Antony - 7. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Další krátký skok v čase – velký den pro Cecelii a Antonyho… Sinnel

Říjen 1984

Antony se otočil, aby se ujistil, že jeho smoking byl přesně takový, jak to Cecelia požadovala. Přiléhavý na místech, na kterých měl být a tam, kde měl být volnější, byl volnější. Nikde ani jediné smítko prachu. Jeho dívka svým způsobem trochu vyšilovala, ale Antonymu to ani v nejmenším nevadilo.

Byl to jeho svatební den. Navzdory tomu, že měl pocit, že trvalo celou věčnost, než na dnešní den nadešel, vše šlo velice hladce. Nemohl se ubránit mírnému pocitu smutku kvůli tomu, že se toho nedožila jeho matka a otec. Byli tu však jeho bratr, bratranci, sestřenice a prarodiče, kteří s ním budou dnešní den sdílet. Bůh ví, že Cecelia měla na své straně kostela hostů víc než dost. On jich tolik neměl ani zdaleka.

„Kde je můj vnuk?“

Davem hostů, který proudil dovnitř a ven do pronajatých místností, se prodíral Antonyho dědeček. V místním hotelu si rezervovali pro rodinu a přátelé celé patro. Cecelia měla samozřejmě svůj vlastní pokoj nahoře, takže nebyla šance, že by ji Antony mohl zahlédnout. Tak zatraceně moc ji chtěl vidět.

„Cazzo, podívej se na sebe, chlapče,“ řekl Andino a urovnal klopy Antonyho obleku. „Tvůj otec by zbožňoval, kdy tě viděl takhle oblečeného a vypulírovaného jako jsi právě teď.“

Antony byl jako omráčený. Od té doby, kdy Ross zemřel, o něm jeho dědeček ani jednou nepromluvil.

„Myslím si, že ty jsi byl vždy jeho oblíbenec,“ dodal Andino.

„Proč?“ zeptal se Antony.

Andino se zasmál. „Protože jsi přesně jako on a on to věděl. Vždycky ses potuloval se svou malou pistolí ve svých rukou. „Prásk, prásk“ říkal jsi to každému, kdo to byl ochotný poslouchat to. Že tvůj Papà je dostane.“

„Jo?“

Tohle si Antony nepamatoval.

Jeho děda pokrčil rameny, jako by v tom nebyl žádný rozdíl. „Jasně, chlapče. Sluší ti to, Tony. On a tvoje máma by na tebe byli tak pyšní. Dnešek je pro tebe velký den, co?“

Nervy mu pracovaly.

„Sahám tady příliš vysoko?“ zeptal se Antony.

Andino se usmál. Byl to důvěrně známý pohled. Ten úšklebek, který zvládali všichni Marcellovi muži pouhým mrknutím oka. „V žádném případě. Každý, kdo má oči, může vidět, že je ta dívka do toho tvého tupého zadku bezhlavě zamilovaná. A přestaň být tak zatraceně nervózní. Je to sice velký dav, ale všichni tu jsou stejně jen kvůli Vinniemu. Ignoruj je. Dělej to, co ti řekne kněz. A na Cecelii se usmívej.“

Při pouhé zmínce o jeho budoucí manželce se Antonymu objevil úsměv ve tváři. „Ještě jsem ji neviděl.“

„To je ono, chlapče. A až ji uvidíš, ne, že budeš mít v očích slzy. Žádný muž v la famiglia by ti to nikdy nezapomněl.“

*****

Antony přistoupil k oltáři, kde už na něj čekal Johnathan.

John položil svou ruku na Antonyho rameno a pevně ho stiskl. „Kriste, podívej se na sebe.“

„Nech toho,“ zamumlal Antony a donutil přítele pustit ho. Při výběru svědka se rozhodoval mezi Johnem a Pauliem. Nakonec se rozhodl pro Johna a Paulie se tím, díky bohu, necítil uražený. „Všichni mi to pořád opakují. Jako by mi to normálně neslušelo. Takové nesmysly.“

John se zasmál. „Máš pravdu. Ale dneska se ženíš, takže musíme -“

„Tiše, chlapci,“ ozval se ostrý hlas za Antonym a Johnem. „Jeden z vás už tu bere boží jméno nadarmo a já už toho mám dost.“

Antony se zasmál. „Sklapni, Johne, jinak si mě nevezme.“

John se ušklíbl. „Jo, dobře. Jsi v pořádku?“

„V naprostém.“

Ve skutečnosti víc než naprostém pořádku.

„Dostal jsi to nejlepší, takže myslím, že musíš mít pravdu,“ řekl Johnathan tiše.

„To ano,“ odpověděl Antony.

John zmlkl, protože se otevřely zadní dveře vedoucí do katedrály. Svatba nebyla obrovská, ale i tak měla Cecelia dvě družičky, které pocházely z jejího příbuzenstva, svou svědkyni, kterou byla Kate, a dívku, která před ní házela květiny. Všichni tihle lidé se museli vydat uličkou jako první. Antony se otočil tím směrem.

Chtěl Cecelii.

Chtěl, aby se stala jeho ženou.

Chtěl, aby stála po jeho boku.

Brzy.

Teď.

Nejlépe už včera.

Když se mu do zorného pole konečně ve dveřích dostala Cecelia, která stála po boku svého otce, měla bílý závoj, který zakrýval její obličej, na sobě bílé šaty, které byly dostatečně dlouhé, aby při každém pohybu šustily až po zemi, Antony se konečně uklidnil.

Bože, jak tuhle ženu miloval.

Sempre.

Vždycky.

Navždy.

Takže děkoval bohu za to, že ji stvořil. Nikdo jiný jí nesahal ani k patám.

*****

„Gratuluji, gratuluji, gratuluji!“

Antony přijal polibek na tvář a objetí, které bylo až příliš blízké, vzhledem k tomu, že toho snad už miliontého člověka ani neznal. Cecelia, elegantní a krásná jako vždy, udělala to samé. Číšník od ní převzal prázdnou skleničku od vína, a nahradil ji novou, plnou. Mezitím další host, co právě gratuloval a předal Antonymu tlustou obálku. John, který stál přímo za zády Antonyho, tu obálku s hotovostí od Antonyho převzal a dal jí do tašky ke stovkám dalších. Vdávala se Bossova dcera, první z jeho dvou. Vypadalo to, že nikdo, komu se nepodařilo dostat na obřad, nebyl ochotný nechat si ujít aspoň následnou večeři s recepcí. Bylo tu tolik lidí, až měl Antony pocit, jako by se dusil.

Cecelia ani jednou neodešla od jeho boku. To pomáhalo.

„Ty jsi ještě tady?“ zeptal se John.

Antony přikývl. Byli tu už několik hodin.

Italské svatby byly vždycky obrovské, hlučné a nikdy nekončící. Zvyky lidí, kteří se tu shromáždili, měnily tuhle událost do epických rozměrů. K tomu přičtěte to, že dobrá polovina hostů byla původem z Cosa Nostry. Díky tomu nabývala událost na daleko větším významu.

Antony si přál, aby se na to lépe připravil.

Cecelia tohle všechno řešila za pochodu.

Jeho brady se dotkly v jemném polibku rty jeho manželky. Svou rukou zajela pod jeho smoking, čímž přiměla, aby se Antony vrátil svou pozorností zpět do přítomnosti. Ve svých svatebních šatech vypadala úchvatně. Měla dokonale nanesený make-up a bezchybně vyčesané vlasy. Sakra, jeho dívka vypadala vždycky dokonale, ale dneska přesto vypadala úplně jinak.

Ale podle něho by byla dokonalá, i kdyby na sobě neměla vůbec nic.

A toho se Antony už nemohl dočkat.

„Nezměnil ses v reflektor, že ne?“ zašeptala mu Cecelia do ucha.

„Ne,“ připustil Antony.

Cecelia mrkla. „No, rozkrojili jsme dort, měli svatební tanec, jsme tady už celé hodiny, všechny pozdravili…“

„Co takhle si zatančit, Tesoro?“

Zajela jeho prsty blíž k pásku jeho kalhot. „Co bys řekl na to, že bychom se teď se všemi rozloučili?“

Ježíši Kriste.

Ano.

„Pojďme na to.“

Cecelia Antonyho ústa políbila rychlým, spalujícím polibkem, který skončil až moc brzo, než aby ho uspokojil. Ale na tom nezáleželo. Ten rychlý polibek v něm probudil všechny nervy. Byl si vědom toho, že byla celou noc po jeho boku. Antony na její přítomnost nikdy nezapomínal, ale teď… teď. Pro boha.

Zatraceně, penis měl celý tvrdý. Celým jeho tělem proudil chtíč a touha. Všechno směřovalo přímo do toho jednoho místa na jeho těle a bylo to příslibem něčeho hříšného a božského.

Antony nikdy nebyl moc dobrý v tom, když musel čekat na něco, co chtěl.

Teď na to musel jít pomalu a čekat na Cecelii. Ale ona nebyla to samé. Ona si zasloužila mnohem, mnohem víc.

„Půjdu najít svou mámu s tátou, abych jim dala vědět, že odcházíme.“

„Jistě, srdíčko.“

Antony ji nechal bez dalších řečí jít.

Jakmile Cecelia zmizela v davu, přitočili se k Antonymu Johnathan s Pauliem.

„Můžeme ti taky pogratulovat?“ zeptal se Paulie.

„A rozloučit se,“ dodal John. „Vypadáš až příliš nadšeně, Marcello. Setři ten výraz z obličeje dřív, než se tu ukáže Vinnie a uvidí, jak jeho dceru sleduješ jako pes, který se nemůže dočkat své kosti, jo?“

Antony se s pokrčením ramen zasmál. „Ale je to pravda.“

„Jo, to všichni víme. Ale nemusíš mu to zdůrazňovat.“

„To je pravda.“

Paul poplácal Antonyho po rameni. „Užij si svou noc, kámo.“

Antony se zazubil. „To víš, že ano.“

„A teď si jdu najít svou vlastní ženu a vydat se s ní domů,“ dokončil větu se smíchem Paulie.

„Později.“

Jakmile Paulie odešel, Antony stál tváří v tvář Johnovi a dívali se zpříma na sebe.

„Myslel jsem, že se budu ženit první,“ připustil John. „Myslím tím, z nás dvou.“

„Taky na tebe dojde.“

John přikývl, ale v očích měl odstup. „Jo.“

Antony nepotřeboval, aby jeho přítel vyslovil nahlas to, na co myslel.

Ale ne s tou, kterou chci.

To bylo to, proč si Antony připadal tak strašně, když přišlo na Johnathana. Byl nucený oženit se s Kate kvůli obchodu, ale teď už nebylo cesty zpět. Manželství v jejich světě nebylo prozatímní záležitostí.

Bylo to na celý život.

„Jsem rád, že jsi našel tu pravou, Antony,“ zamumlal John.

„Je mi líto, že ty ne,“ odpověděl Antony.

John se usmál, ale nebyl to skutečný úsměv. „Našel jsem, ale byl jsem zatraceným pitomcem. Nikdy nebuď takovým oslem, chlape.“

„Nebudu.“

****

Antony ještě nestačil ani zavřít dveře hotelového pokoje, Cecelia se už na něj vrhla. Aby ho snědla.

Její polibek byl plný síly, plný požadavků. Vychutnával si chuť jejích úst a to, jak bojovala s jeho jazykem. Nikdy dřív ho nepolíbila tak bezostyšně. Bylo to zatracené nebe. Zajela svýma rukama pod jeho smoking a vytáhla mu z kalhot košili. Když se jí nepodařilo dostatečně rychle rozepnout košili, jednoduše zatáhla za její látku, až se utržené knoflíky rozlétly do všech stran.

Ceceliny ruce byly na jeho kůži horké, propalovaly jeho tělo všude, kde se ho horečnatě dotkly a to ho donutilo zasténat. Netušil, zda se zvládne zatraceně ovládnout, jestli Cecelia nezpomalí. Ta dívka byla možná celá v bílém, ale vypadala zatraceně hříšně. Zvlášť, když se ho dotýkala.

Svými polibky mu pokryla celé hrdlo a Antony se zasmál. „Kriste, kde se to v tobě vzalo?“

„Není tu žádná chůva,“ řekla prostě.

Antony předpokládal, že to hodně vysvětlovalo.

Přejížděla prsty po jeho nahém břichu a hrudníku, jako by se snažila vrýt do paměti všechny výstupky a prohlubně jeho svalů. Zvýšenou pozornost věnovala jeho břišním svalům, které směřovaly k linii tmavých chloupků a jejich části, která mizela pod okrajem jeho kalhot. Nechal, aby se ho její hebké ruce dotýkaly. Rozepnula mu kalhoty a stáhla mu jejich zip. Stále mlčel.

Její ruka bez jakéhokoli varování vklouzla do slipů, kde našla jeho tvrdý penis. Otevřeně a nestydatě se mu dívala přímo do očí, zatímco prsty pevně sevřela jeho hřídel a pak ho po celé délce pohladila.

Antonymu uvízla slova v krku a dusila ho. Cítil její ruku na teplém hedvábí jeho penisu. Netrvalo to dlouho. Stačilo pár jejích pevných, rychlých tahů, a jeho penis byl tvrdší než zatracená ocel a celý pulzoval touhou po něčem horkém, mokrém a těsném.

„Jaké to je?“ zašeptala Cecelia.

„Fantastické,“ dokázal ze sebe dostat Antony.

„Mmm, dobře.“

Kriste.

Stačil zvuk jejího hlasu a byl hotový jako nikdy. Čekal celý ten zatracený čas na to, aby jí měl takhle o samotě a ona ho teď naprosto překvapila. Cecelia vypadala tak nevině, ale nyní se zdálo, že byla víc než ochotná vystoupit z toho pláště čistoty, který ji pevně zahaloval. Chtěla, aby jí učil. Bylo to naprosto zřejmé.

Taky jí to chtěl naučit.

„Dovol, abych tě svlékl, Cecelio,“ řekl Antony.

Cecelia si skousla spodní ret. „Jen, když mi slíbíš, že budeš rychlý.“

Jestli existovala jedna věc, kterou na Cecelii zbožňoval nejvíc, tak to byla její rafinovaná sebedůvěra. Někdy stačil jen pohled, který mluvil za vše. Nebyla ženou, která by kvůli tomu, aby získala pozornost, křičela, nebo potřebovala dělat scény.

„To nemůžu, Tesoro.“

Cecelia se na něj podívala s vyzývavě zvednutým obočím. „Proč ne?“

„Protože je na tvém těle až příliš mnoho milimetrů pokožky, kterou chci prozkoumat, vychutnat si ji a cítit ji. Chci tě všude. Chci každou tvou jednotlivou část. Každé tvé skryté místečko, které bude sladce zpívat. Chci si tě vrýt do paměti. Takže ne, nemůžu být rychlý, Cecelio. Ne dneska večer.“

„Ale máš celou věčnost, abys mě všechno naučil,“ podotkla tiše.

„Jistě, ale jen jednou je to poprvé, zlato.“

Cecelia se usmála, i když odvrátila oči. „Vím naprosto přesně, kdo jsi, Antony. Ty to víš taky, že?“

„Kdo jsem?“

„Cosa Nostra. Věci, které děláš. Všechny ty věci.“

Antony o sobě nikdy takhle nepřemýšlel. „Takže?“

„Prostě jsem chtěla, abys věděl, že když ti říkám věci, jako tohle. Miluješ mě, a tak se o nic z toho se nestarám. Dokud jsi můj, na ničem jiném nezáleží, ano? Na ničem z toho.“

Připomněl si, že tohle je navždy.

„Jsi dokonalá, víš?“ zeptal se Antony, v rukou držel obličej své ženy a dlouze se jí díval přímo do očí.

„Jak?“ zeptala se Cecelia.

„Naprosto dokonalá, Tesoro.“

„Pro tebe.“

Její slova pocítil v celém těle. Jako by mu těma dvěma slovy dala Cecelia slib, který nikdy nepožadoval, ale nutně ho potřeboval slyšet. Jeho sobectví na něj zaútočilo jako obrovská dělová koule.

Cecelia byla jeho.

Navždy.

Jeho.

„Jen moje,“ řekl Antony.

„Jen tvoje.“

Pak to najednou vypadalo, jako by se zalekla a její předchozí odvaha zmizela. Její ruka se na jeho penisu zastavila a nedokázala se mu podívat do očí. Antony chtěl, aby se mu místo téhle plaché dívky, která náhle zaujala její místo, znovu vrátila jeho nestoudná manželka.

„Co se děje?“ zeptal se Antony.

Cecelia pokrčila rameny zakrytými krajkou. „Nevím, co mám dělat a nechci tě zklamat. Nic jiného.“

„To nemůžeš. Věř mi. Tohle je všechno o učení, Cecelio. Nesmíš cítit rozpaky nebo zahanbení. Řekni mi, co chceš, nebo co potřebuješ. Když se budeš cítit dobře, děláš vše správně. A ne správně jen pro mě, ale správně i pro tebe.“

„Je to dobré?“

„Až příliš dobré.“

Cecelia se usmála. „Chceš, abych pokračovala?“

„Dělej si, co chceš, Cecelio. Požádej mě, o cokoli chceš. Vždycky ti to dám.“

„Slibuješ?“

„Navždy, srdíčko. Požádej mě o to nebo to řekni. Ať už budeš chtít cokoli vědět nebo se naučit, naučím tě to. Tak strašně moc tě toho chci naučit, Cecelio Marcello. A vsadím se, že i ty budeš každou vteřinu toho procesu zbožňovat. Stačí jen otevřít tvá nádherná ústa a vyslovit to.“