Elicit - 9. kapitola

Překlad: Mili

Pravda si vždycky najde cestu ven…

Tex

„CO TO KURVA!“ Zachytil jsem Mo těsně předtím, než narazila na zem. „Mo? Mo!“ Třásl jsem s ní a potom si ji přitiskl k hrudi. „Zlato, mluv se mnou…“ Panikařil jsem, líbal ji na rty a nutil ji probudit se.

Její rty se proti mým pohnuly, když ze sebe vydala zasténání, načež jí hlava spadla dozadu.

Jestli mám být upřímný, tak mě to celkem vyděsilo – nenávidím, že vůbec nevím, co si v takové situaci počít.

„Mo?“ Sergiův hlas byl plný obav, když se sklonil dolů hned vedle mě a pomalu se dotkl její tváře. Bylo to tak intimní pohlazení, až jsem na moment zůstal zaražený.

A najednou, jako by mě něco tvrdě praštilo do prsou, jsem zavrávoral a spadl na zadek.

„TY!“ Kdybych nedržel Mo v náručí, zastřelil bych ho. Bylo by mi kurva u prdele, že jsme v radnici. Klidně půjdu do vězení. S radostí.

Sergiovo obočí se se zachmuřením svraštilo. „Já, co jako?“

„Tys to udělal!“

Zbledl v obličeji. „Neomdlela kvůli mně!“

„Tohle nemám na mysli!“

„Texi.“ Nixon mi položil ruku na rameno. „Byl to dlouhý den a…“

Mo se zavrtěla. „Texi, promiň… já jen, takové horko…“

„Můžeš se posadit?“ Zeptal jsem se tím nejvíc nejněžnějším hlasem, který jsem ze sebe dokázal vydolovat, ale stalo se, že vyzněl nevrle a podrážděně.

„Jo, jo, můžu, ehm, můžu i vstát.“ Mo trochu bojovala, když jsem jí pomáhal na nohy.

Chase s Mil se objevili za námi. Každý se nad námi skláněl a mně z toho bylo na nic.

„Hej, udělejte jí trochu prostoru.“ Očima jsem nepřestával sledovat Sergia. Ten parchant nemá žádný právo zírat na to, co je moje. Prošel jsem kolem Mo a stoupl jsem si přímo před něho. Se zavrčením a nadávkou klopýtl dozadu.

„Jsem v pořádku, lidi, jsem v poř -“

Vzduch protnul zvuk tříštícího se skla. Zakryl jsem Mo vlastním tělem a podíval se nahoru zrovna ve chvíli, kdy jsem uviděl, jak Chase cosi zabručel, než padl na zem, následovaný soudcem, který nás před chvílí oddal. Jenže tomu už nebylo pomoci.

Dostal to do hlavy.

„Chasi!“ Zakřičely Tracey a Mil zároveň, zatímco ten, ležící na zemi, zvedl ruku s palcem nahoru.

„Dostaň odsud holky!“ Zařval Nixon a tahal mě za límec od košile. Mo zakopla, když jsem ji zvedal na nohy. Trace s Mil si schovávaly hlavy, zatímco běžely směrem ke dveřím. Sergio vytáhl mobil a následoval mě směrem ven, přičemž štěkal svým mužům do telefonu rozkazy v italštině.

No, aspoň s sebou vzal zálohu.

Na druhou stranu, proč by ji k čertu vlastně potřeboval?

Policie se nahrnula do chodby, zrovna když se objevil Nixon s Chasem. Oba měli pusu od ucha k uchu, smáli se, jako by zrovna někomu překazili večírek.

„Rozdělte se.“ Zavrčel Nixon a Chasovi opadl úsměv, když sebou škubl.

Mil se k němu rozběhla.

„Řekl jsem…“ Nixon snížil hlas. „… rozdělte se, já se postarám o Chase. Holky, vy jděte s Texem a Sergiem, je to pod kontrolou. Postarej se o to.“ Ukázal volnou rukou na Sergia. „Dostaň sem někoho z tvých chlapů, ať se podívají po kamerách.“

Jeden z důstojníků k nám přiběhl. „Pane?“ Směřoval to oslovení k Nixonovi, který si povzdechl a stiskl si kořen nosu. „Dej veliteli vědět, že jsme tu měli svatbu. Po obřadu vyšly dvě střely, tlumič.“ Zatáhl za Chasovu košili.

Odstrčil jsem jeho ruku pryč. „Nech to na mně.“ S jedním trhnutím se košile pod mým sevřením rozpárala. Střela přistála v jeho levém rameni. „Ach, jsme postřelený dvojčata.“

„Teď. Ne.“ Chasovi tekl po obličeji pot.

Vzpamatoval jsem se. „Sorry, taky jsem si tím prošel.“ Opatrně, jak jsem jen dokázal, jsem zatlačil na kůži obklopující ránu. „Jo, zabydlela se tam hezky. Vypadá, že by to mohlo být z odstřelovací pušky, možná MK12.“

„Do zkurvený prdele, to bolí.“ Chase se ztěžka opíral o Nixona.

Snažil jsem se nesmát, ale byla to nejlepší zatracená část dnešního dne - vidět někoho postřelenýho. Ne proto, že bych snad chtěl, aby Chase umřel, ale protože jsem se aspoň mohl soustředit na něco jinýho, než na Mo a fakt, že se jí Sergio dotýkal způsobem, který byl až moc důvěrný, jako by se jí takhle dotýkal už dřív – opakovaně.

„Dáme vám vědět, co najdeme.“ Důstojník poplácal Nixona po rameni a odešel zpátky do místnosti.

„No.“ Díval jsem se s povzdechem na každého z kluků. „Očividně neumíme dělat normální svatby.“

Každý se uvolněně smál, když jsme vycházeli z budovy. Holky už byly pravděpodobně v polovině cesty k domovu a určitě vyšilovaly, jak je tak znám.

„Nixone!“ Ten samý důstojník seběhl schody a ztěžka dýchal. „Ty papíry…“ Předklonil se a těžce se vydýchával. „Ty, co podepsal soudce…“

„Jo?“ Vyslovil Nixon netrpělivě.

„Jsou falešné.“ Podal nám je. „Udělám kopie a rozešlu je zástupcům. Ale ta dnešní svatba? Nebyla skutečná.“

Hlavou mi probíhaly různý možnosti. Měl toho soudce v kapse někdo jiný než my? Jak by se to k čertu mohlo v našem vlastním městě stát?

„Díky.“ Zakýval Nixon. „Jakmile budeme mít papíry, převezmeme to, rozumíme si?“

„Ano, pane, samozřejmě, pane. Dám vědět veliteli.“

„No.“ Nixon zanadával a kopl do pneumatiky svého Range Roveru. „Bude život někdy nudný?“

„Krvácím.“ Funěl Chase. „Kdybyste si náhodou, chlapi, já nevím, dělali starosti? Projevili trochu znepokojení? Vím, že je to v pohodě rána, když uvážíme, že před pár týdny jsem skoro umřel, ale pálí to jak hovno a opravdu, opravdu se potřebuju ujistit, že Mil v domě netrhá závěsy z oken a že nemá záchvaty vzteku, protože jsi ji poslal pryč, Nixone.“

Nixon se tomu zasmál. „A kdy Mil není vzteklá, Chasi?“

Chase se ušklíbl. „To tě nemusí zajímat.“

„Nechutný,“ zamumlal jsem.

„Říká budoucí otec.“ Odvětí Nixon suše.

Zamračil jsem se Sergiovým směrem a odpověděl, „Jasně. Budoucí… otec.“

Jestli v něčem blafoval, nešlo to na něm poznat. Místo toho mi opětoval zírání svým vlastním pohledem.

Který mi říkal.

Je mi to úplně u prdele.