Unfor - 7. kapitola

Překlad: Markéta

TATE

Jsou to už tři dny od doby, kdy Missy utekla z mého domu. A upřímně, nikdy ve svém  životě jsem nebyl víc naplněn zlostí a nenávistí. Parker se ode mě držel dál a všichni ostatní se mnou toho moc nenamluvili. Sam mi volala a řeka mi, že si Missy vzala pár dnů volna z práce. Její první myšlenka byla, že jsem se na tom podílel. Řekl jsem jí, že nemám ponětí, o čem to mluví, díky Bohu drželi Parker a Slade jazyk za zuby o událostech, které se odehrály mezi mnou a Missy.

Strávil jsem tyhle tři dny v posilovně, vybíjejíc si zlost na nějakém boxovacím pytli a zvedajíc závaží. Ačkoli to moc nepomáhalo. A upřímně, šílíme ze sebe ještě víc, než cokoli. Jak na ní můžu vyštěknut něco, čemu nerozumí? Něco, čím si neprošla? Neměla ponětí o věcech, které mě pronásledují. A vím, že to není chyba nikoho jiného, než moje. A tohle bych nenaložil na někoho jiného, i kdybych mohl.

Šel jsem si koupit nový telefon, protože ten starý jsem zničil, jakmile jsem s ním střelil o stěnu. Zvedl jsem ho, abych jí zavolal snad tisíckrát, ale co bych řekl? Ta slova, která jsem řekl mohla být tvrdá, ale byla pravdivá. Nedělali jsme nic jiného, než že jsme spolu šukali. A všechny tyhle pocity o naději – zastrčil jsem je do zadní části mojí mysli.  Takhle promluvil můj pták. Můj výbuch mi otevřel oči. Nikdy nebudu víc, než to, co jsem teď. Bezohledný.

Sundám si rukavice, když uslyším zvonit svůj telefon. Skloním se, abych ho vyzvedl z podlahy v posilovně.

„Haló?“ zavrčím, poněkud bez dechu. Odtáhnu si svoje zpocené tričko od hrudníku, zatímco čekám na to, až někdo odpoví. 

„Tate,“ zazní ženský hlas, který zní povědomě, ale nemůžu ho zařadit.

„Ano. To jsem já. Kdo je tam?“

„Tate. Tady je Tricia, Missyina matka,“ říká tiše a pak mi ten hlas dává smysl.

„Zdravím Tricia,“ říkám tentokrát mile. „Co pro vás mohu udělat?“ ptám se přemýšlejíc, že mě možná potřebují, abych pracoval tenhle víkend v opravně.

„Já…. No…“ zamumlá. „Missy mě bude nenávidět,“ slyším, jak si pro sebe zašeptá a já se okamžitě napřímím.

„Co bude Missy nenávidět?“ ptám se. „Je všechno v pořádku?“ ptám se, natahujíc se pro své rukavice, abych mohl odejít.

Těžce si povzdechne. „Ne, Tate. Nic není v pořádku. Musím s tebou o něčem mluvit. Můžeme se sejít?“ pak slyším, jak popotáhne.

Kurva! Co by se mohlo dít s Missy?

Cítím svoje srdce bušit v mojí hrudi a já přidám tempo, abych se dostal ven z posilovny. „Absolutně. Jsem na cestě,“ říkám předtím, než mi řekne, abych se s ní setkal v jejich domě. Strčím do předních dveří, aby se otevřely a běžím na parkoviště, abych se dostal ke svému autu. Nemám ani čas jet domů a osprchovat se, nebo převlíknout. A je mi to kurevsky jedno.

MISSY

Měli jste někdy myšlenky na to, že ‚život už nemůže být horší‘ ? Pak se vám vysměje do tváře a řekne ‚ale ano, může‘ ? No, to je to, co se stalo mi.

Myslela jsem si, že ztratit dítě a muže, kterého miluju, bylo to nejhorší v mém životě, co se mi mohlo stát. snažila jsem proti tomu bojovat, zůstat pozitivní a těšit se na lži, které leží přede mnou. Ale nic dobrého nepřijde.

Moje matka mě vzala k doktorovi, aby mi udělali nějaké testy. Chtěla vědět, proč jsem měla takové strašlivé křeče. Myslela si, že mi možná potrat způsobil nějaké vážné problémy. Jak se nakonec zjistilo, nebyla až tak daleko od pravdy.

„Je mi to líto, Missy, ale při pohledu na výsledky některých testů jsem zjistil, že máte děložní myomy,“ říká doktor a já zavřu oči, snažíc si vzpomenout, co to přesně znamená. Nádor? Je to smrtící? Díky těm křečím jsem měla pocit, jako bych umírala, 

„Víte, co to způsobilo?“ ptá se moje máma.

Doktor položí svou složku na pult. „Spíš ne. Mohou to být genetické změny nebo její hormony. Měla samovolný potrat a vysvětlila mi, že její periody nebyly nikdy těžší, než obvykle. Ale několik faktorů by mohlo být příčinou.“

„Co se s tím dá dělat?“ ptá se matka zoufale.

Proč nemůžu dostávat špatné zprávy, když jsem sama? Proč musím stahovat dolů i ostatní s volbami, které udělám?

„Můžeme jít dovnitř a odstranit je,“ nabízí.

„Operace?“ vypískne máma, zatímco se jí oči rozšíří za jejími červenými brýlemi.

„Ano.“

„Jaký druh operace?“ pokračuje se s hrůzou vyptávat moje matka.

„No, ve většině případů se vracejí. Jediný způsob, jak tomu zabránit, je hysterektomie,“ nabízí a já začnu rychle kroutit hlavou.

„V žádném případě,“ říkám nahlas.

„Nebo jí můžu nasadit nějakou léčbu, která by jí je pomohla zmenšit,“ nabízí. To je něco, co jsem ochotna zkusit.

„Co navrhujete?“ ptá se ona, zatímco si pohrává se svou kabelkou na klíně.

On se i nadále na ni dívá, jako bych nebyla já tou, kdo udělá to konečné rozhodnutí. „Já bych navrhoval operaci.“

Začnu znovu rychle vrtět hlavou. „Řekl jste, že mi léčba může pomoci,“ říkám.

„Děkuju vám,“ odpoví moje máma tiše. „Myslím, že potřebujeme nějaký čas na rozmyšlenou,“ říká mu, když se postaví.

Na tom nezáleží. Já už se rozhodla a nebudu na tom nic měnit.

Začala jsem se s ní dohadovat od chvíle, kdy doktor odešel. Ona plakala. Já jsem plakala až do bodu, kdy jsem se cítila psychicky vyčerpaná. Jen jsem chtěla odsud pryč a být sama.

„Chci, abys přišla domů, Missy,“ říká, když mi podává džíny.

Zavrtím hlavou, plazíc se ze svého nemocničního lůžka. „Ne, mami. Chci jít domů. Do svého bytu.“

„Co budeš dělat, když se ta bolest vrátí?“ ptá se s obavami ve tváři.

„Vezmu si ty prášky, které mi předepsal.“ Ona nenávidí ten fakt, že nechci operaci, ale také rozumí tomu, že jednoho dne chci mít děti. Ačkoli doktor říkal, že s mým potratem a závažnosti myomů, můžu mít těžké chvíle v tom, abych vůbec donosila dítě až dokonce. Ale nehodlám to vzdát. Zázraky se dějí každý den.

Setře si slzu ze své tváře a já se k ní otočím zády, nechci to vidět. „A co Tate?“

Rychle se otočím zpátky k ní. „Co je s ním?“ Zatímco jsme čekali na doktora, aby si mě prohlídnul, zeptala se mě, jak se Tate cítil ohledně ztráty našeho dítěte. To byl důvod, proč jsem jí nakonec řekla, že to ví jenom Braxton. Po tomhle se mnou nebyla vůbec spokojená.

„Musíš mu to říct.“ Zavrtím hlavou. „Zaslouží si to vědět,“ trvá na tom a tím mě překvapí. Z nějakého důvodu je na jeho straně.

„To nic nezmění. Co se stalo, stalo se,“ říkám předtím, než popadnu tašku a vycházím z místnosti s ní za sebou.

Slyším, jak se moje dveře otevřou a zavřou a já zavřu oči a povzdechnu si. „Říkala jsem ti, že tady nemusíš zůstávat, mami. Jsem v pohodě. Jen odpočívám,“ připomínám jí.

Bože, myslela jsem si, že snad nikdy neopustí tohle místo. A když už konečně odejde, skončí tím, že se zas vrátí. Můj táta jí volal a přemýšlel, co se děje. Vyprávěla mu o těch myomech, ale držela mou minulost s Tatem a to dítě v tajnosti. Řekla, že si to taky zaslouží vědět, ale počká, dokud nebudu připravená.

„Missy….“ Slyším její hlas, ale držím oči zavřené.

„Jen potřebuju trochu odpočinku,“ říkám a přitulím se víc do polštáře, snažíc se zapomenout na celou svou minulost a nedělat si starosti o svou budoucnost. Odmítám jít na operaci. Jednoho dne chci mít manžela. A chci být schopná mít děti. Právě teď mi pracují ty prášky a bolest odchází. Chci se jen válet ve svém žalu.

Když jí znovu neslyším promluvit, otevřu oči a vidím jí stát vedle mojí postele, dívajíc se na mě. Její tváře a nos jsou červené a můžu vidět i přes její skla červených brýlí, že plakala.

Posadím se a trošku se na ni usměju. Kdyby tady pro mě nebyla, taky bych plakala. Ale mám pocit, že pro ni musím být silná. Měla jsem měsíce na to, abych se pohla dál ze ztráty dítěte. Jí to bylo dneska prostě jen hozeno do tváře a pak ty moje myomy. Musím jí brát s nadhledem.

„To je v pořádku, mami. Vezmeme to postupně. Dobře?“ opakuju ta samá slova, která mi řekl Braxton. Ta samá slova, která jsem denně skandovala.

Přikývne rychle hlavou, než promluví. „Dobře.“ Pak se podívá pryč a její oči se zaměří na někoho za mnou.

Otočím se pomalu, abych se podívala, na koho se dívá, a najdu tam stát Tatea s výrazem bolesti v jeho tváři. Jeho tmavě modré oči jsou taky trochu zarudlé a dívá se přímo na mě. Rty se mu mračí. Má na sobě tílko a tepláky. Vypadá, jako by nespal nebo se nesprchoval několik dní. „Tate?“ říkám překvapeně. „Co tady děláš?“

Chystá se promluvit, ale moje máma promluví, čímž si získá mou pozornost. „Moc se omlouvám, Missy.“

Svraštím obočí dohromady zmatená a ona trochu popotáhne. Podívám se na ni a ona se odvrátí a to je okamžik, kdy vím přesně, za co se omlouvá. „Ne,“ říkám šokovaně. „Mami. Prosím řekni mi, žes to neudělala?“ ptám se, když mám pocit, že se mi sužuje hrdlo.

Otočí se a odchází z mého pokoje, nechávajíc mě samotného s Tatem. Jak mi tohle mohla udělat? Jak mu něco mohla říct, když věděla, že to pro mě tolik znamená? „Neměla tě přimět sem chodit,“ říkám, aniž bych se k němu otočila.

Neříká nic, ale slyším ho projít kolem postele, dokud nestojí přede mnou. Klesne na kolena u mojí postele a chytne mě za ruku. „Nenutila mě chodit,“ říká tiše a pak nervózně polkne. „Proč jsi mi to neřekla?“ Hlas se mu zlomí a oči mu klesnou k mému břichu.

Zavřu oči. Můžu cítit, jak přicházejí slzy a srdce mi rychleji bije. „Proč bych ti to měla říkat?“

Oči se mi švungem otevřou, když mi druhou ruku jemně položí na tvář. „Proč bys mi to neměla říkat?“ opakuje šokovaně. „Protože to bylo naše dítě.“

V hrudi se mi utvoří vzlyk a já už ho nedokážu zadržet. Uskočím od něj. „Tak jako tak bys tam pro nás nebyl,“ vykřiknu a on rychle vstane.

„Missy….“

„Ne,“ přeruším ho. „Nechtěl jsi mě. A jsem si jistá jako peklo, že nechceš ani děti. Chceš vědět, proč jsem ti to neřekla?“ ptám se zvyšujícím se hlasem, nacházejíc vztek, o kterém jsem nikdy nevěděla, že ho mám. „Nechtěl ses na mě ani podívat, nebo dokonce se mnou mluvit. Ty …..“

„Je mi to líto,“ vykřikne přerušujíc mě. Otočí se rychle ode mě pryč a přejede si rukama přes obličej. Otočí se zpátky ke mně a sedne si vedle mě na postel. „Tak moc se omlouvám, Missy. Nikdy jsem ti nechtěl způsobit bolest.“ Polkne a já vidím, že se mu oči začnou plnit slzami. „Utekl jsem od tebe, protože jsem si myslel, že je to pro tebe to nejlepší. Cožpak to nevidíš?“ prosí zoufale. „Chtěl jsem tě před sebou uchránit.“ Zavře své oči a zhluboka se nadechne, než je znovu otevře. „Nejsem dobrý, Missy. Věděl jsem, že tě zraním. Věděl jsem, že tě stáhnu dolů. Jen jsem tě chtěl od sebe osvobodit. Od bolesti, kterou bych ti v tom dlouhém horizontu způsobil.“ Jeho oči mě prosí o pochopení. Abych se na to podívala z jeho úhlu pohledu.

Slzy mi stékají po tvářích a já zavrtím hlavou. „Milovala jsem tě, Tate.“ Říkám slova, která mě tíží. Tolik věcí mi přineslo bolest. To, že mě opustil. Dítě. Jak moc jsem ho milovala. Fakt, že ho pořád miluju. Jen chci, aby to všechno bylo už pryč. „Máš pravdu,“ říkám polykajíc ten knedlík v krku, odmítajíc se mu dívat do očí. „Poté, co dítě….“ Odmlčím se. „Nenáviděla jsem tě. Nenáviděla jsem tě za to, žes mě donutil cítit se tak, jako ve Vegas. Nenáviděla jsem to, co jsem ztratila.“ Pláču, vrtíc hlavou sama pro sebe. Byla jsem tak hloupá. „Ale uvědomila jsem si, že to nikdy nebyla tvoje chyba. Nic z toho,“ říkám stále se nedívajíc na něj. „A omlouvám se za to, jak jsem s tebou jednala.“ Dělala jsem mu to samé, co udělal on mi. Ignorovala jsem ho při každé příležitosti, kterou jsem dostala. Cítila jsem se díky tomu líp, být ta, která ho od sebe odstrkává.

„Missy.“ Hlas se mu třese, když říká moje jméno, a já zavřu oči. Způsobila jsem mu bolest – na vrchol denních démonů, se kterými musel bojovat. To byl důvod, proč jsem si svou bolest nechávala pro sebe.

Položí svou ruku na mou tvář a jemně mě nabádá, abych se k němu otočila čelem. „Podívej se na mě,“ prosí a já vzdávám ten boj. „Ty se omlouváš?“ ptá se s očima dokořán. „Jsem tady, protože….“ Odmlčí se, jako by se snažil najít ta správná slova. „Jsem tady, protože chci šanci to udělat správně,“ říká a moje srdce vynechá jeden úder. „Chci šanci dokázat ti, jak moc je mi to líto. Nikdy jsem tě nechtěl zranit.“ Nakloní se a položí svoje čelo na moje. „Chci být pro tebe lepším člověkem,“ zašeptá. „Vím, že si nic nezasloužím. Ale slibuju ti, už kvůli tobě, že se budu snažit dělat věci lépe.“ Pak se odtáhne a setře slzy, které mi stékají po tvářích. „Nutíš mě cítit věci, které jsem necítil už roky.“

„Co to říkáš?“

Těžce si povzdechne. „Říkám, že mě to mrzí. A chci šanci ti to dokázat.“ Odmlčí se. „Nedělám to kvůli dítěti. Nenávidím, že sis tím musela procházet sama, ale dělám to, protože se od tebe nemůžu držet dál. Nutíš mě cítit naději, když jsem okolo tebe a jsem totální magor, když nejsi poblíž.“ Trošku se zasměju. „Jsi všechno, na co myslím.“ Jeho oči najdou ty moje. „Dej mi šanci udělat to správně. Ukázat ti, že pro tebe můžu být lepší.“

Dřív, než můžu odpovědět, odvrátí se ode mě. Jeho oči přistanou na lahvičce mých léků proti bolesti, která stojí na nočním stolku. „Máš bolesti?“

„Přicházejí a odcházejí,“ říkám upřímně.

Přikývne. „Tvá matka říkala, že se tě snažila přimět, abys s ní jela k nim domů.“

Povzdechnu si. „Řekla ti všechno?“

„To doufám,“ říká zvedajíc mou ruku. A vtiskne mi na ní měkký polibek. „Pojď se mnou domů. Dovol mi se o tebe postarat.“

„Ale to ne, Tate. Na tohle nemáš čas,“ říkám, ale moje srdce se vznáší nad skutečností, že se mi snaží pomoct.

„Neberu ne jako odpověď. Dovol mi to.“

Zavrtím hlavou. „Nemusíš se cítit povinen mi pomáhat,“ říkám, když zívnu. Díky těmhle práškům jsem ospalá.

Pustí mě a vstane z mojí postele. „Co to děláš?“ ptám se, když se začne rozhlížet po pokoji.

„Hledám tvou tašku. Říkal jsem ti, že neberu ne, jako odpověď.“