NLTL - 31. kapitola

Překlad: Raduš
Kor.: Yanica

~ Ashton ~

Pokud byste řekli, že jsem nespal dobře, šlo by o směšné podcenění situace. Celou noc jsem nebyl schopen vypnout mozek a přestat se starat o Annu. Můj mobilní telefon nezazvonil, takže buď se Mike se rozhodl, že mi nebude volat, nebo měla dobrou noc.

Vylezl jsem z postele těsně po sedmé a vplížil jsem se do sprchy. Oči mě pálily únavou, tak jsem jen stál pod sprchou a nechal výkonné trysky uvolnit mé napjaté svaly.

Když jsem skončil, a oblékl se, zamířil jsem zpátky do pokoje, a zjistil, že se Dean právě probouzí. Přinutil jsem se k úsměvu a doufal, že nevypadám tak drsně, jak jsem se cítil. „Dobré ráno, vyspal ses dobře?“

Odfrkl a přimhouřil na mě oči. „Spíš ne.“

Jedno z mých obočí vyběhlo při otázce. „Ne? Jak to?“

Posadil se a přejel si rukou přes obličej. „Zasraně, chrápeš jako slon s chřipkou!“

Couvl jsem, zavrtěl hlavou a převrátil oči. „Nech mě hádat, Anna tě navedla, abys mi to řekl, že jo?“ Vždycky se mi snažila namluvit, že chrápu a teď s ní zřejmě spolupracoval i Dean.

Několikrát zamrkal, neodpovídal, pak spustil nohy z postele a s unaveným povzdechem se plahočil do koupelny. Můj pohled padl na mobil na stolku, takže jsem si sedl na okraj postele, vyvolal její číslo a diskutoval sám se sebou, jestli bych jí už mohl zavolat, nebo ne. Rozhodl jsem se, že ne, tak jako tak pravděpodobně ještě spala. Měli jsme letět až po dvanácté, aby si mohla déle odpočinout. Padl jsem zpátky na postel, hrál si s aplikacemi na mém telefonu, a snažil se ten čas přečkat. Když Dean úplně oblečený vyšel z koupelny, ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Otevřu,“ zamumlal, hned tam zamířil a tahem otevřel dveře. „Ach, dobrý den, Annabelle.“

Srdce mi poskočilo v hrudi, rychle jsem se zvedl a zamířil k ní, prakticky odtlačujíc Deana z cesty, a trhnutím jsem otevřel dveře dokořán. Stála tam. Moje napjaté nervy se konečně uklidnily, když jsem spatřil její krásnou tvář. Popošel jsem k ní blíž, zabalil jí ruku kolem ramen, vtiskl obličej do jejích vlasů a nadechl se její vůně. Chyběla mi tolik, že to momentálně bylo velmi bolestivé.

Okamžitě mě objala. Koutkem oka jsem viděl Mika stojícího v chodbě za ní. Jeho výraz byl velmi nepříjemný, jako kdyby se snažil nedívat a nevměšovat se. Přinutil jsem se odtáhnout zpět a usmál se na ni. „Hej, jak ses vyspala? Vše pořádku?“ Položil jsem ruce na obě strany jejího obličeje a cítil, jak mi povyjelo obočí. Vypadala velice unaveně. Oči měla podlité krví, a to buď z nedostatku spánku, nebo protože plakala. Zaťal jsem zuby, pak jsem se podíval na Mika. Měli bychom si asi promluvit později.

„Dobře,“ odpověděla s pokrčením ramen, a sklopila oči k podlaze.

Zavrtěl jsem hlavou a povzdechl si, pak jsem ji zatáhl do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Nevěděl jsem, proč se obtěžovala mi lhát, když jsem to na ní vždycky poznal. „Ne, ne, Anno.“

Zasténala a zavrtěla hlavou. „Cokoliv, na tom teď nezáleží,“ odpověděla. „No, mám něco, co musíš vidět. Nevyšiluj, dobře?“ Zvedla ruku a podala mi noviny.

Zmateně jsem se zamračil, než jsem je vzal z jejích rukou. Když jsem viděl dvě fotografie, které byly přes celou přední stranu, otevřel jsem ústa. „Do prdele, tam je naše fotka!“

Vzdychla a padla dolů na malou pohovku, která tam stála. „Víc než jedna. Jsou tam celé dvě stránky věnované jen nám,“ zamumlala.

Vyschlo mi v krku. Nemohl jsem odtrhnout oči od fotografie na titulní straně. Anna vypadala stejně neuvěřitelné, jak jsem si vzpomínal. Pak se můj mozek znovu dal do práce. Carter. Mohl to vidět, rozzuřit se a chtít se jí pomstít. Samozřejmě, že já a její otec jsme předpokládali, že se tohle stane, a on se snažil omezit informace, kterou se mohou dostat dovnitř a ven z vězení, omezit počet časopisů a dokumentů, které půjdou dovnitř, a snížit publicitu vůbec. Také všechny osobní dopisy, které přicházely do vězení, a to nejen Carterovi, byly kontrolovány, ve snaze udržet tuto informaci od něj tak dlouho, jak je to možné. Nebylo to jednoduché, ale doufali jsme, že by se to za několik týdnů mohlo zklidnit, až veškerý zájem o senátora Spencera a jeho rodinu opadne. Potíž byla v tom, že jsme předpokládali, že by se ukázala Anna, ale ne my jako pár. Annino pózování se mnou a tvrzení, že jsem její přítel, ho určitě rozzuřilo.

Seděl jsem na pohovce vedle ní a nemohl odtrhnout oči od novin, skenoval jsem slova a hledal něco důležitého. Všechno vypadalo jako triviální žvásty o párty. Rychle jsem prošel druhou a třetí stránku, protože se tam vše točilo kolem módních šatů a bot a toho, kdo by měl vyhodit svého stylistu. Cítil jsem, jak na mě Anna zírá, zjevně čekajíc, nějakou moji reakce na tohle všechno.

Přinutil jsem se k úsměvu. „Zřejmě bys měla mít svého stylistu,“ zamumlal jsem slabě.

Zasmála se a přikývla. „Pokračuj ve čtení. Už ses dostal k řeči těla?“

Odpověděl jsem ji zavrtěním hlavou a obrátil papír na poslední dvě strany. Srdce mi bušilo v hrudi. Celé dvě stránky byly pokryty různými fotografiemi mě a Anny. Titulek naznačoval vznik nového žhavého páru. Oči mi poletovaly nad fotkami, milujíc každou z nich. Rozhodl jsem se, že bych si měl přečíst článek, protože tam jasně bylo něco, co se Anně nelíbilo, takže jsem přehodil jednu nohu přes druhou a dal se do práce.

Zřejmě si mysleli, že Anna byla nejžhavější „První dcera“, která kdy žila. Z celého srdce jsem s tímto tvrzením souhlasil. Zmínili se o mně a mém vtipu o obavách z návštěvy jejích rodičů. Novinářka si myslela, že jsem rozkošně schopný.

Když jsem se dostal k té části, kterou měla na mysli, cítil jsem, jak mi z šoku ztuhla záda. Zjevně ty noviny měly odborníka, který analyzoval některé z fotografií, které tu byly prezentovány. Jeho nálezy byly vytištěny vedle každé z nich. Na první z nich mi budoucí president Spencer potřásal rukou. Znalec analyzoval jeho úsměv a způsob, jakým se ke mně nakláněl. Došel k závěru, že to znamená, že mě má rád a důvěřuje mi s jeho dcerou. Titulek zněl, že jsem „zadobře s budoucím tchánem“. Pýcha mi nafoukla hrudník, když jsem to četl. Kdybych mohl s Annou randit, třeba ode dneška, měl bych už s rodinnou dobré vztahy. Na tom dalším, na který jsem se díval, jsme byli já a Anna, jak tančíme a smějeme se. Podle názoru, profesionála, to že jednu z jejích rukou měla volně umístěnou na mém rameni a druhou zamotanou do mých vlasů na krku, blízkost našich těl a ty „malé vědoucí úsměvy“, na našich rtech, znamenaly jen jednu věc – byli jsme velice zamilovaní.

Šok projel mým tělem, a vtlačil mě do sedadla. Nemohl jsem dýchat. Mysleli si, že je do mě zamilovaná? Hodil jsem po ní očkem a viděl, že si zuřivě okusuje nehty. Ona je do mě zamilovaná? Přemýšlel jsem. Dal bych cokoliv za to, aby to byla pravda. Věděl jsem, že se začíná dostávat přes Jacka, a rozhodně já jsem do ní byl zamilovaný, ale podle toho odborníka, ona mě taky milovala. Možná to sama ani nevěděla. Že by mě to odhalení překvapilo, ne, ani v nejmenším; Annin mozek by o tom mohl odmítat dokonce i jen uvažovat. Kdyby se do mě zamilovala, nechtěla by to, věděl jsem, že je to fakt. Anně se nelíbilo cítit se zranitelně a nechtěla si znovu ublížit. Věděl jsem, že nenáviděla fakt, že jí na mně záleželo; kdyby mě milovala, pak by to byla zcela jiná situace a to ji pravděpodobně děsilo až do morku kostí.

Věděl jsem, že bych na ni nemohl tlačit, protože by ji to asi vyděsilo a uzavřela by se zase sama do sebe. Zoufale jsem se snažil nereagovat, a přinutil se pokračovat ve čtení článku.

Expert na řeč těla s námi zjevně neskončil. Analyzoval další fotografii a dospěl k závěru, že jsem k ní byl až zuřivě ochranitelský a že mi plně důvěřuje. Při té poslední části se mi na rty vplížil malý úsměv. Pak tu byla ta část, která mi po zádech poslala vzrušené mrazení. Uvedl, že máme vážný, dlouhodobý vztah, který bude i nadále vzkvétat. Předpověděl nám svatební zvony v průběhu příštích tří let. Polkl jsem a několikrát zamrkal. Svatební zvony. Kdyby bylo po mém, kdybych měl tu možnost, tak bych si ji vzal hned zítra.

Zdá se, že jsme byli nejžhavější pár, který byl na té párty – odsunuli jsme dozadu dokonce i známé celebrity, které se zúčastnily taky. Noviny už taky přišly s pár kýčovitými názvy.

Nevěřícně jsem se zasmál a zavrtěl hlavou. Nenáviděl jsem to jméno. „Annaton? To je kravina,“ zamumlal jsem. Nate se mi kvůli tomu bude posmívat. Už jsem to v duchu viděl.

Anna zasténala a naklonila se a položila si hlavu do dlaní. „Je mi to líto. Nemůžu uvěřit, že je to tam všechno vytištěné. Všechno teď pro tebe bude mnohem těžší.“

Slabě jsem se usmál a posunul se blíž k ní, pokládajíc jí ruku kolem ramen. „Všechno bude v pořádku. Za pár dní se to usadí. Není to tak, že to bude vědět celá vysoká nebo něco takového.“ Aspoň, já jsem se modlil, že by se to nestalo. Jasně, opravdu jsme reakci na nás velmi podcenili. Myslel jsem, že to bude jen její fotografie s jejím otcem, a pod ní její jméno, a hotovo. Nečekal jsem, že ji budou věnovat tolik pozornosti. „Samozřejmě, že to teď ve škole bude o něco těžší, když lidé vědí, kdo jsi. Ale není to tak špatné. Moje krytí jako přítele ještě drží, takže nikdo nebude vědět, že jsem agent.“ Jemně jsem jí stiskl rameno a ona se na mě podívala vyplašenýma očima. „Vše bude v pořádku. Nestresuj se.“

Vzdychla a přikývla, žvýkajíc spodní ret. „Nebudeš pak žádat o přeřazení?“

Zvedl jsem jedno obočí. Bylo něco, co mi neřekla? „Proč bych měl?“

Pokrčila rameny, pořád okusovala svůj dolní ret.

Povzdechl jsem si a převrátil oči. „Neopustím tě. Slíbil jsem ti to, že jo?“

Vypustila úlevný povzdech, přikývla a v koutku úst jí zacukalo nechtěným úsměvem. „Já vím, že ano. Jen jsem přemýšlela, jestli tě tvoje obranné instinkty nedonutí s křikem utéct jako malou holku, teď když nás noviny pomlouvají, že jsme do sebe zamilovaní.“

Smál jsem se, jak mě doběhla realita. Myslela si, že mám fóbii ze závazků a opustím ji kvůli tomu, co vytiskli. Neměla ponětí. „Nechci křičet,“ odpověděl jsem a hravě na ni mrknul. „Kromě toho, mám docela rád náš byt.“

Zasmála se, zajiskřilo jí v očích, a její napětí se uvolnilo. Zdálo se mi, že relaxuje. „To ráda slyším.“

Usmál jsem se, věděl jsem, že je potřeba rychle změnit téma. Mohl jsem ji pošťuchovat jen chvilku, než by mohla začít šílet, nebo panikařit. Nechtěl jsem ji rozčilovat, protože v některých temných zákoutích své mysli, si myslela, že by Jack nesouhlasil s bulvárními fámami.

„Některé z těch fotografií jsou skvělé. Měli bychom se pokusit jich pár získat a pověsit je v našem bytě,“ uvažoval jsem a držel noviny Deanovi, protože se mi je snažil přečíst přes rameno.

Anna přikývla. „Miluji tu na první stránce, my na červeném koberci.“

„Taky se mi líbí ty, jak tančíme. A ta s tvým tátou. „odpověděl jsem s hrdým úsměvem.

Zachichotala se a hřbetem ruky mě jemně poplácala přes břicho. „Nezačínej se naparovat a povyšovat, jen proto, že budoucí prezident tě má rád.“

Usmál jsem se. Nemohl bych se starat méně, jestli mě má rád budoucí prezident, ale záleželo by mi na tom, jestli mě má rád otec mé životní lásky. V mých očích byl v těchto dvou věcech obrovský rozdíl. „Trochu se chlubit můžu, ne?“ Žertoval jsem.

Zasmála se, postavila se a podívala se na mě. „Hladovím. Předpokládám, že jsi ještě nejedl?“ Zavrtěl jsem hlavou a podpořil to hlasitou reakcí svého žaludku, protože mluvila o jídle. „Jdeme rychle?“

Stál jsem a přikývl dychtivě. „Sakra jo. Jdeš, Deane?“ vytrhnul jsem ho ze soustředění, se kterým stále skenoval papíry.

Roztržitě přikývl. „Jasně, snídaně s párem celebrit Annaton, to je sen každého kluka,“ zažertoval, zavřel noviny a hodil je na postel. „Můžu dostat autogram?“ Žertoval se širokým úsměvem, když šel ke dveřím a otevřel je.

Anna sebou trhla, škrábajíc se na nose. „Nežertuj o tom, opravdu jsem se jednou podepsala.“

Podíval jsem se na ni v šoku. „Už ses jednou podepsala? Kdy?“

„Když jsem byla v baru dnes ráno,“ pokrčila rameny a otočila se ke dveřím následujíc Deana ven z místnosti.

Popadl jsem ji za ruku a s trhnutími ji zastavil a mračil se na ni. „Když jsi byla v baru? Ty jsi šla do baru, bez ochranky? Sakra, Anno!“ Proč neměla žádný respekt ke svému bezpečí? Nevěděla, že mě zabije, jestli se jí něco stane?

Zamračila a zavrtěla hlavou. „Vzala jsem si ochranku.“

„Kdy jsi byla v baru?“ Zeptala jsem se, zamračil se a nenáviděl skutečnost, že mi nikdo nevolal.

Nedbale pokrčila rameny. „Dnes ráno. Nemohla jsem spát, tak jsme šli na prohlídku hotelu a pak jsem měla kávu, nebo čtyři, v baru.“

Srdce se mi potopilo. „Kdy jsi vstávala, holčičko?“ Zeptal jsem se, přitáhl si ji k sobě. Přejížděl jsem jí očima po obličeji a znovu si všiml, jak unaveně vypadala.

„Nevím. V pět? Můžeme jít a najíst se, prosím?“ Fňukla, a prosila mě očima, abych to nechal být.

Hluboce jsem si povzdechl, studujíc stíny pod jejíma očima. Ty kruhy mi lámaly srdce. „Dobře,“ souhlasil jsem. „Možná bychom mohli dnes večer jít brzo spát? Nespal jsem příliš dobře.“

Zasténala, ovinula mi paži kolem pasu, a přitiskla se blíž ke mně. „Neměl jsi o mě celou noc strach, že ne?“

„Ne, postel byla hrozná. Opravdu si myslím, že máš o sobě příliš vysoké mínění.“ zažertoval jsem, otočila se ke dveřím a vyšla ven v záchvatu smíchu. Když jsme se dostali na konec chodby, Dean stiskl tlačítko výtahu, a my všichni vlezli dovnitř a jeli dolů do restaurace na snídani.

Vstoupili jsme do restaurace a našli prázdný stůl, a já se tvrdě snažil, abych si nevšímal stolu nejblíže k nám, kde přestali jíst a dáma středního věku na nás nestydatě zírala s vidličkou plnou vajec na půl cesty k ústům.

Anna se zavrtěla v křesle, a tak jsem posunul svou ruku přes stůl, vzal tu její a jemně stiskl. Na oplátku jsem byl poctěn jejím oslnivým úsměvem. Snídaně byla přinejmenším nepříjemná. Přestože jsme jedli, byli jsme několikrát osloveni dalšími hosty, kteří jásali nad tím, že se s námi setkávají a chlubili se, jak hlasovali pro Annina otce. Po pózování s nějakými lidmi na pár záběrech pro jejich mobilní telefony, jsem se nakonec rozhodl, že už toho bylo dost a diskrétně kývl na Deana. Ten pak držel všechny ostatní ve slušné vzdálenosti, ale to nezastavilo šeptání, zírání nebo diskrétní fotky, na nichž se lidé zvěčňovali s námi v pozadí.

Anna stěží něco snědla, jen posouvala svoje jídlo po talíři a nervózně se rozhlížela kolem. Když jsem si konečně uvědomil, že to nebude o moc lepší, vstal jsem a natáhl k ní ruku. „Pojďme na kávu do baru. Doufejme, že tam v tuto denní dobu nikdo nebude. Musí to být lepší než tohle,“ ukázal jsem.

Její ruka vklouzla do mé, a vděčně se usmála. „Doufám, že ano.“ Přitočila se ke mně a opřela mi hlavu o rameno, když jsme šli přes halu a opět se snažili ignorovat lidi, kteří se zastavili, jen aby na nás zírali. Naštěstí, když jsme se dostali do baru, byl docela prázdný, kromě dvou nebo tří lidí, které jsme viděli už včera večer na párty. Nevěnovali nám moc pozornosti, takže jsme vklouzli dovnitř a posadili se na jednu z pohodlných plyšových pohovek. Dean a Mike se zastavili u dveří, bok po boku, jasně blokovali vstup tak, abychom mohli mít potřebné soukromí.

Po objednání espresa, jsem znovu vzal Anninu ruku, a tentokrát si všiml, že sebou lehce trhla. Zmateně jsem se zamračil, když mě chytila za ruku, abych se na ni nemohl podívat. „Je ta ruka v pořádku?“ Přikývla, a sevřela ruku tak, že jsem nemohl nic vidět. Její oči říkaly něco jiného. Opatrně jsem vytáhl svou ruku z její a zasténal, když jsem na její dlani viděl čtyři malé řezy ve tvaru půlměsíce.

Vytáhla ruku z mého sevření a povzdechla si. „To je v pořádku,“ zamumlala.

Zabolelo mě u srdce, podíval jsem se na ni a ona mě tiše prosila, abych to nechal být a trvala na tom, že je v pořádku, i když jasně nebyla. „Špatný sen?“ Zeptal jsem se, vlastně jsem ani nechtěl znát odpověď, ale zároveň jsem ji potřeboval. Přikývla a mně se žaludek zkroutil hněvem. Pokud by se mi někdy podařilo dostat se na stopu Cartera Thomase, tak bych ho bez váhání ubil k smrti. Cloumal mnou čirý vztek, který zanechal štiplavou pachuť v mých ústech. „Chceš si o tom promluvit?“

Zavřela oči a zavrtěla hlavou, zvedla kávu a ovinula ruce kolem šálku, odfukujíc páru z nápoje. „Ne.“

Kývl jsem na souhlas. Asi na dvě minuty bylo ticho, takže jsem se rozhodl změnit téma. „Tak, máš všechno sbaleno?“

Vděčně se usmála. „Spíš ne. Bude to trvat asi jen deset minut. Nechám si ty boty ze včerejška; Myslím, že budou vypadat super roztomile k džínám. Co si o tom myslíš?“ Zeptala se vzrušeně.

Usmál jsem se, protože jsem nechápal, jak může být tak nadšená z páru bot. „Jo, myslím. Já jsem je opravdu neviděl.“

Zúžila oči. „Ukázala jsem ti je.“

Přikývl jsem. „Jo to jsi udělala, ale taky jsi mi ve stejnou dobu ukázala své nohy. Moje oči až dolů k botám nedošly.“

Zachichotala a poplácala mě po rameni. „Ty jsi takový perverzák!“ Hubovala mě, vrtěla hlavou, snažila se vypadat uraženě, ale neúspěšně.

Usmál jsem se a přikývl. „Jen se kolem sebe podívej, holčičko.“ Obrátila oči v sloup. Nikdy mi nevěřila, když jsem jí to řekl, ale byla to pravda. V okamžiku, kdy jsem ji potkal, už jsem se na jinou ženu ani nepodíval, a ani jsem už nechtěl.

Přišel za námi Dean, mluvíc do svého mobilního telefonu. „Jo, já jim to řeknu. Jo, jsem si jistý, že můžeme, v pořádku. Díky, Cindy.“ Vsunul svůj mobil zpátky do kapsy a trhl sebou. „Právě volala Cindy z tiskového oddělení, a dala mi vědět, že zpravodajský kanál měl na večírku reportérku, a budou to vysílat za pět minut,“ kývl směrem k velké TV s plochou obrazovkou, která byla namontována na zdi. „Půjdu se podívat, jestli ji můžeme zapnout.“ Vykročil pryč k baru, na minutku mluvil s barmanem, než černá se obrazovka probrala k životu a pak se usadila na zpravodajském kanálu.

Anna si přitáhla kolena k hrudi, oba jsme si sedli tak, abychom mohli sledovat reportáž o párty na oslavu narozenin jejího táty. Na obrazovce se objevil moderátor pořadu a vedle něj seděla jedna z reportérek, které na nás čekaly venku na červeném koberci, ta která se ptala na Anniny šaty.

Moderátor se obrátil na reportérku, hřejivě se usmíval, když pronášel úvodní slova. „Takže, Judy, vy jste na party ve Wiltshire včera večer byla. Jaké jsou nové drby? Všichni dnes ráno blouzní o Annabelle Spencer, a já musím přiznat, že je velmi krásná,“ řekl moderátor pořadu se širokým úsměvem. Anna polkla a nespokojeně se na svém místě zavrtěla. Položil jsem jí ruku na koleno a stiskl. Třeba o ní budou mluvit jen minutu a bude po všem.

Judy, ta reportérka, si položila ruku na srdce a druhou na tvář. „Ach můj bože, zblízka byla tak krásná, a tak sladká. A ten chlapec, její přítel, vypadá neuvěřitelně dobře! Chápu, proč je tisk označuje jako nový pár roku,“ řekla nadšeně. Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se. Všem, kromě Anny, se zdálo, že jsme pěkný pár.

Anna se rozpačitě zasmála a trhla sebou, směrem ke mně, jako kdyby čekala, že teď se seberu a s křikem uteču, když už jsem to neudělal dříve. „Promiň.“

Zvedl jsem oči, ale nedostal šanci odpovědět, protože v televizi znovu začala vzrušená debata. „Vím, že ve skutečnosti to byla párty na oslavu narozenin nově zvoleného prezidenta, ale můj bože, když Annaton vystoupili z té limuzíny, všechna pozornost se okamžitě přesunula k nim. Bylo to jako nějaký druh zatmění. A já jsem položila první otázku!“ rozplývala se vzrušeně Judy.

Pokračovaly v analýze každého detailu Anniných šatů, vlasů a make-upu, před tím, než přešly ke mně. Ani nezjistili, kdo ušil můj oblek – ani já nevěděl, kdo ušil můj oblek. Poté byl krátký záběr, jak jsem pomohl Anně z auta, a šli jsme po červeném koberci. Óóóchaly a ááchaly, když se Anna ke mně otočila a usmála se v okamžiku, kdy byly pořízeny fotografie, a když jsem jí odhrnul vlasy dozadu. Musel jsem uznat, že pro cizího pozorovatele jsme vypadali jako zamilovaný pár. V dalším záběru jsem žertoval o setkání s rodiči; zpomalili záznam a ukazovali Annu, jak se smála a dívala se na mě s krásným úsměvem na tváři. Když se dostaly k mému dalšímu výroku o tom, že Anna je ta nejlepší věc, která se mi kdy přihodila, jásaly dvojnásob nad tím, jak sladký jsem byl a jaké má Anna štěstí, že mě má.

Za dalších deset minut, když už nějak nebylo o čem mluvit, konečně změnily téma a vrátily se zpět k tomu, o kom celá ta relace měla původně být – k Anninu otci. Když Dean nakonec vypnul televizi, ušklíbl jsem se na Annu. Odtáhla se, schovávala se za kolena a jen pokukovala přes jejich vršek. Zasmál jsem se dřív, než jsem to mohl zastavit.

Zasténala a zavrtěla hlavou. „To není legrace, Ashtone! Sledoval jsi ten stejný program jako já?“ Našpulila rty a zafňukala, jako kdybych mohl tuhle situaci nějak zlepšit a způsobit, že to zmizí v obláčku kouře. „A co sakra, na to řekne Nate? A Rosie a ostatní kluci ve škole?“

Slabě jsem se usmál a vstal ze židle, podřepl před ní a vzal její ruce do svých. „Anno, uklidni se. Všechno bude v pořádku, a my se přes to společně dostaneme. Pokud se k tobě Rosie a kluci ze školy po tomhle začnou chovat jinak, pak nestojí za to, abys je měla ve svém životě, a ty jsi o nic zvláštního nepřišla.“ Nezmínil jsem se o Nateovi. Byl jsem si jistý, že od něj uslyším nějaké poznámky kvůli jménu a slušné množství posměšků o tom, že jsem v televizi vypadal jako sentimentální blbec, ale byl to můj nejlepší přítel, a nepochyboval jsem o tom, že by nikdy nechtěl nějak ublížit mě nebo Anně.

Zhluboka se nadechla a zavřela oči, před tím, než přikývla, zdálo se mi, že se viditelně uklidnila. „OK dobře. Asi půjdeme balit nebo něco. Chci jet domů. Skončila jsem se všemi těmi věcmi.“

Naklonil jsem se dopředu, zabalil kolem ní ruce, pevně ji objal a nechal se ovanout její lahodnou vůní. Její paže se omotaly kolem mého krku, objímajíc mě zpátky. Nebyl jsem ještě připravený ji pustit, sklouzl jsem jí rukama dolů po zádech a pod její zadek, když jsem se zapřel a vytáhl se na nohy, zvedl ji taky a držel ji pevně proti sobě.

Zahihňala se a automaticky mi omotala nohy kolem pasu, sama se ke mně přitiskla, zabořila mi hlavu do krku a zdálo se, že se konečně uvolnila. Spokojený povzdech opustil mé rty, protože byla zpět v mém náručí, přesně tam, kam patřila.

Nesl jsem ji halou a zamířil směrem k výtahům, když někdo po mé levici vykřikl naše jména. Otočil jsem hlavu tím směrem, uviděl fotografa na kolenou hledajícího dokonalý záběr toho, jak ji nesu, než se Dean s Mikem vrhli dopředu a zadrželi ho, blokujíc mu pohled.

Anna zalapala po dechu a já jí rychle postavil na nohy, směřujíc ji k nyní už otevřeným dveřím výtahu. Nečekal jsem na Deana, a stiskl tlačítko jejího podlaží, pak jsem vyhlédl ven a viděl, jak fotografa vyvádějí ven předními dveřmi, aniž by se ho skutečně dotkli.

„Do prdele,“ zavrčel jsem vydechujíc, když se dveře zavřely a nechaly nás o samotě. „Promiň. Doufejme, že se jim podařilo zarazit ho dříve, než získal pořádný snímek?“ Nabídl jsem slabě.

Vzdychla a přikývla, chytila mě kolem pasu, přitáhla mě k sobě a přitiskla se k mé hrudi. Vzhledem k tomu, že jsme jeli výtahem nahoru, sklonil jsem hlavu a zachytil její měkké rty do jemného polibku. Zdálo se mi, že proti mně roztála, když jsem ji stisknul v pase. Malý sten unikl jejími rty, a políbila mě zpátky. Dveře od výtahu se otevřely, s úsměvem jsem od ní neochotně odtáhl pusu, zatímco jejím očím trvalo několik sekund, než se znovu otevřely. Zachytily ty moje a zdálo se mi, že hoří takovou vášní, ze které mi vstávaly chlupy na pažích. Agent strčil hlavu do dveří, a když zjistil, že jsme to my, kývl na souhlas a vrátil se na své místo.

Pevně svírajíc její ruku, tlačil jsem ji ke dveřím jejího hotelového pokoje. „Pojďme ti sbalit věci a pak můžete jít do mého pokoje, a sbalím si ty svoje.“

Nebylo moc co balit. Všechny šaty na párty nám nachystali, takže jsme měli jen to, v čem jsme včera přijeli a potřebovali sbalit jen naše věci na spaní. To jsme udělali během tří minut a pak jsme zamířili dolů sbalit věci, které patřily mně.

Ležela na posteli, zatímco já házel své oblečení do vaku. Skončil jsem s tím, ale moje potřeba držet ji byla příliš velká, takže jsem to vzdal. Vlezl jsem do postele, vznášejíc se nad ní, a usmál se na ni dolů. Nedotýkal jsem se jí a její pohled se setkal s mým. Hledal jsem v jejích očích a zoufale se snažil zjistit, zda to, co vytiskly noviny, by mohla být pravda. Její plné rty se zkřivily do úsměvu, když natáhla ruku a jedním jemným prstem sledovala linii mojí čelisti.

Skoro jsem se v tom okamžiku ztratil, a přeslechl klapnutí dveří, ale naštěstí mám ještě nějakou míru sebekontroly. Rychle jsem se od ní odvalil a sledoval dveře, ale oddechl jsem si, když jsem uviděl Deana vejít dovnitř.

Jeho napjatá čelist mi napověděla, že něco není v pořádku. „Auto je tady, jestli jste připraveni k odjezdu. Ale je tu menší problém.“

Stál jsem tam a tázavě nadzvedl jedno obočí. „Problém?“

Prohrábl si rukou vlasy a přikývl. „Jo, dole na vás dva čekají nějací reportéři. Asi dobře patnáct nebo dvacet z nich se tlačí venku. Skoro stejně je jich u zadního vchodu. Neexistuje žádný způsob, jak se dostat ven z budovy, aniž byste neprošli kolem nich,“ konstatoval.

Anna za mnou zasténala. Přikývl jsem, bylo to prostě něco, co jsme museli řešit, aby to už brzy skončilo a abychom od toho všeho byli pryč. „Bude to v pořádku.“ Položil jsem ruku na vrchol Anniny hlavy, pohladil ji po vlasech, a držel své oči pevně upřené na Deana. „Vyjdeme ven předním vchodem, jen se ujisti, že tam bude čekat auto. Také požádej Mika, aby nás jeho lidi doprovodili na letiště, jen pro jistotu.“

Dean souhlasně přikývl, zvedl tašku ze své postele a vynesl ji ven z místnosti. Otočil jsem se k Anně. „Až se vrátíme do kampusu, všechno se uklidní a pomalu ztratí zájem. Je to jen proto, že jsme stále v hotelu.“ Aspoň doufám, že to tak je! „Pojď.“ Vzal jsem její tašku a svoji taky, a mávl na ni, aby mě následovala.

Dostali jsme se dolů do haly, abychom se odhlásili, naložili naše zavazadla do jednoho z vozíků, aby je odvezly k autu, Dean zařídil auta a spolu s Mikem zajistil další dvě stráže. Všichni už stáli u dveří, čekajíc na odjezd.

Sevřel jsem Anninu ruku, a přitáhl si ji k boku. „Nehni se ode mně. Pokud by se tě někdo dotknul, já nebo Dean ho zvládneme. Usmívej se a jdeme k autu.“

Přikývla, že rozuměla, žvýkajíc si spodní ret. Prošli jsme kolem Deana, na kterého jsem nenápadně kývl, a díval se, jak otevřel dveře, abychom mohli odejít.

Jakmile jsme vyšli, patnáct nebo možná více lidí, začalo křičet naše jména a kamery začaly natáčet. Dean a Mike přešli vedle nás, a rozpaženýma rukama zadržovali dav, který vyrazil dopředu, snažíc se získat co nejlepší snímky. Očima jsem skenoval dav, hledajíc něco nepříjemného nebo podezřelého, ale všechno to byli jen vlezlí novináři.

Jeden z reportérů k nám rychle přistrčil diktafon, naklánějíc se tak blízko, jak jen mohl, protože ho Dean držel zpátky. „Annabelle, Ashtone, co si myslíte o tom, co o vás dvou píšou dnešní noviny?“

Anna se na mě rychle podívala, jako kdyby si nebyla jistá, co by měla říct. Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem ponětí, co k tomu říkal protokol, měla by tu pravděpodobně mít tiskového mluvčího, nebo nějakého poradce, ale už bylo příliš pozdě. Nikdo nepředvídal, že se něco takového stane.

Odkašlala si a usmála se. „Je to šílené, tohle všechno je prostě šílené,“ odpověděla, mávla rukou kolem na všechny ty lidi, a její druhá ruka pevněji sevřela tu moji.

Další reportér se snažil dostat dopředu. „Ashtone, co si myslíte o tom, co říká odborník na řeč těla, že se nově zvolenému prezidentovi líbíte a důvěřuje vám s jeho dcerou?“ Vykřikl.

Nešikovně jsem pokrčil rameny. Nechtěl jsem odpovídat na jakékoliv dotazy; vše, co jsem chtěl, bylo dostat ji do bezpečné vzdálenosti od tohoto davu. „Jsem rád, samozřejmě. Který přítel by nechtěl slyšet, že táta jeho přítelkyně ho má rád?“

Anna se usmála na mou odpověď, a pokračovali jsme v chůzi, ale bylo to strašně pomalé, protože všichni se shlukli kolem nás. Teď jsme byli jen asi v polovině cesty k autu.

„Annabelle, myslíte si, že teď, když byl váš otec zvolen, se váš vztah s Ashtonem změní?“ Zeptal se další.

Anna se usmála. „Doufám, že ne, taky to nechci. Doufejme, že se na mě teď nebude dívat jako na jiného člověka. Co myslíš, Krasavče, budeš mě vidět jinak?“ Zeptala se a otočila se na mě s láskyplným úsměvem.

Usmál jsem se a přitáhl si ji blíž k sobě. „Já nevidím žádnou změnu, holčičko,“ slíbil jsem jí.

„Můžete se vy dva políbit, abychom to měli na fotce?“ prosil jeden z reportérů.

V duchu jsem zasténal. Neměla by to chtít udělat. Pokud bychom se měli políbit, pak by to její rodiče zjistili, a jí by to mohlo vadit. Podíval jsem se na ni a chtěl říct novinářům, že takové věci jsou přísně soukromé, když Anna sevřela mé tričko a přitiskla svoje ústa na má.

Celé mé tělo ztuhlo z šoku, ale okamžitě jsem ji políbil zpátky, velmi dobře si vědom vrčení kamer, protože se všichni zbláznili a točili své záběry. Když se snažila prohloubit polibek, stáhl jsem se a diskrétně zavrtěl hlavou. Zřejmě zapomněla, kde jsme byli a že nás každý pozoruje. Zakňourala, když jsem se odtáhl, ale pak se začervenala, jak se vrátila do reality. Usmál jsem se, přejel jí prstem přes její zrůžovělé tváře, a pak jsem kývl hlavou směrem k vozu, naznačujíc, aby znovu pokračovala v chůzi.

„Myslíte si, že ti dva vezmou?“ Někdo se ptal.

Rozpačitě jsem se usmál. Já bych si ji vzal klidně hned teď, kdybych mohl! Stiskl jsem ji kolem pasu, nejspíš věděla, jaká bude moje odpověď, protože jsme spolu už na téma manželství žertovali. Anna sebou trhla, mírně zaskočená tou otázkou. „Jsme dost mladí na to, abychom přemýšleli o manželství,“ odmítla to slabým zavrtěním hlavou

„Ashtone, co myslíš ty?“ Sondoval ten samý.

Zasmál jsem se a pokrčil rameny, rozhodujíc se odpovědět upřímně. „No, já si nemyslím, že jsme příliš mladí, vzal bych si jí hned.“

Anna vyjekla, hravě mě poplácala po rameni, než mě postrčila k autu. „Co? Vážně, Ashtone, měl by ses dostat do auta, než narazíš!“ Napomenula mě nervózně, úplně červená. Reportéři kolem nás se smáli jejímu rozpačitému výbuchu.

Usmál jsem se a chytil ji za ruku a přitáhl si ji, překonávajíc těch posledních pár kroků, které zase zaznamenávaly fotoaparáty. Dean otevřel zadní dveře auta, takže jsem zůstal za Annou, která nastoupila první, diskrétně natáčejíc své tělo tak, abych byl mezi ní a reportéry. Poté, co byla v bezpečí, vklouzl jsem za ní a Dean za námi zabouchl dveře, než si sedl na sedadlo řidiče. Otočil jsem se, abych se podíval ven zadním oknem, a viděl Mika a ostatní strážce nastupovat do auta za námi a pak sledoval, jak Dean vyjel a vyrazil na silnici.

Anna mě znovu poplácala po rameni. Stále měla ruměné tváře. „Co to sakra bylo?“ Zeptala se, vrtíc nevěřícně hlavou. Malý úsměv mi zacukal v koutcích úst, věděl jsem, že nejsem ve velkých problémech.

Ušklíbl jsem se na ni. „Ale no tak, když jsem tě požádal naplno, měla jsi říct ne. Možná, že tě budu muset donutit.“ zažertoval jsem a mrkl na ni.

Okamžitě jí zmizel úsměv z tváře. „Nikdy mě do ničeho nenuť, Ashtone. Nemám ráda, když mě někdo do něčeho nutí.“ Tiše zamumlala. Brada se jí třásla, když mluvila a najednou jsem si uvědomil, že si nedělá legraci, to bylo něco hluboce zakořeněného, co mělo něco do činění s Carterem a nedostatkem kontroly nad svým životem.

Položil jsem jí ruce kolem obličeje, takže se na mě musela dívat, když jsem se na ni omluvně usmál. „Hrál jsem to na ně. To bych ti nikdy neudělal,“ slíbil jsem.

„Dobře,“ povzdechla si a přikývla. Její oči s těžkými víčky se setkaly s mými a pak se posunula blíž k mému boku, pokládajíc si hlavu na mé rameno. „Pojeďme domů,“ zašeptala.