a otočím se ke dveřím. „Sbohem, Rayi.“

„Nechoď.“

„Co jsi řekl?“

„Nechoď. Neodcházej.“ Jeho hlas, hluboký a drsný, nade mnou klouže jako teplá deka. Naděje třepotá v mé hrudi a když se otočím ocitnu se v jeho náručí.

„Opravdu si myslíš, že bych tě nechal odejít?“ Políbí mě na čelo, pak podebere mou čelist a přejede palci přes mou tvář.

„Udělal jsi to předtím.“

„Největší zkurvená chyba v mém životě.“ Dráždí má otevřená ústa, pase se jeho jazykem na mých rtech. Mé prsty krouží na jeho ramenech a opřu se o ně víc. Chutná po citrónu a sladce. Chutná jako Ray.

Prohnu se k němu, moje tělo ožívá při pocitu jeho tvrdých svalů proti mně. Chci to tak moc, mohu stěží dýchat.

„To, co jsem řekla v nemocnici…o porušení tvého slibu a že jsi nebyl dost rychlý. Bylo to ode mě hnusné, a omlouvám se. Nebyla to tvoje chyba, a přesto jsi vzal všechnu vinu.“

„Vždycky jsem vinil sebe.“ Zaboří jeho tvář do mého krku. „Za Scotta. Za Lisu. Za tebe. Za to, že jsem nebyl tam, kde mě lidé, o které jsem se staral, potřebovali. Chtěl jsem být pro jednou v životě hoden. Hoden tvé lásky.“

„Máš mou lásku,“ zašeptám do jeho ucha. „Miluju tě. A i když není co odpouštět, odpouštím ti. Ale potřebuješ si odpustit a jít dál, stejně jako to udělám já. Ne kvůli mně, ale kvůli Scottovi a Lise. A kvůli našemu dítěti.“ Sklouznu rukou dolů po jeho hrudi a spočinu na jeho srdci, kde jsme ho společně řízli tu noc v dešti. „To je, o čem je bolest ne? Vina. Pokud máme naději na společnou budoucnost, nech to jít.“

Zamračí se. „Není to tak jednoduché.“

„Pojď se mnou.“ Stisknu Rayovo ruku a vedu ho do výklenku. Pak vyklouznu z mých šatů a prádla a zvednu ruce. „Miluj se se mnou. Líbej mě. Drž mě. Obejmi mě. Vezmi si mě. Ale udělej to bez bolesti.“

Ray zasténá. „Je to už tak dlouho, a chci tě tak moc. Možná budu hrubý.“

„Mohu zvládnout hrubost.“

„A chystám se být tvrdý.“

„Miluju to tvrdě.“

„A dělat to rychle.“

Tentokrát se zasměju. „Ne, pokud mám do toho co říct.“

Ray mě vezme do náručí. „Dám ti to sladká, pěkná holko. Měkce a sladce.“

Tulíc se k jeho krku zamumlám. „A co bolest?“

„Nikdy jsem opravdu nepoznal bolest, dokud jsem se neprobouzel každé ráno a věděl jsem, že tě neuvidím. Nikdy jsem nepoznal lásku, dokud jsem tě nedržel v náručí.“

„Věděla jsem, že mě miluješ, když jsi nebojoval s Tagem,“ řeknu. „Znamenalo to pro mě všechno.“

Ray položí jeho ústa na má a políbí mě tak hluboce, až to cítím v mých prstech.

„Miloval jsem tě mnohem déle. Jen mi chvíli trvalo uvědomit si to.“ Vklouzne rukou do kapsy a vytáhne náhrdelník. „Nos ho pro mě. Strávil jsem celou noc jízdou po městě snažíc se vymyslet způsob, jak být spolu a udržet tě v bezpečí, když nebudu moct být s tebou po celou dobu. Zastavil jsem se na kafe a uviděl to ve vitríně malého klenotnictví vedle kavárny. Kámen mi tak moc připomínal barvu tvých očí, šel jsem dovnitř a koupil ho a pak jsem si vzpomněl na připevnění sledovače, takže jsem s tebou mohl být pořád a držet tě v bezpečí. Přišlo to ze srdce.“

Otočím se a nadzvednu mé vlasy, takže Ray může připevnit náhrdelník kolem mého krku. Pak se otočím a zavřu oči, jak se nepatrná hmotnost usadí mezi mými prsy. „Vítej doma,“ zašeptám.

Tentokrát je jeho polibek jemný, měkký, mazlí se s mými ústy. Vlna tepla spěchá skrze mne. A ještě něco – divoký příval emocí a jistoty, že jsem tam, kam patřím.