Elicit - 4. kapitola

Překlad: Mili

Jedna záhadná kapitola, ať si taky nad něčím lámete hlavinky ;)

Lži je téměř nemožné zopakovat znovu, protože ať už lžete o čemkoliv, mozek to nepochopí tak, aby si na to vytvořil paměť.

Mo

Chase vzal Texe z pokoje, asi aby nás ušetřil nadávek, které se rozezní kolem, až bude Texovi vytahovat kulku z ramene. Zachvěla jsem se. Moje chyba. Všechno je jen moje chyba.

Jedna stupidní volba.

Jedna chvilka slabosti.

„Co se děje, dolce ragazza*?“ Vzal mě za ruku a vtiskl polibek do otevřené dlaně. „Normálně nemíváš tak smutný výraz.“

Pokrčila jsem rameny. „No jo, však víš, život mafiánské princezny, spousta drama a padlých hlav.“

Jeho tvář sesinala, vždycky jsem na něho pomýšlela jako na nějakého tragického hrdinu. Způsob, jakým byly koncipovány jeho rysy, vypadal jako by to byl voják nebo hrdina ze dvora krále Artuše nebo něco podobného. Vždycky se taky tak choval. Jako by byl hrdina. Škoda, že znám všechna jeho tajemství. Podívala jsem se mu do očí. Rozhodně škoda, protože byl krásný.

„Sedni si,“ nařídil. „Napij se.“

„Pití nepomůže,“ odpověděla jsem suše. „Věř mi.“

„Víno.“ Přisunul láhev blíž. „To pomůže vždycky, ne?“

„Ano.“

„Že?“ Škádlivě zamrkal. „Vážně, Mo, měla bys o sebe víc dbát.“

„Jistě, naplánuju si pedikúru, až se dostanu domů. Šťastný?“ Odstrčila jsem sklenku k němu. Všichni ostatní jsou v postelích, jen já jsem vzhůru. Vzhůru a, oh, tak očividně vědoma toho, že si Tex domů přivedl další holku.

Slyšela jsem její sténání.

Slyšela jsem její výkřiky.

A ty se potom změnily v moje, když už jsem to nakonec nemohla vydržet a vypadla z toho zatraceného baráku.

Jediné místo, o kterém jsem věděla, že bude bezpečné, patřilo mé rodině. Byla to další z našich investic. Luxusní gril-bar pár kilometrů od domova v jedné z nejhezčích čtvrtí. Věděla jsem, že někteří z našich mužů tam upouští páru. Poznají mě a jestli někdo něco zkusí, nejdřív se začne střílet a až potom se budou klást otázky.

Nečekala jsem, že tady bude, bohužel. Málokdy vychází na veřejnost.

A v tu chvíli mě napadlo.

„Nixon tě poslal, že?“ Olízla jsem si rty a koukala na červenou tekutinu, kterou naléval do sklenky.

Neodpověděl přímo, místo toho svou silnou rukou sáhl po šťopce, omotal kolem ní prsty a asi minutu jemně hladil její hladký povrch. „A když jo?“

Pokrčila jsem rameny.

Naklonil se dopředu a z jeho dechu jsem ucítila vířivou vůni medu a whisky. „A když ne?“

„Tak...“ Hlas se mi zachvěl. „To by znamenalo, že mě pronásleduješ? Jako stalker?“

„Stalker.“ Zasmál se a opřel se o opěradlo. „Líbí se mi, jak to zní. Stalker, pronásledující klenot rodiny Abandonato.“

Obrátila jsem oči v sloup.

„Copak?“ Zašeptal a zastrčil mi vlasy za ucho. „Neříkej mi..., že si myslíš, že jsem plný sraček.“ Svými rty brousil po mém uchu. „Ve skutečnosti tě sleduju celý tvůj život. Vždycky zblízka. Vždycky připravený na útok. Vždycky připravený, připravený na to, až bude čas...“

„Čas?“ Nadechla jsem se. „Jaký čas?“

Znovu se ode mě posunul a pohledem se vpíjel do mých rtů. „Čas, kdy konečně řekneš moje jméno - čas, kdy mě budeš konečně potřebovat.“

„A ten čas je teď?“

„Ten čas byl už před šesti měsíci.“ Řekl tlumeným hlasem. „Ale jsem trpělivý muž.“

A to bylo všechno. Pustil mě ze svého sevření, smyslným pohledem přejel lidi kolem nás a potom pokynul směrem k mojí sklenici. „Pij, Monroe. Musíme si o hodně věcech promluvit.“

„Mo? Všichni už čekají v obývacím pokoji. Myslím...“ Trace se odmlčela. „No, myslím, že se budeš chtít ujistit, že ho Nixon nezabije.“

„Jasně.“ Zakývala jsem. „Budu tam.“

S třesoucíma rukama jsem vytáhla mobil a poslala jednoduchou smsku.

Já: Hotovo.

Odpověděl okamžitě.

D: Dobře. Věděl jsem, že se na tebe můžu v dokončení té věci spolehnout. Konec konců, jsi Abandonato. Jestli můžu něco říct... díky.

Já: Už se o tom nezmiňuj.

* pozn. „dolce ragazza“ - italsky: sladká dívka.